Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 475/03Nález ÚS ze dne 22.01.2004K právu na soudní ochranu - průtahy v řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 6
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
Odvolání
Dovolání
nemovitost
nečinnost
spoluvlastnictví/vypořádání
spoluvlastnictví/bezpodílové spoluvlastnictví manželů
kasace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 7/32 SbNU 39
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.475.03
Datum vyhlášení05.02.2004
Datum podání05.09.2003
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., #0 čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 120, § 152 odst.2, § 201, § 237, § 243e, § 100 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 475/03 ze dne 22. 1. 2004

N 7/32 SbNU 39

K právu na soudní ochranu - průtahy v řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 22. ledna 2004 sp. zn. IV. ÚS 475/03 ve věci ústavní stížnosti Ing. L. K. proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 9/2001.

Výrok

Ústavní soud České republiky ukládá Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod spisovou značkou sp. zn. 6 C 9/2001 a aby v této věci neprodleně jednal.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 22. 8. 2003 se stěžovatelka domáhá, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 nepokračovat v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 6 C 9/2001 a neprodleně v této věci jednal, neboť postupem tohoto soudu dochází k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že v roce 1988 podala u Obvodního soudu pro Prahu 6 žalobu na vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Obvodní soud pro Prahu 6 dne 8. 4. 1994 ve věci vynesl rozsudek, Městský soud v Praze rozhodl o odvolání v roce 1995. V říjnu 1995 stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním. Rozsudkem ze dne 17. 1. 2001 Nejvyšší soud zcela vyhověl jejímu dovolání, které mu bylo postoupeno se čtyřletou prodlevou, a oba předchozí rozsudky zrušil. Poté dle stěžovatelky Obvodní soud pro Prahu 6 neučinil žádný úkon, který by směřoval k rozhodnutí ve věci samé, dvě proběhnuvší jednání pouze zvýšila průtahy v řízení. Obvodní soud neprovedl důkazy stěžovatelkou navrhované již dne 8. 3. 2001, čímž poskytl žalovanému dostatečnou lhůtu k převedení finančních prostředků na neznámé místo. Stěžovatelka podala u Ministerstva spravedlnosti stížnost na průtahy v řízení, která byla před 15. 7. 2003 - dnem předání spisu sp. zn. 6 C 9/2001 znalci - postoupena předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 6; ten ji dne 11. 8. 2003 vyrozuměl, že podanou stížnost vyřídí poté, co soudní znalec vrátí spis týkající se její věci. Stěžovatelka se domnívá, že i tato její stížnost mohla být vyřízena rychleji, protože v době jejího postoupení Ministerstvem spravedlnosti byl údajně spis nalézacímu soudu ještě k dispozici. Průtahy v řízení shledává taktéž ve skutečnosti, že znalec nedodržel lhůtu stanovenou k vypracování rozsudku, a uzavírá, že liknavým postupem Obvodního soudu pro Prahu 6 jí vzniká majetková újma představovaná náklady spojenými s právním zastoupením, ztrátou finančních prostředků, které jí mohly plynout z eventuelního pronájmu nemovitostí spadajících do nevypořádaného společného jmění manželů, a újma spočívající v nemožnosti dosáhnout vyrovnání i z bankovních účtů, se kterými disponuje žalovaný. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud rozhodl nálezem, jak výše uvedeno.

K výzvě Ústavního soudu adresované předsedkyni senátu 6 C Obvodního soudu pro Prahu 6 podal vyjádření předseda Obvodního soudu pro Prahu 6, který uvedl, že ústavní stížnost v současné době nepokládá za důvodnou, neboť ve věci bylo poté, co byl soudu doručen znalecký posudek, nařízeno jednání na den 21. 11. 2003. Předseda soudu nepovažuje za přesné tvrzení stěžovatelky, že soud nepřijal její důkazní návrhy, neboť soud v tomto směru provádí dokazování. Předseda soudu současně přiložil kopii rozhodnutí o stížnosti stěžovatelky na průtahy v řízení ze dne 27. 10. 2003 a prohlásil, že další průběh řízení bude sledovat tak, aby nedocházelo k průtahům. Toto podání předsedy soudu nelze však za vyjádření účastníka považovat; Ústavní soud naopak konstatuje, že účastník řízení - Obvodní soud pro Prahu 6 - ač k tomu vyzván, vyjádření k ústavní stížnosti nepodal, neboť z ustanovení § 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu plyne jednoznačně, že za soud jedná předseda senátu, resp. samosoudce, a nikoli předseda soudu.

Vedlejší účastník Ing. J. K. ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť kromě změny cenových předpisů byla doba trvání sporu způsobena téměř výlučně chováním stěžovatelky, které ve svém vyjádření podrobně popisuje. Vedlejší účastník má rovněž za to, že stěžovatelka není trváním sporu nijak poškozována, ale naopak zvýhodněna s ohledem na změnu cenových předpisů a judikatury ohledně oceňování.

Ústavní soud konstatuje, že podaná ústavní stížnost je přípustná, byť byla podána před tím, než byla předsedou soudu vyřízena stížnost na průtahy řízení. V mnoha případech má podání takové stížnosti své opodstatnění, v porovnání s ústavní stížností může snáze a rychleji vést k dosažení požadovaného výsledku. Avšak s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozhodnutí č. 53341/99 Hartman proti České republice ze dne 10. 7. 2003), Ústavní soud tuto stížnost nepovažuje za poslední opravný prostředek ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 a § 75 odst. 1 zákona č. 183/1993 Sb., o Ústavním soudu, jenž nutně musí být vyčerpán před podáním ústavní stížnosti.

Za účelem ověření tvrzení stěžovatelky si Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 6 C 9/2001. Spis byl Ústavnímu soudu předložen po urgenci 5. 12. 2003, nalézacímu soudu jej Ústavní soud vrátil 30. 1. 2004. Ze spisu byly zjištěny následující skutečnosti:

Žalobou, která byla Obvodnímu soudu pro Prahu 6 doručena dne 12. 12. 1988, se stěžovatelka domáhala vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. První jednání ve věci, které proběhlo dne 5. 4. 1989, bylo odročeno za účelem ustanovení čtyř znalců k ocenění některých položek spadajících do bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Další jednání nařízené na den 13. 6. 1990 bylo odročeno na den 19. 9. 1990 vzhledem k tomu, že se stěžovatelka nacházela mimo ČSFR. I toto jednání soud odročil na žádost právní zástupkyně stěžovatelky z důvodu kolize s jiným soudním řízením. Při dalším ústním jednání dne 10. 10. 1990 byl vyslechnut znalec a soud odročil jednání na neurčito z důvodu vypracování nového znaleckého posudku. Při jednáních vedených ve dnech 20. 3. 1991 a 8. 5. 1991 soud vyslechl oba účastníky ohledně rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Ústnímu jednání, které proběhlo dne 4. 12. 1991, předcházely dvě žádosti stěžovatelky o odročení. Následně se konala jednání ve dnech 21. 9. 1992, 25. 11. 1992, 17. 2. 1993 a 30. 4. 1993, kdy soud vyslechl žalovaného, svědky a provedl důkazy čtením listin. Jednání nařízené na den 24. 9. 1993 bylo odročeno na den 10. 12. 1993 vzhledem k tomu, že se obě strany z jednání omluvily. Při jednání dne 10. 12. 1993 byly pro nadbytečnost zamítnuty další důkazní návrhy stěžovatelky a soud účastníky vyzval k předložení závěrečných písemných návrhů. Jednání stanovené na den 2. 2. 1994 bylo pro nemoc právní zástupkyně stěžovatelky odročeno na den 30. 3. 1994, kdy byly zamítnuty další stěžovatelčiny důkazní návrhy a jednání odročeno na den 8. 4. 1994 za účelem zhodnocení důkazů a vyhlášení rozsudku. Rozsudkem ze dne 8. 4. 1994 Obvodní soud pro Prahu 6 přikázal do výlučného vlastnictví stěžovatelky 4 grafické listy, jeden obraz, hodnotu osobního automobilu Renault, vklad u ČSSP, převažující část kuchyňských spotřebičů a několik kusů nábytku. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal rodinný domek, rekreační chalupu, jeden grafický list, pět obrazů, elektroniku, většinu nábytku a zůstatky na dvou bankovních účtech. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze dne 28. 4. 1995, který rozhodnutí soudu prvého stupně změnil tak, že stěžovatelce byla přikázána vykládaná skříňka, hodnota osobního automobilu Renault ve změněné výši a vklad u České spořitelny ve výši odpovídající aktuálnímu stavu. Žalovaný nabyl výlučného vlastnického práva k olejomalbě přiznané předchozím rozsudkem stěžovatelce, dále k videokazetám, zůstatku bankovního účtu a k výše uvedeným nemovitostem, jejichž cena byla aktualizována s ohledem na změnu cenových předpisů. Olejomalba od Jiřího Anderle byla přikázána do podílového spoluvlastnictví účastníků a ve zbytku byl rozsudek nalézacího soudu potvrzen. Dovolání stěžovatelky, které Obvodnímu soudu pro Prahu 6 došlo 5. 10. 1995, bylo vinou administrativy soudu založeno do spisovny, a tak bylo Nejvyššímu soudu postoupeno se čtyřletým zpožděním (dne 12. 10. 1999) teprve po dotazu stěžovatelky. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2001 oba předchozí rozsudky zrušil pro nesprávné právní posouzení věci, jakož i pro vady řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku nižším soudům především vytýkal, že se nezabývaly námitkami stěžovatelky, které se týkaly rekreačního objektu, jednoho grafického listu a bankovních účtů. Co se týče hodnoty společného jmění manželů, měly soudy vycházet z obecné ceny aktuální v době jeho vypořádání. Podáním ze dne 8. 3. 2001 stěžovatelka navrhla provedení důkazů dotazem na konkrétní peněžní ústavy, vypracování znaleckých posudků v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu a provedení ohodnocení dvou zlatých dukátů, které tímto zařadila do společného jmění manželů. Jednání nařízené na den 17. 10. 2001 bylo k žádosti žalovaného odročeno na den 19. 12. 2001, kdy jej soud vyslechl ohledně bankovních účtů, výše investic do rekreační chalupy, nabytí vlastnického práva dvou zlatých dukátů a jednání odročil na neurčito, za účelem dotazu na peněžní ústavy. Stěžovatelka byla vyzvána, aby případně předložila seznam položek, o které se rozšiřuje společné jmění manželů, a uvedla, jakým způsobem se výše zmíněné zlaté dukáty staly součástí společného jmění manželů. V průběhu měsíců ledna až května 2002 soud obdržel informace vyžádané od peněžních ústavů. Dne 22. 4. 2002 soudu došel návrh stěžovatelky na nové ocenění obrazů Emila Filly, Jiřího Anderle a Jiřího Gruta, které spadají do společného jmění manželů. Usnesením ze dne 9. 7. 2003 byl ustanoven znalec k ocenění nemovitostí a k vypracování znaleckého posudku mu byla určena lhůta 40 dnů, kterou znalec nedodržel a znalecký posudek soudu doručil dne 15. 10. 2003. Následně se dne 21. 11. 2003 konalo ústní jednání, při kterém byl tento znalec vyslechnut. Soud přihlédl k námitkám účastníků a uložil znalci, aby vypracoval doplněk znaleckého posudku. Jednání bylo odročeno na neurčito též proto, aby soud mohl ustanovit znalce k ocenění obrazů a grafických listů spadajících do společného jmění manželů, což učinil dne 1. 12. 2003. Poté byl spis sp. zn. 6 C 9/2001 zaslán Ústavnímu soudu, jak bylo žádáno.

Po prostudování spisu a zvážení shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Na průtahy v řízení je konstantní judikaturou Ústavního soudu nahlíženo jako na tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci do základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní garanci práva každého, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů (resp. v přiměřené lhůtě), odporuje, dochází-li v konkrétním případě v soudním řízení k nedůvodným prodlevám. Zakotvení této záruky v ústavní rovině dokládá důležitost, jaká je přikládána řádnému vedení soudního řízení. Česká republika se deklarovala jako svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana (srov. čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky); tento respekt k lidským právům a svobodám přirozeně zahrnuje povinnost aktivně působit k jejich ochraně. Základním a nejvýznamnějším nástrojem této ochrany je soudní řízení vedené v mantinelech vymezených především hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jehož prostřednictvím se pak dostává ochrany ostatním ústavně garantovaným právům a svobodám. Jestliže stát nezabezpečí řádný průběh soudního řízení, jedná se vlastně o odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), kdy jednak nejsou práva jednotlivců náležitě chráněna a jednak se snižuje ochota jednotlivců svěřit soudu svou věc, což může vést až k tomu, že své záležitosti řeší právem neaprobovanými cestami.

Při posuzování a hodnocení průtahů Ústavní soud vychází z ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "Soud"), který formuloval zásady pro určování přiměřenosti délky daného řízení. Přiměřenost doby řízení musí být podle Soudu zkoumána ve světle konkrétních okolností případu, s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře Soudu, obzvláště ke složitosti věci, chování stěžovatele a chování příslušných orgánů, přičemž je třeba vzít v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce (srov. např. rozsudek ze dne 27. 5. 2000 č. 30979/96 Frydlender proti Francii, odst. 43). Tam, kde bere Soud v úvahu i to, co je pro stěžovatele v sázce, posuzuje přiměřenost délky řízení přísněji. Obecně vzato, jedná se o případy, kdy si věc obzvlášť žádá rychlé a bezodkladné vyřízení, protože průtahy mají na stěžovatele zvlášť tíživý dopad; tak je tomu např. při rozhodování o osobním statusu stěžovatele, v pracovněprávních sporech (srov. rozsudek č. 11890/85 Caleffi proti Itálii); jindy Soud zohlednil věk nebo zdravotní stav stěžovatele (srov. Hartman proti České republice). Posuzuje-li Ústavní soud důvodnost tvrzení o porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů, vyjadřujícího stěžejní zásadu spravedlivého procesu, musí ke každé věci přistupovat individuálně a zvažovat, zda s ohledem na okolnosti případu se jedná o průtahy neodůvodněné (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 71/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 30, nález č. 83), tj. zda jsou přičitatelné soudu, a tedy zakládající porušení práva na projednání věci bez zbytečných průtahů. Stěžovatelovo právo podle čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy totiž není dotčeno, jsou-li průtahy způsobeny výlučně jeho jednáním, případně jde-li o věc, kdy délka řízení odpovídá její složitosti; v takových případech průtahy zpravidla nejsou nedůvodné a potřeba zásahu Ústavního soudu není dána.

Maje na paměti výše zmíněná kritéria, Ústavní soud zvažoval, zda lze patnáctiletou dobu dosud neskončeného soudního řízení označit za přiměřenou. Hodnotí-li Ústavní soud řízení z hlediska chování stěžovatelky, musí konstatovat, že v průběhu let 1989 až 1994, tj. doby ukončené vynesením rozsudku Obvodním soudem pro Prahu 6, bylo ve věci nařízeno celkem osmnáct ústních jednání, z nichž šest se nekonalo z důvodu žádosti stěžovatelky o odročení. Ústavní soud nepovažuje věc po právní stránce za nikterak složitou, po stránce věcné je však třeba upozornit, že tehdejší bezpodílové spoluvlastnictví účastníků čítalo množství položek a k ocenění velké části z nich bylo nutno přibrat znalce. Pokud Ústavní soud posuzuje tuto fázi řízení, neshledává délku řízení neúměrnou vzhledem k jednání stěžovatelky a vzhledem k rozsahu bezpodílového spoluvlastnictví manželů a nutnosti jeho ocenění.

Ústavní soud je názoru, že délka řízení před odvolacím soudem (29. 7. 1994 - 28. 4. 1995) a dovolacím soudem (15. 10. 1999 - 17. 1. 2001) splňuje požadavek přiměřenosti vyjádřený v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Tím se ovšem Ústavní soud nezamýšlí vyhýbat konstatování, že v letech 1995 až 1999 prokazatelně k průtahům v řízení došlo zcela vinou nalézacího soudu, jehož pochybením bylo dovolání spolu se spisem založeno do spisovny.

V části řízení, které před soudem prvního stupně probíhá od vynesení rozhodnutí Nejvyššího soudu (17. 1. 2001) až do současnosti, nalézá Ústavní soud průtahy v řízení způsobené výlučně liknavostí a nedůsledností tohoto soudu. Během téměř tří let se ve věci konala pouhá dvě jednání (19. 12. 2001 a 21. 11. 2003), což nemůže být dostatečný počet, má-li soudní řízení směřovat k vyřízení věci v přiměřené době zvláště tehdy, jestliže v téměř dvouletém mezidobí soud toliko ustanovil znalce k ocenění nemovitostí a od peněžních ústavů si vyžádal informace o účtech. Počet a náročnost procesních úkonů, které soud učinil, si v žádném případě nevyžaduje dobu dvou let. Ačkoli pro nové ocenění společného jmění manželů se vyslovil již Nejvyšší soud, jehož právním názorem je soud nižšího stupně vázán, a totéž navrhovala stěžovatelka ve svém podání ze dne 8. 3. 2001, k ustanovení znalce v oboru oceňování nemovitostí soud přistoupil teprve dne 9. 7. 2003, tedy po více než dvouletém otálení. Taktéž žádost stěžovatelky o ocenění obrazů byla reflektována až při posledním jednání (21. 11. 2003), třebaže byla podána 22. 4. 2002 a třebaže tento požadavek lze vyčíst také ze zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu. Z těchto skutečností je liknavý postup soudu zcela evidentní. Rovněž při vypracování znaleckého posudku k ocenění nemovitostí Ústavní soud zjistil neodůvodněné průtahy. Na to, že znalec překročil lhůtu určenou k vyhotovení znaleckého posudku, měl soud adekvátně zareagovat. Nespolupracují-li osoby v řízení vystupující, je na soudu, aby podnikl příslušné kroky, kterými by zamezil dalším prodlevám. Ze spisu však nevyplývá, že by soud o tuto záležitost jevil zájem, zjišťoval příčiny nedodání znaleckého posudku ve stanovené lhůtě a prostřednictvím písemných či jiných urgencí, pořádkové pokuty apod. jakkoli usiloval o jeho urychlené dodání. Po podání ústavní stížnosti sice soud začal konat (jednání dne 21. 11. 2003, ustanovení znalce k ocenění obrazů) a předmětné řízení doznalo určitého zrychlení, nedosahuje však takové intenzity, aby bylo možno očekávat jeho brzké ukončení. Mimoto se Ústavní soud nemůže vyhnout domněnce, že vzhledem k předchozímu průběhu řízení je jeho aktuální zrychlení spíše ojedinělým a dočasným stavem vyvolaným hrozbou eventuálního vydání vyhovujícího nálezu.

Z uvedených skutečností je zřejmé, že Obvodnísoud pro Prahu 6 dostatečně nedbá na plynulost a rychlost řízení, k předmětné věci přistupuje velice nedůsledně a ledabyle, čímž ve věci dochází k neodůvodněným průtahům v řízení. Postupem nalézacího soudu tak došlo k porušení základního práva jak stěžovatelky, tak vedlejšího účastníka, aby jejich věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené době (čl. 38 odst. 2 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Uvedené ústavně zaručené základní právo přitom patří k těm právům, která zásadním způsobem spolupodmiňují společností vnímaný stupeň právní jistoty, a jeho dodržování je jednou ze záruk posilování důvěry občanů v právo a justici jako odpovědný orgán rozhodující spory občanů. Obsah právního řádu musí být stejně závazný pro občany i pro stát, a to nejen ve své abstraktní podobě, ale především konkrétně při realizaci soudní moci.

K námitkám vedlejšího účastníka, které spočívají v tom, že doba trvání jeho sporu se stěžovatelkou je zapříčiněna výlučně chováním samotné stěžovatelky a dále že to je právě stěžovatelka, která je dobou trvání sporu zvýhodněna, uvádí Ústavnísoud následující:

Především, jak už shora vyloženo, nelze přičítat délku řízení předsoudem prvního stupně po zrušujícím rozsudku dovolacího soudu výlučně postojům stěžovatelky, ale naopak především samotnému nalézacímu soudu, jenž v řízení nepostupoval tak, jak byl povinen. Nutno v té souvislosti zdůraznit, že snaha kteréhokoli účastníka občanskoprávního řízení toto řízení nedůvodně protahovat nemůže vést k rezignaci obecného soudu na zachování principu přiměřené délky daného řízení. Naopak, nastane-li takováto situace, je zákonnou i ústavní povinností soudu reagovat na ni takovými prostředky a postupy předpokládanými procesními předpisy upravujícími občanskoprávní řízení, které jsou tuto snahu schopny eliminovat. Přezkoumávat, zda a komu nastalé průtahy řízení vedeného nyní Obvodním soudem pro Prahu 6 pod sp. zn. 6 C 9/2001 prospívají a komu naopak působí újmu, Ústavnímu soudu nepřísluší, neboť předmětem přezkumu ústavnosti postupu obecného soudu tato otázka není. I z podaného vyjádření vedlejšího účastníka však vysvítá, že dlouholeté a dosud neskončené řízení o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stěžovatelky a v řízení před obecným soudem žalovaného (vedlejšího účastníka Ing. J. K.) přivodilo mezi nimi další spory, které by nenastaly při řádném průběhu řízení o vypořádání.

Ústavnísoud proto ústavní stížnosti pro porušení čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. b) citovaného zákona uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby dále nepokračoval v průtazích ve věci vedené u něj pod sp. zn. 6 C 9/2001 a neprodleně v této věci jednal.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru