Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 488/01Nález ÚS ze dne 11.07.2002Postup správních orgánů v případě, že stavebník nerespektuje rozhodnutí soudu o odložení vykonatelnosti rozhodnutí o dodatečném

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokratický právní st... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
vykonatelnost/odklad
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 85/27 SbNU 17
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.488.01
Datum vyhlášení06.08.2002
Datum podání10.08.2001
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 2 odst.3

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 250c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 488/01 ze dne 11. 7. 2002

N 85/27 SbNU 17

Postup správních orgánů v případě, že stavebník nerespektuje rozhodnutí soudu o odložení vykonatelnosti rozhodnutí o dodatečném

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

J. H. a J. H., proti postupu Okresního úřadu Karlovy Vary,

referátu regionálního rozvoje a Magistrátu města Karlovy Vary,

stavebního úřadu, za účasti Okresního úřadu Karlovy Vary

a Magistrátu města Karlovy Vary, a za vedlejšího účastenství Ing.

Mgr. M. B. a L. B., takto:

1. Okresní úřad v Karlových Varech, referát regionálního rozvoje

a Magistrát města Karlovy Vary, stavební úřad, svoji nečinností

porušily základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní

ochranu zaručené dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina").

2. Magistrátu města Karlovy Vary, stavebním úřadu, se zakazuje

pokračovat v kolaudačním řízení zahájeném na návrh stavebníků

M. a L. B., a to do doby, kdy Krajský soud v Plzni

rozhodne pravomocně o správní žalobě (sp. zn. 30 Ca 144/2001).

Odůvodnění:

Dne 10. srpna 2001 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost, kterou stěžovatel J. H. brojil proti nečinnosti shora

uvedených účastníků. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že je

spoluvlastníkem pozemků sousedících s pozemkem ve vlastnictví

města Karlovy Vary, který byl vedlejším účastníkům pronajat do

doby odprodeje, za účelem výstavby jejich rodinného domku. Druhý

účastník (stavební úřad) současně zahájil řízení o povolení

stavby. Dříve však, než nabylo toto rozhodnutí právní moci,

vedlejší účastníci začali se samotnou stavbou. S ohledem na tuto

skutečnost nejprve stavební úřad zahájil řízení o odstranění

stavby, dodatečně pak stavbu povolil. Stěžovatel, jakožto účastník

stavebního řízení proti tomuto rozhodnutí podal odvolání

k okresnímu úřadu. Odvolací orgán prvostupňové rozhodnutí

potvrdil. Stěžovatel proti rozhodnutí o odvolání podal správní

žalobu, společně s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného

rozhodnutí. Krajský soud v Plzni vykonatelnost rozhodnutí odložil

usnesením ze dne 15. června 2001, sp. zn. 30 Ca 144/2001. Toto

rozhodnutí bylo doručeno stěžovateli i prvému účastníkovi dne 19.

června 2001, prostřednictvím právního zástupce stěžovatele byly

doručeny kopie rovněž druhému účastníkovi a byl proveden pokus

o doručení oběma vedlejším účastníkům.

V další části ústavní stížnosti pak stěžovatel uvedl, že

odložení vykonatelnosti rozhodnutí nebylo ze strany účastníků

řízení respektováno, s odvoláním na absenci doložky právní moci

tohoto rozhodnutí, a to i přes jeho opakovaná upozornění.

Stěžovatel rovněž poukázal na to, že vedlejší účastník je členem

zastupitelstva města Karlovy Vary.

V uvedeném postupu stěžovatel shledal zásah do svého práva na

spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž do práva zaručeného v čl.

11 odst. 4 Listiny, poskytujícího ochranu proti zásahům či omezení

vlastnického práva. Výslovně uvedl, že se nedomáhá zrušení

konkrétního rozhodnutí, ale vyslovení nezákonnosti postupu orgánů

veřejné moci.

Na základě výzvy Ústavního soudu se k ústavní stížnosti

vyjádřil účastník - Okresní úřad Karlovy Vary, prostřednictvím

přednosty. Ten ve vyjádření uvedl, že o konkrétních námitkách

stěžovatele bylo vždy rozhodnuto. Pokud šlo o usnesení Krajského

soudu v Plzni o odložení vykonatelnosti, neměl příslušný referát

okresního úřadu zkušenosti s takovým typem rozhodnutí. S ohledem

na tuto skutečnost se okresní úřad obrátil na soud s dotazem

o vyjasnění otázky formy uložení povinnosti zastavit stavbu

vedlejšího účastníka. Po obdržení odpovědi byla učiněna výzva

stavebnímu úřadu Magistrátu města Karlovy Vary, aby postupoval dle

ustanovení § 98, 99 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování

a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "stavební

zákon"). Na základě celé řady podání stížností od stěžovatele byl

dne 30. května a 6. června 2001 proveden státní stavební dohled,

nebylo však shledáno stěžovatelem tvrzené porušení podmínek

stavby. V červnu 2001 obdržel okresní úřad stížnost s požadavkem

na zastavení stavebních prací na stavbě rodinného domku vedlejších

účastníků. Stavební úřad Magistrátu města Karlovy Vary proto

vyzval stavebníky k oplocení staveniště, doručil jim usnesení

Krajského soudu v Plzni a upozornil na odložení vykonatelnosti

rozhodnutí o dodatečném povolení stavby. Po následné korespondenci

se stěžovatelem okresní úřad opět vyzval stavební úřad k postupu

dle stavebního zákona. Okresní úřad se domnívá, že ve věci je

nutno vyčkat na konečné rozhodnutí Krajského soudu v Plzni

o žalobě na přezkoumání správního rozhodnutí. Domnívá se rovněž,

že pro celkovou složitost nelze věc řešit jinak, než postupem

zvoleným, tj. nejdříve provádět písemné výzvy.

Dle účastníka stěžovatel rovněž poukazuje na způsob získání

pozemku vedlejšími účastníky. Výsledek nebyl pro stěžovatele

příznivý a nyní se nešťastně odráží v kritice postupu orgánů

státní správy, v daném případě stavebního úřadu. Referát

regionálního rozvoje okresního úřadu, jakožto nadřízený orgán

stavebního úřadu, provedl opakované výzvy k postupu dle stavebního

zákona a nedomnívá se, že by byl nečinný. Jediný možný postih je

uložení pokuty ze přestupek proti stavebnímu řádu, kdy lhůta

k projednání tohoto přestupku doposud neuplynula, a její uložení

je v kompetenci prvostupňového orgánu. Účastník rovněž poukázal na

skutečnost, že některé námitky stěžovatele uplatňované v řízení

o dodatečném povolení stavby nebyly shledány jako oprávněné

v předchozím řízení před Krajským soudem v Plzni. S ohledem na to

považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje ji zamítnout.

K vyjádření okresního úřadu se vyjádřil stěžovatel, kterému

okresní úřad doručil stejnopis vyjádření. Uvedl, že nesouhlasí

s tvrzením, že nedošlo k nečinnosti. Vedlejší účastník ve stavbě

pokračoval, což stěžovatel doložil datovanými fotografiemi ze

stavby, pořízenými v době, kdy stavebníkům bylo rozhodnutí soudu

doručeno. Současně uvedl, že tímto postupem vedlejšího účastníka

bylo porušeno jak primární územní rozhodnutí, tak i rozhodnutí

o dodatečném povolení stavby a samozřejmě i rozhodnutí Krajského

soudu v Plzni o odložení vykonatelnosti rozhodnutí prvého

účastníka.

Na výzvu Ústavního soudu k vyjádření sdělil tajemník

Magistrátu Karlových Varů, že činnost stavebního úřadu nespadá do

kompetence města, a proto není město schopné a není ani v jeho

pravomoci se k ústavní stížnosti vyjádřit.

Následně bylo Ústavnímu soudu doručeno ještě podání

stěžovatele i vedlejších účastníků, ve kterém poukazovali na

současně probíhající občanskoprávní řízení před Okresním soudem

v Karlových Varech a rovněž i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne

2. října 2001, sp. zn. II. ÚS 543/01, ve věci ústavní stížnosti

vedlejších účastníků proti usnesení Krajského soudu v Plzni

o odložení vykonatelnosti v projednávané věci, kterou Ústavní soud

posoudil jako zjevně neopodstatněnou.

K projednávané věci se vyjádřili i vedlejší účastníci. Ti ve

svém podání uvedli, že se stěžovatelem byli účastníky několika

správních i soudních řízení. Nepovažují jeho ústavní stížnost

za důvodnou, neboť stěžovatel byl řádně obesílán, byl mu poskytnut

prostor pro jeho vyjádření a tato vyjádření byla řádně projednána.

Využil všech prostředků, které mu zákon k ochraně práva přiznává.

K námitce stěžovatele, že nebyla aplikována ustanovení stavebního

zákona (§ 98 a § 102) vedlejší účastníci uvedli, že okresní úřad

vyzval dne 11. července 2001 příslušný stavební úřad, aby

postupoval v souladu s ustanovením §§ 98 - 99, což stavební úřad

učinil, když je vyzval k odstranění nedostatků zjištěných na

základě výkonu státního stavebního dohledu. Vedlejším účastníkům

tedy není známo, v čem stěžovatel spatřuje nečinnost správního

úřadu, který vyvinul vlastní iniciativu, když požádal krajský soud

o výklad usnesení sp. zn. 30 Ca 144/2001, neboť význam tohoto

usnesení pro jeho další postup nebyl zcela zřejmý. Dle názoru

vedlejších účastníků tak nedošlo ze strany účastníků k porušení

jakéhokoliv procesního předpisu ani k nedůvodným průtahům při

rozhodování o dalších opatřeních. Vedlejší účastníci dále uvedli,

že stěžovatel účastníkům vytýká ignorování rozhodnutí krajského

soudu. Dle jejich názoru však rozhodnutí nestanoví žádnému

účastníkovi práva ani povinnosti a tvrzení v ústavní stížnosti je

jen právním názorem stěžovatele, který se nesprávně domnívá, že

účastníkům je stanovena povinnost vydat jakési rozhodnutí

o zastavení stavby. Tak tomu dle vedlejších účastníků není.

Závěrem svého vyjádření odkázali vedlejší účastníci na nález

Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 97/94, podle kterého za vykonatelné

považuje (Ústavní soud) pouze ty správní akty, které ukládají

povinnost nějakého plnění. Vykonatelností je tedy nutno rozumět tu

vlastnost správního aktu, která dává prostor k použití donucení

k prosazení povinností nebo práv, které z tohoto aktu vyplývají.

Proto se vedlejší účastníci domnívají, že v daném případě nedošlo

k popření práva stěžovatele na soudní či jinou ochranu, neboť

rozhodnutí o povolení stavby nespadá pod rozhodnutí, která

ukládají povinnost plnění a nelze použít státního donucení k jeho

provedení.

Dodatečně zaslali vedlejší účastníci Ústavnímu soudu i kopie

rozsudku Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ca 249/2000, ze dne

30. srpna 2001, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatelů proti

rozhodnutí Okresního úřadu Karlovy Vary čj. RR/169/2000 Hei,

a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2001, sp. zn.

13 Co 575/2001, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na nařízení

předběžného opatření - zákazu stavby na pozemcích vedlejších

účastníků. Z těchto dokladů dle názoru vedlejších účastníků plyne,

že námitky stěžovatele jsou neopodstatněné.

Ústavní soud se následně obrátil i na stavební úřad s výzvou

k zaslání části spisu - podkladů, které tento úřad shromáždil

v době od odeslání předmětného spisu odvolacím orgánům. Na tuto

výzvu reagoval Magistrát města Karlovy Vary - stavební úřad,

konstatováním, že žádnými doklady nedisponuje, neboť byly

kompletně odeslány odvolacímu orgánu v lednu 2001. Následně se

Ústavní soud obrátil na Okresní úřad Karlovy Vary i na Krajský

soud v Plzni se žádostí o zaslání dodatečně doručených podkladů.

Krajský soud sdělil, že žádné podklady neobdržel. Okresní úřad

doručil písemnosti zaslané právním zástupcem stěžovatele,

písemnosti okresního úřadu a stavebního úřadu a rozhodnutí ve věci

žádosti o kolaudaci předmětné stavby.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis Krajského soudu

v Plzni, sp. zn. 30 Ca 144/2001.

Dne 11. 6. 2002 obdržel Ústavní soud podání označené jako

"vyjádření - nové stížnostní důvody". Jako stěžovatelka byla nově

označena i J. H-ová. Stěžovatelé uvedli, že stavební úřad nejen

nekoná jakákoli účinná opatření proti stavebníkům (§ 105 a § 106

stavebního zákona), ale dokonce přistoupil k zahájení kolaudačního

řízení. Přitom, jak je zřejmé z jeho dopisu ze dne 26. 2. 2002,

považuje soudem suspendované stavební povolení za platné, a tedy

i prováděnou stavbu za legální. Takový výkon úřední moci považují

stěžovatelé za přesahující jakékoli představitelné způsoby

nezákonného a neústavního výkonu pravomoci.

Poté, co vzal Ústavní soud na vědomí souhlas účastníků s tím,

aby bylo rozhodnuto bez ústního jednání, na základě prostudování

spisů a všech podkladů poskytnutých účastníky řízení, dospěl

k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud především konstatuje, že proti rozhodnutí

Krajského soudu v Plzni o odložení vykonatelnosti napadeného

rozhodnutí (sp. zn. 30 Ca 144/2001) podali vedlejší účastníci

ústavní stížnost. Učinili tak přesto, že, jak tvrdí nyní, byli

přesvědčeni, že napadené rozhodnutí není způsobilé stanovit

kterémukoliv účastníkovi práva či povinnosti, a tedy odklad jeho

vykonatelnosti nepřichází pojmově do úvahy. Ústavní stížnost

vedlejších účastníků, vedenou pod sp. zn. II. ÚS 543/01, Ústavní

soud odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Ústavní soud

v odůvodnění svého usnesení dal stěžovatelům zcela zřetelně

najevo, že bylo nejen právem, ale i povinností soudu věc posoudit.

Ústavní soud odmítl názor, že odklad vykonatelnosti rozhodnutí ve

smyslu ustanovení § 250c o.s.ř., by v dané věci vůbec neměl

přicházet v úvahu. Dále poukázal na omyl navrhovatelů, pokud svá

stanoviska opírali o nález Ústavního soudu IV. ÚS 97/94 (publ. ve

Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR, sv. 3, č.12). Na tyto závěry pro

stručnost odkazuje i IV. senát s tím, že nejpozději doručením

citovaného rozhodnutí byli nynější vedlejší účastníci prokazatelně

a zřetelně informováni o povaze rozhodnutí o odkladu

vykonatelnosti, a to dokonce Ústavním soudem.

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. června 2001, sp.

zn. 30 Ca 144/2001, je mimo vší pochybnost rozhodnutím, kterým se

dočasně pozastavují práva vedlejších účastníků vyplývající

z napadeného správního rozhodnutí, tedy zejména oprávnění ve

stavbě pokračovat. Dočasnost tohoto rozhodnutí nemění nic na tom,

že se jedná o platné rozhodnutí soudu, které zahrnuje jak

účastníka řízení, tak i ostatní dotčené osoby a státní orgány.

Toto rozhodnutí bylo stěžovateli i okresnímu úřadu doručeno dne

19. června 2001. Téhož dne právní zástupce stěžovatele faxem

zaslal kopii rozhodnutí soudu stavebnímu úřadu.

Pokud jde o argumenty okresního úřadu, jimiž vyvrací tvrzení

o své nečinnosti, Ústavní soud v dokumentaci nalezl výzvy

adresované stavebnímu úřadu ze dne 11. července 2001,

26. července 2001 a 1. srpna 2001, které účastník činil na základě

urgencí stěžovatele. Ze strany druhého účastníka - Magistrátu

města Karlovy Vary, Ústavní soud nalezl informaci vedlejším

účastníkům o odložení vykonatelnosti ze dne 16. července 2001. Dne

12. listopadu 2001 stavební dozor shledal, že vedlejší účastníci

prováděli práce, které nebyly nezbytnými zajišťovacími pracemi

a že ještě dne 28. listopadu 2001 bylo ve stavbě pokračováno.

Teprve tehdy bylo s vedlejšími účastníky zahájeno správní řízení

dle ustanovení § 105 stavebního zákona. O ukončení tohoto řízení

však žádný doklad Ústavnímu soudu předložen nebyl.

Ústavní soud je nucen konstatoval, že mu nebyly předloženy

žádné doklady, které by svědčily o včasném a účinném zásahu orgánů

veřejné moci (účastníků) proti subjektu mařícímu rozhodnutí

krajského soudu, tedy proti vedlejším účastníkům. Zákrok druhého

účastníka byl učiněn teprve v době, kdy stavba byla fakticky

dokončena. Také z dokumentace předložené stěžovateli je zřejmé, že

stavebníci (vedlejší účastníci) vydané rozhodnutí zcela

ignorovali, přesněji řečeno, že bylo pro ně spíše podnětem

k maximálnímu urychlení stavby. Byl tedy zrealizován stav, jemuž

mělo právě rozhodnutí soudu zabránit. Účel a smysl rozhodnutí

Krajského soudu v Plzni byl zmařen postupem správních orgánů,

které svojí pasivitou v prosazení uvedeného rozhodnutí správního

soudu tento výsledek umožnily. Kontrolní a sankční mechanismy,

kterými orgány veřejné moci disponovaly se zcela minuly účinkem,

resp. nebyly vůbec uplatněny. Důvod, proč se tak stalo, tedy

tvrzená nezkušenost příslušného referátu s podobnými rozhodnutími

soudů, je irelevantní. V usnesení krajského soudu je jasně

uvedeno, že hlavním důvodem pro vydání rozhodnutí je skutečnost,

že při neprodleném výkonu napadeného rozhodnutí hrozí závažná

újma. K takovému závěru dospěl krajský soud na základě podkladů,

které mu byly v řízení předloženy. Nejednalo se pouze o tvrzení

stěžovatele, ale i o skutečnosti potvrzené výslovně účastníkem

(správním orgánem) o neprověření faktického stavu. V odůvodnění

rozhodnutí krajského soudu je rovněž uvedeno, že soudu nepřísluší

zjišťovat, zda k újmě skutečně dojde, ale vychází z okolností, že

se tak stát může (§ 250c o.s.ř.).

Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR slouží státní moc všem občanům.

Další část tohoto ústavního ustanovení, hovořící o tom, že tuto

moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které

stanoví zákon, nelze chápat jako volnou úvahu státních orgánů, zda

tak učiní či nikoliv, ale naopak jako povinnost tuto moc

uplatňovat tam, kde je to nezbytné. Vychází-li Ústavní soud

z maximy, že neznalost zákona neomlouvá, která v plné své tíži

dopadá na veškeré subjekty, tedy i na fyzické osoby, musí tím více

dopadat na takové subjekty, které s ohledem na své poslání, mají

povinnost znát právo v oblasti, které se jejich činnost

bezprostředně dotýká.

Ústavní princip právního státu předpokládá, že se stát vůči

občanům chová v souladu s povinnostmi, které sám sobě stanovil,

přičemž občan na základě principu právní jistoty má právo

se spolehnout na věrohodnost státu při plnění jeho závazků (I. ÚS

535/2000).

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavní soud

dospěl k závěru, že správní orgány svým postupem zasáhly do

základních práv stěžovatelů tím, že neuplatnily svá oprávnění

a strpěly faktické ignorování soudního rozhodnutí. Tím porušily

základní právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu

zaručené dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Současně Ústavní soud podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. b)

zákona zakázal stavebnímu úřadu pokračovat v porušování práv

stěžovatelů a s ohledem na zjištění, že stavební úřad zřejmě

považuje soudem suspendované rozhodnutí za platné a schopné být

podkladem pro kolaudační řízení, zakázal v tomto řízení

pokračovat, a to až do doby, kdy o podané správní žalobě bude

pravomocně rozhodnuto Krajskýmsoudem v Plzni.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru