Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 474/13 #1Nález ÚS ze dne 16.12.2014Náhrada nákladů řízení při zastoupení VZP advokátem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkzdravotní péče
poučení
Náklady řízení
advokát/odměna
zdravotní pojišťovny
Zdravotní pojištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 229/75 SbNU 557
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.474.13.1
Datum vyhlášení13.01.2015
Datum podání04.02.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

134/1998 Sb.

383/2007 Sb., § 5

48/1997 Sb.

551/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 142 odst.1, § 151, § 118a odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Pakliže je veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky jako např. Všeobecná zdravotní pojišťovna (VZP) vybavena k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v zajišťované oblasti v běžných záležitostech přenášela na soukromý subjekt, jímž je advokát; pokud tak přesto učiní, vzniklé náklady nelze považovat za vynaložené k účelnému uplatnění a bránění práva (§ 142 o. s. ř.), takže jejich přiznání je v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s právem na majetek čl. 11 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele MUDr. Karla Slejšky zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 16. 12. 2014 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy výrok II. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 pro rozpor s čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ve vztahu k výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.

Narativní část

Stěžovatel (lékař) se před obecnými soudy domáhal po VZP úhrady nasmlouvané zdravotní péče za II. pololetí 2008 ve výši 312 768 Kč účtované jako tzv. předběžná úhrada, která byla stanovena smluvně v souladu s vyhláškou č. 134/1998 Sb. VZP zohlednila regulační omezení stanovené v dodatku smlouvy (odliv pacientů z ordinace stěžovatele), vyúčtovala částku 266 092 Kč a vyzvala stěžovatele k vrácení přeplatku. Soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl s tím, že právní předpisy neupravují postup VZP v případě poklesu počtu ošetřených pojištěnců z objektivních důvodů. Odvolací soud naopak zamítl žalobu (výrok I.), když dospěl k závěru o správném výpočtu částky v důsledku úbytku pojištěnců, a uložil stěžovateli zaplatit pojišťovně náhradu nákladů jejího právního zastoupení (výrok II.). Stěžovatel namítal, že odvolací soud nesprávně stanovil výši úhrady, nepoučil ho, takže rozhodnutí bylo překvapivé, a nesprávně interpretoval a aplikoval předpisy týkající se nákladů řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud se ve věci zabýval výší úhrady za poskytnutou péči, námitkou o nedostatečném poučení a překvapivosti napadených výroků a náhradou nákladů řízení stěžovatele.

K otázce úhrady za poskytnutou zdravotní péči Ústavní soud uvedl, že oba soudy vycházely ze stejných hodnot, které dosazovaly do téhož vzorce a dospěly ke stejnému matematickému výsledku. Nalézací soud však oproti soudu odvolacímu neprovedl korektiv, jímž by zohlednil objektivní odliv pacientů od stěžovatele. Přitom částka vyplacená stěžovateli neměla povahu platby paušální, ale zálohové, jejímž charakteristickým znakem je následné vyúčtování předpokládající vrácení přeplatku příslušné zdravotní pojišťovně. Prostředky veřejného zdravotního pojištění jsou ze své podstaty omezeny a snížení počtu pacientů znamená i snížení úhrad od zdravotních pojišťoven. Ústavní soud tedy odmítl tuto námitku stěžovatele.

Pokud se jednalo o stěžovatelem namítaný nedostatek poučení, Ústavní soud vysvětlil, že postup podle § 118a o. s. ř. se uplatní, pouze pokud zjištěná tvrzení a důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci; pokud jsou ale tvrzení a důkazy dostatečné, není třeba k poučení přistupovat, i když má druhostupňový soud jiný právní názor (usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 121/2003). Právě o takovou situaci se jednalo ve věci stěžovatele. Rovněž ohledně argumentu překvapivostí rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud nesouhlasil se stěžovatelem; právní názor městského soudu pro něj nemohl být novým, když s ním byl opakovaně konfrontován v řízení před oběma soudy a procesně na něj reagoval (sp. zn. II. ÚS 652/09).

Pokud se jednalo o otázku nákladů řízení, Ústavní soud upozornil na svou konstantní judikaturu, podle které tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak přesto učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené (nález sp. zn. I. ÚS 2929/07).

Výše uvedené závěry byly rozhodující pro posouzení rozhodnutí odvolacího soudu i v nyní projednávané věci. V roli procesní strany sporu vystupovala VZP, která je zřízena zákonem č. 551/1991 Sb. Vystupuje v právních vztazích svým jménem, nejedná se však o právnickou osobu soukromého práva, nýbrž o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky a plnící převážně veřejný účel. Za situace, kdy VZP zaměstnává specializované odborníky, je nutno považovat přiznání úhrady nákladů advokáta na její právní zastoupení za neúčelné. Zaměstnanci VZP sice nemusí být zkušení ve vedení sporu před soudem jako advokáti, nicméně v konkrétním případě se jednalo o věc relativně jednoduchou. Obecný soud tedy neposoudil zastupování pojišťovny advokátem v soudním řízení náležitě z hlediska jeho potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Jednal tak v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces a zasáhl i do jeho práva na majetek.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti výroku I. rozsudku městského soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost, v části směřující proti výroku II. potom zrušil napadený výrok pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Tomáš Lichovník. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 474/13 ze dne 16. 12. 2014

N 229/75 SbNU 557

Náhrada nákladů řízení při zastoupení VZP advokátem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Vladimíra Sládečka a soudců Vlasty Formánkové a Tomáše Lichovníka - ze dne 16. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Karla Slejšky, právně zastoupeného advokátkou JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012, kterým byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na zaplacení úhrady poskytnuté zdravotní péče vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky.

I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 byla porušena základní práva stěžovatele na ochranu majetku a spravedlivý proces, zakotvená v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 se ruší.

III. Ve vztahu k výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2013 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku městského soudu.

2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

3. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky (dále též jen "VZP") úhrady poskytnuté zdravotní péče za II. pololetí roku 2008. Na základě smlouvy o poskytování a úhradě zdravotní péče včetně úhradového dodatku 1A byl stěžovatel oprávněn účtovat VZP tzv. předběžnou úhradu. Tato předběžná úhrada činila za II. pololetí roku 2008 částku 312 768 Kč, přičemž VZP provedla dne 25. 6. 2009 vyúčtování na částku 266 092,47 Kč a vyzvala stěžovatele k vrácení částky 46 675,53 Kč, kterou VZP započetla na předběžné zálohové platby za měsíce srpen až říjen 2009. Dodatkem č. 2 ke smlouvě o poskytování a úhradě zdravotní péče ze dne 8. 2. 2008 byl stanoven způsob úhrady zdravotní péče výkonově, a to v souladu s vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů, s hodnotou bodu ve výši 1 Kč. V čl. II dodatku č. 2 byla stanovena regulační omezení, na základě kterých VZP přistoupila k výpočtu úhrady za poskytnutou zdravotní péči za II. pololetí roku 2008, a to ve výši 266 097,47 Kč.

4. Mezi účastníky bylo sporné, jakým způsobem byla konečná výše úhrady vypočtena. Rozdílné postoje stěžovatele a VZP o počtu unikátních pacientů a výši bodu byly odstraněny v rámci jednání na pobočce VZP v Chrudimi, kde bylo učiněno nesporným, že stěžovatel ošetřil 690 unikátních pacientů a vykázal 302 803 bodů. Stejně tak učinili účastníci nesporným, že VZP nepřistoupila k uplatnění regulačních omezení z jiného důvodu než odlivu pacientů z ordinace stěžovatele.

5. Soud prvního stupně žalobě stěžovatele vyhověl, neboť dospěl k závěru, že pro II. pololetí roku 2008 platila vyhláška č. 383/2007 Sb., o stanovení hodnot bodu, výše úhrad zdravotní péče hrazené ze zdravotního pojištění a regulačních omezení objemu poskytnuté zdravotní péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění pro rok 2008, která v § 5 a příloze č. 3 stanovila výši úhrad za zdravotní výkony poskytované v rámci odbornosti stěžovatele, tedy tzv. speciální ambulantní péče. Právní předpisy neupravují postup VZP v případě, že zdravotnické zařízení zaznamenalo z objektivních důvodů pokles registrovaných, a tedy i ošetřených unikátních pojištěnců. Odvolací soud dospěl k závěru, že právní úprava neprovádí žádnou regulaci ve stavu snižujícího se plnění ze strany VZP, a to v důsledku úbytku ošetřených unikátních pojištěnců, výpočet v dané věci vychází z matematických vzorců a je prostý početních chyb. Podle městského soudu byla stěžovateli ze strany VZP vyplacena zálohově částka 312 768 Kč, přičemž podle příslušných ujednání mu měla být zaplacena jen částka 266 092,47 Kč. Odvolací soud tak rozsudkem, proti němuž stížnost směřuje, zamítl žalobu žalobce v celém rozsahu (výrok I) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované VZP na náhradě nákladů řízení částku 41 786 Kč (výrok II). Náklady řízení na straně VZP spočívaly v nákladech právního zastoupení.

6. Stěžovatel je toho názoru, že odvolací soud pochybil, pokud limity stanovené regulačními mechanismy pojal jako absolutní. Oproti tomu soud prvního stupně postupoval zcela správně, neboť umožnil do určité míry zohlednit majetkové a osobní poměry stěžovatele a dospěl v podstatě k závěru, že pokud by došlo k uplatnění regulačních srážek, pak by podnikatelská činnost stěžovatele ztratila jakýkoli smysl, čímž by došlo k zásahu do jeho majetkového práva garantovaného čl. 11 a 26 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

7. Rozhodnutí odvolacího soudu je podle náhledu stěžovatele pro něj překvapivé, neboť městský soud posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil ani nepopíral a která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně. Odvolací soud zcela pominul to, že se účastníci shodli na tom, že stěžovatel za rozhodné období vykázal 302 803 bodů, což přeloženo do řeči smlouvy o poskytování zdravotní péče činí 302 803 Kč. Odvolací soud konstatoval, že účastníci se dohodli na tom, že by stěžovateli měla být zaplacena pouze částka 266 092,47 Kč, a konstruuje tak, že by na straně stěžovatele došlo dokonce k bezdůvodnému obohacení. Stěžovatel k tomu uvádí, že ve sledovaném období ošetřil 690 unikátních pacientů. Vykázal 302 803 bodů, přičemž hodnota bodu činí podle smlouvy 1 Kč. Ze strany VZP nikdy nedošlo ke zpochybnění rozsahu poskytnuté zdravotní péče. Pokud by stěžovateli byla zaplacena jen částka 266 092,47 Kč, tak by část své práce vykonával bezplatně. Odvolací soud postupoval sice dle vyhlášky č. 383/2007 Sb., ale neřídil se doporučením vyjádřeným v R 37/2008, podle něhož by nemělo být přistupováno k mechanickému uplatňování regulačních opatření.

8. Další část ústavní stížnosti je věnována otázce nákladů řízení. Stěžovatel má za to, že odvolací soud nesprávně interpretoval a aplikoval normy podústavního práva, a to konkrétně ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") ve spojení s § 151 o. s. ř. Stěžovatel je toho názoru, že VZP je subjektem veřejného práva, který má k dispozici příslušné právní oddělení, a při ukládání nákladů řízení protistraně mají obecné soudy postupovat obzvláště obezřetně, což se v předmětném případě nestalo. Stěžovatel poukazuje na to, že výše žalované částky v předmětném případě dosahuje takřka hodnoty přiznaných nákladů řízení.

9. Výše uvedeným postupem měly obecné soudy zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, jež jsou mu garantovány čl. 11, čl. 26 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

III.

10. K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřil Městský soud v Praze, který setrval na svých závěrech vyjádřených v rozsudku. Z toho, že žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení za právní pomoc poskytnutou advokátem, plyne, že odvolací soud neshledal ani důvody pro odepření této náhrady, tedy že by šlo o případ, kdy lze po žalované požadovat, aby se hájila sama.

11. Vedlejší účastník ponechal ústavní stížnost bez vyjádření.

12. Stěžovatel využil svého práva repliky a setrval na obsahu své ústavní stížnosti, přičemž odkázal na správný závěr soudu prvního stupně. Současně odkázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/13 ze dne 22. 10. 2013 (N 178/71 SbNU 105; 396/2013 Sb.). Stěžovatel nezměnil svůj právní názor ani stran nákladů řízení, které podle jeho mínění neodpovídají výsledkům dokazování, a závěr odvolacího soudu týkající se nákladů řízení je podle něj zcela formalistický.

IV.

13. Ústavní stížnost je zčásti zjevně neopodstatněná a zčásti důvodná.

14. Ústavní soud předně konstatuje, že v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů; do této činnosti je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.

15. Z vyžádaného soudního spisu obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 12 C 586/2009 se podává, že v průběhu celého soudního řízení se nalézací soud snažil odstranit rozpory v tvrzeních účastníků řízení, týkající se hodnot dosazovaných do vzorce pro výpočet úhrady za poskytnutou zdravotní péči. Z odůvodnění odvolacího i nalézacího soudu vyplývá, že při posuzování výpočtu výše úhrad vycházely oba soudy ze stejných hodnot, které dosazovaly do stejného vzorce, a v podstatě dospěly ke stejnému matematickému závěru. Nalézací soud však oproti soudu odvolacímu neprovedl korektiv, jenž by zohlednil objektivní odliv pacientů od stěžovatele.

16. Podle náhledu Ústavního soudu je v předmětném případě podstatnou především ta skutečnost, že částka vyplacená stěžovateli, tj. 312 758 Kč neměla povahu platby paušální, ale zálohové, což je odrazem principu úhrady podle seznamu výkonů. Pro určení výše zálohové platby je přitom rozhodné tzv. referenční období, jímž byl v tomto případě rok 2007. Charakteristickým znakem zálohových plateb je jejich následné vyúčtování, které by, za předpokladu správné predikce, mělo alespoň rámcově odpovídat skutečným úhradám za provedenou zdravotní péči. Za situace, kdy skutečně vykázaná zdravotní péče neodpovídá té, na kterou byla stěžovateli poskytnuta záloha, nezbývá než přeplatek příslušné zdravotní pojišťovně vrátit. Z dokazování provedeného obecnými soudy je zřejmé, že se smluvní strany shodly na všech veličinách podstatných pro výpočet podle vzorce obsaženého v příloze 3 výše citované vyhlášky. Tím, co je mezi nimi sporné, je úbytek pacientů, k němuž by se podle stěžovatele i nalézacího soudu v podstatě nemělo přihlížet. V případě, že by odvolací soud přistoupil na právní názor stěžovatele, nabyla by vyplacená částka 312 758 Kč povahy platby paušální, tzn. že by počet ošetřených pacientů neměl vliv na vedlejší účastnicí vyplacenou částkou. Taková právní úprava by ve svém důsledku vedla nutně k oboustranným nespravedlnostem. Je zcela přirozené, že zvýšení počtu specialistů ve spádové oblasti musí vést, při relativně nezměněném celkovém počtu pacientů, ke snížení plateb připadajících na jednoho specialistu. Tato tendence je pak zřetelná i ze soudního spisu, podle něhož stěžovatel zaznamenává soustavný úbytek pacientů. Tomu odpovídá i stále se snižující částka plateb ze strany zdravotní pojišťovny. Viděno náhledem ad absurdum, z hlediska zdravotní pojišťovny by bylo finančně nejvýhodnější, aby v dané spádové oblasti pracoval jeden specialista, neboť jejich vyšší počet by pro ni, při stěžovatelem tvrzeném výkladu, nutně znamenal vyšší náklady. Prostředky veřejného zdravotního pojištění jsou ze své podstaty omezeny, a má-li dojít ke zvýšení počtu specialistů, musí se tito smířit s tím, že dojde u každého z nich ke snížení počtu pacientů, a tím i úhrad od zdravotních pojišťoven.

17. Odkázal-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2785/08 ze dne 13. 9. 2011 (N 157/62 SbNU 373), je nutno konstatovat, že tento dopadá na případy, kdy došlo k uplatnění regulačních mechanismů týkajících se překročení finančních plateb. V předmětném případě však ani jedna ze stran neuvedla, že by důvodem neshody byl nákladně zvolený způsob léčby. Ze závěrečné řeči před soudem prvního stupně je naopak zjevné, že podstatou sporu bylo snížení počtu unikátních pojištěnců, čímž bylo následně argumentováno i ve vyjádření k podanému odvolání.

18. Z ustanovení § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud změní rozsudek nebo usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže nejsou dány podmínky pro jeho potvrzení nebo pro jeho zrušení a jestliže soud prvního stupně rozhodl nesprávně, ačkoli správně zjistil skutkový stav. Skutečnost, že odvolací soud hodnotí věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně, nemůže být důvodem ke zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně. Ústavní soud již opakovaně vyslovil ve věci sp. zn. II. ÚS 652/09 či sp. zn. IV. ÚS 2582/13 (obě usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že "není v rozporu s procesními pravidly, a tedy v rozporu s právem na spravedlivý (řádný) proces, pokud si odvolací soud udělá na základě skutkových zjištění, ať již převzatých od soudu prvního stupně, nebo získaných na základě důkazů zopakovaných nebo nově provedených, vlastní právní názor". Tudíž "není porušením zásady dvojinstančnosti řízení ... ani projevem libovůle v rozhodování, pokud právní závěry vycházejí z odpovídajících skutkových zjištění a pokud změněný právní názor nevyžaduje změnu nebo doplnění skutkových zjištění"; pak "není třeba, aby byli účastníci řízení o odlišném nazírání na věc informováni". Relevantní oporu nemá proto stěžovatelovo tvrzení, že se mu v řízení před odvolacím soudem nedostalo poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř.

19. Co do argumentu překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu stojí za zaznamenání, že právní názor městského soudu nemohl být pro stěžovatele nijak novým, neboť v řízení před oběma soudy se jej žalovaná dovolávala, stěžovatel byl s ním opakovaně konfrontován a v řízení na něj procesně reagoval, včetně stadia odvolacího. Námitce stěžovatele, že mu byla v řízení odňata možnost uplatnit svá procesní práva, proto nelze přisvědčit.

20. V souvislosti s uvedeným lze poukázat též na ustálený výklad Nejvyššího soudu, jemuž odpovídá i postup obecných soudů v předložené věci (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. srpna 2013 sp. zn. 26 Cdo 1817/2013, str. 2), z něhož plyne, že poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti a označili důkazy k jejich prokázání. Pokud tedy uvedená tvrzení a důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci, pak se postup podle § 118a o. s. ř. uplatní. Pokud ale uvedená tvrzení i navržené důkazy stačí k objasnění skutkové stránky věci, i když má soud jiný právní názor ve věci, není třeba k poučení podle § 118a o. s. ř. přistupovat (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2003 sp. zn. 21 Cdo 121/2003).

21. Z výše vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost v části směřující proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

V.

22. Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, není soudem nadřízeným soudům obecným, a proto mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost či správnost jejich rozhodnutí. Uvedená zásada však nemůže zastínit jeho oprávnění (a současně povinnost) zjišťovat, zda těmito rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

23. V mezích takto limitovaného přezkumu Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v části směřující proti výroku o nákladech řízení, tj. výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012. Pokud jde o rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, upozorňuje Ústavní soud na svůj názor zastávaný v konstantní judikatuře, podle kterého je rozhodování o nákladech soudního řízení integrální součástí soudního řízení jako celku [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. května 2004 (N 69/33 SbNU 189)]. V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady vynaložených nákladů, a to včetně zvážení jejich účelnosti. Jinak řečeno, jestliže zvítězivší účastník skutečně nějaké náklady potřebné k uplatňování nebo bránění práva vynaložil, pak je přisouzení náhrady vynaložených nákladů řízení ve sporném řízení pravidlem, z něhož však existují výjimky.

24. Ústavní soud ve své nálezové judikatuře - srovnej například nález sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008 (N 167/51 SbNU 65), nález sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. srpna 2009 (N 186/54 SbNU 303), nález sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010 (N 246/59 SbNU 507) nebo nález sp. zn. IV. ÚS 3191/10 ze dne 21. února 2011 (N 19/60 SbNU 197) a nověji nález sp. zn. II. ÚS 2238/09 ze dne 22. března 2012 (N 56/64 SbNU 689) - konstatoval, že tam, kde je k hájení svých zájmů stát vybaven příslušnými organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností z této oblasti přenášel na soukromý subjekt (advokáta); pokud však tak učiní, není důvod uznat takto vzniklé náklady řízení jako náklady účelně vynaložené.

25. V obdobném směru se Ústavní soud vyjádřil i ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. listopadu 2010 (N 232/59 SbNU 365). Statutární město Brno (tehdy v řízení před Ústavním soudem stěžovatel) bylo před obecnými soudy účastníkem ve své podstatě restitučního sporu. Podle Ústavního soudu však takový spor tvořil relativně běžnou agendu tehdejšího stěžovatele, k jejímuž vyřizování byl dostatečně vybaven. Statutární města - jak se vyjádřil Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 2984/09 - jsou nadto v zásadě dostatečně materiálně a personálně vybavena, aby byla schopna hájit svá práva i bez zastoupení advokátem. Proto, nebude-li v konkrétním případě prokázán opak, nejsou náklady statutárního města na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými.

26. V nálezu sp. zn. I. ÚS 195/11 ze dne 15. prosince 2011 (N 215/63 SbNU 473) Ústavní soud tato východiska konkretizoval i ve vztahu k fakultní nemocnici [domáhající se žalobou před obecnými soudy uložení povinnosti tehdejšímu stěžovateli (svému pacientovi) uhradit dlužné regulační poplatky a náklady řízení ve výši 10 068 Kč]. Ústavní soud konkrétně uvedl, že i fakultní nemocnice má právní oddělení, které - byť podle tvrzení nemocnice nebylo dostatečně vybaveno - mělo být schopno vyřešit takovýto spor vlastními prostředky. Pokud si fakultní nemocnice zvolila možnost být v takovémto sporu zastoupena advokátem, což je její právo, nebylo lze za této situace na stěžovateli spravedlivě žádat, aby hradil náklady řízení takto vzniklé. Navíc, fakultní nemocnice je svým právním postavením subjektem hospodařícím s majetkem státu, je tedy státem zřízena a na státní rozpočet v určitém rozsahu navázána. Ústavní soud přitom dal ve svých rozhodnutích najevo, že podobný postup, kdy se prostřednictvím placených právních (či různých takzvaných poradenských) služeb přesouvají veřejné prostředky do rukou soukromých subjektů, a dochází tak mimo jiné k neúměrnému navyšování nákladů řízení, tolerovat nebude.

27. V nálezu sp. zn. I. ÚS 3344/12 ze dne 24. července 2013 (N 129/70 SbNU 193) shora vymezená hlediska Ústavní soud aplikoval na případ, ve kterém se zabýval otázkou účelnosti nákladů řízení při zastoupení České televize (dále též "ČT") v soudních řízeních upínajících se k určení povinnosti uhradit televizní poplatek. Ústavní soud na jednu stranu v nálezu připustil, že činnost ČT není výkonem veřejné moci, současně však dovodil, že i na ni lze v určitých ohledech klást srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. K tomuto názoru ho přivedlo výsadní postavení ČT, jemuž se těší na poli svého působení a k němuž má vytvořené specifické podmínky v podobě způsobu financování z televizních poplatků, stanovených zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Jestliže si navíc ČT agendu televizních poplatků sama spravuje, pak se podle Ústavního soudu do značné míry vytrácí racionální smysl právního zastoupení advokátem. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by v ČT nedisponovali pracovníci právního útvaru správy a vymáhání televizních poplatků. Ústavní soud v závěru konstatoval, že měl-li televizní poplatek podle v nálezu citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama.

28. Uvedené závěry jsou významné pro posouzení postupu a rozhodnutí odvolacího soudu i v nyní projednávané věci. V roli procesní strany sporu zde vystupovala Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, která byla zřízena zákonem č. 551/1991 Sb., o Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky sice vystupuje v právních vztazích svým jménem, může nabývat práv a povinností a nese odpovědnost z těchto vztahů vzniklých, nicméně se nejedná o právnickou osobu soukromého práva. Kromě hospodaření s vlastním majetkem nakládá též s majetkem svěřeným jí na základě zákona z veřejného zdravotního pojištění. Jedná se tak o veřejnou instituci hospodařící s veřejnými prostředky plnící převážně veřejný účel.

29. Za situace, kdy VZP má v rámci své organizační struktury vytvořenu pozici náměstkyně ředitele pro právo a legislativu, je nepochybné, že zde působí též odbor právní, jehož zaměstnance nelze považovat v oboru právo za laiky, a měli by tudíž být schopni v oboru své činnosti zastoupit VZP v řízení předsoudem. V projednávaném případě byl předmětem sporu rozsah úhrad za poskytnutou zdravotní péči, tedy oblast, v níž musí mít zaměstnanci právního oddělení VZP nepochybně větší erudici než advokát s generální praxí. Měla by to být právě VZP, která zaměstnává specialisty věnující se dlouhodobě problematice výpočtu úhrad a sledující též související judikaturu. Za tohoto stavu věci považuje Ústavní soud přiznání úhrady nákladů na právní zastoupení VZP advokátem za neúčelné. Lze sice namítnout, že zaměstnanci VZP nemusí být po procesní stránce tak zkušení ve vedení sporu před soudem jako advokáti, nicméně v tomto případě se jednalo o věc relativně jednoduchou.

30. Podle mínění Ústavníhosoudu bylo nutno - obdobně jako u shora citované nálezové judikatury -iv tomto případě aplikovat pravidlo, že tam, kde k hájení svých zájmů je vedlejší účastník vybaven příslušnými organizačními složkami (finančně i personálně zajištěnými z veřejných prostředků), není v zásadě důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž je advokát; pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.

31. Na druhou stranu nelze a priori vyloučit výjimky z uvedeného pravidla. Je tedy třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou vedlejším účastníkem, případně právní problematika velmi specializovaná, obtížná, dosud neřešená, problematika s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup vedlejšího účastníka, který zvolí pro své zastupování advokáta, jenž se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.

32. V projednávané věci Městskýsoud v Praze výše popsané principy nerespektoval. Vyšel z opačné premisy, tj. že vedlejšímu účastníku (jako v soudním sporu vítěznému účastníku) a priori náleží náhrada jeho nákladů řízení, tj. bez ohledu na předmět sporu a bez patřičné relevance okolností konkrétního případu. Vzhledem k tomu, že Městský soud v Praze výdaje související se zastupováním vedlejšího účastníka advokátem v soudním řízení neposoudil z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovateli s poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovateli uložil povinnost k peněžitému plnění z jeho majetku, zasáhl současně do jeho vlastnického práva, garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl ústavní stížnosti a napadený výrok II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2012 sp. zn. 39 Co 305/2012 podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru