Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 486/02Usnesení ÚS ze dne 04.11.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.486.02
Datum podání15.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 486/02 ze dne 4. 11. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Mgr. J. H., zastoupené JUDr. J. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 13 Co 230/2002-66,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 15. 7. 2002 se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2002, čj. 13 Co 230/2002-66, kterým byla pravomocně zamítnuta její žaloba o zaplacení částky 14 000,- Kč s přísl., a na základě protinávrhu jí bylo uloženo zaplatit žalované O, s.r.o., se sídlem v Praze, částku 13 286,60 Kč.

Stěžovatelka v podstatné části své stížnosti popsala dosavadní průběh řízení před obecnými soudy a jeho výsledky a zejména vyjádřila nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvého stupně. V závěru pak tvrdila, že oběma rozsudky obecných soudů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo zakotvené v čl. 11 Listiny. Svá tvrzení stručně odůvodnila tak, že dle jejího přesvědčení obecné soudy rozhodovaly na podkladě skutkových závěrů, které z provedených důkazů nevyplývaly, a dále že tyto soudy nesprávně vycházely ze zásady, že opatření ohledně majetku, který je jejím výhradním vlastnictvím, může činit bez jejího vědomí a souhlasu i jiná osoba, v daném případě její manžel K. H..

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že ústavní stížnost obsahuje pouze popis průběhu řízení ve věci před soudy obou stupňů, aniž blíže rozvádí, v čem soudy porušily práva uvedená v článcích 11 a 36 Listiny. Lze se spíše domnívat, že stěžovatelka spatřuje v Ústavním soudu další instanci k přezkumu pravomocných rozhodnutí obecných soudů. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, případě jako neodůvodněnou zamítl, s tím, že na své účasti při jednání netrvá.

Ústavní soud se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se způsobem hodnocení důkazů obecnými soudy, zejména pak soudem nalézacím, což ostatně stěžovatelka sama v odůvodnění své stížnosti uvedla. Z obecně dostupné judikatury Ústavního soudu však vyplývá, že samotný nesouhlas stěžovatelky se způsobem hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy nemůže představovat porušení jejího základního práva na soudní ochranu zakotveného čl. 36 a násl. Listiny, stejně jako práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 Úmluvy (kterážto práva se vzájemně překrývají). Věc stěžovatelky byla posouzena v řádném dvouinstančním procesu a v postupu obecných soudů ani jejich právních závěrech neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není těmto soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy (viz např. Sb. ÚS sv. 1, č.5, sv. 2 č. 49, sv. 4 č. 80, sv. 7 č. 3, sv. 8 č. 76). Stejnou podstatu má i blíže nespecifikované tvrzení stěžovatelky o zásahu do práva zakotveného v čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen nesouhlasem stěžovatelky se závěry obecných soudů a opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny. Z těchto důvodů jeví se Ústavnímu soudu tvrzení stěžovatelky o porušení čl. 36 a čl. 11 Listiny jako zjevně neopodstatněné. Z uvedených důvodů Ústavní soud také neprovedl stěžovatelkou navrhovaný důkaz spisem Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 35 C 72/2000, neboť k posouzení opodstatněnosti tvrzení stěžovatelky z ústavněprávního hlediska to nepovažoval za potřebné.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. listopadu 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru