Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 482/08 #1Usnesení ÚS ze dne 08.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /s... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
Cena
Dědění
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.482.08.1
Datum podání22.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120 odst.1, § 127 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 482/08 ze dne 8. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. J. B., zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Praha 1, Štěpánská 20, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 278/2006-135 ze dne 31. října 2006 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 34 D 2966/2002-120 ze dne 17. března 2006, spojenou s návrhem na odložení vykonatelnosti napadených ustanovení, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou dne 21. února 2008 podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tím, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní stížnost spojila stěžovatelka s návrhem podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, přiložených příloh a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 34 D 2966/2002 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením č. j. 34 D 2966/2002-120 ze dne 7. března 2006 ve věci projednávání dědictví po R. B., zemřelém, za účasti pozůstalé manželky, kterou je stěžovatelka a pozůstalé dcery RNDr. A. B., určil obvyklou cenu majetku ve společném jmění zůstavitele a stěžovatelky částkou 1 339 191,80 Kč a provedl vypořádání tohoto majetku tak, že stanovil majetek, který patří do dědictví a který patří pozůstalé manželce. Do dědictví zařadil mimo jiné i pohledávku za stěžovatelkou z důvodu vypořádání zaniklého společného jmění ve výši 580 500,- Kč. Při soupisu obvyklé ceny majetku ve společném jmění zůstavitele a stěžovatelky vyšel ze soupisu tohoto majetku, který byl sestaven na základě údajů účastnic a sdělení České spořitelny a. s. Obvyklou cenu členského podílu v Bytovém družstvu HESTIA určil podle znaleckého posudku, který vypracoval soudní znalec Ing. M. P., ve výši 1 161 000,- Kč. Soud prvního stupně nevyhověl žádosti stěžovatelky o podání revizního znaleckého posudku. Stěžovatelka proti usnesení soudu prvního stupně podala odvolání, ve kterém vznesla námitky proti závěrům, ke kterým dospěl soudní znalec ve znaleckém posudku o ceně členského podílu. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením č. j. 24 Co 278/2006-135 ze dne 31. října 2006 usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Stěžovatelka podala ve věci i dovolání, které opírala o dovolací důvod podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud usnesením č. j. 21 Cdo 1003/2007-158 ze dne 20. prosince 2007 dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti odmítl.

Stěžovatelka v podstatě stejnými námitkami, jakými odůvodňovala podání opravných prostředků v řízení před obecnými soudy, se v ústavní stížnosti domáhala zrušení napadených rozhodnutí, přičemž v ústavní stížnosti bez podrobnější ústavně právní argumentace namítala, že jak soud prvního stupně, tak soud odvolací nerespektovaly její právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "podústavního" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody [§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], resp. některé z ústavních kautel. Ústavní soud proto posoudil, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly právní normy bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.

Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry soudu prvního a druhého stupně v otázce interpretace aplikovaných ustanovení občanského zákoníku a občanského soudního řádu a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak tyto námitky byly uplatněny již v řízení před těmito soudy, jimiž se zejména soud prvního stupně a posléze soud odvolací nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu (běžnému) instančnímu přezkumu. Pod aspektem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), jež výlučně zakládá ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, nelze při tom ve věci rozhodujícím soudům nic vytknout. Právní názor, který obecné soudy zaujaly v souladu s ústavní zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81, čl. 82 Ústavy), má oporu ve zjištěném skutkovém stavu a argumentace stěžovatelky při polemice s jejich právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.

Právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") v sobě zahrnuje především princip "rovnosti zbraní" účastníků řízení, tedy princip umožňující každému účastníkovi řízení dostat rozumnou příležitost prezentovat svůj názor na věc, a to za podmínek, které nejsou ve srovnání se situací jeho protistrany zjevně nevýhodné (např. rozhodnutí ESLP ve věci Kressová proti Francii ze dne 7. 6. 2001 in ASPI) a princip kontradiktorního řízení, tedy právo účastníků předkládat stanoviska a důkazy, které považují za nutné, jakož i argumenty na podporu svých tvrzení (např. rozhodnutí ESLP ve věci Blücher proti České republice ze dne 11. 1. 2005 in ASPI). Tyto principy nebyly ve věci rozhodujícími soudy porušeny. Stěžovatelce byl zaručen přístup k soudu a nebylo jí jakkoli bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájila.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na nález sp. zn. II. ÚS 252/99 ze dne 2. února 2000 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 17, ročník 2000, str. 109), ve kterém judikoval, že: "Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatelky, že soudy jsou povinny vyhovět návrhům na doplnění dokazování tak, jak byly učiněny v průběhu občanskoprávního řízení. Ke způsobu stanovení znalce je soud veden především ustanovením § 127 odst. 1 o. s. ř., který blíže charakterizuje za jakých podmínek a v jaké situaci rozhodující soud je povinen určit osobou znalce ke zhodnocení odborných problémů. Obecné soudy jsou tak povinny rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, když při této činnosti jsou vázány pravidly obsaženými v ustanovení § 120 odst. 1 o. s. ř., což znamená možnost provést takové důkazy, které objektivním a spolehlivým způsobem zjistí právně relevantní skutečnosti. Nesouhlas s právními závěry obecných soudů však neznamená porušení ústavnosti a s tím související porušení základních lidských práv a svobod. Ze zásady rovnosti stran je zřejmé, že ustanovení znalce v konkrétním odborném problému je pouze záležitostí soudu a nikoli účastníků řízení, neboť jiný postup by znamenal porušení citované zásady".

Pokud stěžovatelka nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, jak výše uvedeno, považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv. Ústavní soud za této situace nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky o porušení namítaných základních práv zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Proto Ústavního soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

K návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle ustanovení § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti akcesoricky sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru