Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 489/10 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkDokazování
důkaz/volné hodnocení
Platební rozkaz
půjčka
PoznámkaUsnesení IV. ÚS 489/10 z 23. 3. 2010 předchází nález II. ÚS 881/08 z 6. 8. 2008
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.489.10.1
Datum podání19.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 657

99/1963 Sb., § 132, § 153 odst.1, § 157 odst.2, § 120, § 172


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 489/10 ze dne 23. 3. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Q. B., zastoupeného JUDr. Ctiborem Palichem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Kroměříž, Vejvanovského 384, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2009 č. j. 38 Co 429/2008-123, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 19. února 2010, která splňuje formální podmínky stanovené pro její věcné projednání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo podle jeho názoru porušeno právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 90 věty první Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaných spisů Okresního soudu v Hodoníně (dále jen " okresní soud") sp. zn. 4 C 2127/2004 a sp. zn. 4 C 2128/2004 se zjišťuje, že stěžovatel se návrhy na vydání platebního rozkazu podanými dne 27. července 2004 a dne 14. října 2004 domáhal po žalovaném P. B. (dále jen "žalovaný") zaplacení 18 400,- Kč s přísl. a 410 000,- Kč s přísl. z titulu nesplacené smlouvy o půjčce uzavřené mezi účastníky. Okresní soud obě věci usnesením ze dne 4. března 2005 spojil ke společnému řízení pod sp. zn. 4 C 2127/2004 a rozsudkem ze dne 19. června 2006 č. j. 4 C 2127/2004, 4 C 2128/2008-71 rozhodl tak, že návrh stěžovatele na zaplacení 18 400,- Kč s úrokem z prodlení zamítl, uložil žalovanému zaplatit stěžovateli částku 21 900,- Kč a návrh na zaplacení částky 388 100,- Kč s úrokem z prodlení zamítl (výrok I.), dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Na základě odvolání podaného stěžovatelem Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2007 č. j. 38 Co 444/2006-96 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku I., v níž byla zamítnuta žaloba o 18 400,- Kč s úrokem z prodlení a o 388 100,- Kč s úrokem z prodlení potvrdil (výrok I.) a změnil jej co do uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovateli úrok z prodlení z částky 21 900,- Kč (výrok II.). Dále rozhodl odvolací soud o nákladech řízení. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu ústavní stížností. Ústavní soud nálezem ze dne 6. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 881/08 napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil z důvodu, že v řízení nebyl proveden důkaz dopisem ze dne 15. září 2004, jehož provedení stěžovatel navrhoval. Odvolací soud poté v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 12. listopadu 2009 č. j. 38 Co 429/2008-123 rozsudek okresního soudu ve věci samé potvrdil, přičemž dospěl k závěru, že ani po provedeném důkazu fotokopií dopisu ze dne 15. září 2004 není možno ničeho podstatného změnit na skutkových a právních závěrech vyjádřených v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ze dne 6. prosince 2007.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s hodnocením "opomenutého důkazu" odvolacím soudem, neboť má za to, že došlo k rozporu mezi obsahem důkazu a skutkových zjištěním dovozeným odvolacím soudem. Stěžovatel má za to, že skutkové závěry odvolacího soudu nejsou v souladu se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, v důsledku čehož napadené rozhodnutí je v rozporu s ustanovením § 153 odst. 1 a § 157 odst. 2 o. s. ř. Na podporu své argumentace odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 283/2000.

Ústavní soud přezkoumal stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy) a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Ústavní soud konstatuje, že obsahem ústavní stížnosti je toliko polemika stěžovatele s rozhodovacími důvody odvolacího soudu. Stěžovatel očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se provedeným důkazem - fotokopií dopisu ze dne 15. září 2004 zabýval a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Odůvodnění napadeného rozhodnutí je přitom srozumitelné a argumentačně přesvědčivé, proto postačí na obsah tohoto odůvodnění odkázat. Napadené rozhodnutí není ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaném nálezu Ústavního soudu, neboť tento na posuzovanou věc nedopadá. Pokud pak stěžovatel nesouhlasí se závěry, učiněnými ve věci rozhodujícím soudem, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci odvolacím soudem jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení tvrzených základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru