Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 476/08 #1Usnesení ÚS ze dne 03.06.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
Správní soudnictví
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.476.08.1
Datum podání21.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 476/08 ze dne 3. 6. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Vlasty Formánkové a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Lubomírem Műllerem, advokátem se sídlem AK v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2008 sp. zn. 42 Cad 2/2008 věta druhá, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou včas [§ 72 odst. 3 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojil stěžovatel proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 11. ledna 2008 (42 Cad 2/2006-6) v té části, kde nebyla stěžovateli přiznána náhrada nákladů řízení před soudem.

Stěžovatel namítal v ústavní stížnosti, že výše označeným rozhodnutím o nákladech řízení bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím dle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i principy spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy na ochranu základních lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"). Je toho názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v přímém rozporu s rozhodnutími Ústavního soudu (II. ÚS 1/2004) a proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti jako o oprávněné a zrušil napadené rozhodnutí obecného soudu.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), a tak jej není možno považovat za jakousi "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či dokonce věcné správnosti vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu.

Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Přitom na jedné straně vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307; usnesení ze dne 1. listopadu 1999 sp. zn. IV.ÚS 10/98, usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I.ÚS 30/02, usnesení ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. III. ÚS 529/04 http://www.nalus.usoud.cz/). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. To však není daný případ. Je tedy věcí obecných soudů, aby vyložily ustanovení § 60 s. ř. s.

V daném případě se jednalo o přezkum rozhodnutí ČSSZ ze dne 15. června 2005 č. 390 418 121, jímž byl stěžovateli přiznán příplatek k důchodu v nižší výměře. Stěžovatel s rozhodnutím nesouhlasil, a proto podal dne 2. srpna 2005 žalobu k obecnému soudu, bez ohledu na skutečnost, že ČSSZ již dne 18. července 2005 vydala nové rozhodnutí o zvýšení příspěvku k důchodu. Stěžovatel za této situace vzal žalobu zpět a navrhl, aby mu soud přiznal náhradu nákladů řízení s ohledem na to, že nové rozhodnutí ČSSZ sice bylo vydáno přede dnem podání správní žaloby, avšak doručeno mu bylo až po podání správní žaloby. Výrok o náhradě nákladů řízení je především závislý na úspěchu navrhovatele (v daném případě stěžovatele) ve věci dle ustanovení § 60 s. ř. s. V případě zpětvzetí správní žaloby stěžovatelem je ovšem založen důvod pro aplikaci § 60 odst. 3 s. ř. s., podle něhož platí obecná zásada, že účastníci nemají nárok na náhradu nákladů řízení. Citované zákonné ustanovení ovšem přiznává navrhovateli nárok na přiznání náhrady nákladů řízení, vzal-li však podaný návrh zpět pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno (návrh vzat zpět) pro "uspokojení navrhovatele". Ústavní soud sdílí pochybnosti stěžovatele o způsobu, jakým obecný soud v daném případě interpretoval § 60 odst. 3 s. ř. s., neboť pod zákonnou podmínku "pozdějšího chování odpůrce" nelze zahrnovat pouze okamžik vydání nového rozhodnutí, ale i časový okamžik jeho doručení. Ten v daném případě nastal až po podání návrhu na zahájení řízení a podle názoru Ústavního soudu bylo v daném případě na místě stěžovateli nárok na náhradu nákladů řízení přiznat. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, který je povolán ke zrušení rozhodnutí orgánů veřejné moci pouze v případech, kdy shledal v jejich postupu nebo rozhodnutí porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak již bylo konstatováno, nelze v každém porušení aplikovaného podústavního předpisu spatřovat zásah do ústavně zaručených práv a svobod. V daném případě Ústavní soud neshledal v napadeném výroku obecného soudu o nepřiznání náhrady nákladů řízení ani porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces ústavně garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny a v čl. 6 Úmluvy, ani práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím soudu podle čl. 36 odst. 3 Listiny.

Ústavní soud má za to, že rozhodnutí, jímž žádnému účastníku nebyla přiznána náhrada nákladů řízení, stěžovatele nepřiměřeně nezatíží a nepředstavuje zásah do jeho ústavně zaručených práv a svobod takové intenzity, která by vyžadovala derogační zásah Ústavního soudu. I v soudním řízení správním, stejně jako v soukromoprávních sporech, plně platí zásada odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura skripta sunt" (bdělým náležejí práva, každý nechť si střeží svá práva), která předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Soudní řízení správní vyžaduje od každého účastníka řízení pečlivou úvahu nad tím, v jakém rozsahu a zejména jakým způsobem zamýšlí o ochranu svého práva usilovat. Právní zástupce stěžovatele měl tedy možnost si ještě před podáním žaloby ověřit, zda ČSSZ neprovedla revizi napadaného rozhodnutí. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal do takové míry excesivní vybočení obecného soudu z mezí ústavnosti, aby mohl zasáhnout do jeho nezávislého rozhodování. Ani argumentace judikaturou Ústavního soudu nebyla v tomto případě shledána případnou.

Vzhledem k tomu, že dle Ústavního soudu nedošlo postupem obecných soudů ke stěžovatelem namítanému porušení základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 6 Úmluvy, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], aniž by se - pro povahu vyložených důvodů - jevilo účelné vést stěžovatele k odstranění vad ve vykázané plné moci jeho právního zástupce.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 3. června 2008

Miloslav Výborný v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru