Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 471/98Usnesení ÚS ze dne 04.01.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nedodržení lhůty - § 43/1/b)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní řízení
Obnova řízení
příslušnost
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.471.98
Datum podání11.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

337/1992 Sb., § 55 odst.5

99/1963 Sb., § 248


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 471/98 ze dne 4. 1. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti Ing. V.K., zastoupeného JUDr. B.V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 1998, č.j. Na 228/98-5, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1997, č.j. 7 A 119/96-27, rozhodnutím FŘ ze dne 14. 12. 1995, č.j. FŘ/3637/150/95 a rozhodnutím Ministerstva financí ČR ze dne 13. 9. 1996, č.j. 391/50 690/1996, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 11. 11. 1998 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 8. 1998, č.j. Na 228/98-5, kterým bylo podle § 103 a § 104 odst. 1 o.s.ř. zastaveno řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 13. 9. 1996, č.j. 39/50 690/1996, vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 A 119/96. Řízení ve věci sp. zn. 7 A 119/96 bylo zastaveno usnesením ze dne 18. 3. 1997 s tím, že žalobou napadené správní rozhodnutí o zamítnutí návrhu na obnovu řízení vydané podle § 54 a násl. zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, je z přezkumu soudem vyloučeno podle § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.

Stěžovatel je přesvědčen, že napadeným usnesením byla porušena jeho práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), když zastavením řízení mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu nápravy nezákonného rozhodnutí orgánů veřejné správy. Má zato, že postup soudu a státních orgánů je také v rozporu s čl. 4 a čl. 11 odst. 5 Listiny, čl. 2 odst. 4 a čl. 4 Ústavy České republiky ("Ústava"). Uvedl, že návrh na obnovu správního řízení ohledně daně za rok 1991 podal poté, co Krajský soud v Ostravě rozsudkem zrušil rozhodnutí ohledně daně za rok 1992 jako nezákonné, přičemž obě daně byly požadovány ze stejných důvodů. Návrh na obnovu správního řízení však byl zamítnut, neboť správní orgány zaujaly jiné stanovisko, než soud v uvedeném rozsudku. Následně Vrchní soud řízení o přezkoumání rozhodnutí správních orgánů zastavil s odůvodněním, že uvedená rozhodnutí se týkají pouze procesních práv a povinností účastníků a že jsou vyloučena z přezkumu. Tím byl stěžovatel zcela zbaven možnosti domoci se svého práva. Poté, co se seznámil s nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 10. 1997, č.j. II. ÚS 94/96, podal dne 5. 6. 1998 Vrchnímu soudu návrh na obnovu řízení s odůvodněním, že předchozí zastavení řízení je v rozporu s nálezem Ústavního soudu. Vrchní soud v Praze však řízení opět zastavil s tím, že k jeho projednání chybí funkční příslušnost soudu. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem napadená rozhodnutí zrušil.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti mj. vyslovil názor, že tvrzené porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 4 Ústavy nelze chápat jako porušení základních práv a svobod. Jde o základní ustanovení Ústavy, v nichž jsou vyjádřeny základní zásady uplatňované v právním státě, přičemž základní práva a svobody jsou konkretizovány v hlavě druhé a násl. Listiny. K namítanému porušení čl. 11 odst. 5 Listiny uvedl, že v daném případě je nepochybné, že daňová povinnost byla stěžovateli stanovena na základě zákona. K tvrzenému porušení čl. 36 Listiny pak účastník uvedl, že řízení o návrhu stěžovatele na obnovu řízení ve věci přezkoumání rozhodnutí správních orgánů musel soud zastavit, neboť správní soudnictví je řízením jednoinstančním, ve kterém je podání opravných prostředků vyloučeno ustanovením § 250j odst. 4 o.s.ř., a proto zde není ani funkčně příslušný soud, který by o návrhu na obnovu řízení rozhodl. Závěrem účastník řízení navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle § 82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 7 A 119/96, a poté, co se seznámil s jeho obsahem, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je podána po lhůtě stanovené pro její podání. Podle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, přičemž za takový prostředek se nepovažuje návrh na povolení obnovy (§ 75 odst. 1 zákona). I když tedy ústavní stížnost směřuje proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. srpna 1998, fakticky směřuje proti platebním výměrům vydaným F.ú. v roce 1992 pod č.j. FÚ/205/6958/92/Va a č.j. FÚ/205/6959/92/Va, ve spojení s rozhodnutím FŘ ze dne 11. a 14. 12. 1992, č.j. FŘ/205/3895/1992 o odvolání, případně proti rozhodnutím o nepovolení obnovy řízení, tedy rozhodnutí Ministerstva financí ČR ze dne 13. 9. 1996, č.j. 391/50690/1996 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1997, sp. zn. 7 A 119/96. Lhůty pro napadení rozhodnutí ústavní stížností bezesporu již uplynuly. Ústavní soud nesdílí názor, že postupem, který zvolil stěžovatel, tj. podáním návrhu, který právní řád nezná a o kterém Vrchní soud nemohl rozhodnout jinak, než rozhodl, lze uplynutí lhůt obejít. Lhůty jsou institut, který slouží k zachování právní jistoty jako hodnoty v právním státě nezbytné. Jediným ustanovením, který Ústavnímu soudu umožňuje postupovat jinak, je situace předpokládaná v ust. § 75 odst. 2 zákona, tedy jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem stížnosti, došlo. Zmíněnou jednoroční lhůtu nelze pak odvodit od ničeho jiného, než od rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 3. 1997, kterým byl zamítnut návrh na přezkoumání rozhodnutí o obnově řízení. Také v tomto směru jde tedy o návrh opožděný (aniž by bylo nutné posuzovat, zda jsou splněny ostatní podmínky cit. ustanovení zákona).

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona odmítl jako návrh podaný opožděně, tj. po lhůtě stanovené pro jeho podání.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 1. 1999

JUDr. Pavel Varvařovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru