Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 463/97Nález ÚS ze dne 23.04.1998Hlediska represe a prevence při ukládání trestu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstříkDiskriminace
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 47/10 SbNU 313
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.463.97
Datum vyhlášení18.05.1998
Datum podání09.12.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 23 odst.1, § 31 odst.1, § 3 odst.4, § 35 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 463/97 ze dne 23. 4. 1998

N 47/10 SbNU 313

Hlediska represe a prevence při ukládání trestu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 23. dubna 1998 v senátě ústavní

stížnosti B. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14.

10. 1997, čj. 3 To 51/97-477, za účasti Vrchního soudu v Praze,

jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků bez ústního jednání,

takto:

Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 1997, č. j.

3 To 51/97-477, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému

usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo zamítnuto odvolání

stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 7.

1997, čj. 5 T 5/97-435, stěžovatel tvrdí, že výše uvedeným

rozhodnutím Vrchního soudu v Praze byla porušena jeho ústavně

zaručená práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků před

soudem. Uloženou výši trestu odnětí svobody ve výši čtyř let třeba

považovat za nepřiměřeně vysokou, neboť trest byl vyměřen při

horní hranici zákonné sazby, ačkoliv stupeň nebezpečnosti

spáchaných trestných činů se nijak nevymyká typové nebezpečnosti

a navíc i okolnosti spáchání trestných činů maření výkonu úředního

rozhodnutí vykazují znaky spíše nižší společenské nebezpečnosti,

přičemž právě trestní sazba za tyto trestné činy byla pro

konkrétní výměru trestu určující. Podle názoru stěžovatele byl mu

tak přísný trest uložen hlavně proto, že je v České republice

cizincem. Vyvozuje tak zejména z odůvodnění rozhodnutí vrchního

soudu, nekompromisně zdůrazňujícího hledisko ochrany společnosti

před kriminalitou plynoucí z ilegální či legální migrace a potřebu

maximálního využití hlediska generální prevence při úvaze

o uložení druhu a výše trestu.

Stěžovatel tvrdí, že tak eminentní důraz na moment generální

prevence ve svém důsledku znamená porušení rovnosti účastníků,

neboť je znevýhodněn před českými soudy jen proto, že je cizinec.

Za takové situace stěžovatel nepovažuje proces proti němu vedený

za spravedlivý a žádá, aby Ústavní soud z důvodu porušení jeho

práv, zakotvených v Listině základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), usnesení vrchního soudu zrušil. Vrchní soud v Praze ve

svém vyjádření ze dne 15. 4. 1998 uvedl, že princip rovnosti stran

v jejich procesním postavení plynoucí z ustanovení § 2 odst. 8

trestního řádu nijak porušen nebyl. Vrchní soud v Praze ostatně

trest neukládal, ale zamítl obě podaná odvolání a v odůvodnění

svého usnesení podrobně uvedl, kterými hledisky se řídil a z čeho

vycházel, přičemž podrobil kritice i některé úvahy soudu prvého

stupně, obsažené v odůvodnění výroku o trestu, které však na

výsledně uložený trest vliv neměly.

Vrchní státní zastupitelství v Praze se přípisem ze dne 9.

4. 1998 postavení vedlejšího účastníka vzdalo.

Z obsahu spisu 5 T 5/97 Krajského soudu v Plzni Ústavní soud

zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 29. 7. 1997, čj. 5

T 5/97-435, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem padělání

a pozměňování veřejné listiny podle ustanovení § 176 odst. 1

trestního zákona a dvěma trestnými činy maření výkonu úředního

rozhodnutí podle ustanovení § 171 odst. 2 písm. b) trestního

zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř

let a k trestu vyhoštění. Zároveň byl stěžovatel zproštěn obžaloby

pro trestný čin padělání a pozměňování peněz podle ustanovení §

140 odst 2 trestního zákona, neboť nebylo prokázáno, že by se

tohoto činu dopustil. Krajský soud v Plzni vzal v citovaném

rozsudku za prokázáno, že stěžovatel se na území České republiky

v průběhu let 1994 až 1996 nejméně třikrát prokazoval cestovními

pasy Holandského království, Itálie a Chorvatska, ze kterých byla

odstraněna původní fotografie a nahrazena jeho vlastní, a ve dvou

případech, když byl zadržen pod falešným příjmením, uprchl

policejní či vězeňské eskortě a při rozhodování o výši a druhu

trestu dospěl k závěru, že pokud se "...osoby typu obžalovaného

bez problémů dostanou na území České republiky, pak v případě

jejich trestné činnosti je zapotřebí co nejdůrazněji při ukládání

trestu zvýraznit hledisko ochrany společnosti a generální

prevence".

Obdobně uvažoval v napadeném rozhodnutí i Vrchní soud

v Praze, který zamítl odvolání stěžovatele, co se týče hodnocení

jednotlivých přitěžujících či polehčujících okolností, zkorigoval

některé výroky a nelogické argumenty Krajského soudu v Plzni,

nicméně při úvaze o druhu a výměře trestu projevil se závěry

tohoto soudu souhlas. Vrchní soud navíc zdůraznil, že růst

ilegální migrace a z ní plynoucí trestná činnost nabývá v České

republice na závažnosti, a že proto s "ohledem na rostoucí

rozšířenost trestné činnosti ve věcech obdobného typu je pak třeba

v případech, kdy se podaří pachatele dopadnout, maximálně využít

hledisko generální prevence".

Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých nálezů, není

soudem nadřízeným soudům obecným, není vrcholem jejich soustavy,

a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad

jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve

shodě s obsahem hlavy páté Listiny .

Podle ustanovení § 23 odst. 1 trestního zákona účelem trestu

je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit

odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej

k tomu, aby vedl řádný život, a tím působit výchovně i na ostatní

členy společnosti. Podle ustanovení § 31 odst. 1 věty první při

stanovení druhu trestu a jeho výměry přihlédne soud ke stupni

nebezpečnosti trestného činu pro společnost (§ 3 odst. 4),

k možnosti nápravy a poměrům pachatele.

Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana

společnosti před kriminalitou. Žádné jiné cíle trestem sledovat

nelze, což znamená, že trest nesmí být prostředkem řešení jiných

společenských problémů. Účel trestu, vymezený v ustanovení § 23

trestního zákona, je koncipován jako struktura dílčích cílů

a konečného cíle, jež spolu vytvářejí jeden celek. Trest ukládaný

pachateli v sobě spojuje jak moment trestní represe a prevence ve

vztahu k němu samotnému (individuální represe a individuální

prevence), tak i moment výchovného působení na ostatní členy

společnosti (generální prevence). Prevenci i represi je třeba

chápat v každém individuálním případě vyváženě, neboť jenom potom

individuální prevence působí jako prostředek prevence generální.

Jde totiž o to, že generální prevence, která vychází z prevence

individuální, má zajistit ochranný efekt ve vztahu k ostatním

potenciálním pachatelům - platná právní úprava tak výslovně

zdůrazňuje závislost generální prevence na prevenci individuální

-, a dále že individuální prevence je chápána jako nástroj

generální prevence. Uvedený poměr individuální a generální

prevence nelze obracet. Pokud by se tak stalo, byla by narušena

jednota, resp. vyváženost prevence a represe a generální prevence,

opřená především o odstrašení přísnou represí, by se stala

prostředkem prevence individuální. Povýšení momentu trestní

represe by ve skutečnosti znamenalo exemplární trestání, které je

v rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona.

O takový, a to extrémní, rozpor s ustanovením § 23 trestního

zákona jde podle názoru Ústavního soudu i v projednávané věci, kdy

obecné soudy bez dalšího posunuly konkrétní věc, totiž

individuální případ trestné činnosti, spočívající v prvé řadě

v maření výkonu úředního rozhodnutí, a to opětovným útěkem

policejní a vězeňské eskortě, do obecné roviny společenské situace

s jejím současným závažný problémem, totiž trestnou činností

plynoucí z ilegální migrace. Důraz kladený obecnými soudy na to,

že jde o trestnou činnost opakovanou, páchanou cizincem, nelze

považovat za nic jiného než za neúměrné narušení vyváženosti

represe a prevence. Tím, že míru individuálního trestu zdůvodnily

obecné soudy spíše než podle ustanovení § 31 odst. 1 trestního

zákona potřebou "maximálně využít hledisko generální prevence"

a přísným trestem odstrašit širší veřejnost, sledovaly ve

skutečnosti uložení zmíněného exemplárního trestu. Stalo se tak

tedy v příkrém rozporu s ustanovením § 23 trestního zákona, tedy

již s konstatovanou základní zásadou vyváženosti prevence

a represe. Exemplární trest nelze totiž považovat za nic jiného

než projev důrazu na prioritu trestní represe. Přitom zůstává,

obecnými soudy blížeji vůbec nezkoumanou, otázkou, co vlastně

třeba považovat za kriminalitu plynoucí z ilegální migrace, neboť

sice může dojít ke spáchání trestného činu trestnou činností

cizince, lze si však představit, že jeho povaha či typ stojí zcela

stranou fenoménu migrace. V projednávané věci se může na první

pohled zdát, že trestné činnosti plynoucí z ilegální migrace spíše

odpovídá trestný čin padělání a pozměňování veřejné listiny než

trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §

176 odst. 2 trestního zákona, za který byl stěžovatel za použití

§ 35 odst. 1 trestního zákona odsouzen.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení článku 36 odst. 1 a článku 37 odst. 3 Listiny podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, vyhověl a napadené rozhodnutí Vrchního soudu

v Praze podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona

zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 23. dubna 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru