Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 487/21 #1Usnesení ÚS ze dne 30.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozh... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Smlouva
advokát/zvolený
Advokacie
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.487.21.1
Datum podání22.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

513/1991 Sb., § 566, § 272 odst.2

85/1996 Sb., § 24

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 487/21 ze dne 30. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jiřího Černoška, advokáta, sídlem Floriána Nováka 5267/3, Prostějov, zastoupeného Mgr. et Mgr. Janou Jankovou, advokátkou, sídlem Wellnerova 1322/3c, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2020 č. j. 32 Cdo 3781/2019-383 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. května 2019 č. j. 8 Co 123/2019-316, ve znění opravného usnesení ze dne 7. května 2019 č. j. 8 Co 123/2019-319, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a obchodní korporace Nemocnice AGEL Valašské Meziříčí, a. s., sídlem U Nemocnice 980, Valašské Meziříčí, a JUDr. Lubomíra Plesníka, LL.M., advokáta, sídlem Zašovská 750, Valašské Meziříčí, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí označených v záhlaví s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a principy ochrany legitimního očekávání a právní jistoty.

2. Z vyžádaného spisového materiálu se podává, že vedlejší účastnice se domáhá po stěžovateli a po vedlejším účastníkovi zaplacení 1 155 000 Kč s příslušenstvím za škodu způsobenou jí v souvislosti s výkonem advokacie. Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 16. 1. 2019 č. j. 113 C 13/2017-276 rozhodl, že nárok vedlejší účastnice směřující proti stěžovateli není po právu (I. výrok) a že její nárok je po právu proti vedlejšímu účastníkovi (II. výrok). Dokazováním zjistil, že 31. 3. 2009 uzavřeli stěžovatel a obchodní korporace AGEL, a. s., (dále jen "Agel") smlouvu, jíž se stěžovatel zavázal poskytovat právní služby Agelu i osobám v jeho holdingu, kam patří i vedlejší účastnice. Poté stěžovatel dne 22. 12. 2009 uzavřel smlouvu s advokátem JUDr. Bohumilem Sadílkem, podle níž měl JUDr. Sadílek stěžovateli jako klientovi poskytovat substituční právní pomoc. Dne 18. 5. 2014 JUDr. Sadílek práva a povinnosti ze smlouvy o poskytování právní pomoci postoupil se souhlasem stěžovatele a Agelu na vedlejšího účastníka. Poté dne 16. 3. 2016 Ladislav Jandek podal na vedlejší účastnici žalobu na náhradu škody na zdraví ve výši 1 100 000 Kč (po rozšíření žaloby). Ve sporu zahájeném touto žalobou okresní soud zaslal vedlejší účastnici kvalifikovanou výzvu (§ 114b zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů) k vyjádření. Kvalifikovaná výzva byla doručena vedlejší účastnici a sekretářka jejího ředitele ji přeposlala s dalšími listinami vedlejšímu účastníkovi; výzvu a listiny nepřeposlala stěžovateli. Protože na kvalifikovanou výzvu nebylo reagováno, vydal okresní soud ve věci Ladislava Jandeka rozsudek pro uznání. Stěžovatel se o sporu Ladislava Jandeka s vedlejší účastnicí dozvěděl až po vydání rozsudku pro uznání. Na základě rozsudku pro uznání vyplatila vedlejší účastnice 1 100 000 Kč a 55 000 Kč jako náhradu nákladů řízení (celkem 1 155 000 Kč) a tuto částku, jako náhradu škody, požadovala po stěžovateli a vedlejším účastníkovi. Okresní soud uvedl, že stěžovatel měl sice s Agelem uzavřenou smlouvu o poskytování právních služeb, Agel ani vedlejší účastnice však stěžovatele o sporu s Ladislavem Jandekem nekontaktovala a nepoptala po něm právní služby. Z tohoto důvodu nebyla dána odpovědnost stěžovatele za vzniklou škodu. Okresní soud naopak konstatoval, že ve sporu s Ladislavem Jandekem vystupoval vedlejší účastník jako zástupce vedlejší účastnice. Okresní soud poukázal i na e-mail, v němž sám vedlejší účastník uvedl, že jako zástupce vedlejší účastnice vystupoval na základě zvyklostí. Za své právní služby ve věci žaloby Ladislava Jandeka vedlejší účastník fakturoval vedlejší účastnici prostřednictvím stěžovatele.

3. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem (ve znění opravného usnesení) změnil rozsudek okresního soudu tak, že nárok vedlejší účastnice je proti stěžovateli co do základu důvodný (I. výrok) a že se zamítá žaloba vůči vedlejšímu účastníkovi (II. výrok). Dále rozhodl o nákladech řízení mezi vedlejší účastnicí a vedlejším účastníkem (III. a IV. výrok). Zdůraznil, že smlouvou o právní pomoci ze dne 31. 3. 2009 se stěžovatel zavázal Agelu a osobám v jeho holdingu poskytovat právní služby. V dodatku byli k zastupování zmocněni i advokáti spolupracující se stěžovatelem. Stěžovatel byl podle této smlouvy povinen postupovat s odbornou péčí, což vyplývá mimo jiné i z § 567 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "obchodní zákoník"). Odpovědnost stěžovatele za škodu byla objektivní. Smlouva mezi stěžovatelem a JUDr. Sadílkem o poskytování substituční právní pomoci či dohoda o postoupení této smlouvy na vedlejšího účastníka upravovaly vztahy mezi advokáty a ve vztahu mezi Agelem či vedlejší účastnicí a stěžovatelem neměly význam. Byl to tedy stěžovatel, kdo měl Agelu, resp. vedlejší účastnici, poskytovat právní služby. Krajský soud dospěl k závěru, že smlouva mezi Agelem a stěžovatelem byla konkludentně změněna v jejím čl. 2.1, který se týkal poskytování informací. Podle něj se Agel zavázal stěžovateli poskytnout včasné, pravdivé a přehledné informace a předávat mu veškeré listiny a důkazy k řádnému poskytování právní pomoci. V řízení bylo prokázáno, že vedlejší účastnice podávala informace přímo vedlejšímu účastníkovi. Jak zjistil již okresní soud, k zadávání požadavků na právní služby byla u Agelu zavedena elektronická aplikace Helpdesk, jíž měly užívat i osoby v jeho koncernu. Během let však bylo užívání Helpdesku opuštěno pro tzv. pacientské spory (tj. spory mezi vedlejší účastnicí a jejími pacienty), o čemž věděl stěžovatel, JUDr. Sadílek, vedení vedlejší účastnice i příslušná pracovnice Agelu. Nepoužívání Helpdesku bylo známo Agelu, který tuto praxi toleroval. Po doplnění dokazování krajský soud uvedl, že vedlejší účastnice podávala informace přímo vedlejšímu účastníkovi jako substituentovi stěžovatele. V takovém případě bylo povinností vedlejšího účastníka informovat stěžovatele, s nímž měl uzavřenou smlouvu o poskytování substituční právní pomoci (postoupené od JUDr. Sadílka), o tom, že se na něj vedlejší účastnice obrátila ve věci žaloby Ladislava Jandeka na vedlejší účastnici. Stěžovatel pak měl zajistit řádné zastoupení vedlejší účastnice, jak se k tomu ve smlouvě s Agelem zavázal. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel porušil svou povinnost ze smlouvy s Agelem tím, že ve věci Ladislava Jandeka nezajistil vyjádření ke kvalifikované výzvě. Naopak neshledal, že by vedlejší účastník uzavřel smlouvu o právní pomoci s vedlejší účastnicí či Agelem.

4. Proti rozsudku krajského soudu podali dovolání stěžovatel i vedlejší účastnice. Obě dovolání Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V odůvodnění uvedl, že vedlejší účastnice mu předložila jen skutkovou otázku, jíž se v dovolacím řízení nemohl zabývat. Přípustnost stěžovatelova dovolání nezaložila ani otázka, zda má subjekt rámcové smlouvy o právní pomoci povinnost poptávat každou právní službu jen po advokátovi, s nímž má tuto smlouvu uzavřenou. Na této otázce rozsudek krajského soudu nezávisel, ani na hodnocení otázky, zda lze platně uzavřít dohodu o postoupení smlouvy o poskytnutí právní pomoci. Krajský soud totiž výslovně zdůraznil, že šlo o dohodu mezi advokáty, která nemá na právní vztah vedlejší účastnice a stěžovatele vliv. Otázkou, zda advokát, který má uzavřenu rámcovou smlouvu o poskytování právních služeb, odpovídá podle § 24 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii (dále jen "zákon o advokacii"), nezaložila přípustnost dovolání. Touto otázkou stěžovatel ve skutečnosti zpochybňoval existenci příčinné souvislosti mezi porušením jeho povinnosti a škodou, avšak příčinnou souvislostí se krajský soud nezabýval.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Závěry krajského soudu jsou podle stěžovatele hrubě nepřiléhavé provedenému dokazování, z něhož vyplývá, že ke změně smlouvy mezi stěžovatelem a Agelem o poskytování právní pomoci došlo ve větším rozsahu, než zjistil krajský soud. Modifikace smlouvy byla natolik široká, že stěžovatel žádnou právní službu neposkytoval a byl jen fakturačním místem vedlejšího účastníka. Krajský soud pominul, že od roku 2013 měly být veškeré požadavky na právní služby zadávány pomocí aplikace Helpdesk, a tím, že vedlejší účastnice požadavek na právní služby zadala mimo Helpdesk, jednala mimo systém nastavený v celém koncernu. Závěr krajského soudu o změně smlouvy v čl. 2.1 o předávání informací tak odporuje praxi stran a vnitřním pokynům v koncernu.

6. Podle stěžovatele vedlejší účastnice poptala právní službu přímo po vedlejším účastníkovi, kterého pokládala za svého zástupce, což bylo obvyklou praxí. Vztah vedlejšího účastníka a vedlejší účastnice coby advokáta a klienta osvědčuje i fakt, že vedlejší účastník za své pochybení vztahující se ke kvalifikované výzvě nabídl vedlejší účastnici kompenzaci v penězích a právních službách. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu, že jím v dovolání předloženou otázkou byla zpochybněna toliko příčinná souvislost.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že stěžovatel je osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti II. až IV. výroku rozsudku krajského soudu a I. výroku usnesení Nejvyššího soudu. Tyto výroky se totiž stěžovatele netýkají, neboť dopadají výhradně na vztah vedlejší účastnice a vedlejšího účastníka (II. výrok rozsudku krajského soudu, jímž se rozsudek okresního soudu mění tak, že se zamítá žaloba vedlejší účastnice proti vedlejšímu účastníkovi), náklady řízení ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a vedlejším účastníkem (III. a IV. výrok rozsudku krajského soudu) a na rozhodnutí o dovolání podaném vedlejší účastnicí, nikoli stěžovatelem (I. výrok usnesení Nejvyššího soudu).

8. Stěžovatel je oprávněn k podání ústavní stížnosti jen ve zbylém rozsahu napadených rozhodnutí, tj. I. výroku rozsudku krajského soudu, dle něhož je proti němu důvodný co do základu nárok vedlejší účastnice, a proti II. výroku usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání. V tomto rozsahu byla ústavní stížnost podána včas a stěžovatel byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo řádně vedené.

10. Ke stěžovatelovým námitkám směřujícím proti skutkovým zjištěním krajského soudu je nutno předestřít, že důvod k zásahu Ústavního soudu by byl dán jen v případě zjevného excesu krajského soudu [viz např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)], tj. v případě, že přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. nevyplývají-li skutková zjištění soudu z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení anebo jsou-li opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna [srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. K tomu, aby šlo o exces, nepostačí jen to, že by se Ústavní soud s výsledným hodnocením důkazů neztotožňoval [srov. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41) či nález ze dne 23. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 302/03 (N 135/34 SbNU 371)], ale musí jít o některou z výše zmíněných závažných vad při utváření skutkových zjištění.

11. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že ke konkludentní změně smlouvy ze dne 31. 3. 2009 mezi ním a Agelem došlo toliko v čl. 2.1, který se týkal závazku poskytovat advokátovi informace potřebné k poskytování právní pomoci. Za exces stěžovatel považuje, že krajský soud měl podle jeho názoru přijmout závěr o daleko širším rozsahu konkludentní změny smlouvy, než jaký skutečně přijal. Ústavní soud uvádí, že za exces stěžovatel označuje spíše to, k čemu krajský soud nedospěl, než to, k čemu dospěl. Náhled stěžovatele Ústavní soud nesdílí a exces ve skutkových zjištěních krajského soudu nespatřuje. Zmínit lze, že tvrzení stěžovatele o rozsáhlé konkludentní změně smlouvy, by znamenalo natolik rozsáhlou novaci vícera smluv, která vyvolává pochyby, zda by k takto široké změně smluv strany vůbec přistoupily, aniž by je provedly v písemné formě.

12. V první řadě by stěžovatelovo tvrzení o tom, že se v důsledku konkludentní změny smlouvy stal pouhým fakturačním místem, znamenalo zásadní dopad na smlouvu o poskytování substituční právní pomoci ze dne 22. 12. 2009 uzavřené mezi ním a JUDr. Sadílkem a následně dohodou ze dne 18. 5. 2014 postoupené na vedlejšího účastníka. Podle textu této smlouvy se JUDr. Sadílek zavázal stěžovateli poskytnout specifikované právní služby a dohodou o postoupení smlouvy převzal vedlejší účastník práva a povinnosti JUDr. Sadílka z této smlouvy. Stěžovatelem tvrzená změna smlouvy by znamenala, že se mezi smluvními stranami (stěžovatelem a vedlejším účastníkem) žádná právní služba neposkytuje a že se smlouvou upravená odměna neposkytuje za právní služby mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem, nýbrž že stěžovatel má jen přefakturovat Agelu odměnu požadovanou vedlejším účastníkem za služby jím poskytnuté vedlejší účastníci. Smlouva o poskytování substituční právní pomoci ve svém čl. 6.3 uvádí, že její změny a dodatky mají být činěny písemně. Stěžovatelem tvrzená rozsáhlá konkludentní změna tak vyvolává pochyby, proč by strany nezvolily vymíněnou písemnou formu pro dohodu o změně smlouvy, navíc u privativní novace, která by měla zrušit ústřední závazek z původní smlouvy (tj. poskytování právní pomoci stěžovateli) a ze smlouvy o substituční právní pomoci učinit pouhou "smlouvu o přefakturaci". Stěžovatelovo tvrzení o změně smlouvy by se muselo týkat i smlouvy ze dne 31. 3. 2009 mezi ním a Agelem, jíž se stěžovatel zavázal poskytovat právní služby Agelu (čl. 1.1 této smlouvy) a osobám ve skupině Agelu (čl. 3.1.4 smlouvy), za což byla pro stěžovatele sjednána odměna (čl. 3.1.1 smlouvy). Stěžovatelovo tvrzení o změně smlouvy by zde znamenalo, že v případě vedlejšího účastníka stěžovatel neposkytuje Agelu či osobám v jeho skupině (vedlejší účastnici) smluvenou právní službu (zajištěnou stěžovatelem třeba i substitučně jiným advokátem), ale jeho činnost se omezuje jen na přefakturaci. Vzhledem k tomu, že při jednání před okresním soudem ze dne 15. 11. 2018 (protokol na č. l. 221 spisu okresního soudu) stěžovatel vypověděl, že vedle využívání substitutů měl on sám hodně práce, protože byl v jednotlivých případech zmocněn k zastupování Agelu nebo jeho zdravotnických zařízení, pak by jeho tvrzení o konkludentní změně smlouvy zřejmě značilo kumulativní novaci jeho závazku ze smlouvy ze dne 31. 3. 2009 s Agelem tak, že v některých případech stěžovatel poskytuje právní služby a jindy jen přefakturovává, aniž by právní služby poskytoval. Také v jeho smlouvě s Agelem byla stranami vymíněna pouze písemná změna smlouvy (čl. 6.3). Tvrzení stěžovatele o konkludentní změně smluvního závazku vyvolává pochybnosti, proč by u tak významné a komplikované změny strany nedodržely písemnou formu. Pochyby umocňuje skutečnost, že aby mělo stěžovatelovo tvrzení o rozsáhlé konkludentní změně smysl, muselo by takto dojít k vzájemně navázané změně závazků ze dvou smluv mezi různými subjekty (jednak smlouvy ze dne 31. 3. 2009 mezi ním a Agelem ve znění písemných dodatků a jednak smlouvy ze dne 22. 12. 2009 o poskytování substituční právní pomoci, která po jejím postoupení vázala stěžovatele a vedlejšího účastníka).

13. S ohledem na všechny zmíněné pochybnosti, které vyvolává stěžovatelovo tvrzení, nelze z ústavního hlediska nic namítat proti přístupu krajského soudu k posuzování, zda a případně v jakém rozsahu došlo ke konkludentní změně (a to dlouhodobým jednáním stran) smluvního závazku, u nějž strany při jeho zakládání výslovně prohlásily, že jeho změny jsou možné jen písemně. Jak ve smlouvě ze dne 31. 3. 2009 mezi Agelem a stěžovatelem, tak smlouvě o poskytování substituční právní pomoci se poukazuje na její uzavření podle obchodního zákoníku (rovněž krajský soud smlouvu s Agelem posoudil jak smlouvu mandátní podle § 566 a násl. obchodního zákoníku). Podle § 272 odst. 2 obchodního zákoníku platilo, že písemná smlouva může být měněna nebo zrušena jen písemně, je-li v ní dojednáno, že jen taková její změna je možná. K ústavně konformnímu výkladu daného ustanovení se Ústavní soud vyjádřil v bodech 25. až 30. nálezu ze dne 12. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 1264/11 (N 130/62 SbNU 47) a v bodě 21. nálezu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 1544/16 (N 186/91 SbNU 303) se závěrem, že písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn jen v písemné podobě lze změnit i jinou než písemnou formou, není-li včas namítána relativní neplatnost změny; tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon. Za daných podmínek tudíž může i konkludentní formou platně dojít ke změně závazku z písemné smlouvy, v níž byly změny vyhrazeny jen písemné dohodě. Samotná okolnost, že k takové změně může dojít, neznamená, že k ní i došlo. Za ústavně konformní lze považovat i přístup krajského soudu, který vychází z požadavku, že čím rozsáhlejší, komplikovanější či závažnější má být změna smluvního závazku, pro jehož změny byla původně vymíněna pouze písemná forma, tím přesvědčivější okolnosti musí vyjít najevo, aby soudu umožnily přijmout závěr, že bylo společnou shodnou vůlí stran závazek změnit konkludentně svým chováním. Zjištěné skutečnosti krajskému soudu umožnily přijmout závěr, že ke konkludentní změně došlo jen u dílčího smluvního ujednání týkajícího se poskytování informací, což podle Ústavního soudu krajský soud dostatečně zdůvodnil. Naopak nenalezl dostatečně přesvědčivou a jasnou oporu pro stěžovatelovo tvrzení o rozsáhlé změně závazku (redukující smluvní závazek na pouhou přefakturaci), což podle náhledu Ústavního soudu nevybočilo z ústavních mezí pro volné hodnocení důkazů soudem.

14. Pro závěr krajského soudu o konkludentní změně smlouvy pouze v ujednání o poskytování informací skýtají oporu již skutková zjištění okresního soudu (srov. bod 23. jeho rozsudku). Podle nich Agel zřídil elektronickou aplikaci Helpdesk, pomocí níž měly osoby v jeho skupině (včetně vedlejší účastnice) zadávat požadavky na právní služby. Během let však všechny zúčastněné strany opustily užívání Helpdesku pro spory mezi vedlejší účastnicí a jejími pacienty, o čemž věděl stěžovatel, JUDr. Sadílek, vedení vedlejší účastnice, tak příslušná pracovnice Agelu. Nepoužívání Helpdesku bylo Agelem a vedlejší účastnicí tolerováno. Jak pak doplnil krajský soud, místo užití Helpdesku vedlejší účastnice podávala informace přímo vedlejšímu účastníkovi, jakožto substituentovi stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud měl konkrétní poznatky o provázaném a vědomém jednání všech zúčastněných subjektů týkajícího se postupu při poskytování informací (poptávání právních služeb). Srozumitelně pak objasnil, že v situaci, kdy se ustavila praxe, že vedlejší účastnice se obracela na vedlejšího účastníka, měl o tom vedlejší účastník zpravit stěžovatele, s nímž měl uzavřenu smlouvu o poskytování substituční právní pomoci. Podle čl. 2.1 této smlouvy měl vedlejší účastník předávat stěžovateli včasné, úplné a přehledné informace. Za dané situace nelze za exces považovat závěr krajského soudu, že došlo ke konkludentní změně smlouvy ze dne 31. 3. 2009 mezi stěžovatelem a Agelem v ustanovení o poskytování informací.

15. Svoje tvrzení o rozsáhlé konkludentní změně smluvního závazku stěžovatel podporuje odkazem na úpravu přefakturace. V daném ohledu Ústavní soud neústavnost v rozsudku krajského soudu neshledal. Kromě pochybností rozebraných v bodě 12. lze zmínit, že při svém výslechu dne 15. 11. 2018 pracovnice Agelu uvedla, že do roku 2008 měla jednotlivá zdravotnická zařízení Agelu dílčí smlouvy s právními zástupci a následně došlo ke sjednocení pod jednoho hlavního advokáta (smlouva z roku 2009 mezi Agelem a stěžovatelem). Důvodem podle ní bylo jednotné vedení a sledování pacientských sporů a jednotná fakturace prostřednictvím jednoho hlavního advokáta tak, že jednotliví advokáti vyúčtovali své služby hlavnímu advokátovi, který fakturu postoupil Agelu, jenž ji přezkoumal a přiznanou platbu zaslal hlavnímu advokátovi k rozúčtování mezi jednotlivé advokáty. Jednotné vedení a sledování pacientských sporů zajišťované hlavním advokátem, o němž se zmiňovala svědkyně, nepodporuje stěžovatelovo tvrzení o konkludentní změně smluv směrem k pouhé přefakturaci. Za tohoto stavu pak nemá důvod Ústavní soud též s ohledem na obsah smluv v posuzované věci zasahovat do závěru krajského soudu, že bylo povinností stěžovatele vyplývající z jeho smlouvy ze dne 31. 2. 2009 s Agelem zajistit řádné zastoupení vedlejší účastnice.

16. Stěžovatel dále namítá, že vedlejší účastnice podle jeho názoru v posuzované věci uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb přímo s vedlejším účastníkem jako advokátem. K podpoře tohoto tvrzení poukazuje na svědeckou výpověď předsedy představenstva vedlejší účastnice, který vedlejšího účastníka označil za jejího zástupce. Dále stěžovatel poukazuje na to, že vedlejší účastník nabídl vedlejší účastnici před zahájením sporu za své pochybení u kvalifikované výzvy kompenzaci v penězích (300 000 Kč) a vedle toho též v právních službách (v hodnotě 300 000 Kč). Ani zde Ústavní soud neshledal exces krajského soudu při utváření skutkových zjištění. Ve věci bylo zjevné, že vedlejší účastník a vedlejší účastnice se při svém jednání pohybovali ve složitém systému mnoha souvisejících právních vztahů, v němž vystupovali dále Agel a stěžovatel. I v souvislosti s věcí Ladislava Jandeka, jíž se týkal posuzovaný nárok na náhradu škody, vedlejší účastník fakturou požadoval svoji odměnu po stěžovateli a stěžovatel pak svou odměnu fakturou požadoval po Agelu a takto byly odměny i propláceny, což uvedl okresní soud v bodě 27. svého rozsudku. Ústavnímu soudu za této situace nepřísluší vstupovat do úvah krajského soudu, jemuž popsané zjištění k proplácení odměny, dávalo podklad pro závěr, že vedlejší účastník a vedlejší účastnice nechtěli vybočit z tohoto systému vztahů. Exces v postupu a rozhodování krajského soudu tak nelze spatřovat v tom, že na jednání vedlejší účastnice a vedlejšího účastníka nahlížel optikou uvedeného systému právních vztahů. Krajský soud své úvahy navazující na zmíněný systém právních vztahů srozumitelně vtělil do odůvodnění svého rozsudku a Ústavní soud neshledal důvod do nich zasahovat.

17. Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových základních práv ani na základě námitky směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Sdílí totiž názor, že přípustnost dovolání nezaložila právní otázka, zda advokát, který má s klientem uzavřenou rámcovou smlouvu, odpovídá podle § 24 zákona o advokacii za škodu, nebyl-li v dané věci klientem požádán o pomoc. Takto v dovolání formulovaná právní otázka vychází z předpokladu, že stěžovatel nebyl vedlejší účastnicí o právní pomoc požádán. Krajský soud však shledal, že konkludentní změna smlouvy umožňovala, aby vedlejší účastnice předala stěžovateli informace (požadavek na právní službu) i tím, že se obrátila na vedlejšího účastníka, jak učinila. Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelem formulovaná právní otázka v dovolání je závislá na předpokladu (nepožádání stěžovatele o právní pomoc), který však nekoresponduje tomu, k čemu dospěl krajský soud. Ústavní soud tedy spatřuje jiný důvod, proč daná otázka nemohla založit přípustnost dovolání, než uvedl Nejvyšší soud (k tomu srov. rekapitulaci v závěru bodu 4.). Nicméně se samotným závěrem, že přípustnost dovolání založit nemohla, se ztotožnil.

18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dílem pro zjevnou neoprávněnost stěžovatele k jejímu podání podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (bod 7.) a ve zbytku jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru