Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 474/10 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSTÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Uherské Hradiště
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkDokazování
zdravotní péče
odůvodnění
Trestní řízení
trestný čin/ublížení na zdraví
stížnost
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.474.10.1
Datum podání17.02.2010
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 39, čl. 40 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 224

141/1961 Sb., § 159a, § 2 odst.6, § 2 odst.3, § 2 odst.4, § 2 odst.5, § 148 odst.1

20/1966 Sb., § 11, § 55

48/1997 Sb., § 18, § 26


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 474/10 ze dne 30. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. M. a L. M., oba právně zastoupeni Mgr. Martinou Klvaňovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře v Praze, Mánesova 864/19, směřující proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti ze dne 17. prosince 2009, č.j. 1 ZN 2357/2007-145, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť mají za to, že jím bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo domáhat se stanoveným způsobem svých práv u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na rovnost zakotvené v čl. 37 odst. 3 Listiny.

Usnesením Oddělení všeobecné kriminality, Krajského ředitelství policie Jihomoravského kraje, Policie ČR, ze dne 23. listopadu 2009, č.j. ORUH-1629-51/TČ-2007-70, bylo odložena věc podezření ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona v tehdy platném znění (dále jen "trestní zákon"), k jehož spáchání mělo dojít v souvislosti se zdravotnickou péčí o E. M.+ (dceru stěžovatelů), která zemřela na oddělení chirurgie A Uherskohradišťské nemocnice, a.s., neboť ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. O stížnosti stěžovatelů rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti shora napadeným usnesením, jímž stížnost zamítl.

Stěžovatelé uvedli, že Okresní ředitelství Policie ČR zahájilo přípravné řízení pro podezření z trestného činu, jehož se měl dopustit nestanovený pachatel v souvislosti se zdravotnickou péčí o jejich dceru. Ta zemřela udušením v důsledku toho, že se dostala do polohy na břiše a vzhledem k tomu, že od dopravní nehody byla v bezvědomí, nemohla sama změnit polohu v níž se ocitla.

Znalecké posudky byly vypracovány teprve na základě návrhu stěžovatelů. Poté, co stěžovatelé podali návrh na výkon dozoru, státní zástupkyně nařídila provést doplnění znaleckého posudku a vypracování posudku dalšího. Když stěžovatelé požadovali další doplnění znaleckého zkoumání, byl jejich požadavek odmítnut a bylo jim doporučeno, pokud nesouhlasí se zjištěnými skutečnostmi, nechat si vypracovat posudek nový. Mezitím byla věc odložena. Stěžovatelé napadli toto odložení stížností, kterou státní zástupkyně přezkoumala a stížnost zamítla. Následně byl k návrhu stěžovatelů vykonán dohled Krajského státního zastupitelství v Brně, pobočka ve Zlíně, který zadal Policii ČR věc opět prověřit. I po tomto prověření policejní orgán věc opět odložil. Ke stížnosti stěžovatelů bylo policejní rozhodnutí státním zastupitelstvím zrušeno a Policii ČR bylo uloženo znovu jednat a rozhodnout. Následně Policie ČR rozhodla výše citovaným usnesením. Tomu následovala stížnost o stížnosti bylo rozhodnuto napadeným usnesení státního zastupitelství.

Podle stěžovatelů však ze shromážděných důkazů nevyplývá, že nedošlo ke spáchání trestného činu. Přesto, podle stěžovatelů, došlo ze strany nemocničního personálu při péči o jejich dceru k porušení právních povinností zakotvených v §§ 11 a 55 zákona č. 20/1966 Sb., o péči a zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, a v §§ 18 a 26 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění. Policejní orgán však nezkoumal, kdo tyto povinnosti porušil, kdo byl ošetřujícím lékařem a tedy ani to, kdo byl trestně odpovědný za smrt dcery stěžovatelů.

Podle stěžovatelů orgány činné v trestním řízení porušily § 2 odst. 3, 4, 5 a 6 trestního řádu, když nezjišťovaly viníka trestného činu ublížení na zdraví z nedbalosti, dále se nevypořádaly se všemi námitkami a návrhy stěžovatelů, když z jednoho ze znaleckých posudků vyplynulo, že péče o dceru poškozených nebyla lege artis. Postupem orgánů činných v trestním řízení v projednávané věci tak bylo stěžovatelům právo na spravedlivý proces upřeno.

Zásah do práva na rovnost účastníků řízení shledali stěžovatelé v tom, že ačkoliv jim, jakožto poškozeným, přísluší postavení účastníků řízení s rozsáhlými právy (viz i nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS. 6/2000), orgány činné v trestním řízení tento zásadní princip nevzaly na vědomí. Důkazy předkládané stěžovateli byly účelově přehlíženy. Stěžovatelům nebylo poskytnuto právo na rovnost, vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 202/03, podle kterého musí účastníci řízení před soudem být v rovném postavení, aniž by jedna nebo druhá strana byla procesně zvýhodněna.

S ohledem na uvedené skutečnosti navrhli, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti sp. zn. 1 ZN 2357/2007, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve spojení s čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, je oprávněna podat ústavní stížnost fyzická osoba, jestliže tvrdí, že v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Takovou osobou ve smyslu citovaného ustanovení je fyzická nebo právnická osoba, která byla (měla být) účastníkem v řízení před orgánem veřejné moci, jehož rozhodnutí se jí má dotýkat, nebo která byla dotčena jiným zásahem orgánu veřejné moci a současně bylo porušeno její ústavně zaručené právo.

Ústavní soud v této souvislosti odkazuje rovněž na svoji judikaturu, usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 (viz U 5/7 SbNU 343), podle kterého: "...z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho trestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh ,satisfakce' v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá.".

Účastníkem takového řízení je tedy pachatel na straně jedné a na straně druhé stát, zastoupený příslušným státním zástupcem. V žádném případě se tedy nejedná o vztah mezi pachatelem a poškozeným. Poškození jsou v hlavě II. trestního řádu zařazeni mezi osoby na řízení zúčastněné. Trestní řád jim přiznává toliko zákonem stanovená oprávnění či některé procesní nástroje. Proto není možné souhlasit s názorem stěžovatelů na zkrácení jejich práva na rovnost účastníků trestního řízení, neboť jejich procesní postavení je poněkud odlišné a jejich práva jsou v trestním řádem výslovně vyjmenována.

V odložení věci, resp. v zamítnutí stížnosti státním zastupitelstvím, tedy nelze spatřovat porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů, neboť subjektivní veřejné právo fyzické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, resp., aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, jak již shora uvedeno, neexistuje (obdobně např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 549/02, IV. ÚS 682/02, III. ÚS 425/03, II. ÚS 336/04 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz).

Jak se z předložených podkladů podává, nemohlo dojít k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů, neboť nebylo autoritativně zasaženo do jejich právní sféry a obsahově rozhodováno o jejích právech či povinnostech. Nadto se sluší poznamenat, že Ústavnímu soudu jakožto orgánu ochrany ústavnosti ani nepřísluší posuzovat, zda určitým jednáním byla naplněna skutková podstata trestného činu, přičemž v této souvislosti dlužno zdůraznit, že o tom, zda byl spáchán ten či onen trestný čin a kým, nerozhoduje subjektivní náhled jednotlivce, ale výlučně k tomu orgány z ústavních předpisů (čl. 90 Ústavy ČR) a zákona povolané, když případný nesouhlas s autoritativním rozhodnutím těchto orgánů je (sám o sobě) zcela nerozhodný a nemůže bez dalšího založit opodstatněnost ústavní stížnosti a z podstaty věci nemůže představovat porušení ústavně zaručeného subjektivního veřejného práva stěžovatelů podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

V projednávané věci orgány činné v trestním řízení přijímaly podněty stěžovatelů, provedly šetření a nakonec policejní orgán věc odložil. Stěžovatelé využili zákonné možnosti podat ve věci stížnost, kterou státní zástupce přijal a rozhodl o ní podle § 148 odst. 1 trestního řádu. Lze tedy učinit závěr, že orgány činné v trestním řízení nezůstaly nečinné, podněty se opakovaně zabývaly a rozhodly v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování normami trestního řádu.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovateli tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru