Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 484/99Nález ÚS ze dne 09.03.2000Postup soudu při přezkoumávání rozhodnutí orgánu veřejné správy

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
daň/výpočet
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 37/17 SbNU 259
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.484.99
Datum podání01.10.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2, čl. 4 odst.4

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 249 odst.2, § 250d, § 250 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 484/99 ze dne 9. 3. 2000

N 37/17 SbNU 259

Postup soudu při přezkoumávání rozhodnutí orgánu veřejné správy

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

společnosti K., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne

24. 6. 1999, č.j. 22 Ca 115/98-32, za účasti Krajského soudu

v Ostravě, jako účastníka řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, č.j.

22 Ca 115/98-32, se zrušuje.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 10. 1999 se

stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení

Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 6. 1999, č.j. 22 Ca

115/98-32, kterým bylo pro neodstranění vad žaloby zastaveno

řízení o přezkoumání rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství

v Ostravě ve věci daně z příjmu právnických osob.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno

její ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu proti

nezákonnému rozhodnutí orgánu veřejné správy zakotvené v čl. 36

odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

V napadeném usnesení dále spatřuje neplnění ústavní povinnosti

uložené soudu článkem 90 Ústavy České republiky, důsledkem čehož

jí byla znemožněna ochrana základního práva zakotveného čl. 11

odst. 5 Listiny. Uvedla, že u Krajského soudu v Ostravě se

domáhala zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v O. ze dne

16. 1. 1998, č.j. 7167/120/97FŘ-205, jímž bylo zamítnuto její

odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v B. ze dne 11. 6.

1997, č.j. DPV č. 970000112, kterým jí byla doměřena daň z příjmu

právnických osob za zdaňovací období od 9. 5. 1995 do 31. 12.

1995 částkou 410 000,- Kč. K výzvě soudu ze dne 21. 12. 1998

doplnila odůvodnění návrhu a podáním doručeným dne 5. 2. 1999

soudu sdělila, že s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasí a trvá

na projednání a rozhodnutí věci za osobní účasti všech účastníků

řízení, vzhledem ke skutkové i právní složitosti problematiky. Dne

9. 8. 1999 bylo jejímu právnímu zástupci doručeno napadené

usnesení krajského soudu, jímž se řízení zastavuje.

Stěžovatelka je přesvědčena, že její žaloba splňovala

podmínky ust. § 249 odst. 2 o.s.ř. a že ve svých podáních

doručených soudu dne 18. 3. 1998 a 20. 1. 1999 dostatečně uvedla,

v čem spatřuje nezákonnost rozhodnutí správního orgánu. Domnívá

se, že krajský soud klade přemrštěné požadavky na formulování

obsahu žaloby, přičemž sám nepřesně parafrázuje ust. § 249 odst.

2 o.s.ř. a takto klade pro uplatnění práv stěžovatelky další

podmínky, když požaduje specifikaci "jednání" správního orgánu,

jímž byl porušen zákon, ačkoliv cit. ustanovení hovoří

o nezákonnosti "rozhodnutí".

Při ústním jednání dne 9. 3. 2000 právní zástupce stěžovatele

zopakoval argumentaci ústavní stížnosti, přičemž doplnil, že

jednání Krajského soudu v Ostravě je podivné i z toho důvodu, že

řízení bylo zastaveno až několik měsíců poté, co se soud dotázal

účastníků řízení, zda souhlasí s tím, aby bylo rozhodnuto mimo

ústní jednání, z čehož logicky plyne, že bylo o čem jednat.

Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém

vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že z ust. § 249 o.s.ř.,

konstantní judikatury obecných soudů i stanovisek zastávaných

právní teorií, vyplývá, že žaloby směřující proti rozhodnutí

správních orgánů musí obsahovat skutkové a právní odůvodnění, tzn.

žalobcovo tvrzení, která konkrétní ustanovení právních předpisů

byla podle jeho názoru porušena a o jaké důvody žalobce tento svůj

názor opírá. Z uvedených skutkových a právních důvodů tak musí

vyplývat porušení subjektivních práv žalobce. Rozsahem tvrzených

nezákonností v žalobě jsou vymezeny hranice soudního přezkumu

správního rozhodnutí, za které soud, s výjimkou vad vyvolávajících

nicotnost rozhodnutí, k nimž se přihlíží i z moci úřední, nemůže

jít. V dané věci stěžovatelka přes výzvu soudu neuvedla porušením

jakých konkrétních ustanovení právních předpisů byla zkrácena

rozhodnutím správního orgánu na svých právech, tzn. že se

nedomáhala soudní ochrany způsobem stanoveným zákonem (čl. 36

odst. 1 Listiny) a krajský soud tak nemohl tím, že řízení

o žalobě, která nesplňovala zákonem stanovené náležitosti,

zastavil, porušit její právo na soudní ochranu, jak je v ústavní

stížnosti tvrzeno. Vyšší nároky kladené na žaloby ve správním

soudnictví našly svůj výraz i v povinném právním zastoupení

žalobce, které je stanoveno v § 250a o.s.ř. S ohledem na uvedené

skutečnosti má zato, že ústavní stížnost nelze považovat za

důvodnou a navrhl, aby byla zamítnuta.

Finanční ředitelství v Ostravě se svého postavení vedlejšího

účastníka výslovně vzdalo.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě,

sp. zn. 22 Ca 115/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými

podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnosti je

třeba vyhovět, a to z důvodů, které Ústavní soud formuloval již ve

svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 406/99, který se týkal rozhodnutí téhož

krajského soudu.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se

zastavením řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.

Z ústavněprávního hlediska pak jde především o posouzení otázky,

zda napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě o zastavení

řízení pro neodstranění vady žaloby byla porušena základní práva

stěžovatelky na soudní ochranu a na přezkoumání zákonnosti

rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2

Listiny.

V oblasti správního soudnictví jsou uvedená základní práva

vymezena resp. omezena ustanoveními obsaženými v části páté

o.s.ř., zejména ust. § 250 odst. 2, který vymezuje, kdo je

legitimován k podání žaloby a dále ust. § 250a o povinném právním

zastoupení, ust. § 250b o lhůtě k podání žaloby a ust. § 250h,

limitujícím možnost žalobce rozsah napadení správního rozhodnutí

mimo tuto lhůtu rozšířit. Lze akceptovat názor, že uvedené zákonem

stanovené podmínky realizace ústavního práva zakotveného v čl. 36

odst. 2 Listiny mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel

kvalifikovaně, aby byla uplatněna zásada koncentrace a efektivity

řízení a tím byla usnadněna realizace dalšího ústavního práva

- práva na to, aby věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené

lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny).

Nicméně Ústavní soud nemůže akceptovat takový postup krajského

soudu, který již tak zákonem vymezenou či omezenou možnost

uplatnění ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl.

36 odst. 2 Listiny dále omezuje, a to svým nadmíru přísným

výkladem ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., jež upravuje náležitosti

správní žaloby, jak se v daném případě stalo. Jak vyplývá

z ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny, při používání ustanovení

o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty

a smyslu, a nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které

byla stanovena. Tento posledně uvedený ústavní princip je nezbytné

aplikovat i v rozhodovací činnosti obecného soudu podle §250d

odst. 3 o.s.ř. v případě, kdy má být řízení o správní žalobě

zastaveno pro neodstranění takové vady žaloby, jež má spočívat

v údajném neuvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost

rozhodnutí správního orgánu (§ 249 odst. 2 o.s.ř.).

Kromě toho Ústavní soud v podstatě sdílí názor stěžovatelky,

že dotaz na účastníky řízení o správní žalobě, zda souhlasí

s rozhodnutím věci mimo ústní jednání by logicky měl signalizovat,

že soud hodlá rozhodnout ve věci samé, jinak řečeno, že je o čem

rozhodovat a že tedy, byť možná s výhradami, žaloba splňuje

zákonné náležitosti.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podle § 82 odst. 1,

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů, ústavní stížnosti vyhověl, když

shledal, že napadeným usnesením Krajského soudu v Ostravě bylo

porušeno ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2

Listiny a ústavní princip zakotvený v čl. 4 odst. 4 Listiny.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. března 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru