Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 460/2000Nález ÚS ze dne 11.10.2001K otázce přezkumu rozhodnutí celních orgánů ve správním soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 148/24 SbNU 67
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.460.2000
Datum vyhlášení11.10.2001
Datum podání01.08.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 107

99/1963 Sb., § 249


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 460/2000 ze dne 11. 10. 2001

N 148/24 SbNU 67

K otázce přezkumu rozhodnutí celních orgánů ve správním soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, v senátě o ústavní stížnosti L. K.,

proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj.

30 Ca 106/99-49, a souvisejících rozhodnutí celních orgánů, za

účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Celního

ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení,takto:

1. Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 4. 2000, čj. 30 Ca

106/99- 49,

2. rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, zn. 314/1-50/99,

314/1-51/99, 314/1-52/99, 314/1-53/99, všechna ze dne 3. 2. 1999,

a čj. 7113/1-1116/1/99, 7113/1-1116/2/99, 7113/1-1116/3/99,

7113/1-1116/41/99, všechna ze dne 1. 10. 1999,

3. rozhodnutí Celního úřadu v Rozvadově, čj. 98/164, 98/165,

98/166, 98/167, všechna ze dne 25. 11. 1998, a čj 2158900066,

2158900067, 2158900068, 258900069, všechna ze dne 17. 6. 1999, se

zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svým návrhem domáhal zrušení v záhlaví

uvedeného rozsudku, kterým ve spojeném řízení byla zamítnuta

žaloba na zrušení rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni, sp. zn.

314/1-50/99, 314/1-51/99, 314/1-52/99, 314/1-53/99, všech ze dne

3. 2. 1999, kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti

rozhodnutím Celního úřadu v Rozvadově, čj. 98/164, 98/165,

98/166, 98/167, všechna ze dne 25. 11. 1998, jimiž mu byl vyměřen

dluh vždy po 755.987 ,- Kč, a žaloba na zrušení rozhodnutí Celního

ředitelství v Plzni č.j. 7113/1-1116/1/99, 7113/1-1116/2/99,

7113/1-1116/3/99, 7113/1-1116/41/99 všech ze dne 1.10.1999,

kterými byla zamítnuta odvolání stěžovatele proti rozhodnutím

Celního úřadu v Rozvadově, čj 2158900066, 2158900067, 2158900068,

2158900069, všechna ze dne 17. 6. 1999, jimiž mu byl doměřen

rozdíl na cle a daních vždy po 7.573.169,- Kč. Zrušení těchto

rozhodnutí se stěžovatel domáhá s tvrzením, že jimi došlo

k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu.

Z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca

106/99, a spisu Celního úřadu v Rozvadově Ústavní soud zjistil

následující skutkové a právní okolnosti případu.

Stěžovatel jako řidič a zaměstnanec dopravní firmy F. N.

- Univel přepravoval pro uvedenou firmu zboží od nakládky v Itálii

až po přepřah nákladu v Plzni k tahačům další firmy B., s.r.o. Šlo

o zboží určené odběrateli fimě B., Ltd., Poland. Celní úřad

v Rozvadově propustil na základě celních prohlášení předložených

stěžovatelem ve dnech dne 16. 1. - 31. 1. 1998 zboží deklarované

jako denaturovaný etylalkohol do režimu tranzitu, kdy celním

úřadem určení byl Celní úřad Cínovec. Jako hlavní povinný byl

v odst. 50 celního prohlášení uveden L. K., s uvedením rodného

čísla, zároveň je zde uvedeno zastoupení - L. K. - řidičem. Pod

uvedeným údajem je podpis stěžovatele. Celním úřadem určení

-Cínovec bylo pak potvrzeno dodání zboží dnem 3. 2. 1998, (otisk

osobního razítka Celního úřadu Cínovec a číslo, pod kterým byl

režim přímého tranzitu zaevidován). Šetřením Policie ČR bylo

následně zjištěno, že kamiony se zbožím nevystoupily z ČR, že

zboží bylo vzato do evidence Celního úřadu Cínovec pouze fiktivně

za úplatu. Dále je ze spisového materiálu patrno, že celníci

projednávající předmětné kamiony jsou vazebně trestně stíhání pro

trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele, stejně tak jsou

trestně stíhány další osoby, které se na dovozu podílely. Celní

úřad Cínovec proto Celnímu úřadu Rozvadov sdělil, že jeho

potvrzení o ukončení režimu tranzitu je nutno považovat za

neplatné.

Dne 25. 11. 1998 vydal Celní úřad v Rozvadově, výše pod bodem

1. uvedená, čtyři obsahově stejná rozhodnutí, kterými bylo

stěžovateli dle ust. § 241 zákona č.13/1993 Sb. (dále jen "celní

zákon") vyměřeno clo a daň z přidané hodnoty s odůvodněním, že

podle § 140 odst. 2 celního zákona je jako hlavní povinný

odpovědný za splnění podmínek vyplývajících z režimu tranzitu.

Vzhledem k tomu, že zboží nebylo celnímu úřadu určení předloženo,

mu bylo nutno vyměřit celní dluh. V odvolání proti těmto

rozhodnutím stěžovatel namítal, že své povinnosti, vyplývající pro

něj z příslušných ustanovení celního zákona, splnil a jejich

splnění také bylo Celním úřadem Cínovec potvrzeno. Neměl důvod

o těchto potvrzeních pochybovat a jednal vždy v dobré víře, že se

zbožím bylo nakládáno ve smyslu režimu tranzitu. Nijak nezavinil,

že zboží nebylo předloženo celnímu úřadu určení, neboť

nepředložení zboží bylo zaviněno zaměstnanci celního úřadu

a zaměstnanci dalšího dopravce firmy B., s.r.o., a to činností

mající znaky trestného činu. Nedopustil se žádného jednání, které

by bylo trestným činem nebo přestupkem. Trestní řízení, vedené

proti němu pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky

dle ust. 148 trestního zákona., bylo zastaveno. Výše uvedenými

rozhodnutími celního ředitelství (ve znění opravných usnesení)

bylo jeho odvolání, v podstatě se shodnou argumentací, tj., že

nesplnil svou povinnost deklaranta (hlavní povinný), dopravit

zboží s příslušnými doklady, v souladu s podmínkami stanovenými

celním úřadem, ve stanovené lhůtě do celního úřadu určení,

zamítnuto.

Dne 17. 6. 1999 vydal Celní úřad Rozvadov čtyři, výše pod

bodem 2. označená, rozhodnutí, kterými postupem podle § 46 odst.

7 zákona č. 337/1992 Sb. doměřil stěžovateli rozdíl na cle a dani

z poplatků, vyplývající ze zjištění, že ve skutečnosti nebyl

dovážen denaturovaný etylalkohol, nýbrž nedenaturovaný

etylalkohol, podléhající spotřební dani. V odvolání proti těmto

rozhodnutím stěžovatel namítal, že není hlavním povinným, ani

daňovým subjektem, a není povinen platit clo, spotřební daň, ani

daň z přidané hodnoty. Celní ředitelství jeho odvolání zamítlo

s odůvodněním, že stěžovatel jako dopravce věděl, jaké zboží

přepravuje, od vývozce převzal původní doklady s celní

nomenklaturou 22071000 ( 96% alkohol) a vlastnoručně podepsal

mezinárodní nákladní list s takto označeným zbožím. Dále převzal

fakturu pro příjemce znějící na firmu B., Ltd., Nový Bor.

K propuštění do režimu tranzitu však byl deklarován denaturovaný

etylalkohol - pol. 22072000. Z dokladů poskytnutých výrobcem lihu

podle celního ředitelství jednoznačně vyplývá, že v průběhu

přepravy od výrobce na statní hranici ČR došlo k výměně dokladů

- faktury, ve které byl změněn příjemce na společnost B., Ltd.,

Poland, přičemž ze šetření Policie ČR vyplynulo, že jak česká, tak

polská firma jsou firmami fiktivními. Stěžovatel, který byl

v celním prohlášení uveden jako hlavní povinný, nesplnil své

povinnosti vyplývající pro něj z režimu tranzitu, neboť bylo

zjištěno, že dodání zboží celnímu úřadu určení bylo fiktivní.

Vzhledem k tomu, že zboží zůstalo v tuzemsku, byl vzniklý celní

dluh vyměřen hlavnímu povinnému a posléze mu i doměřen rozdíl

celního dluhu z původně nesprávně vyměřeného denaturovaného lihu

a skutečně dovezeného lihu čistého.

Ve správní žalobě, kterou se domáhal přezkoumání napadených

rozhodnutí pod bodem 1, stěžovatel v podstatě namítal, že

dopravcem dováženého zboží byla firma F. N.-Univel, která mu

vystavila plnou moc k provádění celních služeb pro vývoz a dovoz

zboží. Společnost C. T., spol. s r.o.- Internationale spedition

Rozvadov, však vyplnila jednotlivé celní deklarace v rozporu

s touto zmíněnou plnou mocí, kdy jako hlavního povinného uvedla

stěžovatele, který však byl pouze zaměstnancem firmy F.

N.-Univel. Dále uváděl, že nepředložení zboží celnímu úřadu určení

bylo zaviněno pracovníky celnice a dalším dopravcem jednáním,

majícím znaky trestného činu, které je předmětem vyšetřování, ve

kterém celní ředitelství vystupuje jako poškozený s nárokem na

náhradu mu vzniklé škody. K výzvě soudu žalobní návrh doplnil

o tvrzení, že správní rozhodnutí bylo vydáno v rozporu

s příslušnými ustanoveními celního zákona a v rozporu se

zjištěnými skutečnosti, přitom zdůraznil, že nebyl řádně zjištěn

skutkový stav. Předmětem dokazování také nebyla plná moc vystavená

jeho zaměstnavatelem, z níž je patrno, že není hlavním povinným.

Uvedl, že rozhodnutím o vyměření dluhu byl porušen zákon, zejména

§ 264 a § 270 v souvislosti s § 139 a § 140 celního zákona

a ustanovení § 32 a násl. správního řádu.

V další žalobě, kterou se domáhal přezkoumání označených

rozhodnutí pod bodem 2, stěžovatel argumentoval obdobně a dodal,

že tvrzení o tom, že se nedopustil žádného protiprávního jednání,

ze kterého by vyplývalo, že je povinen hradit celní dluh, je

zřejmé i z rozhodnutí Celního úřadu v Českých Budějovicích,

kterými byla zrušena rozhodnutí o celním přestupku stěžovatele.

Krajský soud spojil oba žalobní návrhy ke společnému

projednání a ústavní stížností napadeným rozhodnutím je zamítl.

V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že soud je oprávněn posuzovat pouze

zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy, nikoliv jeho věcnou

správnost. Řízení je vázáno zásadou dispoziční a soud nemůže

správní rozhodnutí přezkoumávat nad rámec vymezený v žalobě

a vyhledávat právní vady napadeného rozhodnutí. Dle ust. § 249

odst. 2 o.s.ř. je podstatnou náležitostí žaloby uvedení důvodů,

v čem spatřuje stěžovatel nezákonnost rozhodnutí správního

rozhodnutí. Tato žalobní výhrada má sestávat z tvrzení o porušení

konkrétního ustanovení obecně závazného právního předpisu

hmotněprávní nebo procesněprávní povahy a ze zdůvodnění tohoto

tvrzení. V případě, že se dostane do rozporu zdůvodnění tvrzení

(popisná část žalobní výhrady) s výslovně uvedeným zákonným

ustanovením konkrétně obecně závazného právního předpisu, nejde

o případ, kdy je soud povinen odstraňovat vady, ale uvedený

nesoulad se musí promítnout do výsledku přezkumného řízení, do

úspěšnosti či neúspěšnosti žaloby. Krajský soud v této souvislosti

uvedl, že stěžovateli byl vyměřen celní dluh podle ustanovení §

241 celního zákona, a tudíž by stěžovatelem vytýkané porušení ust.

§ 243 odst. 1 celního zákona přicházelo v úvahu, nicméně ani ze

spisů celních orgánů, či žaloby nevyplývá, že by stěžovatel jako

příčinu nesplnění povinností z režimu tranzitu uváděl ve smyslu

tohoto ustanovení úplné zničení nebo nenahraditelnou ztrátu

dováženého zboží, naopak vždy tvrdil, že povinnost předložit řádně

a včas zboží propuštěné do režimu tranzitu celnímu úřadu určení

splněna byla. Rovněž nespojoval vytýkané porušení povinností

s povolením celního úřadu. Ustanovení § 243 odst. 1 celního zákona

tedy aplikováno nebylo a s ohledem na průběh celého řízení ani být

nemělo, a proto k jeho tvrzenému porušení nedošlo. Obdobně nebyl

a ani nemohl být aplikován § 32 zákona č.71/1967 Sb., neboť

v dané věci se jednalo o vyměření cla a daní, tedy o řízení, pro

které dle ustanovení § 320 celního zákona výlučně platí zákon č.

337/1992 Sb., který také byl ve věci aplikován. Stejně tak již

z povahy věci nemohla být aplikována ust. § 264 a § 270 celního

zákona, když předmětem řízení nebylo posouzení žádosti o odklad

platby cla a daní, o posečkání cla a daní, či o zaplacení cla

a daní ve splátkách těmito ustanoveními upravené. Pokud nebyla

shledána jako opodstatněná hlavní výhrada, tedy porušení

ustanovení § 264 a § 270, musela být logicky neúspěšná i výhrada

vedlejší porušení ust. § 139 a § 140 celního zákona.

V ústavní stížnosti stěžovatel (mimo tvrzení uváděná již

v předchozích řízeních) především namítá, že v řízení vedeném dle

ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř. není povinností žalobce uvádět

konkrétní číslo paragrafu. Dle zásady iura novit curia by měl

soudu postačovat popis jednání nebo skutečností, ve kterých

spatřuje žalobce pochybení. Právní kvalifikaci tohoto jednání by

měl učinit až soud. Ze znění § 244, § 245 a § 247 o.s.ř. vyplývá

povinnost soudu, zabývat se zákonností napadeného rozhodnutí

komplexně. Soud v tomto smyslu zkoumal napadená rozhodnutí z

hlediska přezkoumatelnosti či nulity správního aktu, a to, ačkoliv

to stěžovatel nenamítal, ale jeho námitkou, že stěžovatel není

hlavním povinným daňovým subjektem, se nezabýval. Stěžovatel si je

vědom svého pochybení v označení právních předpisů, z podání však

bylo jednoznačně patrno, v čem spatřuje nezákonnost napadeného

rozhodnutí. Jeho námitkami se soud nezabýval, ačkoliv to, zda byl

dostatečně zjištěn skutkový stav a zda opravdu došlo ke vzniku

celního dluhu, má zásadní význam pro posouzení zákonnosti

napadnutých rozhodnutí. Stěžovatel zdůraznil, že jeho stěžejní

námitka ve správním i soudním řízení byla, že on není deklarantem

a hlavním povinným ve smyslu celního zákona. Vždy vystupoval jako

zaměstnanec firmy F. N.-U., pro kterou vykonával

práci řidiče v mezinárodní přepravě. Byl sice osobou, která

přepravila náklad z Itálie do ČR, ale při výkonu svého povolání,

tj. řízení vozidla, jednal vždy jménem svého zaměstnavatele,

stejně jako při celním řízení, k čemuž byl od zaměstnavatele

vybaven plnou mocí. Na základě pokynu zaměstnavatele nechal

u specializované firmy Cargo transport, s.r.o., vyplnit jednotlivé

celní deklarace. Ze skutečnosti, že tato firma vyplnila do kolonky

na celní deklaraci jméno a adresu stěžovatele a poznamenala, že se

jedná o řidiče, dle jeho názoru jednoznačně vyplývá, že stěžovatel

jako řidič jednal jménem svého zaměstnavatele. Po celním řízení

odjel na přikázané místo, kde na zásilku čekal další dopravce

firma Bytes, s.r.o., která od něj převzala přívěs. Jeho

zaměstnavatel si také s ohledem na to, že se jednalo

o denaturovaný líh, ověřoval na příslušné celnici, zda tento další

dopravce překročil hranici, což mu bylo celním úřadem vždy

potvrzeno. Teprve po několika měsících bylo zjištěno, že zásilka

nebyla řádně proclena, a bylo zahájeno trestní řízení proti

celníkům pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele.

Pokud se soud uvedenými námitkami nezabýval, porušil jeho právo na

soudní ochranu.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že

stěžovateli bylo řádně a v souladu s čl. 36 Listiny základních

práv a svobod umožněno domáhat se svého práva jak u správního

orgánu, tak i v rámci přezkumného řízení u soudu. Dále uvedl, že

s ohledem na dispoziční zásadu přezkumného řízení, vyjádřenou

v ustanovení § 247 odst. 1, § 249 odst. 1 a § 250h odst. 1

o.s.ř., je věcí žalobce, aby vymezil meze přezkumu rozhodnutí

soudem jak kvantitativně, označením napadených výroků, tak

kvalitativně, uvedením žalobních bodů. Soud nesdílí názor

stěžovatele, že není povinen konkrétně označit ustanovení právního

předpisu, k jehož porušení mělo dojít. Tento požadavek je dle jeho

názoru vyjádřen v ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř., ve spojení

zejména s § 244, § 245 a § 247 odst. 1 o.s.ř. Nestačí proto pouze

obecné tvrzení, že byl porušen zákon, nebo, že řízení bylo vadné.

Krajský soud má za to, že mu není koncepčně přisouzeno postavení

další instance ve správním řízení, nýbrž je povolán zákonodárcem

pouze k přezkumu zákonnosti rozhodnutí. V zájmu právní jistoty je

třeba do pravomocně upravených právních poměrů zasahovat jen

výjimečně. Přesné vymezení žalobní výhrady popisnou, ale

i paragrafovou částí je právě tím prostředkem, zamezujícím

nadměrnému a nedůvodnému zpochybňování nastoleného právního stavu

a zaručuje přesné a správné pochopení slovně formulované výhrady

ze strany soudu. Uvedený výklad nejde k tíži stěžovatele, neboť

tento musí být, pokud sám nemá právnické vzdělání, obligatorně

zastoupen advokátem.

Celní ředitelství ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti

uvedlo, že ve věci byl dostatečně zjištěn skutkový stav,

stěžovatel v celním řízení vystupoval jako hlavní povinný, který

celní prohlášení podepsal, a stal se deklarantem ve smyslu

ustanovení § 107 celního zákona. Rovněž přijatá záruka byla

vystavena na deklaranta L. K. F. N. (firma Univel) není nikde

v celním prohlášení jako deklarant uveden, přičemž stěžovatel,

jako řidič a osoba podávající celní prohlášení, měl možnost jednat

jménem dopravce, což však neučinil. Pokud stěžovatel viní

z chybného vypsání celního prohlášení spediční firmu C. T.,

s.r.o., celní ředitelství uvádí, že ve věci není podstatné, kdo

celní prohlášení vyplňuje, ale je podstatné, kdo je podává jako

deklarant.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska

kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj z pozice soudního orgánu

ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům,

a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují

v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních

práv a svobod.

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem spisového

materiálu, dospěl k závěru, že právě k takovému porušení principů

obsažených v Listině základních práv a svobod, opravňující zásah

Ústavní soudu, došlo, neboť postupem krajského soudu bylo

stěžovateli odepřeno právo na soudní ochranu.

Jak již Ústavní soud dříve konstatoval (sp. zn. IV.ÚS

325/99), jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu

ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou

a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení

čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno

jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než

stanoveným účelům. Účelem části páté o.s.ř. je zajistit přístup

občana k soudu ve správních věcech a současně zajistit právo

každého, aby se svých práv mohl domáhat u nestranného

a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny základních práv

a svobod), a to v případech blíže upravených v čl. 36 odst. 2

Listiny. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění tohoto práva

mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel kvalifikovaně

a aby byla respektována zásada efektivity soudního řízení, a tím

usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva na to, aby věc

byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů (čl.

6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl.

38 odst.2 Listiny základních práv a svobod).

Z obsahu odůvodnění rozhodnutí krajského soudu však vyplývá,

že krajský soud se výše uvedenými principy neřídil, a přes svá

tvrzení, obsažená v odůvodnění rozsudku a ve vyjádření k ústavní

stížnosti, se přezkoumáním správního rozhodnutí nezabýval. Ve svém

rozhodnutí se zaměřil pouze na podrobný rozbor

o neaplikovatelnosti stěžovatelem zmiňovaných ustanovení celního

zákona na skutkový děj projednávaného případu.

Z dispoziční zásady vyjádřené v ustanovení § 249 odst. 2

o.s.ř., kterou je správní soudnictví ovládáno, vyplývá, že žaloba

musí kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí

správního orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto

rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje

nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh

činí. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých

právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či

jiný právní předpis. Ze znění zákona však nelze nijak dovodit, že

tvrzení o porušení zákona musí být podloženo odkazem na konkrétní

ustanovení toho kterého právního předpisu.

Ze stěžovatelem podaných správních žalob a doplňujících

podání je zřejmé, že stěžovatel zcela jednoznačně namítal, že ve

věci byl nedostatečně zjištěn skutkový stav, že celními orgány byl

neoprávněně označen jako hlavní povinný, ačkoliv se při jednání

s celními orgány jen řídil pokyny svého zaměstnavatele a také na

základě jeho pokynů a poskytnuté plné moci zařídil, aby bylo

příslušnou specializovanou firmou zajištěno proclení zboží s tím,

že k záměně podpoložky celního sazebníku u deklarovaného zboží

došlo záměrně ze strany spediční firmy a bez jeho vědomí. Rovněž

namítal, že nemohl nést jemu přičítanou odpovědnost za nesplnění

podmínek režimu tranzitu, když nepředložení zboží celnímu úřadu

určení nebylo zaviněno jím, ale dalším dopravcem, kterému opět dle

pokynu svého zaměstnavatele náklad zboží předal, dále že on sám

nemohl nijak ovlivnit či zavinit, že pracovníci Celního úřadu

Cínovec vystavili potvrzení o fiktivním přechodu zboží z území ČR.

Poukazoval na to, že nebyl proveden důkaz plnou mocí, vystavenou

mu zaměstnavatelem, z níž je patrno, že nemohl být hlavním

povinným. Potvrzení celního úřadu o ukončení tranzitu pak byla

prohlášena za neplatná, aniž byl o tomto závěru opatřen jakýkoliv

důkaz.

Ústavní soud má za to, že stěžovatelovy žalobní návrhy, byť

ne zcela přesným způsobem, pojednaly problematiku věci v celé

šíři, splňovaly požadavky kladené na ně ustanovením § 249 o.s.ř.

tak, aby mohly být v rámci soudního přezkumu věcně projednány. Na

uvedeném nic nemění skutečnost, že stěžovatel k výzvě soudu

odkázal na porušení konkrétních ustanovení celního zákona,

k jejichž porušení z povahy věci nemohlo dojít. V tomto směru dává

Ústavní soud stěžovateli za pravdu, že právní kvalifikace jednání

náleží soudu, a že z jeho návrhu bylo zřejmé, v čem on sám

spatřuje nezákonnost rozhodnutí celních orgánů.

Upozornit je pak také třeba na to, že krajský soud, ačkoliv

v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že posoudil napadené rozhodnutí

z hlediska přezkoumatelnosti a nulity, zcela přehlédl skutečnost,

že text původního odůvodnění rozhodnutí Celního ředitelství v

Plzni ze dne 3. 2. 1999, v němž bylo uvedeno, že stěžovatel jednal

jménem a ve prospěch zastoupené osoby, tzn. firmy F. N.- Univel

dle § 107 odst. 2 písm. a) celního zákona, byl opravným usnesením

ze dne 11. 2. 1999, vydaným dle ustanovení § 56 odst. 1 písm.b)

zákona č. 337/1992 Sb., změněn na text, dle kterého stěžovatel

jednal vlastním jménem dle § 107 odst. 3 celního zákona. Dle

ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 337/1992 Sb.(který se

dle § 320 celního zákona vztahuje i na celní řízení) však platí,

že správce daně na žádost nebo z úřední povinnosti stanovenou daň

rozhodnutím opraví nebo zruší, pokud došlo při stanovení daňové

povinnosti k zřejmé chybě v počítání, psaní nebo jinému omylu,

zejména jde-li o stanovení daňové povinnosti u téže daně a téhož

daňového subjektu. Z textu tohoto ustanovení je zřejmé, že je lze

aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však

dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné

znění. S odkazem na toto ustanovení však nelze měnit vlastní

skutková zjištění, či jejich již vyřčené právní hodnocení, na

jejichž základě byla stanovena povinnost k úhradě celního dluhu.

Při posuzování napadených rozhodnutí Celního ředitelství už jen

z tohoto hlediska měl soud přistoupit k jejich zrušení pro

nepřezkoumatelnost, když z jejich textu je zřejmé, že celní orgán

dodatečně přizpůsobil právní zhodnocení situace výroku rozhodnutí.

Uvedená pochybení soudu považuje Ústavní soud za závažná

o to více, že z žalobního návrhu, jím napadených rozhodnutí

celních orgánů a vyjádření celních orgánů vyplývá, že ve věci, tak

jak důvodně namítal stěžovatel, nebyl dostatečně zjištěn skutkový

stav věci. Stěžovatel již ve vysvětlení podávaném k výzvě Celního

úřadu Rozvadov ze dne 16. 8. 1998 tvrdil, že v záležitosti

vystupoval pouze jako řidič na základě plné moci, uložené

v materiálech celního úřadu, jednal jménem a ve prospěch firmy F.

N. - Univel, o čemž mělo svědčit i potvrzení majitele firmy,

z nějž mělo vyplynout, že veškeré další celní záležitosti

vyřizovala tato firma, včetně zaslání potvrzení o dodání zboží

celního úřadu určení, přičemž toto jeho tvrzení je potvrzeno

přípisem firmy Univel ze dne 30. 7. 1998. Celnímu úřadu bylo

rovněž známo, že ve věci bylo vůči celníkům Celního úřadu Cínovec,

organizátorům dovozu a osobám, které se na nezákonném dovozu

podílely, zahájeno trestní řízení ve věci přepravovaného zboží

a jeho fiktivního propuštění přes hranice. Pokud jde o rozhodnutí

výše uvedená pod bodem 2, týkající se doměření spotřební daně, je

v nich konstatováno, že stěžovatel dopravil do tuzemska jiné zboží

než bylo navrženo do režimu tranzitu, přičemž odpovědnost

stěžovatele s odvoláním na to, že byl hlavním povinným, je

dovozována pouze na základě dokladů poskytnutých výrobcem lihu, ze

kterých mělo vyplynout, že v průběhu přepravy od výrobce na státní

hranici došlo k výměně dokladů, vztahujících se k přepravovanému

zboží. Celním orgánům bylo také známo, že vůči stěžovateli,

obviněnému z pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku

a povinné platby podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 1 a 4 trestního

zákona bylo zastaveno trestní stíhání, kterého se měl dopustit dne

7. 2. 1998 tím, že se snažil navodit dojem režimu tranzitu zboží,

na které se nevztahuje spotřební daň, ačkoliv ve skutečnosti bylo

přepravováno zboží podléhající spotřební dani. V odůvodnění

rozhodnutí o zastavení trestního stíhání je přitom výslovně

uvedeno, že stěžovatel nebyl osobou, která by se takového jednání

dopustila, a že obvinění pro uvedený trestný čin bylo vzneseno

vůči jiným osobám.

Ústavní soud má proto za to, že v dané věci, s ohledem na

její složitost a možnou protiprávnost jednání jednotlivých osob,

zúčastněných na nezákonném dovozu zboží, nelze při stanovení

celního dluhu stanovit povinnost k jeho úhradě stěžovateli jen na

základě formální aplikace příslušných ustanovení celního zákona na

údaje, vyplývající z celního prohlášení, když všechny okolnosti

nasvědčují tomu, že to byly jiné osoby, které se dopustily

protiprávního jednání, spočívajícího v nedodání zboží do celního

úřadu určení, vyhotovení fiktivního potvrzení o vývozu zboží za

hranice ČR a předložení jiného zboží k celní deklaraci než zboží

skutečně dovezeného, majícího za následek vznik celního dluhu.

Ústavní soud zastává názor, že v dané věci nelze přistoupit

na zjednodušený způsob, jakým se celní orgány vypořádaly

s případem, neboť z takového pojetí věci by vyplývalo, že stát

nazírá na tentýž skutkový děj dvojím pohledem, když na jedné

straně je porušení právních předpisů, vedoucích ke vzniku celního

dluhu, kladeno za vinu osobám odlišným od stěžovatele, proti

kterým je vedeno trestní řízení (přičemž vůči samotnému

stěžovateli bylo trestní řízení pro daný skutek zastaveno),

a současně je z téhož skutku dovozována, a to na základě neúplně

zjištěného skutkového stavu a formálně aplikovaných ustanovení

celního zákona povinnost stěžovatele k úhradě celního dluhu ve

výši cca 33 milionů Kč. To vše navíc za situace, kdy nelze

vyloučit, že se na trestné činnosti podíleli sami zaměstnanci

příslušného státního orgánu, a tento orgán rovněž vystupuje jako

poškozená strana v trestním řízení, vedeném proti organizátorům

dovozu a celníkům Celního úřadu Cínovec.

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl

a zrušil nejen rozsudek krajského soudu, který tím, že nevycházel

při svém rozhodování z obsahu a smyslu celého návrhu, ale omezil

se jen na posouzení aplikovatelnosti stěžovatelem označených

ustanovení celního zákona, odepřel stěžovateli přístup ke

spravedlnosti, ale také obě správní rozhodnutí, neboť porušení

bylo shledáno již v postupu celních orgánů obou stupňů. Bude tedy

na celních orgánech, aby nyní znovu a v souvislosti se všemi

zjištěnými okolnostmi včetně zjištění, vyplývajících ze závěrů

orgánů činných v trestním řízení, věc znovu posoudily.

Ústavní soud proto rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne

27. 4. 2000, čj. 30 Ca 106/99- 49, a rozhodnutí Celního

ředitelství v Plzni, sp. zn. 314/1-50/99, 314/1-51/99,

314/1-52/99, 314/1-53/99, všechna ze dne 3. 2. 1999, čj.

7113/1-1116/1/99, 7113/1-1116/2/99, 7113/1-1116/3/99,

7113/1-1116/41/99, všechna ze dne 1. 10. 1999, a rozhodnutí

Celního úřadu v Rozvadově, čj. 98/164, 98/165, 98/166, 98/167,

všechna ze dne 25. 11. 1998, čj 2158900066, 2158900067,

2158900068, 2158900069, všechna ze dne 17. 6. 1999, dle ustanovení

§ 82 odst. 1 a odst. 3 písm.a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění

pozdějších předpisů, pro rozpor s čl. 36 Listiny základních práv

a svobod zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 11. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru