Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 4709/12 #1Nález ÚS ze dne 06.03.2013K povinnosti soudu zkoumat otázku (nedostatku) pravomoci rozhodce v exekučním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
Exekuce
rozhodčí nález
rozhodce
pravomoc
neplatnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 39/68 SbNU 405
EcliECLI:CZ:US:2013:4.US.4709.12.1
Datum vyhlášení25.03.2013
Datum podání14.12.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

216/1994 Sb., § 31, § 15 odst.2


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Obecné soudy jsou v rámci exekučního řízení povinny zkoumat otázku pravomoci rozhodce. Aprobování rozhodčího nálezu vydaného při nedostatku pravomoci rozhodce je zásahem do práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele Mirka D’Alberta zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 6. března 2013 v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 321/2012-99 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Narativní část

Obvodní soud pro Prahu 1 nařídil na základě rozhodčího nálezu výkon rozhodnutí vůči stěžovateli. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž zpochybňoval pravomoc rozhodce vydat předmětný nález. Odvolací soud nicméně konstatoval, že se platností rozhodčí smlouvy a tudíž i pravomocí rozhodce ve vykonávacím řízení zabývat nemůže a napadené rozhodnutí potvrdil. Dle stěžovatele měly obecné soudy povinnost se touto otázkou zabývat a tato povinnost vyplývala mimo jiné z evropského práva a příslušné judikatury SDEU. Odvolací soud dle stěžovatele porušil jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, když odmítl přezkoumat platnost rozhodčí doložky.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud po rekapitulaci dřívějších rozhodnutí potvrdil názor, dle kterého jsou obecné soudy v souvislosti s rozhodování o nařízení exekuce na základě rozhodčího nálezu povinny zkoumat platnost rozhodčí doložky zakládající pravomoc rozhodce k jeho vydání.

Tento názor mimo jiné koresponduje s požadavky vyplývající ze směrnice Rady 93/13 EHS ze dne 5. dubna 1993 o nekalých podmínkách v spotřebitelských smlouvách.

Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí nebylo v souladu s tímto názorem, Ústavní soud je zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 4709/12 ze dne 6. 3. 2013

N 39/68 SbNU 405

K povinnosti soudu zkoumat otázku (nedostatku) pravomoci rozhodce v exekučním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 6. března 2013 sp. zn. IV. ÚS 4709/12 ve věci ústavní stížnosti Mirka D' Alberta, zastoupeného Mgr. Vladimírem Pospíšilem, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Mezibranská 5, Praha 1, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 321/2012-99 ze dne 27. září 2012, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech podle vykonatelného rozhodčího nálezu, za účasti CCRB, a. s., se sídlem Olivova 948/6, Praha 1, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem, advokátní kancelář se sídlem Londýnská 674/55, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení.

I. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 321/2012-99 ze dne 27. září 2012 bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Usnesení Městského soudu v Praze č. j. 14 Co 321/2012-99 ze dne 27. září 2012 se ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel s odkazem na porušení svého práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

2. Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 34 E 431/2012 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením č. j. 34 E 431/2012-58 ze dne 13. dubna 2012 ve spojení s opravným usnesením č. j. 34 E 431/2012-76 ze dne 28. května 2012 na základě rozhodčího nálezu vydaného dne 20. února 2012 JUDr. Janem Brožem pod sp. zn. A/2011/01008 (dále jen "předmětný rozhodčí nález") k vymožení pohledávky vedlejší účastnice ve výši 538 051,75 Kč s příslušenstvím a pro náhradu nákladů rozhodčího řízení nařídil výkon rozhodnutí zřízením zástavního práva na specifikovaných ideálních podílech na nemovitostech a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením č. j. 14 Co 321/2012-99 ze dne 27. září 2012 usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

3. Odvolací soud své v záhlaví citované rozhodnutí založil na závěru, že rozhodce JUDr. Jan Brož měl pravomoc k vydání předmětného rozhodčího nálezu založenou existencí rozhodčí smlouvy, jejíž platnost při nařízení výkonu rozhodnutí soud není oprávněn řešit s tím, že případná obrana stěžovatele jako povinného spočívá v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že předmětný rozhodčí nález, na základě kterého vedlejší účastnice podala návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, je neplatný. Tuto námitku stěžovatel podle svého tvrzení uplatnil v odvolacím řízení, a to s poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. listopadu 2011 (N 187/63 SbNU 171).

5. Předmětný rozhodčí nález byl podle stěžovatele vydán na základě rozhodčí doložky obsažené v úvěrové smlouvě, dle které spory z této smlouvy plynoucí budou řešeny rozhodcem vybraným třetí osobou ze seznamu rozhodců vedeného Společností pro vedení rozhodčího řízení, a. s., a to neveřejně, bez jednání a s vyloučením možnosti odvolání, o němž by rozhodoval jiný rozhodce. Takový postup však podle názoru stěžovatele negarantuje zákonný požadavek na rovné zacházení s oběma účastníky smlouvy, a proto je podle stěžovatele s ohledem na výše uvedený nález rozhodčí doložka neplatná. K její neplatnosti měl soud podle stěžovatele přihlížet z úřední povinnosti.

6. Odvolací soud podle stěžovatele dospěl k nesprávnému závěru, že pokud byla rozhodčí smlouva (byť neplatně) uzavřena, je předmětný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem. Při tom nezkoumal, zda rozhodčí doložka garantuje rovné zacházení účastníkům smlouvy, a zda se tedy jedná o platně uzavřenou rozhodčí doložku ve smyslu výše citovaného nálezu.

7. Své rozhodnutí odvolací soud navíc podle stěžovatele řádně a vyčerpávajícím způsobem nezdůvodnil. Žádným způsobem totiž nezpochybnil a nevyvrátil důvody, které stěžovatel uvedl na podporu svých námitek, a pouze odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 ze dne 31. srpna 2010 a sp. zn. 20 Cdo 2857/2006 ze dne 30. srpna 2008, která však neřeší platnost ujednání rozhodčí doložky, ale pouze existenci či neexistenci rozhodčí doložky. S námitkou stěžovatele, že ve světle shora citovaného nálezu je pro neplatnost rozhodčí doložky předmětný rozhodčí nález neplatný, se podle ústavní stížnosti odvolací soud žádným způsobem nevypořádal a rozhodčí doložkou se pak nezabýval vůbec, aniž by uvedl proč. Rozhodnutí odvolacího soudu tak podle stěžovatele nenaplňuje požadavek řádného a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci jako jedné ze základních podmínek ústavně souladného rozhodnutí a stěžovatel v postupu odvolacího soudu spatřuje projev libovůle.

III.

8. Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice řízení.

9. Za Městský soud v Praze se k ústavní stížnosti vyjádřila předsedkyně senátu 14 Co JUDr. Milada Veselá. Městský soud v Praze má za to, že jeho postupem k porušení žádného základního práva stěžovatele nedošlo. Při přezkoumávání správnosti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 byly podle vyjádření vzaty v úvahu všechny skutečnosti, které jsou z hlediska rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí rozhodující. Městský soud v Praze rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a své rozhodnutí řádně odůvodnil.

10. Městský soud v Praze dle vyjádření neodpírá účastníkovi právo na soudní ochranu, jestliže mu byla uložena povinnost rozhodčím nálezem v rozhodčím řízení vedeném na základě neplatné rozhodčí smlouvy, pouze zastává názor, že platnost rozhodčí smlouvy nelze přezkoumávat ve fázi nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí, protože pak by postrádala úprava zakotvená v § 31 a násl. zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen "zákon o rozhodčím řízení") smysl, neboť by účastníky nemusely být vůbec podávány návrhy na zrušení rozhodčích nálezů z důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy. Ochranu účastníkovi rozhodčího řízení, které proběhlo na základě neplatné rozhodčí smlouvy, podle Městského soudu v Praze poskytuje v dostatečné míře právě zákon o rozhodčím řízení a tato ochrana se pak promítá i do exekučního řízení, nikoli však do fáze jeho nařízení.

11. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2164/10 ze dne 1. listopadu 2011 je podle vyjádření nepřípadný, neboť řízení v této věci se týkalo žaloby na určení neplatnosti smlouvy a správnosti postupu dle § 106 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř.") a není zde řešena otázka přezkumu platnosti rozhodčí smlouvy v exekučním řízení.

12. Závěrem Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

13. Vedlejší účastnice má podle svého vyjádření předně za to, že způsob určení rozhodce uvedený v rozhodčí doložce neobchází zákon a plně naplňuje ustanovení § 7 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení, neboť přesně a nezaměnitelně stanoví počet rozhodců a způsob, jak má být rozhodce určen, a rozhodce není určován jednou smluvní stranou. Způsob vedení rozhodčího řízení je pak podle vedlejší účastnice v rozhodčí doložce dostatečně srozumitelně a v dostatečné míře dohodnut, přičemž odkaz na jednací řád pro rozhodčí řízení je pouze podpůrný, neboť tento jednací řád v přehledné paragrafové úpravě shrnuje pouze zásady řízení dohodnuté v rozhodčí doložce nebo stanovené v zákoně o rozhodčím řízení, případně upravené v o. s. ř., analogicky používaném v rozhodčím řízení.

14. Dále vedlejší účastnice v návaznosti na citace z rozsudků Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 16 ICm 745/2010 ze dne 15. prosince 2011 a sp. zn. 30 ICm 1056/2011 ze dne 16. února 2012, které dále odkazují na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, včetně nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. ledna 2012 (N 21/64 SbNU 205), uvádí, že se plně ztotožňuje s napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze, který ve svém odůvodnění okazoval i na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 28572006 ze dne 30. srpna 2008 a sp. zn. 20 Cdo 3284/2008 ze dne 31. srpna 2010, dle kterých soud zkoumá ve fázi nařízení výkonu rozhodnutí pouze, zda existuje rozhodčí smlouva, ale není oprávněn posuzovat její platnost. Obranou povinného v případě, kdy se domnívá, že rozhodčí nález byl vydán na základě neplatné rozhodčí doložky, je podle vedlejší účastnice možnost podat žalobu na zrušení rozhodčího nálezu.

15. Vedlejší účastnice navrhuje, aby ústavní stížnost byla v souladu s § 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jako neopodstatněná odmítnuta.

16. Vyjádření Městského soudu v Praze a vedlejší účastnice byla zaslána na vědomí a k případné replice stěžovateli.

17. Stěžovatel v zaslané replice k oběma vyjádřením, z nichž vyplývá, že platnost rozhodčí smlouvy nelze přezkoumávat ve fázi nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí, protože pak by postrádala smysl úprava zakotvená v § 31 a násl. zákona o rozhodčím řízení, uvádí, že Soudní dvůr opakovaně judikoval, že existuje nezanedbatelné nebezpečí, že průměrný spotřebitel nepoukáže na nekalé smluvní podmínky. Proto ve státech, ve kterých není povinné zastoupení advokátem, se soud i bez návrhu má postarat o to, aby spotřebitele nekalé podmínky nezavazovaly (Godard, bod 61, Océano grupo editorial).

18. Stěžovatel dále uvádí, že čl. 6 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách zakotvující povinnost států postarat se, aby spotřebitele nepřiměřené podmínky nezavazovaly, je třeba považovat za kogentní ustanovení a dle rozsudku Soudního dvora C-40/08 ASTURCOM se uvedená směrnice má vykládat v tom smyslu, že vnitrostátní soud, který rozhoduje o návrhu na výkon pravomocného rozhodčího nálezu, který byl vydán bez účasti spotřebitele, musí hned, jakmile se obeznámí s právními a skutkovými okolnosti potřebnými k tomuto účelu, přezkoumat ex offo nekalou povahu rozhodčí doložky uvedené ve smlouvě uzavřené mezi podnikatelem a spotřebitelem v rozsahu, v jakém podle vnitrostátních procesních pravidel může takovéto posouzení vykonat v rámci obdobných opravných prostředků vnitrostátní povahy. Vnitrostátnímu soudu podle stěžovatele přináleží vyvodit všechny důsledky, které z toho podle daného vnitrostátního práva vyplývají, s cílem zabezpečit, aby spotřebitel nebyl uvedenou doložkou vázán.

19. V projednávané věci podle stěžovatele oba soudy jednaly v rozporu s judikaturou soudního dvora, která vyžaduje v případech jako je případ stěžovatele (např. rozhodnutí C-76/10 POHOTOVOSŤ, C-40/08 ASTURCOM) po vyhodnocení skutkového a právního stavu učinit všechna opatření k tomu, aby spotřebitel nebyl vázán nepřiměřenými smluvními podmínkami.

20. Závěrem stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů byla porušena jeho základní práva.

21. Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť od tohoto jednání nebylo lze očekávat další objasnění věci a Ústavní soud neprováděl dokazování.

IV.

22. Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citovaná rozhodnutí a řízení jejich vydání předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

23. Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí. Proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.

24. Podstata projednávané ústavní stížnosti spočívá v otázce, zda jsou obecné soudy v souvislosti s rozhodováním o nařízení exekuce na základě rozhodčího nálezu povinny zkoumat platnost rozhodčí doložky zakládající pravomoc rozhodce k jeho vydání.

25. Obdobnou problematikou se Ústavní soud již zabýval ve svých nálezech sp. zn. I. ÚS 871/11 ze dne 17. ledna 2012 (N 15/64 SbNU 155), sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. ledna 2012 (N 21/64 SbNU 205), sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. dubna 2012 (N 71/65 SbNU 9) a sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. září 2012 (N 164/66 SbNU 433), dostupných též na http://nalus.usoud.cz.

26. V prvních dvou uvedených nálezech Ústavní soud vyslovil souhlas s názorem odvolacího soudu, že v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce nelze namítat jiné skutečnosti než ty, jež jsou rozhodné pro nařízení exekuce (tj. např. vykonatelnost exekučního titulu, pravomoc orgánu, který exekuční titul vydal, legitimaci účastníků nebo prekluzi práva vyplývajícího z exekučního titulu), jde-li však o posuzování otázky, zda v dané věci byl rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem, vyslovil názor, že odvolací soud byl povinen zabývat se námitkami povinného dotýkajícími se otázky pravomoci rozhodce, konkrétně jeho tvrzením, že žádnou smlouvu (a tedy ani rozhodčí doložku) s oprávněným nepodepsal. Dále v souvislosti s § 15 odst. 2 zákona o rozhodčím řízení uvedl, že z něho nevyplývá, že otázku pravomoci rozhodce již nelze zkoumat v exekučním řízení, a dodal, že účastník rozhodčího řízení nesmí být negativně dotčen rozhodčím nálezem, s jehož vydáním formou rozhodčí smlouvy nebo doložky dopředu nesouhlasil, a to ani tehdy, pokud byl v průběhu rozhodčího řízení pasivní a námitku nedostatku pravomoci rozhodce nenamítl.

27. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. dubna 2012 Ústavní soud na straně jedné uznal, že soud v exekučním řízení nemohl zkoumat platnost smlouvy a přezkoumávat rozhodčí nález z hlediska jeho věcné správnosti, na straně druhé konstatoval, že pokud stěžovatelka tvrdila a prokazovala, že smlouvu s oprávněným vedlejším účastníkem nikdy nepodepsala, a tudíž jí nemůže být vázána, týkala se tato její námitka i rozhodčí doložky vtělené do smlouvy, a tím i přímo pravomoci rozhodce. Z hlediska nyní souzené věci je pak významná především další úvaha Ústavního soudu, a to, že (bez ohledu na námitku zpochybňující platnost celé smlouvy) ujednání o rozhodčí doložce neodpovídalo požadavkům kladeným judikaturou obecných soudů na rozhodčí doložky, neboť neumožňovalo transparentní výběr rozhodce. Následně pak Ústavní soud vyvodil, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, resp. že odvolací soud pochybil, nezabýval-li se otázkou pravomoci rozhodce spor rozhodnout a námitky v tomto směru vznesené zcela pominul.

28. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1624/12 ze dne 27. září 2012 pak byla řešena situace, kdy stěžovatel ve svém odvolání proti usnesení o nařízení exekuce namítal, že rozhodčí nález nemůže být považován na vykonatelný exekuční titul, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl vydán, je neplatná. To odůvodňoval tím, že byl vydán rozhodcem nikoliv určeným přímo stranami, ale jmenovaným Rozhodčí a správní společností, a. s., tedy právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Odvolací soud však danou námitku odmítl v podstatě jako irelevantní s tím, že nesměřuje vůči skutečnosti, že exekuční titul nebyl vydán oprávněným orgánem v mezích jeho pravomoci. To však Ústavní soud shledal za rozporné s tím, co uvedl ve výše citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 2735/11 ze dne 3. dubna 2012, tedy že jde o otázku pravomoci rozhodce, kterou je odvolací soud povinen se (meritorně) zabývat.

29. Obdobná situace jako ve věcech projednávaných Ústavnímsoudem pod sp. zn. IV. ÚS 2735/11 a sp. zn. III. ÚS 1624/12 podle náhledu Ústavního soudu nastala i ve věci projednávané, neboť stěžovatel namítal v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce neplatnost předmětné rozhodčí doložky a Městský soud v Praze tuto jeho námitku odmítl s tím, že není oprávněn se platností předmětné rozhodčí doložky (a tedy pravomocí rozhodce) zabývat (a obrana stěžovatele má spočívat v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu). Tento jeho závěr nekoresponduje též s požadavky vyplývajícími ze směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách.

30. Ústavnísoud veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů usoudil, že již toto pochybení je způsobilé vyvolat jeho kasační zásah, a otázkou platnosti rozhodčí doložky sjednané mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí se podrobně nezabýval. Bude tedy na Městském soudu v Praze, aby se při novém projednání odvolání stěžovatele jeho námitkami o neplatnosti rozhodčí doložky zabýval a tuto otázku posoudil.

31. K nálezu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. ledna 2012, na který zprostředkovaně ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkazuje vedlejší účastnice, Ústavnísoud především konstatuje, že z něj rozhodně nevyplývá, že by soud v rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce nemohl zkoumat platnost rozhodčí doložky. Navíc tento nález dopadá na poněkud odlišnou situaci, protože v případě, o kterém bylo tímto nálezem rozhodnuto, nebyla vůbec uzavřena rozhodčí doložka.

32. Ústavnísoud uzavírá, že v záhlaví citovaným rozhodnutím Městského soudu v Praze bylo zasaženo do práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto toto rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru