Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 485/01Nález ÚS ze dne 07.03.2002Trestný čin křivého obvinění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
obvinění
trestní oznámení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 26/25 SbNU 205
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.485.01
Datum vyhlášení07.03.2002
Datum podání08.08.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 39

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 174, § 175

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 485/01 ze dne 7. 3. 2002

N 26/25 SbNU 205

Trestný čin křivého obvinění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti M.

Z-ové a M. Z-é, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22.

března 2001, sp. zn. 7 To 2/2001, ve spojení s rozsudkem Městského

soudu v Brně ze dne 14. listopadu 2000, sp. zn. 11 T 80/2000,

takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. března 2001, sp.

zn. 7 To 2/2001, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14.

listopadu 2000, sp. zn. 11 T 80/2000 se zrušují.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se obě stěžovatelky domáhaly

zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.3.2001, sp. zn.

7 To 2/2001 a jemu předcházejícího rozsudku Městského soudu v Brně

ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 11 T 80/2000.

Tímto rozsudkem byly obě stěžovatelky uznány vinnými

trestnými činy křivého obvinění podle § 174 odst. 1 tr. zák.

a křivého obvinění a nepravdivého znaleckého posudku podle § 175

odst. 1 písm. a) tr. zák., a byly jim uloženy úhrnné tresty odnětí

svobody, u každé v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem výkonu

trestu na zkušební dobu dvou roků. Odvolání obou stěžovatelek bylo

výše uvedeným usnesením zamítnuto.

Podle zjištění soudu prvého stupně se stěžovatelky trestných

činů dopustily tím, že dne 6.7.1998 na Obvodním oddělení Policie

ČR Brno-Žabovřesky učinily trestní oznámení v němž nepravdivě

uvedly, že týž den přes jejich odpor vnikl do rodinného domku, kde

obě bydlí, R. F., při čemž je obě napadl. Jmenovanému bylo proto

sděleno obvinění z trestného činu porušování domovní svobody podle

§ 238 odst. 1, 2 tr. zák. Poté obě stěžovatelky slyšené jako

svědkyně v přípravném řízení po náležitém poučení vypověděly před

vyšetřovatelem nepravdu, spočívající v tvrzení, že R. F. vnikl do

jejich bytu násilím a v bytě je obě fyzicky napadal. Trestní

stíhání R. F. bylo usnesením vyšetřovatele podle § 172 odst. 1,

pís. a) tr. řádu zastaveno.

Stěžovatelky uvedly, že jim bylo soudy obou stupňů odepřeno

právo na spravedlivý proces, když v řízení, které před nimi

proběhlo, nebyla prokázána jejich vina a nebyl řádně zjištěn

skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti.

V řízení nebylo prokázáno, že by stěžovatelky měly úmysl křivě

obvinit. Obecné soudy se rovněž nevypořádaly s pochybnostmi

ohledně zjištěného skutkového stavu coby základu pro spravedlivé

rozhodnutí. Tímto postupem tedy byla porušena zásada in dubio pro

reo. Dále se obecné soudy nevypořádaly se zprávou Policejního

ředitelství v Brně, dosvědčující, že v předchozím řízení policie

nepostupovala profesionálně, když nezajistila na místě samém

stopy. Nebylo tak prokázáno a ani vyvráceno, zda se R. F. nacházel

v domě stěžovatelek a tuto neprofesionalitu Policie ČR nelze

přičíst k jejich tíži.

Stěžovatelky dále uvedly, že byla porušena rovnost účastníků

řízení, když v případě důkazů svědčících v jejich prospěch braly

soudy v úvahu blízké vztahy mezi svědkem a stěžovatelkami, avšak

u důkazů směřujícím proti nim nebylo vzato v úvahu, že se rovněž

jedná o osoby panu F. blízké. Dále v ústavní stížnosti upozornily,

že trestné činy, pro jejichž spáchání byly odsouzeny, vyžadují

úmysl, který musí být v řízení prokázán. V trestním řízení však

nebylo prokázáno, že by se uvedeného jednání dopustily, neboť

celé důkazní řízení bylo vedeno pouze ohledně zjišťování "kde kdo

stál" v době, kdy měl spáchat trestný čin pan F.

V uvedeném postupu stěžovatelky shledaly porušení svých

základních práv zaručených v čl. 36., 37 odst. 3, 39 a 40 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu

vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, prostřednictvím předsedy

senátu 7 To, který uvedl, že navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti,

neboť napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi

k porušení zákonných práv stěžovatelek.

K ústavní stížnosti se vyjádřil rovněž Městský soud v Brně

prostřednictvím předsedy senátu 11 T, který plně odkázal na

odůvodnění rozsudku.

Krajské státní zastupitelství Ústavnímu soudu sdělilo, že

jako vedlejší účastník nepovažuje za potřebné se k věci blíže

vyjádřit.

Ústavní soud si k věci vyžádal spis vedený u Městského soudu

v Brně pod sp. zn. 11 T 80/2000 a vyšetřovací spis vedený

u Městského úřadu vyšetřování Brno, Policie ČR ČVS:

MVV-640/10-98, a seznámil se podrobně s jejich obsahem.

Při ústním jednání, které ve věci proběhlo před Ústavním

soudem dne 7.3. 2002 setrval právní zástupce stěžovatelek na

argumentaci uvedené ve stížnosti a dále uvedl, že postup orgánů

činných v trestním řízení nebyl v souladu s ustanovením § 2 odst.

5 tr. řádu, nebyly ve vzájemných souvislostech hodnoceny důkazy

svědčící ve prospěch či neprospěch té či oné verze události

a stěžovatelky tak byly odsouzeny na základě spekulativních úvah.

Nebyly vyhodnoceny rozpory ve výpovědích příbuzných pana F.

a MVDr. M., rozpory byly též mezi spontánní výpovědi inspektora H.

a jeho následnými odpověďmi na otázky státního zástupce.

Na základě výše uvedených argumentů a po prostudování

uvedených spisů uvážil Ústavní soud o věci takto:

Stěžovatelky byly stíhány a odsouzeny pro trestné činy

křivého svědectví, resp. křivé výpovědi, kterých se měly dopustit

tím, že R. F. nařkly z neoprávněného vniknutí do svého domu

a následného svého napadení. Z toho důvodu mu bylo sděleno

obvinění pro trestný čin narušování domovní svobody dle ustanovení

§ 238 odst 1, 2 trestního zákona.

Z obsahu obou spisů a rovněž i z odůvodnění napadeného

rozsudku je zřejmé, že orgány činné v trestním řízení kladly důraz

na znalecký posudek, na základě kterého nebylo jednoznačně

prokázáno, že by stěžovatelky utrpěly zranění, ke kterým mělo při

incidentu dojít.K otázce samotného vniknutí R. F. do domu

stěžovatelek však nebylo shromážděno dostatečné množství důkazů,

které by svědčily pro tvrzení kterékoliv ze stran. Ze spisu je

zjevné, že nebylo prokázáno, zda F. do domu stěžovatelek vůbec

vnikl. Nelze však mít ani za prokázané, že se tak nestalo. Naopak

je zřejmé, že policejní technička byla potrestána za nezajištění

stop na místě činu. Ze zbývajících důkazů umožňujících objasnit,

jak konflikt mezi stěžovatelkami a F. proběhl, lze vytvořit

v podstatě dvě různé verze průběhu děje, které jsou protikladné.

Na jedné straně stojí verze stěžovatelek jako osob, které se

primárně obrátily na Policii ČR se žádostí o pomoc. Tuto verzi

potvrdil jako svědek i manžel jedné z nich. Na straně druhé je

verze R. F., kterou potvrdily výpovědi jeho bratra, bývalé

manželky, švagrové a švagra. Výpovědi nepříbuzných osob (MVDr. M.

a policejního inspektora H.) však již této verzi příliš nesvědčí.

Obecným soudům za této situace nezbylo, než hodnotit tvrzení proti

tvrzení, výpovědi svědků z hlediska jejich věrohodnosti a všechny

důkazy ve smyslu ustanovení § 2 odst. 6 trestního řádu podle svého

vnitřního přesvědčení. Oba soudy však postupovaly čistě

formalisticky. Při již zmíněné absenci dalších objektivních

důkazů, se při protichůdnosti svědectví soud prvého stupně

v podstatě přiklonil na početnější stranu, neboť de facto svědky

pouze spočítal. Svědectví jedné strany bylo akceptováno

a svědectví strany druhé bylo s poukazem na rodinné poměry

shledáno jako nevěrohodné, i když svědci vypovídající ve prospěch

akceptované verze, byli nepochybně ve vztahu k F. osobami

blízkými.

Jak již Ústavní soud uvedl ve své judikatuře (např. v nálezu

II. ÚS 418/99), k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu

je třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti.

Pokud tomu tak není, je třeba rozhodnut ve prospěch obviněného.

Obdobně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (viz např.

rozhodnutí ve věci Barbera, Messseque a Jabardo z roku 1988,

A-146) vyžaduje, aby každý případ vyvolávající sebemenší důkazní

pochybnosti byl vyložen ve prospěch obviněného. Pokud tedy na

základě sporných a nejednoznačných skutkových zjištění dospěly

orgány činné v trestním řízení k přesvědčení o trestní

odpovědnosti stěžovatelek, je Ústavní soud nucen konstatovat,

že takové závěry jsou v rozporu s citovanými rozhodnutími

a právními principy v nich uvedenými, neboť ve svých důsledcích

porušují zásadu in dubio pro reo.

Kromě pochybností o skutečném průběhu incidentu, které měly

být vyloženy ve prospěch stěžovatelek, nelze opomenout ani

nedostatky hmotněprávního posouzení věci. I kdyby totiž

neexistovaly pochybnosti o pravdivosti verze R. F., nelze

pominout, že ne každé jednání naplňující formální zákonné znaky

skutkové podstaty lze hodnotit jako trestný čin. Pokud chybí

naplnění materiální stránky, tj. určitý stupeň nebezpečnosti činu

pro společnost (§ 3 trestního zákona), nemůže být jednání, byť

formálně jeví znaky trestného činu, takto kvalifikováno. Podstatou

projednávané věci byla bagatelní sousedská neshoda. R. F. doznal

vlastní iniciativu a slovní napadení obou stěžovatelek

nevybíravými slovy. Na incidentu tedy nepochybně měl svůj podíl.

Stěžovatelky se následně telefonicky obrátily na policii se

žádostí o zásah proti jeho nevhodnému chování. Šlo o běžnou

občanskou žádost o ochranu, která byla později policií zpracována

jako trestní oznámení, i když lze důvodně pochybovat o tom, zda

původní úmysl stěžovatelek vůbec směřoval k trestnímu postihu

R. F. Lze tedy uzavřít, že jednání stěžovatelek byl dodatečně

úředním postupem orgánů veřejné moci přiznán neopodstatněně vysoký

stupeň společenské nebezpečnosti, dosahující trestného čin a jako

trestné bylo posouzeno oznámení jednání, které se nepodařilo

orgánům činným v trestním řízení prokázat tomu, kdo byl za

pachatele označen. To však podle přesvědčení Ústavního soudu

nepředstavuje samo o sobě dostatečný důkaz o tom, že takové

obvinění bylo křivé a že bylo vedeno úmyslem stíhat nevinného.

S ohledem na uvedené skutečnosti je Ústavní soud nucen

konstatovat, že napadená rozhodnutí vzešla z řízení, které jako

celek nebylo řízením spravedlivým. Došlo tak k porušení práva

stěžovatelek na spravedlivý proces tak, jak je definován v čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

36 odst. 1 Listiny. Nerespektování zásady in dubio pro reo pak ve

svých důsledcích představuje i porušení principů právního státu,

založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, za který

Ústava v čl. 1 Českou republiku prohlašuje. Přiznání nedůvodně

vysoké míry nebezpečnosti jednání, které takovýto stupeň zjevně

nedosahovalo, pak představuje i porušení čl. 39 Listiny.

Z těchto důvodů Ústavní soud napadená rozhodnutí podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 7. března 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru