Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 463/04Nález ÚS ze dne 03.02.2005Podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze na základ... více
Věcný rejstříkVlastnictví
odpovědnost
Pojištění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 26/36 SbNU 311
EcliECLI:CZ:US:2005:4.US.463.04
Datum vyhlášení16.02.2005
Datum podání29.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11

Ostatní dotčené předpisy

492/1991 Sb., § 3, § 10


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 463/04 ze dne 3. 2. 2005

N 26/36 SbNU 311

Podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Miloslava Výborného - ze dne 3. února 2005 sp. zn. IV. ÚS 463/04 ve věci ústavní stížnosti D. B. proti rozsudku Krajského soudu v Praze z 21. 9. 2004 sp. zn. 24 Co 357/2004, jímž byl potvrzen rozsudek okresního soudu, kterým okresní soud vyhověl žalobě Č. k. p. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastník) proti stěžovatelce o zaplacení peněžité částky jako náhrady poloviny pojistného plnění vyplaceného poškozenému.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004 č. j. 24 Co 357/2004-57 bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2004 č. j. 24 Co 357/2004-57 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou dne 27. 12. 2004 a doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 12. 2004 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí obecného soudu.

Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, podal vedlejší účastník dne 27. 3. 2003 u Okresního soudu v Kladně proti stěžovatelce návrh na vydání platebního rozkazu (žalobu) o zaplacení částky 18 000 Kč s příslušenstvím. Podstatou žalobního tvrzení byla skutečnost, že stěžovatelka je odpovědná za škodu, kterou způsobila při řízení motorového vozidla VW Vento, jehož provozovatelem byl pan J. K. Stěžovatelka totiž dne 14. 10. 1999 zavinila dopravní nehodu, při níž bylo poškozeno vozidlo zn. Škoda Felicia, které bylo majetkem pana S. F. Vedlejší účastník, resp. Č. p., a. s., vyplatil poškozenému S. F. částku 37 779 Kč jako pojistné plnění. Proti stěžovatelce pak výše uvedenou žalobou uplatnil právo na náhradu poloviny částky vyplacené poškozenému s odůvodněním, že stěžovatelka porušila povinnost ohlásit nehodu dopravní policii.

Jak stěžovatelka uvedla, založila svou obranu proti žalobním tvrzením na skutečnosti, že nikdy nevyužila právo podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "vyhláška"), aby za ni vedlejší účastník vyplatil náhradu škody poškozenému. Vedlejší účastník obdržel souhlas pouze provozovatele vozidla, pana K., nikoliv stěžovatelky jako řidiče. Později však provozovatel svůj souhlas odvolal. Vedlejší účastník proto podle stěžovatelky nemohl plnit za ni, ale pouze za provozovatele. Pokud tedy vedlejší účastník uhradil škodu z titulu pojištění odpovědnosti provozovatele, nemohl se dovolávat regresu vůči stěžovatelce.

Okresní soud v Kladně žalobě vyhověl rozsudkem ze dne 12. 5. 2004 č. j. 12 C 121/2003-38. Na základě odvolání stěžovatelky potvrdil tento rozsudek Krajský soud v Praze rozsudkem, který je napaden ústavní stížností.

Stěžovatelka se domnívá, že vedlejší účastník v rozporu s platnými právními předpisy vyplatil pojistné plnění poškozenému. Stěžovatelka s tím nikdy nesouhlasila, nikdy nebyla nikým ze strany vedlejšího účastníka dotazována. Vedlejší účastník tak bez vědomí a proti vůli stěžovatelky uhradil soukromoprávní závazek, a to zcela nepochybně z titulu ohlášení pojistné události provozovatelem vozidla, panem K. Vůči stěžovatelce však následně uplatnil postih, a to soudní žalobou.

Stěžovatelka má za to, že v tomto případě obecné soudy dospěly k právním závěrům, které jsou v extrémním rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními, což podle stěžovatelčina názoru naplňuje podle ustálené judikatury Ústavního soudu podmínku porušení práva na spravedlivý proces.

V řízení bylo nesporné, že stěžovatelka dopravní nehodu neoznámila pojišťovně a ani nedala souhlas s plněním poškozenému. Vedlejší účastník uznal, že stěžovatelku nevyzval ke splnění oznamovací povinnosti podle § 10 odst. 5 vyhlášky a ani nepostupoval podle § 7 odst. 1 vyhlášky. Za této situace měly obecné soudy řešit otázku, zda pojišťovna plnila poškozenému za pojištěného ve smyslu § 3 odst. 1 vyhlášky či bez právního titulu, a kdo je pojištěným, za kterého mělo být plněno. Stěžovatelka dále dovozuje, že pojištěným může být jak provozovatel, tak řidič motorového vozidla. Pokud se jedná o různé osoby, jsou oba pojištěnými a každý má svá samostatná práva a povinnosti vůči pojišťovně i vůči poškozenému.

Pojišťovna je proto povinna plnit za pojištěného, pokud jsou splněny podmínky citované vyhlášky. Poškozený nemá právo na plnění proti pojišťovně, vyjma případů uvedených v § 7 vyhlášky. Protože se jednalo pouze o škodu na vozidlech, nepřipadá v úvahu přímý nárok poškozeného proti pojišťovně. Poškozený podle stěžovatelky navíc odjel z místa nehody po domluvě s provozovatelem vozidla, panem K., a nehodu vůbec policii neohlásil. Toto učinila později stěžovatelka.

Stěžovatelka dále vyvozuje, že pokud neoznámila pojistnou událost pojišťovně a nedala souhlas s plněním poškozenému, což později učinil i provozovatel vozidla, vyplatila pojišťovna částku poškozenému bez právního titulu, a nikoliv jako plnění z pojištění dle vyhlášky.

Stěžovatelka se proto domnívá, že Krajský soud v Praze jako odvolací soud porušil její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a současně čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1 a čl. 11 Listiny. Pokud totiž soud uložil stěžovatelce povinnost za situace flagrantního nerespektování kogentní normy jednoduchého práva či extenzivního výkladu právní normy, porušil tím podle stěžovatelky čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Vzhledem k tomu, že se jedná o povinnost k peněžitému plnění z majetku stěžovatelky, soud porušil rovněž vlastnické právo stěžovatelky garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.

S ohledem na to stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Praze nálezem zrušil.

K výzvě Ústavního soudu reagovali na podanou ústavní stížnost účastník a vedlejší účastník řízení.

Krajský soud v Praze vyjádřil přesvědčení, že nedošlo k namítanému porušení ústavních práv stěžovatelky. Právní závěry soudu nejsou v nesouladu se skutkovým stavem. Je patrné, že stěžovatelka nesouhlasí s právním posouzením věci, resp. s výkladem aplikované právní normy. Pokud jde o soudem přijaté právní závěry, odkázal soud na písemné odůvodnění rozsudku.

Č. k. p. uvedla, že odmítá názor stěžovatelky, podle něhož došlo k porušení jejích základních práv. Ústavní stížnost podle vedlejšího účastníka není namístě, neboť v tomto případě se jednalo o vznik pojistné smlouvy, resp. pojistného vztahu ex lege. Podle § 789 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, platilo, že zvláštní právní předpis může uložit fyzické a právnické osobě povinnost uzavřít pojistnou smlouvu. Může též stanovit, že pojištění bez uzavření smlouvy vznikne na základě jiné skutečnosti za podmínek v něm uvedených (pojištění zákonné).

S ohledem na to se tedy práva a povinnosti účastníků pojistného vztahu řídily vyhláškou č. 492/1991 Sb., kterou se stanoví rozsah a podmínky zákonného pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, ve znění pozdějších předpisů. Účastníkem pojistného vztahu byla podle § 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 vyhlášky i řidička, neboť pojištěným je provozovatel i řidič motorového vozidla. V souladu s tím byl po právu uplatněn postih vůči pojištěné - řidičce motorového vozidla - a to jako originální nárok vyplývající ze zvláštní právní úpravy dle § 11 vyhlášky. Z uvedeného podle vedlejšího účastníka vyplývá, že se uplatněním nároku vůči stěžovatelce nejednalo o výkon státní moci, ani nedošlo k porušení jejích práv a povinností. S ohledem na to Č. k. p. navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost zcela zamítl.

Ústavní soud si k posouzení podané ústavní stížnosti rovněž vyžádal příslušný spis Okresního soudu v Kladně sp. zn. 12 C 121/2003.

II.

Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů], přistoupil k jejímu meritornímu projednání, přičemž dospěl k závěru, že je důvodná.

Podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. může Ústavní soud se souhlasem účastníků upustit od ústního jednání, nelze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Poté, co si Ústavní soud vyžádal souhlasy účastníků, rozhodoval ve věci bez nařízení ústního jednání.

Ústavní soud již opakovaně judikoval, že otázka hodnocení důkazů obecnými soudy je sférou, do níž Ústavnímu soudu přísluší zasahovat pouze ve výjimečných případech, zejména tehdy, pokud jsou skutková zjištění v extrémním rozporu s učiněnými právními závěry nebo pokud je rozhodnutí soudu vystavěné na takovém hodnocení důkazů zjevně nespravedlivé. Taková situace pak rovněž zakládá porušení práva na spravedlivý proces garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud již v úvodu předesílá, že předmětem jeho přezkumu je napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kladně. Pouze tato rozhodnutí orgánů veřejné moci jsou způsobilá porušit základní práva a svobody jednotlivce garantovaná ústavním pořádkem České republiky. V žádném případě by za takový zásah nemohlo být považováno samotné jednání vedlejšího účastníka, jak ve vyjádření k ústavní stížnosti sám vedlejší účastník konstruoval. Základní práva totiž působí toliko ve vztahu mezi stěžovatelkou a veřejnou mocí; jinými slovy, v daném případě to jsou obecné soudy, které jsou podle Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") povinovány poskytovat ochranu právům i základním právům jednotlivce (čl. 90 a 4 Ústavy).

V daném případě - jak vyplynulo z odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Kladně a napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze a jak zjistil Ústavní soud rovněž z příslušného spisu Okresního soudu v Kladně - bylo prokázáno, že stěžovatelka zavinila dopravní nehodu, při které způsobila škodu na vozidle poškozeného. Dopravní nehodu její účastníci bezprostředně neoznámili Policii České republiky a z místa po vzájemné dohodě odjeli; nehodu ohlásila stěžovatelka až později v den dopravní nehody.

Pojistnou událost oznámil Č. p., a. s., pouze provozovatel vozidla, které řídila stěžovatelka, a to dne 18. 10. 1999 (č. l. 2). Dne 15. 12. 1999 adresovala Č. p., a. s., provozovateli vozidla žádost o sdělení, zda podle § 7 odst. 1 vyhlášky souhlasí s výplatou náhrady škody poškozenému (č. l. 44). Dne 11. 1. 2000 oznámil provozovatel vozidla pojišťovně, že souhlas s výplatou nedává (č. l. 34).

Jak soud nalézací, tak soud odvolací na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěly k závěru, že ve vztahu ke stěžovatelce byl dán nárok pojišťovny podle § 11 odst. 2 vyhlášky na úhradu až poloviny částek, které pojišťovna vyplatila z důvodu škody způsobené provozem vozidla. Podle § 11 odst. 2 vyhlášky má pojišťovna právo na náhradu této částky, pokud pojištěný porušil povinnost uloženou pravidly silničního provozu ohlásit orgánům dopravní policie nehodu, nebo pokud bez vážných důvodů porušil povinnosti uvedené v § 10 odst. 1 a 2 (neoznámí nejpozději do 15 dnů po události, která by mohla být důvodem vzniku práva na plnění pojišťovny, že došlo ke škodě), způsobilo-li toto porušení obtíže při šetření pojišťovny nutném ke zjištění její povinnosti plnit, zejména mělo-li za následek opožděné nebo neúplné uspokojení nároků poškozeného.

Tento závěr, k němuž soudy při hodnocení důkazů dospěly, podle Ústavního soudu neodpovídá zjištěným skutkovým okolnostem případu v takové míře, že činí závěry soudu krajně nespravedlivými.

Především je třeba obecným soudům vytknout, že při konstruování tohoto závěru se nevypořádaly s tím, jaký je vztah mezi pojišťovnou a pojištěnými, což jsou v daném případě dvě odlišné osoby (stěžovatelka a provozovatel vozidla). Jinými slovy, nevypořádaly se s tím, zda postavení řidiče vozidla a jeho provozovatele, kteří jsou oba podle vyhlášky považováni za pojištěné (§ 1 odst. 1 a § 3 odst. 1 vyhlášky) je svým způsobem kvazisolidární (a zda úkon jednoho z nich konzumuje i úkon druhého), nebo zda je jejich postavení oddělené, a od každého z nich se vyžaduje zcela samostatný úkon a s každým z nich je pojišťovna povinna jednat samostatně. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že pojišťovna celou pojistnou událost a její likvidaci řešila toliko s provozovatelem motorového vozidla a teprve po likvidaci uplatnila nárok podle § 11 odst. 2 vyhlášky vůči stěžovatelce.

Pokud by totiž postavení obou pojištěných bylo zcela samostatné, je třeba se při hodnocení důkazů vypořádat se skutečností, že se stěžovatelkou nebylo při likvidaci pojistné události vůbec jednáno. Pojišťovna byla podle § 10 odst. 5 povinna poté, co uplatnil náhradu škody poškozený, vyzvat bezodkladně a prokazatelně pojištěného, který nesplnil oznamovací povinnost, k jejímu splnění. Přitom je i z vyjádření vedlejšího účastníka (č. l. 48) evidentní, že v této fázi považoval oznámení ze strany provozovatele vozidla za splněné a rovněž považoval za dostatečné jednat o likvidaci škody toliko s provozovatelem vozidla, jemuž rovněž směřoval žádost o souhlas s vyplacením pojistného plnění poškozenému.

Pokud by ovšem postavení pojištěných mělo být považováno za kvazisolidární, byla povinnost podle § 10 odst. 1 vyhlášky splněna za stěžovatelku již oznámením, které dne 18. 10. 1999 učinil provozovatel vozidla.

Jde-li o povinnosti stěžovatelky oznámit dopravní nehodu Policii České republiky, má Ústavnísoud za to, že obecné soudy při hodnocení skutkových okolností daného případu nevzaly v úvahu skutečnost, že stěžovatelka opustila místo nehody po vzájemné dohodě s poškozeným, který tím rovněž nedostál své povinnosti jako účastník dopravní nehody neprodleně ohlásit nehodu a setrvat na místě dopravní nehody podle § 38 odst. 3 vyhlášky č. 99/1989 Sb., o pravidlech provozu na pozemních komunikacích (pravidla silničního provozu), ve znění pozdějších předpisů. Jak vyplynulo z dokazování, byla to navíc sama stěžovatelka, která dopravní nehodu oznámila a do protokolu uvedla skutečnosti, které vedly k objasnění dopravní nehody a k závěru, že k nehodě došlo jejím zaviněním.

Podle Ústavníhosoudu obecné soudy při hodnocení provedených důkazů dostatečně nepřihlížely ke shora uvedeným skutečnostem, hodnocení důkazů prováděly jednostranně, aniž by zohlednily všechny okolnosti daného případu a aniž by se se všemi těmito okolnostmi vypořádaly při formulování právních závěrů. Závěry, k nimž poté dospěly, jsou proto podle Ústavního soudu v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a jsou podle přesvědčení Ústavního soudu krajně nespravedlivými s ohledem na to, jak se skutkový stav v daném případě udál.

Takovým postupem obecnésoudy nedostály své povinnosti poskytovat jednotlivci ochranu práv (čl. 90 Ústavy), a porušily tak právo stěžovatelky na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny.

S ohledem na shora uvedené skutečnosti Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru