Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 471/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo každého na projednání věci v jeho přítomnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Bezdůvodné obohacení
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.471.11.1
Datum podání16.02.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 451 odst.2

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 471/11 ze dne 20. 9. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 20. září 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti 1) J. H. a 2) M. H., obou zastoupených JUDr. Klárou Slámovou, advokátkou, AK se sídlem Urbánkova 3360, 143 00 Praha 4, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2010 čj. 30 Cdo 2262/2009-257, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 čj. 35 Co 536/2008-207 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 3. 2008 čj. 17 C 107/2004-172 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 15. 2. 2011 se stěžovatelé s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě a porušení čl. 90 Ústavy domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů vydaných v řízení o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 170 000 Kč s příslušenstvím.

Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 17 C 107/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplynulo, že nalézací soud rozhodoval o žalobě P. B. opakovaně, až ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaní stěžovatelé jsou povinni zaplatit žalobci částku 160 811 Kč s příslušenstvím (výrok I.) z titulu bezdůvodného obohacení; žalobu co do částky 9 189,- Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Obvodní soud po provedeném dokazování označil za neplatné smlouvy o dílo, které mezi sebou uzavřeli dne 9. 10. 2003 stěžovatel J. H. s ing. L. F. a dne 16. 10. 2003 ing. L. F. s žalobcem (poznámka pod čarou č. 1). Podle právního závěru soudu II. stupně vyjádřeného v usnesení ze dne 2. 6. 2006 čj. 35 Co 174/2006-69, kterým byl nalézací soud vázán, byla účastníkem smlouvy mezi žalobcem a ing. F. neexistující osoba (osoba bez právní subjektivity), což vedlo k závěru, že smlouva po právní stránce nevznikla. Žalobce však v domnění, že smlouva byla řádně uzavřena, dílo provedl, za dané situace bez právního důvodu ve prospěch stěžovatelů, jimž vzniklo na úkor žalobce bezdůvodné obohacení podle ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., které jsou povinni žalobci vydat.

K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudek soudu I. stupně ve věci samé potvrdil, upřesnil, že smlouva uzavřená mezi žalobcem jako dodavatelem a ing. L. F. jako odběratelem je absolutně neplatná z důvodu neurčitosti smlouvy ohledně jedné ze smluvních stran a odmítl námitku stěžovatelů o nedostatku jejich pasivní legitimace.

Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud zamítl s tím, že neshledal namítané vady řízení ani nesprávné právní posouzení věci. S odkazem na svoji judikaturu připomněl, že předpokladem odpovědnosti za získané bezdůvodné obohacení není protiprávní jednání obohaceného ani jeho zavinění, nýbrž objektivně vzniklý stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. Nejvyšší soud se podrobně zabýval právními úvahami odvolacího soudu o podřízení zjištěného skutku pod ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. a poté je jako správné verifikoval.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně zrekapitulovali průběh a výsledky řízení a právním závěrům Nejvyššího soudu oponovali. Tvrdili, že se obecné soudy nezabývaly námitkou "dobrých mravů", neboť za dodané dílo musí zaplatit dvakrát. Zopakovali, že si výměnu oken a dveří objednali u ing. F., od kterého dílo převzali a kterému také zaplatili; pokud ing. F. nezaplatil svému subdodavateli, nemůže to být pro ně rozhodné. Poukázali na to, že jejich majetek se neoprávněně nezvětšil, neboť za to, co získali (dodávku oken a dveří) zaplatili; naopak, pokud by měli zaplatit podruhé, jejich majetek by se zmenšil. Stěžovatelé také oponovali právní kvalifikaci skutku, namítli, že v rozhodování obecných soudů se objevily různé právní výklady, které byly následně odvolacím soudem korigovány, ovšem za použití formulace, ze které není naprosto seznatelné, co jí soud zamýšlel. Pokud se odvolací soud domníval, že šlo o plnění z neplatného právního úkonu, tak to podle stěžovatelů u žalobce nastat nemohlo, neboť ten plnil na základě smlouvy uzavřené s ing. F. Byla-li tato smlouva shledána neplatnou, šlo o plnění z neplatného právního úkonu a žalobce se musí domáhat vrácení plnění pouze u ing. F., se kterým jednal, uzavřel smlouvu a přijal zálohu. Stěžovatelé opakovaně zdůraznili, že s žalobcem žádnou smlouvu neuzavřeli, jednali a uzavřeli smlouvu s fyzicky existující osobou a tato osoba jim také dílo předala. Dle jejich názoru šlo ve věci o dva smluvní vztahy a skutečnost, že osoba skutečně fyzicky existující a nazývající sama sebe ing. F. žalobce podvedla. Závěr nalézacího soudu (vydaný na základě předchozího závěru odvolacího soudu), že existence ing. L. F. nebyla prokázána, tedy nebyl správný, stejně jako obecný závěr, osoba tohoto jména neexistuje.

V závěru ústavní stížnosti se stěžovatelé podrobně věnovali srovnání svého případu s jinou věcí řešenou Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 631/2003 (potvrzené rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 25 Co 345/2004 a rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1663/2005) a prezentovali na něm nesprávnost rozhodnutí vydaných v jejich věci.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně připomíná, že právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů mu s ohledem na jeho postavení a pravomoc nenáleží a do jurisdikční činnosti obecných soudů může zasáhnout jen pokud tyto soudy nepostupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny. Úkolem Ústavního soudu tak není skutkové a právní objasňování věcí patřících do pravomoci obecných soudů a nebyl-li zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry obecného soudu a vykonanými skutkovými zjištěními, nepřísluší mu provedené důkazy hodnotit, a to ani kdyby se s jejich hodnocením, tak jak jej učinily obecné soudy, sám neztotožňoval.

Ústavní stížnost stěžovatelů byla opřena o ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil obecné principy těchto základních procesních práv a pro účely projednávané věci připomíná, že ústavní garanci v čl. 36 odst. 1 Listiny (každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu) je třeba rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána účastníku řízení možnost předstoupit před soud a předestřít mu svoje tvrzení v rozsahu, v jakém to pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vzneseném návrhu rozhodnout, ale své rozhodnutí také patřičně odůvodnit. Rozsah těchto práv obdobně garantuje i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje jednotlivci právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Pojem spravedlivého soudní řízení je pak ve smyslu dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu, reflektující v tomto směru obsahově i judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, po obsahové stránce vykládán tak, že jde především o právo na takové řízení, v němž je oběma jeho stranám zaručeno rovné zacházení tak, aby jedna vůči druhé nebyla neodůvodněně znevýhodněna. Naplněním práva na spravedlivý proces přirozeně není a nemůže být to, že obecné soudy ve věci rozhodující přistoupí ve svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považoval ten či onen účastník, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje.

Po prostudování připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 a ústavní stížností napadených rozsudků soudů všech tří stupňů dospěl Ústavní soud k závěru, že shora rozvedené procesní záruky byly dodrženy.

Pokud se týká nesouhlasu stěžovatelů s právním hodnocením věci, Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vymezil, která pochybení při aplikaci a interpretaci norem jednoduchého práva mají ústavněprávní relevanci. Označil za ně ty případy, ve kterých ve věci aplikovaná norma jednoduchého práva, sledující určitý ústavně chráněný účel, z pohledu proporcionality nabyla neopodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva, sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, případy konkurence interpretačních alternativ, kdy nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné, určité, normy jednoduchého práva, či případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jíž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. V projednávané věci však Ústavní soud takové pochybení neshledal. Námitkami, které v tomto směru stěžovatelé vznesli, se soudy všech tří stupňů zabývaly, reagovaly na ně a svůj právní názor včetně shody v aplikaci ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., přiměřeným a přezkoumatelným způsobem vyložily. V jejich rozhodování Ústavní soud neshledal nesoulad extrémního charakteru ve smyslu vybočení ze všeobecně akceptovaného (doktrinárního) chápání dotčených právních institutů, či nepředvídatelné interpretační libovůle, a proto ústavní stížnost stěžovatelů, opakující argumenty již předložené obecným soudům, hodnotil jako s výsledkem řízení nesouhlasnou polemiku, která však nebyla (a obecně není) způsobilá přivodit kasaci napadených rozhodnutí.

V podrobnostech pak Ústavní soud doplňuje, že námitka stěžovatelů k fyzické existenci osoby vystupující pod jménem ing. L. F. je nezpochybnitelná, problém však působila určitost identity osoby vystupující pod tímto jménem. Obecné soudy vyložily, že pouhá "fyzická existence" takové osoby je nedostatečná pro určitost projevu její vůle jako adresáta právního úkonu, neboť z celého obsahu právního úkonu ani jeho výkladem, popř. objasněním skutkových okolností, není možné zjistit, kdo skutečně byl subjekt, který takto vůli k předmětnému právnímu úkonu projevil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu 2 Cdon 386/96 ze dne 10. 4. 1997). Ústavní soud tedy neměl důvod zpochybnit právní závěr obecných soudů, že úkon, u něhož byla vůle takto projevena, nezbývá než považovat za absolutně neplatný (§ 37 obč. zák.).

K námitce stěžovatelů týkající se "dobrých mravů" lze shodně s obecnými soudy poznamenat, že zůstává objektivní skutečností, rozhodnou pro nárok na vydání bezdůvodného obohacení, že žalobce zhodnotil majetek stěžovatelů a že tuto činnost učinil bez toho, aby se stěžovateli byl v jakémkoliv právním vztahu. Není tedy v rozporu s dobrými mravy, pokud mu byl (po právu) přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť z titulu absolutně neplatné smlouvy zůstává stěžovatelům zachován nárok na vydání bezdůvodného obohacení z neplatného právního úkonu vůči osobě vystupující pod jménem ing. F. I když Ústavní soud může přisvědčit obavám stěžovatelů (implicite vyjádřeným), že tento jejich nárok je pravděpodobně toliko teoretický (důsledně vzato iluzorní), nemůže ponechat stranou dopady případného, pro stěžovatele příznivého rozhodnutí obecných soudů do majetkové sféry vedlejšího účastníka, v předcházejícím řízení žalobce. Spekulativní úvahy stěžovatelů a jejich podezření, zda snad žalobce "nedohodil domnělého F. žalovaným ... a neměl tak úmysl zinkasovat plnění od nich dvakrát záměrně", je třeba označit , nebyly-li podloženy žádnými důkazy či návrhy důkazů, za zcela bezcenné pro rozhodování Ústavního soudu a violativní vůči vedlejším účastníkům. Ústavní soud též nepřisvědčil obavě stěžovatelů o osud běžných subdodavatelských vztahů, neboť plnění z nich poskytnutá jsou provedena na základě platných smluv; nejde tedy o plnění bez právního důvodu.

Oproti očekáváním stěžovatelů tak právní názory, které byly v dané věci obecnými soudy užity, za protiústavní - ve shora uvedeném smyslu - mít nelze. V daných souvislostech pak pozbývá jakoukoliv opodstatněnost i tvrzení o porušení vlastnických práv ve smyslu čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Tvrzení o porušení čl. 37 odst. 3 Listiny zaručujícího rovnost účastníků řízení a čl. 38 odst. 2 Listiny zaručující každému právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům, Ústavní soud neshledal důvodným. Ze soudního spisu ověřil, že stěžovatelé se osobně i za účasti své právní zástupkyně účastnili jednání nalézacího a odvolacího soudu, uplatnili svoje námitky, navrhovali důkazy k podpoře svých tvrzení, reagovali na návrhy protistrany a čerpali opravné prostředky. Nic, co by nasvědčovalo znevýhodnění stěžovatelů, neshledal; opak stěžovatelé ostatně v ústavní stížnosti ani netvrdili. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásada rovnosti účastníků se týká jejich procesního postavení a nelze jí argumentovat ve vztahu k výsledku sporu. Obecné soudy ve sporném řízení projednávají věci, které jim jsou předloženy stranami, jež nejsou schopny či ochotny se dohodnout a vyřídit své neshody mimosoudně. Z toho plyne (s výjimkou zcela mimořádných a ojedinělých případů), že soud zpravidla přisvědčí jen jedné straně. Výsledek sporu sám o sobě nemůže rovnost účastníků řízení porušit.

Pokud jde o namítané porušení čl. 90 Ústavy, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 Ústavy, samo o sobě nezakládá žádné subjektivní veřejné právo, ale představuje pouze jednu z institucionálních záruk ochrany základních práv úpravou principů činnosti soudů, což významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž však bylo pojednáno výše.

Po zjištění, že napadená rozhodnutí obecných soudů nevybočila z ústavních mezí, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.

Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatelé napadli rozsudky obecných soudů v celém jejich rozsahu, tedy i v náhradově nákladových výrocích. Rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, a to i tehdy, je-li takový výrok součástí rozsudku o věci samé, však nelze napadnout dovoláním. Dovolací přezkum je u takového rozhodnutí vyloučen, a proto lhůtu k podání ústavní stížnosti brojící proti náhradově nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu je tak třeba ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 a 3 zákona o Ústavním soudu odvíjet od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V projednávané věci byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2009 doručen stěžovatelům dne 17. 3. 2009. Šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti do nákladů řízení marně uplynula dnem 18. 5. 2009 (pondělí) a ústavní stížnost by v tomto rozsahu mohla být rovněž odmítnuta jako opožděně podaná podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 20. září 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

----------------------

1) Předmětem smluv byla demontáž, výroba a montáž plastových oken a dveří v domě Na Mělách č. 40 v Městečku u Benešova, který je ve vlastnictví stěžovatelů. Po realizaci výměny oken a dveří, za které stěžovatelé zaplatili ing. F. celkem 175 000,- Kč, ing. F. nezaplatil žalobci doplatek za provedení díla a zcela s ním přestal komunikovat. Po policejním šetření a zjištění, že osobu se jménem ing. L. F. nelze ztotožnit, se žalobce domáhal úhrady za provedení díla po stěžovatelích.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru