Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 483/97Usnesení ÚS ze dne 08.09.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.483.97
Datum podání23.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 483/97 ze dne 8. 9. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti V.L., zastoupeného advokátem JUDr. J.V., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 1997, č.j. 20 Co 204/97-54,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 23. 12. 1997 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. září 1997, č.j. 20 Co 204/97-54. Uvedeným rozhodnutím byla pravomocně zamítnuta žaloba stěžovatele na zaplacení částky 190 000,- Kč s příslušenstvím, a to z toho důvodu, že v řízení nebyla prokázána existence závazkového vztahu mezi účastníky.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho základní právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Uvedl, že obecné soudy hodnotily důkazy v rozporu s ustanovením § 132 občanského soudního řádu, a proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti blíže neodůvodnil, v čem spočívá tzv. neústavnost postupu obecných soudů při vlastním hodnocení důkazů. Samotný výsledek hodnocení důkazů podle § 132 o.s.ř. nemůže být napadán ústavní stížností, neboť tím by byl napadán vlastní výkon soudnictví. Předmětem ústavní stížnosti může být dle jeho názoru jen případná neústavnost postupu, jímž soudy hodnocení důkazů provedly, tedy neústavnost procesu, jímž soudy dospěly ke skutkovým a právním závěrům ve věci. Stěžovatel nesouhlasí s vlastními skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů, čímž ovšem nenapadá ústavnost postupu obecných soudů, nýbrž vyjadřuje, že na zjištěný skutkový stav má jiný právní názor. Městský soud v Praze, pokud jde o vlastní hodnocení provedených důkazů, odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, z něhož je zřejmé, že žaloba nebyla zamítnuta proto, že stěžovateli vůbec nevznikl nárok na zaplacení za provedené práce, nýbrž proto, že tento nárok mu vznikl ve vztahu k jinému subjektu, než proti kterému podal žalobu. Právě v tomto závěru se právní názor soudů obou stupňů liší od právního názoru stěžovatele. Z uvedených důvodů navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost buď pro nepřípustnost či pro zjevnou neopodstatněnost odmítl, případně zamítl, shledá-li podmínky pro věcné projednání stížnosti.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 22 C 88/93, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je neopodstatněná.

Podstata navrhovatelovy stížnosti spočívá v polemice s právními závěry obecných soudů. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel v zásadě opakuje námitky, které již uplatňoval v odvolacím řízení, a staví tak v podstatě Ústavní soud do role další soudní instance. Toto postavení Ústavnímu soudu, jak již opakovaně dal najevo v mnoha svých rozhodnutích, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím je zasaženo do ústavně zaručených práv a svobod. Takové porušení práv stěžovatele však v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní ochranu, vyplývající z článku 90 Ústavy České republiky ( dále jen "Ústava") a článku 36 odst. 1 Listiny, proces byl také veden při dodržení ústavních principů zakotvených v hlavě páté Listiny, zaručující právo na spravedlivý proces. Z ústavního principu nezávislosti soudu (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§ 132 o.s.ř.); jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektují, jak v posuzované věci se stalo, kautely dané ustanovením § 132 o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Tam, kde soudy pracují s fakty jednotlivých případů, aniž by zaujímaly obecné normativizující závěry tedy není místo pro zásahy Ústavního soudu.

Navíc pak v tomto případě Ústavní soud sdílí názor obecných soudů, že důvodem neúspěchu stěžovatele v řízení před obecnými soudy nebylo to, že by mu nevznikl nárok na zaplacení za provedené práce, ale to, že neprokázal, že povinným je právě žalovaný subjekt.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k namítanému porušení v článku 36 odst. 1 Listiny ústavně zaručeného práva domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, a proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. září 1998

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru