Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 473/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.12.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkújma
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.473.15.1
Datum podání13.02.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 243g, § 142, § 224


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 473/15 ze dne 3. 12. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Eduarda Sobičky, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 Co 33/2007-122 ze dne 8. 7. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 13. 2. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jehož prostřednictvím stěžovatel usiloval o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z přiloženého spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se v řízení vedeném u Městského soudu v Praze domáhal, aby mu Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastnice") nahradila nemateriální újmu ve výši 40.000,- Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s průtahy při vyřizování žádosti o vrácení věcí převážně náboženského charakteru odňatých a konfiskovaných státem v roce 1975, resp. 1976. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem č. j. 32 C 144/2003-59 ze dne 16. 10. 2006 žalobu stěžovatele zamítl, neboť neshledal tvrzený zásah natolik intenzivním, aby opodstatňoval přiznání požadované peněžní náhrady. Dle názoru nalézacího soudu postačovala pro kompenzaci vzniklé nemateriální újmy morální satisfakce, které se stěžovateli dostalo, když vedlejší účastnice učinila v řízení nesporným, že při vyřizování jeho žádosti došlo k průtahům. Městský soud nicméně přiznal stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení ve výši 7.675,- Kč s odůvodněním, že k tvrzenému porušení jeho práv ze strany státu skutečně došlo a "základ nároku je tak dán".

K odvolání stěžovatele, směřovanému pouze proti výroku o zamítnutí žaloby, Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem č. j. 1 Co 33/2007-70 ze dne 21. 8. 2007 rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil (I. odstavec výroku). Vrchní soud dále změnil výrok o nákladech nalézacího řízení tak, že právo na jejich náhradu nemá žádný z účastníků řízení (II. odstavec výroku), a současně konstatoval, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (III. odstavec výroku). Podle odvolacího soudu byla v obou řízeních úspěšná vedlejší účastnice, jíž však žádné náklady nevznikly.

Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3671/2008-103 ze dne 9. 12. 2010 odmítnuto s tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, resp. otázky v něm řešené, nemají po právní stránce zásadní význam (výrok I.). Nejvyšší soud stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

Na podkladě ústavní stížnosti stěžovatele Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 660/11 ze dne 20. 11. 2012 (N 190/67 SbNU 285) zrušil výrok II. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3671/2008-103 ze dne 9. 12. 2010, jakož i II. a III. odstavec výroku rozsudku vrchního soudu č. j. 1 Co 33/2007-70 ze dne 21. 8. 2007; ve zbytku byl stížnostní návrh zamítnut. Ke kasaci napadených nákladových výroků Ústavní soud přistoupil s konstatováním, že "... V předmětné věci - posuzováno z hlediska materiální spravedlnosti - měl stěžovatel bezpochyby částečný úspěch, a podařilo se mu tedy prokázat alespoň základ nároku, jak výslovně konstatoval soud prvního stupně. Rozhodnutí obou soudů nepřiznat stěžovateli celou náhradu nákladů nalézacího řízení spočívá toliko na mechanickém výkladu "úspěchu ve sporu" ve smyslu ustanovení § 142 o. s. ř. S takovým výkladem však podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska ústavnosti ve vztahu ke konkrétnímu řešenému případu souhlasit nelze."

Vrchní soud posléze znovu rozhodl usnesením č. j. 1 Co 33/2007-122 ze dne 8. 7. 2014, v němž změnil svůj předchozí rozsudek č. j. 1 Co 33/2007-70 ze dne 21. 8. 2007 v odstavci II. a III. výroku tak, že vedlejší účastnice je povinna stěžovateli uhradit na nákladech řízení částku 13.300,- Kč a na nákladech odvolacího řízení částku 2.050,-Kč. Do částky 13.300,- Kč přitom vrchní soud zahrnul náklady nalézacího řízení a náklady odvolacího řízení před vydáním nálezu Ústavního soudu, zatímco částka 2.050,- Kč představovala náklady odvolacího řízení po zrušujícím nálezu. Ohledně nákladů dovolacího řízení vrchní soud konstatoval, že o nich je příslušný rozhodnout Nejvyšší soud.

S posledně uvedeným rozhodnutím stěžovatel vyjádřil nesouhlas v ústavní stížnosti, jsa přesvědčen, že se vrchní soud při jeho vydání dopustil celé řady pochybení. Jejich výčet zněl následovně: Za prvé, na jednání konaném dne 8. 7. 2014 vrchní soud vyzval právního zástupce stěžovatele, aby do týdne vyčíslil náklady řízení, přesto ještě týž den rozhodl, aniž by měl vyčíslení nákladů k dispozici. Za druhé, vrchní soud neměl měnit výrok, který byl Ústavním soudem zrušen, nýbrž měl toliko rozhodnout o odvolání. Za třetí, v návětí napadeného usnesení odvolací soud nesprávně uvedl, že je rozhodováno o odvolání stěžovatele proti usnesení městského soudu č. j. 32 C 144/2003-23 ze dne 30. 1. 2004, byť bylo rozhodováno o odvolání proti rozsudku městského soudu č. j. 32 C 144/2003-59 ze dne 16. 10. 2006. Za čtvrté, vrchní soud chybně konstatoval, že o nákladech dovolacího řízení má rozhodovat Nejvyšší soud; to přitom platí pouze tehdy, pokud rozhodnutím dovolacího soudu řízení končí, což nebyl tento případ. Za páté, soud nijak nespecifikoval, které úkony právní služby v nalézacím řízení pokládal za účelné, což činí jeho rozhodnutí nepřezkoumatelným. Za šesté, týmž nedostatkem trpí i rozhodnutí o nákladech "prvního" odvolacího řízení. Za sedmé, odvolací soud nesprávně, resp. nepřezkoumatelně stanovil výši sazby za jeden úkon právní služby na 1.750,- Kč, ačkoliv dle usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 ze dne 29. 1. 2014 měla tato sazba činit 3.100,- Kč za jeden úkon. Vrchní soud neuvedl, podle jakého konkrétního ustanovení právního předpisu postupoval. Konečně za osmé, napadené usnesení bylo stěžovateli zasláno až po uplynutí více než půl roku od vydání, čímž bylo porušeno jeho právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě.

Po zvážení stížnostních námitek i obsahu naříkaného soudního aktu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě podotýká, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), který stojí mimo součást soustavy obecných soudů a není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

V posuzované věci je nutno stěžovateli přisvědčit, že rozhodování vrchního soudu o nákladech řízení bylo zatíženo vadami, kdy téměř všechny výtky stěžovatele - konkrétně ty, které jsou uvedeny pod body dva až osm - shledává Ústavní soud přiléhavými. Přesto Ústavní soud ke kasaci napadeného rozhodnutí nepřistoupil, a to z následujících důvodů:

Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně vyslovil závěr, že konkrétní pochybení může vést k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces pouze tehdy, je-li vedle formálních znaků takového zásahu naplněn i znak materiální. Jinými slovy řečeno, je třeba, aby se tvrzené pochybení, byť alespoň v minimální míře, negativně promítlo do výsledku řízení před obecnými soudy. Jestliže je řízení zatíženo vadou, jež formálně zakládá porušení principů spravedlivého procesu, nicméně vzhledem k dalším okolnostem je zjevné, že by ani případný kasační nález Ústavního soudu nemohl vést k výsledku pro stěžovatele příznivějšímu a v konečném důsledku by způsobil pouze vznik dalších nákladů řízení, pak je nutno, z důvodu absence materiální stránky, považovat tvrzení o údajném zásahu do ústavně zaručených práv za zjevně neopodstatněné. Právě taková situace v nyní projednávaném případě nastala.

Stěžovateli byla rozsudkem městského soudu č. j. 32 C 144/2003-59 ze dne 16. 10. 2006 přiznána náhrada nákladů nalézacího řízení ve výši 7.675,- Kč. Stěžovatel proti tomu postupu, resp. proti výši nákladů nevznesl žádné námitky a své odvolání omezil toliko na výrok o zamítnutí žaloby na náhradu nemateriální újmy v penězích.

Jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 87/99 ze dne 8. 7. 1999 (N 100/15 SbNU 31), za situace, kdy odvolatel napadl odvoláním výlučně výrok ve věci samé a nikoliv výrok o nákladech řízení, nebyl odvolací soud dle § 224 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), oprávněn nákladový výrok měnit. Vrchní soud měl tedy správně ponechat výrok o nákladech nalézacího řízení nedotčen, namísto toho nejprve stěžovateli náhradu nákladů nepřiznal vůbec a posléze, po zrušujícím nálezu Ústavního soudu, náklady nalézacího řízení nově stanovil na částku vyšší, jmenovitě 10.250,- Kč.

Co se týče dalších nákladů, pak striktně vzato měly být stěžovateli přisouzeny pouze náklady druhého odvolacího řízení, které proběhlo za účelem odstranění vadného výroku o změně nákladů nalézacího řízení. Uložil-li vrchní soud vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náklady i za první odvolací řízení, v němž byl stěžovatel zcela neúspěšný, neboť zamítavý výrok ve věci samé, jehož změny se domáhal, byl odvolacím soudem potvrzen, učinil tak nad rámec ustanovení § 142 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.

Vrchní soud dále porušil zákonem uloženou povinnost rozhodnout o nákladech dovolacího řízení (§ 243g o. s. ř.), nicméně tato skutečnost se negativně nepromítla do majetkové sféry stěžovatele, neboť stěžovatel neměl v řízení před Nejvyšším soudem úspěch a náhrada nákladů tohoto řízení mu nepříslušela.

Výše uvedené lze shrnout tak, že stěžovateli bylo napadeným usnesením vrchního soudu přiznáno na nákladech řízení více, než mu po právu náleželo, což znamená, že případná kasace tohoto rozhodnutí ze strany Ústavního soudu by nemohla vést k výsledku pro stěžovatele příznivějšímu. Důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí nemůže být ani námitka průtahů v řízení, neboť tímto způsobem, tzn. kasací napadeného usnesení, předmětný nedostatek napravit nelze.

Za daných okolností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Pro úplnost je namístě uvést, že ačkoliv stěžovatel předložil plnou moc, již zjevně nebylo možné považovat za zákonem vyžadovanou speciální plnou moc dle ustanovení § 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, a to mj. i proto, že byla vystavena dříve, než bylo vydáno ústavní stížností napadené rozhodnutí vrchního soudu, dokonce dříve, než bylo zahájeno předmětné řízení před obecnými soudy (srov. usnesení Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 403/01), nebyl stěžovatel z důvodů procesní ekonomie vyzýván k odstranění této formální vady, neboť za situace, kdy bylo prima vista zřejmé, že ústavní stížnosti nelze vyhovět, by proces odstraňování této vady zbytečně (neefektivně) prodlužoval řízení před Ústavním soudem.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. prosince 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru