Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 460/98Nález ÚS ze dne 04.02.1999K nařízení předběžného opatření

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdružstvo/bytové
Předběžné opatření
spoluvlastnictví/podíl
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 21/13 SbNU 151
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.460.98
Datum vyhlášení22.02.1999
Datum podání03.11.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 123

42/1992 Sb., § 23

72/1994 Sb., § 20, § 23 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 460/98 ze dne 4. 2. 1999

N 21/13 SbNU 151

K nařízení předběžného opatření

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 4. února 1999 v senátě ve věci

ústavní stížnosti J. V., zastoupené JUDr. R. K., advokátem AK,

proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. 11

Co 425/98-39, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.

6. 1998, čj. Nc 4/98-25, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2)

Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a vedlejšího

účastníka Bytového družstva Hradčanská, Pod Baštami 4, 160 00

Praha 6, zastoupeného JUDr. Ivo Palkoskou, advokátem AK,

Kleinerova 24, 272 01 Kladno, za souhlasu účastníků bez ústního

jednání, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 1998, čj. 11

Co 425/98-39, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 19.

6. 1998, čj. Nc 4/98-25, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozhodnutím obecných soudů stěžovatelka mimo jiné uvádí, že těmito

rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv

zakotvených v článku 90 Ústavy ČR a článku 11 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Pokud by totiž

vedlejší účastník mohl se svým majetkem, jenž má podle ustanovení

§ 23 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. převést stěžovatelce do jejího

vlastnictví, volně disponovat, jak dovozuje Městský soud v Praze

v napadeném usnesení s odkazem na ustanovení § 123 občanského

zákoníku, potom by citované ustanovení § 23 postrádalo jakýkoli

smysl a kontraktační povinnost v něm obsažená by byla zcela

formální. Podle článku 11 odst. 3 Listiny vlastnictví zavazuje

a nesmí být zneužito na újmu práv druhých nebo v rozporu se

zákonem chráněnými obecnými zájmy. Právem druhého je třeba rozumět

právo stěžovatelky na bezplatný převod bytové jednotky,

spoluvlastnického podílu na společných částech domu a pozemku.

Tyto aspekty však Městský soud v Praze ve svém rozhodnutí zcela

opomenul a zejména nevzal v úvahu, že stěžovatelka má právo získat

do svého vlastnictví i poměrnou část společných prostor, pozemku

a nebytových prostor. Vzhledem k výše uvedenému domáhá se proto

stěžovatelka zrušení napadených rozhodnutí.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 22. 1. 1999

mimo jiné uvedl, že stěžovatelka není vlastníkem bytové jednotky

ani spoluvlastníkem společných prostor, takže je to naopak

vedlejší účastník, který jako vlastník má právo na ochranu svého

práva vlastnit majetek. Z těchto, jakož i dalších, důvodů navrhuje

proto zamítnutí ústavní stížnosti.

Obvodní soud pro Prahu 6 uvedl ve svém vyjádření ze dne 11.

1. 1999, že při svém rozhodování vycházel z ustanovení § 74 odst.

1 o. s. ř., jakož i z ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., a takto:

i své rozhodnutí, jímž neporušil ani nezpochybnil právo

stěžovatelky vlastnit majetek, odůvodnil. Navrhuje proto rovněž

zamítnutí ústavní stížnosti.

Vedlejší účastník Bytové družstvo Hradčanská se sídlem

v Praze uvedl ve svém vyjádření mimo jiné to, že tvrzení

stěžovatelky o krácení jejího spoluvlastnického podílu na

společných částech domu je zavádějící. Protože totiž stěžovatelka

odmítla podepsat nabízenou smlouvu, zbavila se tak možnosti získat

spoluvlastnický podíl v uvedeném rozsahu v tehdejší době. Nyní

členové družstva, včetně stěžovatelky, která proti usnesení

členské schůze nepodala žalobu, rozhodli, že přijmou za člena

družstva další osobu, která vybuduje v půdním prostoru domu byt.

Tato osoba za vybudování bytu uhradí další členský podíl,

z kterého družstvo opraví v podstatné míře celý dům, a poté

jednotlivé byty s příslušenstvím převede do vlastnictví členů.

Stěžovatelka se nemůže dovolávat ochrany práva vlastnit majetek,

neboť toto právo jí dosud nevzniklo a má pouze nárok na plnění.

Svého práva se dovolává navíc způsobem, jako by napadené usnesení

bylo jediným prostředkem k ochraně jejích práv. Podle zákona

o Ústavním soudu je možno podat ústavní stížnost teprve poté, kdy

účastník vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého

práva. Tak se však v projednávané věci nestalo, neboť nebylo

rozhodnuto ve věci samé, ale pouze o návrhu na vydání předběžného

opatření. Z uvedených důvodů domáhá se proto zamítnutí ústavní

stížnosti.

Z obsahu spisu Nc 4/98 Obvodního soudu pro Prahu 6 Ústavní

soud zjistil, že stěžovatelka podala u tohoto soudu současně se

žalobou návrh na nařízení předběžného opatření, kterým by

vedlejšímu účastníku bylo zakázáno provádět v pátém podlaží domu

čp. 274 k. ú. Hradčany takové stavební práce, které mají a nebo by

měly za následek změnu společného prostoru v tomto podlaží na byt

nebo nebytový prostor. Obvodní soud pro Prahu 6 rozhodl napadeným

usnesením tak, že návrh na vydání předběžného opatření zamítl,

když podle jeho názoru by takovým rozhodnutím jinak vlastně již

řešil konečnou úpravu vztahů mezi účastníky a když navíc

stěžovatelka, jejíž spoluvlastnické vztahy k předmětné nemovitosti

dosud nebyly upraveny, není k žalobnímu návrhu aktivně

legitimována. K odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud

v Praze napadeným usnesením tak, že usnesení soudu prvého stupně

potvrdil. K námitce stěžovatelky, že stavebními úpravami

společných prostor bude zkrácen její spoluvlastnický podíl

k těmto dosud společným prostorám, uvedl krajský soud, že podle

ustanovení § 123 občanského zákoníku je vedlejší účastník

k takovým stavebním úpravám oprávněn, pokud tak činí v souladu

s příslušnými zákony. Ani případný nárok stěžovatelky na uzavření

smlouvy o převodu bytové jednotky do jejího vlastnictví nezakládá

její právo omezovat vlastníka věci v jeho dispozičním právu,

jinými slovy, stěžovatelka k podání návrhu není v daném případě

aktivně legitimována.

Zatímco tedy obvodní soud v napadeném rozhodnutí zkoumá

spornou otázku alespoň z části v "procesní" rovině, když mimo jiné

má za to, že vydání předběžného opatření by již nepředstavovalo

úpravu předběžnou, městský soud ji již posunuje do "věcné" roviny

zdůrazněním dominantní pozice vedlejšího účastníka jako vlastníka

věci a závěrem o nedostatku aktivní legitimace na straně

stěžovatelky. V napadeném usnesení městský soud tak předjímá

rozhodnutí ve věci samé, a to navíc způsobem, který zcela

jednostranně, a již zde lze konstatovat, že rovněž protiústavně,

klade důraz na vlastnické právo žalovaného družstva, ačkoli již

zákon č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání

majetkových nároků v družstvech, ve znění pozdějších předpisů,

zcela jasně naznačuje cíl a účel transformace bytových družstev,

totiž uspokojení nároku členů družstev, kteří v tomto

transformačním procesu získávají postavení oprávněných osob (§

23). Obdobný účel sleduje i zákon č. 72/1994 Sb., kterým se

upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé

vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorám a doplňují některé

zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů.

V tomto účelu zmíněného zákona, zohledňujícího specifikum tohoto

typu vlastnictví určeného k transformaci, tkví důvod, proč

k transformaci bytových družstev musí docházet transparentním

způsobem, a to rovněž při respektování stávajících stanov bytových

družstev, svěřujících základní pravomoci členské schůzi jako

nejvyššímu orgánu družstva. Tento aspekt však obecné soudy

v projednávané věci vůbec nezkoumaly, zdůraznivše bez dalšího

pouze již konstatovaný a dominantně pojatý moment vlastnictví,

ačkoli dominující postavení oprávněných osob v transformačním

procesu bytových družstev mají právě členové družstva. V etapě

transformace bytového družstva je tedy každý člen tohoto družstva

legitimován k podání návrhu týkajícího se způsobu realizace této

transformace, přičemž je věcí skutkového zjištění, v napadených

rozhodnutích se zcela nedostávajícího, zda transformující se

družstvo postupuje ve shodě s platně projevenou relevantní vůlí,

manifestovanou rozhodnutím členské schůze, jako nejvyššího orgánu

družstva. Jakkoli tedy ve stádiu rozhodování o předběžném opatření

zpravidla ještě nedochází k zásahu orgánu veřejné moci uvedenému

v ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, nelze vyloučit, že i takovým pravomocným

rozhodnutím může k uvedenému zásahu dojít, a to zejména

v případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření svým způsobem

již předjímá rozhodnutí ve věci samé, a vytváří tak stav možných

neodčinitelných následků.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti pro

porušení článku 90 Ústavy ČR a článku 36 odst. 1 Listiny podle

ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, vyhověl a napadená rozhodnutí podle ustanovení

§ 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. února 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru