Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 463/2000Nález ÚS ze dne 27.08.2001K právu obžalovaného navrhovat důkazy v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
trestná činnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 122/23 SbNU 191
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.463.2000
Datum vyhlášení27.09.2001
Datum podání02.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.3, čl. 37 odst.3, čl. 38 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.3 písm.d, čl. 6 odst.3 písm.c

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001

N 122/23 SbNU 191

K právu obžalovaného navrhovat důkazy v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti PhDr. F.

P., proti usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 136/2000,

ze dne 3. 5. 2000, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně, čj. 4

T 182/99-91, ze dne 13. 12. 1999, za účasti Krajského soudu

v Brně, jako účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně, sp. zn. 3 To 136/2000, ze

dne 3. 5. 2000, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně, čj. 4

T 182/99-91, ze dne 13. 12. 1999, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá

s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1

a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 3, čl. 8

odst. 2, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, čl. 6 odst. 3

písm. c), d), a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 jejího dodatkového

protokolu č. 1, dále čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl.

14 odst. 2 a čl. 14 odst. 3 písm. e) Mezinárodního paktu

o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") a čl. 11

odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv (dále jen "Deklarace")

zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti byl rozsudkem

Okresního soudu ve Zlíně, čj. 4 T 182/99-91, ze dne 13. 12. 1999,

odsouzen pro pokus trestného činu ublížení na zdraví podle § 8

odst. 1 k § 222 odst. 1 t.z., jehož se měl dopustit v době kolem

půlnoci, když byl na opuštěném místě se služebním dodávkovým

automobilem zastaven poškozeným, kterého měl napadnout a způsobit

mu pět sečných nebo řezných ran, a byl mu uložen trest odnětí

svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu

dvou let a povinnost nahradit škodu ve výši 528,- Kč. Stěžovatelem

podané odvolání pak Krajský soud v Brně usnesením, sp. zn. 3 To

136/2000, ze dne 3. 5. 2000, zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že trestní řízení

proběhlo velmi rychle, povrchně a jednostranně bez přihlédnutí

k jakémukoliv jeho důkaznímu návrhu, když po sdělení obvinění dne

23. 8. 1999 byl odsuzující rozsudek vynesen dne 13. 12. 1999.

Stěžovatel se v průběhu přípravného řízení i řízení před soudy

marně snažil svými návrhy dosáhnout doplnění dokazování, když

kromě jeho výpovědi, výpovědi poškozeného, znaleckého posudku

a protokolu o ohledání místa činu nebyly vedle zprávy o lékařském

ošetření, opisu rejstříku trestů a hodnocení z místa bydliště ve

vyšetřovacím spisu zařazeny žádné další důkazy. Při existenci

zásadního rozporu výpovědí stěžovatele a poškozeného bylo na místě

provést řadu dalších důkazů a stěžovatel proto dne 7. 10. 1999

navrhl v sedmi bodech doplnění vyšetřování. Přípisem z téhož dne

však vyšetřovatel všechny tyto návrhy en bloc bez uvedení důvodu

odmítl. 12. 10. 1999 proto stěžovatel žádal dozorujícího státního

zástupce, aby tento postup vyšetřovatele přezkoumal a věc vrátil

vyšetřovateli se závazným pokynem k doplnění vyšetřování v 11

bodech, které v ústavní stížnosti rekapituluje. Státní zástupce mu

však přípisem ze dne 14. 10. 1999 sdělil, že ve věci již byla

podána žaloba, i když na obžalobě je prezentační razítko soudu

15. 10. 1999. Stěžovatel proto soudu I. stupně dne 18. 10. 1999

navrhl, aby předseda senátu nařídil z důvodů uvedených v § 186

písm. e), f) t.ř. předběžné projednání obžaloby a poté po

přezkoumání věc vrátil státnímu zástupci k došetření s pokynem

k provedení navržených důkazů. Soud však na místo toho nařídil dne

25. 10. 1999 hlavní líčení. S ohledem na předpoklad, že se orgány

činné v trestní řízení nechystají k doplnění dokazování opatřil

stěžovatel s obhájcem některé dokumenty, které ve stížnosti

rekapituluje, a tyto předložil u hlavního líčení dne 13. 12.

1999. Nalézací soud k nim však nepřihlédl a označil je za bezcenné

a z dalších stěžovatelem navržených důkazů neprovedl žádné,

přičemž ve věci hned při prvním hlavním líčení rozhodl odsuzujícím

rozsudkem.V odvolání proti rozsudku I. stupně stěžovatel opakoval

své námitky a zpochybnil výpovědi poškozeného, které se měnily

v čase, a uvedl výhrady ke znaleckému posudku, odvolací soud však

jeho odvolání zamítl a konstatoval, že již není reálné provádět

další doplňování dokazování.

Stěžovatel dále rekapituluje, která ustanovení trestního řádu

byla popsaným postupem orgánů činných v trestním řízení dotčena

s tím, že tím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces

zakotveného ve shora již citovaných ustanoveních Ústavy ČR,

Listiny, Úmluvy, Paktu a Deklarace, kromě čl. 3 odst. 3 a čl. 11

odst. 1 Listiny, čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy a čl. 8

Deklarace, která zaručují právo na vlastnictví a jeho ochranu, jež

bylo napadenými rozhodnutími rovněž porušeno. Dotčení jeho

vlastnického práva spatřuje stěžovatel v tom, že se obecné soudy

nezabývaly otázkou nutné obrany, když stěžovatel odvracel trvající

útok, o němž z okolností předpokládal, že je namířen proti majetku

jeho a jeho firmy. V závěru ústavní stížnosti proto stěžovatel

navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis,

sp. zn. 4 T 182/99, a vyžádal si vyjádření Okresního soudu ve

Zlíně a Krajského soudu v Brně.

Okresní soud ve Zlíně ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel

v ústavní stížnosti znovu opakuje obhajobu, kterou uplatnil

v řízení před soudem prvního stupně a proto v plné míře odkazuje

na zdůvodnění svého rozsudku.

Krajský soud v Brně ve svém vyjádření k obsahu ústavní

stížnosti v podstatě rovněž odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí

a navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.

Krajské státní zastupitelství v Brně sdělilo, že nevyužívá

oprávnění dle § 32 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších

předpisů, a k návrhu stěžovatele se nevyjádřilo.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného

spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Základem ústavní stížnosti jsou stěžovatelovy námitky

týkající se dotčení jeho práva na spravedlivý proces, kdy v jeho

případě sám soud I. stupně konstatoval rozpor mezi tvrzeními

stěžovatele (který od počátku tvrdil, že on sám byl napaden dvěma

až třemi osobami) a poškozeného a, aniž provedl některý z řady

stěžovatelem navrhovaných důkazů, uvěřil výpovědi poškozeného. Jak

Ústavní soud zjistil z připojeného spisového materiálu stěžovatel

opakovaně již od přípravného řízení činil návrhy na provedení

důkazů, které měly zmíněný rozpor obou tvrzení odstranit

potvrzením jednoho nebo druhého tvrzení na základě dalších

skutkových zjištění (č.l. 52, 60-62, 73-82, 88, 102-109). Oba

obecné soudy však jeho návrhům nevyhověly, aniž by přesvědčivě

vyložily, proč navržené důkazy nepokládaly pro svá skutková

zjištění za potřebné. Z ústavního principu nezávislosti soudů dle

čl. 82 Ústavy ČR vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů

zakotvená v § 2 odst. 6 t.ř., dle níž orgány činné v trestním

řízení hodnotí důkazy podle svého přesvědčení založeného na

pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich

souhrnu. Tato zásada však není a nesmí být projevem libovůle

orgánů činných v trestním řízení.Ústavní soud ve svých

rozhodnutích již několikrát zdůraznil, že nezávislost rozhodování

obecných soudů se uskutečňuje v ústavním i zákonném

procesněprávním i hmotněprávním rámci. Právě procesněprávní rámec

představují především a zejména principy spravedlivého procesu

plynoucí z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 a násl. Listiny. Jednou ze

součástí práva na spravedlivý proces, jakož i práva na obhajobu,

je i právo obviněného navrhovat důkazy ve svůj prospěch. Ústavní

soud v této souvislosti poukazuje na své stanovisko k otázce

opomenutých důkazů (zejména III. ÚS 61/94, III. ÚS 87/99, III. ÚS

464/99), ve kterém konstatoval, že zásadám spravedlivého procesu

nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem

musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen

k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale

také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání

svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu

účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích

rozhodnout, ale také, v případě, že jim nevyhoví, ve svém

rozhodnutí vyložit vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem

nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování. Nutnost důkazní

postup vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně

přesvědčivým způsobem odůvodnit zákonodárce vtělil do soustavy

nároků kladených na odůvodnění rozsudku (§ 125 t.ř.). To platí

obzvláště za situace, kdy proti sobě stojí "tvrzení proti

tvrzení". V takové situaci je potřebné na soud, a to jak

z pohledu jednoduchého práva, tak i práva ústavního, klást zvýšené

požadavky v souvislosti s vyvozením závěrů, které skutečnosti soud

vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění

a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Pokud tak obecný

soud neučiní, pak postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými

v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2),

jakož i v rozporu s čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.

V posuzované věci obecné soudy nedostály požadavku důsledného

zhodnocení proti sobě stojících výpovědí stěžovatele a poškozeného

a v této souvislosti pak zejména požadavkům vyplývajícím z práva

obviněného navrhovat důkazy a tomu odpovídající povinnosti soudů

se s těmito návrhy přesvědčivým způsobem vypořádat. K tvrzením

stěžovatele nebyl proveden ani jeden z jím navrhovaných četných

důkazů včetně výslechu řady osob, provedení jejichž výslechů

rovněž navrhoval. Tímto způsobem došlo ke krácení práva

stěžovatele na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3

písm. c), d), Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

Řízení jako celek nebylo vedeno za respektování zásad

spravedlivého procesu, jehož jedním ze základních elementů je

princip "rovnosti zbraní", kdy každá strana v procesu musí mít

stejnou možnost hájit své zájmy, jakož i možnost uplatňovat své

argumenty za podmínek, které nejsou zřetelně nevýhodné ve srovnání

s protistranou.

Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnosti podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, vyhověl a napadená rozhodnutí obecných soudů

pro jejich rozpor s čl. 36 odst. 1, 40 odst. 3 Listiny, jakož

i čl. 6 odst. 3 písm. c), d) Úmluvy podle ustanovení § 82 odst.

3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Důvody pro použití § 62 odst. 4 citovaného zákona v dané věci

Ústavnísoud neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně 27. srpna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru