Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 481/97Usnesení ÚS ze dne 18.02.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
základní ústavní principy/demokratický právní stát/... více
Věcný rejstříkKompetenční spor
pokuta
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.481.97
Datum podání22.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

238/1991 Sb., čl.

311/1991 Sb., čl.

62/1992 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 481/97 ze dne 18. 2. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 481/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dne 18. února 1998 ve věci ústavní stížnosti M., zastoupené advokátem JUDr. J.V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. září 1997, čj. 7 A 26/9620,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Ministerstva životního prostředí, ze dne 15. 12. 1995, čj. 872/1607/95-On, stěžovatelka uvádí, že oblastní inspektorát Č. jí vyměřil svým rozhodnutím ze dne 6. 6. 1995, čj. 8/OH/R-PL-1454/95/Hr, poplatek za ukládání odpadů za rok 1994 zvýšený o sazbu II. podle zákona č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů, aniž by respektoval rozhodnutí Okr.ú., referátu životního prostředí, který o odpadech, posléze uložených na skládku provozovanou stěžovatelkou,

- 2 - IV. ÚS 418/97

rozhodl jako o odpadech zařazených do kategorie "zvláštní". Stěžovatelka sice ve svém odvolání poukázala na rozpory mezi oběma rozhodnutími správních orgánů, nicméně Ministerstvo životního prostředí jako druhostupňový orgán ve správním řízení její odvolání zamítlo s odůvodněním, že okresní úřad neměl podle v té době platných právních předpisů kompetenci k rozhodování o změně kategorií odpadů. Tento závěr převzal rovněž Vrchní soud v Praze, který projednával žalobu stěžovatelky. Rozhodnutím tohoto soudu, jenž potvrdil jako správný postup orgánů Č. a Ministerstva životního prostředí, byly podle stěžovatelky porušeny základní principy právního státu zakotvené v čl. 2 a čl. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť jeden orgán státní správy dal souhlas k uložení odpadu na skládce typu, jaký stěžovatelka provozuje, zatímco jiný orgán státní správy takové rozhodnutí prohlásil za vadné a uložil stěžovatelce zvýšenou sazbu poplatku za uložení odpadu. Stěžovatelka proto žádá, aby napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze bylo zrušeno.

Z obsahu spisu Č., sp. zn. 8/OH/R-PL/1454/95, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelce byl rozhodnutím tohoto orgánu ze dne 6. 6. 1995, č.j. 8/OH/R-PL-1454/95/Hr, vyměřen poplatek za uložení odpadu za rok 1994 částečně podle sazby I. a částečně podle sazby II. podle zákona č. 62/1992 Sb., o poplatcích za uložení odpadů. V odůvodnění tohoto rozhodnutí je konstatováno, že stěžovatelka jako provozovatelka skládky v K. nepředložila výluhové zkoušky odpadů kat. čísel 14702, 14705 a neprokázala tedy, že technické zabezpečení skládky odpovídá vyluhovatelnosti předmětných odpadů dle přílohy č. 4 nařízení vlády ČR č. 513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, konkrétně limitním hodnotám třídy vyluhovatelnosti IIIa, resp. IIIb. Poté, co ČIŽP prověřil podklady, které zprostředkovaně dokladovaly parametry těchto odpadů, zjistil u všech testovaných vzorků vysokou hodnotu parametru CHSK-Cr v rozsahu 500-1000 mg/1, což představuje několikanásobné překročení limitní hodnoty, stanovené pro třídu vyluhovatelnosti III, tj. 150 resp. 200 mg/1. ČIŽP dospěl k závěru, že v případě výše označených odpadů skládka K. nesplňuje podmínky stanovené pro provoz skládky zvláštním předpisem, tj. zejména příl. č. 4 nařízení vlády ČR č. 513/1992 Sb., a proto zvýšil poplatek ze sazby I. na sazbu II., když navíc uvedl, že se necítí být vázán rozhodnutími Okr.ú. Uvedený okr.ú. totiž svým rozhodnutím ze dne 5. 3. 1993, čj. ŽP-1763/93-Kou, vyhověl žádosti S., a na základě Protokolů o fyzikálně-chemické analýze vodného výluhu z uvedeného druhu odpadu a jeho posouzení

3 - IV. ÚS 418/97

přeřadil odpad kat. č. 14702 do kategorie "zvláštní", když tento druh odpadu byl dosud zařazen podle Kategorizace a katalogu odpadů jako odpad "zvláštní, nebezpečný". Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je patrno, že podle laboratorních protokolů parametry vodného výluhu odpovídají třídě vyluhovatelnosti IIIa, kromě parametrů pH a CHSK/Cr/. Stejně tak v rozhodnutí Okr.ú., ze dne 6. 5. 1993, čj. ŽP-2649/93-Kou, kterým bylo vyhověno žádosti T., byl udělen souhlas k nakládání s nebezpečnými odpady kat. č. 14704 a 14705 jako s odpady zvláštními za podmínky, že budou zneškodňovány po úpravě pH na skládkách 3., příp. 4.skupiny. V odůvodnění okr.ú. konstatuje, že vzhledem k tomu, že nebyly dosud určeny orgány státní správy příslušné k přeřazování odpadů, "... lze uvedené druhy odpadů přeřadit pouze z hlediska jejich vyluhovatelnosti ... mezi odpady zvláštní...".

Jak Ústavním soudem bylo dále zjištěno, rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 15. 12. 1995, č.j. 872/1607/95-On, bylo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Č., zamítnuto s poukazem na odůvodnění rozhodnutí okr.ú. v tom směru, že odpady mohou být ukládány teprve po úpravě pH. Citovaná rozhodnutí obsahují tedy požadavek na úpravu odpadů umožňující jejich následné nové zatřídění dle ustanovení § 1 nařízení vlády č. 513/1992 Sb., v průběhu řízení však stěžovatelka nedoložila, že by úprava odpadů byla provedena.

Ze spisu Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 26/96, Ústavní soud konečně zjistil, že stěžovatelka uvedla v žalobě jediný důvod nezákonnosti napadeného rozhodnutí, a to, že ČIŽP byla podle jejího názoru vázána rozhodnutími Okr.ú. o změně kategorie odpadů, a to i v případě, že by taková rozhodnutí měla skutečně právní vady, neboť ČIŽP není kompetentní přezkoumávat správnost rozhodnutí o nakládání s nebezpečnými odpady vydaná okr.ú. S touto námitkou se

vrchní soud vypořádal tak, že konstatoval, že z platné právní úpravy o státní správě v odpadovém hospodářství a o režimu nakládání s odpady a ukládání poplatků za uložení odpadů nevyplývá oprávnění okr.ú. rozhodovat o změně kategorie odpadů, když to, do které kategorie je ten který odpad zařazen,vyplývá z opatření F., kterým se vyhlašuje Kategorizace a katalog odpadů, uveřejněného v částce č. 69 Sbírky zákonů z r. 1991.

Také Ústavní soud sdílí názor stěžovatelky, že výkon státní moci uplatňované prostřednictvím orgánů státní správy vůči at' již fyzické nebo právnické osobě, nemůže být rozporný, a že tedy v právním státě nelze akceptovat, aby tato osoba, cítící se vázána rozhodnutím orgánu veřejné správy v oblasti poskytující mu určité kompetence, a proto také se jím řídící, mohla být následně sankcionována. Vědom si uvedeného aspektu, zvážil proto Ústavní soud pečlivě všechny okolnosti daného případu, nicméně i při posuzování věci pod uvedeným zorným úhlem, dospěl k, pro stěžovatelku nepříznivému, následujícímu závěru. Stěžovatelka se souhlasem referátu životního prostředí Okr.ú., vysloveným v rozhodnutí tohoto orgánu ze dne 1. 8. 1994, čj. ŽP-5077/94-Kou, provozovala skládku technicky zabezpečenou pro ukládání odpadů jako skládka 3., resp. 4., skupiny ve smyslu nařízení vlády č. 513/1992 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, přičemž měla povoleno ukládat na skládku i nebezpečné odpady, avšak za určitých podmínek, totiž že nebezpečné odpady mohou být na skládku ukládány pouze se souhlasem příslušného okr.ú., vydaným na základě předložení výsledků rozborů vyluhovatelnosti odpadu a stanoviska akreditované laboratoře k tomu, zda odpad může být ukládán na tomto typu skládky, konkrétně 3., resp. 4., skupiny. Jakkoli lze pochopit, že při přijímání odpadů od jejich původců považovala stěžovatelka za určující, že podle rozhodnutí okr.ú. jde o odpady kategorie "zvláštní", nemůže ústavní soud nicméně odhlédnout od toho, co v obou rozhodnutích okr.ú. je výslovně uvedeno, totiž že vzhledem k analýze vodných výluhů některé parametry neodpovídají třídě vyluhovatelnosti III. Stěžovatelka si tedy musela být vědoma toho, že podle přílohy 4 k nařízení vlády ČR č. 513/1992 Sb. se na skládce, kterou provozuje, nesmí ukládat odpady, jejichž výluh překračuje limitní hodnoty výluhů IIIa, Illb., jinak jde o nebezpečný odpad. Předepsala-li tedy Č. stěžovatelce poplatek v sazbě II. za situace, kdy stěžovatelka si neprověřila, zda odpady

byly po vydání rozhodnutí okr.ú., jak jim bylo výslovně uloženo, následně upravovány, lze stěží mít za to, že stěžovatelka v tomto případě nese jen důsledky kompetenčních sporů a nejasností právní úpravy, nebot' i sama porušila povinnosti plynoucí pro ni z ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 238/1991 Sb., o odpadech.

Všechny uvedené skutečnosti a úvahy považuje Ústavnísoud za natolik evidentní, že mu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné. V Brně dne 18. února 1998

JUDr. Vladimír Čermák

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru