Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 48/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Bruntál
SOUD - KS Ostrava
SOUD - NS
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
trestný čin/ublížení na zdraví
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.48.15.1
Datum podání07.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 48/15 ze dne 3. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti P. L., zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále č. j. 4 T 146/2012-206 ze dne 10. 1. 2014, usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 5 To 69/2014-232 ze dne 31. 3. 2014 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 1071/2014-23 ze dne 18. 9. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl shora označeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku (dále též "tr. zákoník"), jednak přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku ve spojení s § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku a šesti měsíců. O nároku vedlejší účastnice, v trestním řízení poškozené, bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") ve spojení s ustanovením § 229 odst. 2 tr. ř.

Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě v záhlaví citovaným rozsudkem tak, že je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti tomuto rozsudku následně podal stěžovatel prostřednictvím svého obhájce dovolání, které Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel tvrdí, že skutkový stav nebyl soudy zjištěn bez důvodných pochybností, skutek popsaný ve výroku rozsudku prvoinstančního soudu neodpovídá použité právní kvalifikaci a současně je v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dle názoru stěžovatele byly v trestním řízení porušeny jeho základní zásady, a tím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, zejména ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Tyto své výhrady stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)].

Pokud jde o námitky stěžovatele směřující proti hodnocení skutkových okolností obecnými soudy, sluší se připomenout, že řízení před Ústavním soudem o ústavní stížnosti již není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje či okolností se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na shora nastíněné postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, v to počítaje též vlastní interpretaci znaleckých posudků, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů. Dále je třeba upozornit, že toliko obecný soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 40 odst. 1 Listiny), a za tím účelem jedině on je oprávněn provádět a hodnotit důkazy.

Ústavní stížnost je výlučně opakováním argumentů, které již stěžovatel vznesl v odvolacím i dovolacím řízení. Obecné soudy všechny tyto námitky již beze zbytku vypořádaly v napadených rozhodnutích. Nalézací i odvolací soud poukázaly na rozpory ve výpovědích stěžovatele i svědka vypovídajícího v jeho prospěch, logicky a přesvědčivě odůvodnily, proč neuvěřily tvrzení obhajoby o podnapilosti poškozené a s ní údajně souvisejícím zraněním. Ani v hodnocení znaleckého posudku se nalézací soud zřejmých pochybení nedopustil. Naopak, respektoval zde zásadu in dubio pro reo konkrétně v tom směru, že objektivně nedoložené zdravotní obtíže "na úrovni stesků" poškozené vyhodnotil ve prospěch stěžovatele (str. 8 napadeného rozsudku soudu prvé stolice). Žádné pochybení nelze spatřovat ani v rozhodnutí Nejvyššího soudu, který při svém rozhodování prokázal nezvyklou míru tolerance, pokud jde o subsumpci stěžovatelových dovolacích námitek pod formálně uplatněný dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a výtkami stěžovatele se, vzdor jejich zhusta skutkové povaze, přesto zabýval. Zodpověděl též otázku týkající se povahy ublížení na zdraví (str. 5). Samotná odůvodnění napadených rozhodnutí tedy Ústavní soud nepokládá za exces, kterým by snad obecné soudy vybočily z principů vyvěrajících z hlavy páté Listiny. Skutečnost, že s tím není stěžovatel srozuměn a je nadále přesvědčena o opaku, však nečiní ústavní stížnost důvodnou.

Obecné soudy svá rozhodnutí zdůvodnily adekvátně a v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, přičemž jde o odůvodnění racionální a srozumitelná. Důvod k zásahu Ústavního soudu proto není dán. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. března 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru