Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 479/08 #1Usnesení ÚS ze dne 27.08.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkRestituce
Vlastnické právo
komunistický režim
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.479.08.1
Datum podání21.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

116/1994 Sb.

229/1991 Sb.

87/1991 Sb., § 5 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 479/08 ze dne 27. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě, složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného, ve věci stěžovatelky J. K., zastoupené Alexandrem Petričkem, advokátem, se sídlem Chrastavská 188/27, Liberec 2, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 28 Cdo 4617/2007, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 21. února 2008 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, jež po odstranění vad splňuje formální náležitosti na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kladené. Stěžovatelka se touto ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007 sp. zn. 28 Cdo 4617/2007, neboť se domnívá, že tímto usnesením - jakož i souvisejícím rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec ze dne 8. 1. 2007 sp. zn. 30 Co 208/2006 a rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 16. 11. 2005 sp. zn. 18 C 291/ 2004 - bylo porušeno její právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny). K porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces mělo dojít v řízení před obecnými soudy, kde se stěžovatelka domáhala vrácení rodinného majetku, jehož měla býti podle svého tvrzení dědičkou a jenž byl jejím prarodičům (resp. strýci) zkonfiskován v rámci poválečného vypořádání majetku náležejícího německému obyvatelstvu. V řízení před obecnými soudy bylo přitom zjištěno, že babička stěžovatelky darovala nemovitý majetek, jehož vrácení se stěžovatelka prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá, synu svého manžela. Později však došlo k vydání rozsudku Okresního soudu v Liberci č.j. C XIV 192/49-7", jímž byl zápis o vlastnickém právu vzniklém na základě darovací smlouvy z pozemkové knihy vymazán a do pozemkové knihy bylo zapsáno vlastnické právo R. P., který doposud nad uvedenými nemovitostmi vykonával správu jako člen místní osídlovací komise. Do knihovní vložky pozemkové knihy bylo přitom zaznamenáno, že uvedené nemovitostí byly zkonfiskovány podle dekretu č. 108/1945 Sb. V roce 1993 podala stěžovatelka (tehdy žalobkyně) žalobu k Okresnímu soudu v Liberci, který v roce 2005 rozhodl tak, že výrokem I. odmítl "žalobu o zrušení výše uvedeného rozsudku Okresního soudu v Liberci, č.j. C XIV 192/49-7, odmítl též "žalobu o zrušení přídělu", kterým byl panu R. P. přidělen dům, jenž patří k nemovitostem, jejichž vrácení stěžovatelka žádá. Byla rovněž odmítnuta "žaloba o zrušení vlastnictví a žaloba určovací" směřující proti A. T. (dědičce R. P.). Výrokem II. shodného rozsudku pak byla jednak zamítnuta žaloba proti M. T. (dědičce R. P.) "o vydání pozemku" označeného příslušným číslem parcely a katastrálním územím, jednak soud zamítl žalobu proti M. T. a M. V. (dědic R. P.) "o vydání" výše uvedeného domu a dalšího pozemku označeného příslušným číslem parcely a katastrálním územím. S tímto zamítavým (resp. odmítavým) výrokem se stěžovatelka neztotožnila a obrátila se v rámci odvolacího řízení na krajský soud. Ten však odvolání neshledal důvodným. Dovolání, kterého stěžovatelka využila, bylo Nejvyšším soudem posouzeno jako nepřípustné, neboť nesplňovalo žádný z důvodů, pro něž je dovolání přípustné a jež jsou taxativně vymezeny.

Ústavní soud chce nejprve upozornit, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, kterou je ČR vázána.

Problematika restitucí, resp. konfiskace majetku, patří mezi velmi citlivá témata. Při jejich řešení si je Ústavní soud vědom, že i v majetkové sféře se staly nespravedlnosti, které nebyly odstraněny restitučními předpisy. Je ovšem třeba na tomto místě uvést, že komplex restitučních předpisů byl přijímán na základě politické vůle Parlamentu s vědomím, že se jím odstraňují jen některé nespravedlnosti. Stranou pozornosti pak nemůže zůstat ani to, že jsou zde další hodnoty, které musí být při řešení takovýchto otázek respektovány; to je především ochrana nových vlastníků a právní jistota.

Z výše uvedeného je tedy patrno, že v těchto věcech se o něco výrazněji než u problematiky jiné projevuje značná relativita ve vnímání spravedlnosti a tím i ústavnosti, projevuje se tu tedy velmi silně nutnost vyvažování základních subjektivních práv a svobod účastníků těchto právních vztahů. To se mj. projevuje i v tom, že judikatura Ústavního soudu na toto téma je poměrně obsáhlá. Je tedy správné v této souvislosti připomenout již ve výše napadeném usnesení Nejvyššího soudu citované stanovisko pléna ÚS z 1. 11. 2005, Pl. ÚS - st. 21/05, kde Ústavní soud mj. vyjadřuje názor, že "vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci. Tím je ve skutečnosti legalizován přechod majetku na stát, a to bez ohledu na to, co bylo titulem pro tento přechod, a jen v případech, které jsou v restitučních zákonech výslovně uvedeny, je původní nabývací titul státu, samozřejmě za splnění dalších v zákoně uvedených podmínek, důvodem pro vrácení věci. Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučil možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným." Hodnotil-li tedy Okresní soud v Liberci, jenž o právě projednávané věci rozhodoval v roce 2005, jako soud prvního stupně, výše uvedené nároky podle restitučních předpisů a nikoli podle obecných předpisů občanskoprávních, postupoval tak v souladu se smyslem restitučních normativních právních aktů. Proto i Ústavní soud, posuzoval-li ústavněprávní rovinu věci samé, musel vycházet z restitučních normativních právních aktů. V ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 116/1994 Sb. se říkalo, že: "Nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2 [rozuměj podle odstavce 2 § 5 zákona č. 87/1991 Sb., kde se pravidlo, že k vydání věci musí oprávněná osoba osobu povinnou vyzvat do 6 měsíců ode dne účinnosti zákona č. 87/1991 Sb. (zákon č. 87/1991 Sb. se stal účinným 1. 4. 1991), jinak její nárok zanikne], může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona." K tomu je zapotřebí dodat, že zákon byl původně koncipován tak, že měl napravit některé křivdy, kterých se dopustil komunistický režim v období let 1948 - 1990. Zákonem č. 116/1994 Sb. se rozšířila působnost zákona č. 87/1991 Sb. tak, že se nově podle tohoto zákona napraví některé křivdy, které byly spáchány od roku 1938 (tedy křivdy, jejichž původcem nebyl komunistický režim) a které měly být napraveny na základě poválečné československé legislativy (mj. i dekretem presidenta republiky č. 5/1945 Sb. nebo zákonem č. 128/1946 Sb.), ale komunistický režim tyto křivdy neodčinil. V důvodové zprávě k zákonu č. 116/1994 Sb. (sněmovní tisk číslo 861, první volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky) je formulován úmysl zákonodárce takto: "Návrh zákona mění a doplňuje zákony č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích a č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku v platných zněních. Existující právní úpravy restituce majetku se vyznačují nesourodností způsobenou tím, že nepřihlíží ke skutečnosti, že únor 1948 vstoupil do prostředí ne vždy určených majetkově právních poměrů. Restituční nárok ze zákona č. 128/1946 Sb. bylo možno uplatnit ve tříleté lhůtě, tedy až do 17. června 1949. Poúnorová moc však zajistila již 7. dubna 1948 konfiskaci této kategorie nemovitého majetku přijetím zákona č. 79/1948 Sb., který jako novela zákona č. 128/1846 Sb. prakticky znemožnil věcnou restituci s poukazem na zájem veřejný a státního sektoru. Současné restituční zákony nepřihlížejí k tomu, že se obě skupiny restitučních norem ve své působnosti vzájemně překrývají. Nástupem totalitní moci zmařené restituce ze zákona č. 128/1946 Sb. tvoří dnes samostatnou právní kategorii a jednotně ji lze proto upravit pouze legislativní cestou. (...) Třídní justice ve zdlouhavých soudních procesech jednotlivé restituční návrhy odmítala na základě stanoviska Nejvyššího soudu. Zestátněn byl tak drobný nemovitý majetek právě těm osobám, kterým měl být, podle původního úmyslu zákonodárce, po ukončení jejich válečné perzekuce urychleně navrácen."

V souladu s výše citovaným byl zákona č. 87/1991 Sb. novelizován zejména tak, že rozšířil okruh oprávněných osob, které se mohou podle tohoto zákona dovolávat nápravy své majetkoprávní křivdy. Byly také upraveny některé lhůty, jež původně byly stanoveny způsobem, jež by bránil smyslu a účelu novely provedenou zákonem č. 116/1994 Sb. Změnilo se proto i znění výše citovaného § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb., kde se nově stanoví, že: "Nevyhoví-li povinná osoba výzvě podle odst. 2, může oprávněná osoba uplatnit své nároky u soudu ve lhůtě jednoho roku [rozuměj ve lhůtě jednoho roku od chvíle, kdy oprávněná osoba vyzvala osobu povinnou k vrácení majetku]."

V právě rozhodované věci je tedy rozhodné, zda stěžovatelka patří do oné skupiny osob, které byla způsobena majetková křivda již nacistickou mocí (tedy již v období od 29. 9. 1938) nebo až tou komunistickou. Ze shora uvedené rekapitulace přitom jasně plyne, že k zabavení majetku došlo až po roce 1948. Stěžovatelka totiž nepatří do okruhu oprávněných osob, na něž byla působnost zákona č. 87/1991 Sb. rozšířena zákonnou novelou č. 116/1994 Sb., tedy těch oprávněných osob, jež jsou nově vymezeny v ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. Lze se proto jen ztotožnit s názorem obecných soudů, že už jen ze smyslu zákona č. 116/1994 Sb. plyne, že tato novela stěžovatelce nesvědčí. Nadto je třeba upozornit, že odstranění objektivně určeného počátku lhůty k uplatnění nároku u soudu se na stěžovatelku nestanovuje, neboť nově stanovená lhůta v ustanovení § 5 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. se týká pouze osob definovaných v § 3 odst. 2 právě citovaného zákona ve znění zákona č. 116/1994 Sb. Tento závěr je výslovně uveden v čl. II zákona č. 116/1994 Sb.

Nezbývá než uzavřít, že v dané věci nedošlo napadeným usnesením Nejvyššího soudu ani k zásahu ani k porušení základního subjektivního práva (svobody) stěžovatelky, právo na spravedlivý proces nevyjímaje. Je třeba si uvědomit, že žádný z obecných soudů, které ve věci rozhodovaly, svým rozhodnutím nepopíral možnost existence majetkového bezpráví, jež se stěžovatelce událo. Proto také mnohé argumenty, stěžovatelkou přednesené, nejsou pro posouzení věci rozhodující, a to nikoli proto, že by nebyly podstatné, ale proto, že u každé projednávané věci - přitom je lhostejno, před kterým soudem - musí být kromě hmotněprávní stránky projednávaného případu, posuzována též stránka procesněprávní. Platí totiž, že hmotněprávní spravedlnosti může být dosaženo jedině tehdy, jsou-li ctěná procesněprávní pravidla. Ta musí přitom dodržovat nejen soud, ale i účastníci řízení včetně žalobce. Stanoví-li zákon žalobci právo uplatnit svůj nárok před soudem v určité lhůtě, pak tato lhůta musí být dodržena. Není-li lhůta dodržena, nárok nemůže být při námitce promlčení soudem přiznán, i když právo stále existuje. Od této situace nutno potom odlišovat prekluzi, kdy zanikl nejen samotný nárok, ale také právo nebo povinnost určitého subjektu. K prekluzi soud přihlíží z úřední povinnosti.

Vzhledem k uvedenému bylo tudíž o návrhu stěžovatele rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. srpna 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru