Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 471/17 #1Usnesení ÚS ze dne 29.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkodůvodnění
dovolání/přípustnost
trestný čin/vražda
škoda/odpovědnost za škodu
Stát
Ochrana osobnosti
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.471.17.1
Datum podání14.02.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 11, § 13

82/1998 Sb., § 7

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 471/17 ze dne 29. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti N. T. N. (v době podání ústavní stížnosti nezletilého), zastoupeného otcem N. H. T. a matkou L. T. M. H., jako zákonnými zástupci, všichni právně zastoupeni Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, 110 00 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2017 č. j. 30 Cdo 5202/2016-109, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Obvodního soudu pro Prahu 5 a 3) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 00 Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

N. T. N. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "žalobce") v ústavní stížnosti napadá výhradně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2017 č. j. 30 Cdo 5202/2016-109, kterým podle jeho názoru bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve spojení s principem rovnosti v právech (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Listiny. Mělo být porušeno rovněž stěžovatelovo právo na soukromí, právo na rodinný život a právo na náhradu škody způsobené vadným výkonem veřejné moci (čl. 36 odst. 3 Listiny).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

U Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "nalézací soud") probíhal pod sp. zn. 28 C 160/2015 občanskoprávní spor mezi žalobcem a žalovanou Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o náhradu nemajetkové újmy za zásah do osobnostních práv, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 2 000 000,- Kč s příslušenstvím.

K zásahu do osobnostních práv žalobce, a to především do práva na ochranu rodinného života, cti a jména, mělo dojít nezákonným trestním stíháním jeho otce - N. T. H. Ten byl stíhán pro podezření z návodu ke zvlášť závažnému trestnému činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. b), § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění, avšak jeho trestní bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 41 T 12/2013 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 8 To 46/2014.

Nalézací soud rozsudkem ze dne 1. 2. 2016 č. j. 28 C 160/2015-97 občanskoprávní žalobu zamítl. Učinil tak s odkazem na znění § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.") a konstatoval, že žalobce není k podání žaloby aktivně věcně legitimován.

O odvolání žalobce rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 1. 9. 2016 sp. zn. 12 Co 146/2016 tak, že rozsudek nalézacího soudu jako věcně správný potvrdil. Ztotožnil se přitom jak se zjištěným skutkovým stavem, tak s právním posouzením věci nalézacím soudem.

O dovolání podaném žalobcem rozhodl Nejvyšší soud (dále jen "dovolací soud") usnesením ze dne 7. února 2017 č. j. 30 Cdo 5202/2016-109 tak, že dovolání odmítl podle § 243f odst. 3 o. s. ř.

Dovolací soud konstatoval, že dovolání neshledal přípustným ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř., neboť závěry, k nimž dospěl odvolací soud, odpovídají konstantní judikatuře dovolacího soudu. Zdůraznil přitom, že i když v minulosti byla odpovědnost státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci dovozována i z obecné úpravy ochrany osobnosti v občanském zákoníku, byla tato praxe překonána rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, podle něhož nároky spadající pod zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném od 27. 4. 2006, nelze uplatnit z titulu ochrany osobnosti podle občanského zákoníku, neboť úprava odpovědnosti státu za škodu v zákoně č. 82/1998 Sb. je speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů v jeho občanskoprávním sporu. Obecným soudům vytýká, že jeho nárok prý označily z ryze formálních důvodů za nesouladný s občanským zákoníkem, přičemž současně konstatují, že ho nelze podřadit ani pod nároky podle zákona č. 82/1998 Sb. Podle názoru stěžovatele nelze oddělit nárok nezákonně trestně stíhané osoby od nároku osoby jemu blízké, která je takovým zásahem do osobnostních práv zasažena rovněž, byť jen s tím rozdílem, že sama nebyla nezákonně omezena na osobní svobodě.

IV.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala, po jejím doplnění, formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

V.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami stěžovatele o údajném porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžného zákona a jeho aplikace jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem by byl přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této rozhodovací činnosti obecných soudů, konkrétně jde-li o výklad a aplikaci podústavních předpisů, připadá v úvahu toliko tehdy, jestliže obecné soudy excesivně zasáhnou do základních práv stěžovatele; žádný takový protiústavní deficit však v napadeném rozhodnutí zjištěn nebyl.

Jak je zřejmé z odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, jehož podrobnější rekapitulace byla uvedena výše, dovolací soud přiléhavě zdůvodnil vývoj rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v případech, kdy byla žalobci uplatňována náhrada nemajetkové újmy z titulu tvrzeného zásahu do osobnostních práv žalobce žalobou proti státu z titulu odpovědnosti státu za újmu způsobenou při výkonu veřejné moci. Tato ustálená judikatura došla k závěru, že uvedený nárok nelze posuzovat podle ustanovení občanského zákoníku, tj. jako nárok vyplývající z ochrany osobnosti. Napadené usnesení dovolacího soudu tak ve svém odůvodnění obsahuje zcela logicky a srozumitelně vyložený právní názor, který je v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu a současně reflektuje i právní názor Ústavního soudu k této otázce.

Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo ze strany dovolacího soudu k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

Ve vztahu k výroku o nákladech řízení pod bodem II napadeného usnesení dovolacího soudu stěžovatel sice uvedl, že ústavní stížností napadá i tento výrok, jinak však svoje námitky k této otázce nijak blíže nevysvětlil. Ústavní soud proto neshledal důvod k tomu, aby se otázkou nepřiznané náhrady nákladů dovolacího řízení jakkoli zabýval.

Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. května 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru