Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 457/05Usnesení ÚS ze dne 19.06.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázanosti státní moci zákonem)
právo na sou... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.457.05
Datum podání08.08.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 40 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 457/05 ze dne 19. 6. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 19. června 2006 v senátě složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti K. Ch., zastoupené JUDr. Jiřím Lehečkou, advokátem, Advokátní kancelář ve Strakonicích, Sokolovská 980, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.4.2005, sp. zn. 6 Tdo 395/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15.12.2004, sp. zn. 8 To 148/2004, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17.9.2004, č.j. 1 T 25/2004-891, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 8.8.2005 se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena její základní práva a svobody plynoucí z čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 90, čl. 95 odst. 1 věta před středníkem Ústavy ČR, dále čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

Napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze byl k odvolání státního zástupce a poškozené Ing. M. J. zrušen napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích. Podle § 259 odst. 3 trestního řádu vrchní soud znovu rozhodl o vině stěžovatelky a dalších spoluobžalovaných tak, že v přesně nezjištěné době od 00.00 hod. do 04.45 hod dne 27.3.2004 na pozemku v rozsudku specifikovaném společně opakovanými údery pěstí, dupáním a kopy do hlavy, krku, oblasti hrudníku a břicha napadli V. D., čímž mu způsobili zranění v rozsudku specifikovaná, která vedla k neodvratné smrti, jíž se nedalo zabránit ani včasnou lékařskou pomocí. Stěžovatelka a spoluobžalovaní Z. A., O. P. a J. K. byli za toto jednání uznáni vinnými trestným činem vraždy dle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona a byl jim každému uložen trest odnětí svobody ve výměře dvanácti (12) let se zařazením do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o výši náhrady škody, kterou byli obžalovaní povinni společně a nerozdílně uhradit.

Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo rozhodnuto tak, že se dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné odmítá. K argumentům stěžovatelky, že nebylo dostatečně prokázáno, že by se nacházela v době spáchání trestného činu na inkriminovaném místě, Nejvyšší soud uvedl, že se jedná o nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a touto částí dovolání se nezabýval. Meritorně se Nejvyšší soud zabýval pouze námitkou neprokázání nepřímého úmyslu stěžovatelky. K tomu Nejvyšší soud, stejně jako před ním vrchní soud, uvedl, že : "S ohledem na množství, intenzitu a umístění zasazených ran museli být obvinění srozuměni nejen s tím, že mohou poškozenému způsobit těžkou újmu na zdraví, ale že jejich útok může způsobit smrt poškozeného,...". Nejvyšší soud se tedy se závěry odvolacího soudu ztotožnil.

V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že nebylo vůbec prokázáno a nebyl předložen jediný důkaz o tom, že by se na místě spáchání trestného činu nacházela, že by poškozeného napadala, či na něj jakkoli útočila, či se nějak na jeho napadání podílela. Domnívá se, že pouze částečný profil DNA zjištěný z krve na botě stěžovatelky, ve kterém byly nalezeny takové znaky, které ve svém DNA profilu obsahuje poškozený, nejsou dostatečným důkazem o tom, že by krev patřila poškozenému. Opatřené důkazy, ani každý jednotlivý sám o sobě, ani ve svém souhrnu neumožňují učinit taková skutková zjištění o vině stěžovatelky, o nichž by nebyly důvodné pochybnosti, a soudy tak nedostály požadavkům kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo. Stěžovatelka dále nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který uvedl, že pokud by se některý z obžalovaných útoků proti poškozenému nezúčastnil, rozhodně by to na svou obhajobu uvedl a neriskoval uložení přísného trestu. Stěžovatelka se dovolává práva nevypovídat, jehož uplatnění nesmí jít obviněnému k tíži. Právní závěr obecných soudů o vině stěžovatelky trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona je dle názoru stěžovatelky v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními. Závěrem stěžovatelka poukazuje na příliš restriktivní výklad institutu dovolání ze strany Nejvyššího soudu a domnívá se, že ve svém důsledku došlo i k porušení čl. 13 Úmluvy.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Českých Budějovicích ze dne 10.10.2005 uvedl, že na kritickém místě a v kritickou dobu byli, vedle poškozeného, právě jen obžalovaní. Krev poškozeného na oděvu či obuvi obžalovaných svědčí o tom, že napadání poškozeného se dopustil každý z nich, byť z provedených důkazů nelze zjistit, kdo, jakým způsobem a jakou intenzitou. Ze zjištěných okolností události, jak jsou v odůvodnění rozsudku popsány, je zřejmé, že nemohlo jít o krev jiné osoby. Vedle toho je třeba zdůraznit, že poškozený byl jako cizinec příslušníkem historicky a geograficky odlišné populace. Závěrem krajský soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ústavní soud si vyžádal spis Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 1 T 25/2004, a po zhodnocení skutkové i právní stránky věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud již v řadě svých rozhodnutí vyslovil, že není běžnou třetí nebo čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví a že není vrcholem soustavy obecných soudů, ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. Ústavní soud na druhé straně opakovaně připustil, že interpretace právních předpisů obecnými soudy může být v některých případech natolik extrémní, že vybočí z mezí hlavy páté Listiny, a zasáhne tak do některého ústavně zaručeného základního práva; to však není případ stěžovatelky.

Ústavní soud nemůže znovu přezkoumávat veškeré argumenty stěžovatelky uplatněné již před obecnými soudy z pohledu dodržení zákonnosti, neboť jeho náhled na trestní stíhání stěžovatelky je orientován na zachování ústavně zaručených práv a svobod v trestním řízení. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Na obecných soudech leží úkol zhodnotit jednotlivé důkazy, a to jak samostatně, tak ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Poté musí jednotlivým důkazům přiřadit určitou relevanci ve svém procesu rozhodování a následně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložit, jakými úvahami se řídil, a proč považuje jednotlivé důkazy za přesvědčivější než jiné opačného významu. Obecné soudy dostatečně srozumitelným způsobem zhodnotily, v čem spatřují hodnověrnost jednotlivých svědeckých výpovědí, stejně jako dalších důkazů, a Ústavní soud v jejich rozhodování neshledává vykročení z ústavně konformního rámce. Extrémní rozpor mezi soudy zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry Ústavní soud neshledává.

Jak bylo v řízení nepochybně zjištěno, na oděvních součástech ostatních obžalovaných byla zjištěna krev poškozeného, na pravé botě stěžovatelky pak byla zjištěna krev, ve které byly takové znaky (nepodařilo se zjistit celý profil DNA), jež ve svém DNA profilu obsahuje poškozený (č.l. 408). Nalézací soud pak jednoznačně vyloučil, že by se na botu stěžovatelky mohla krev poškozeného dostat po prvním napadení, neboť poškozený nekrvácel a bota nepřišla do styku s jeho tělem (str. 10 rozsudku krajského soudu). V řízení nevyplynulo jiné zjištění nebo pochybnost o tom, že by krev neměla být poškozeného, nebo že by se měla dostat na botu stěžovatelky jindy než při útocích, které vedly ke smrti poškozeného.

Dále krajský soud přesvědčivě vyvodil závěr o tom, že čin musela spáchat skupina obžalovaných, která již měla konflikt s poškozeným a o jejímž pohybu na místě činu svědčí řada nepřímých důkazů. Skupina obžalovaných se po celou dobu držela pospolu a nebyla shledána pochybnost o tom, že by se od této skupiny měla stěžovatelka před spácháním trestného činu oddělit. To se nepokusila vyvrátit ani sama stěžovatelka.

Závažnou ústavně právní námitkou stěžovatelky je tvrzení o porušení jejího práva odepřít výpověď zaručeného čl. 40 odst. 4 Listiny. Vrchní soud ve svém rozsudku (str. 10) uvedl : "... pokud by se některý z obžalovaných útoků proti poškozenému nezúčastnil, rozhodně by to na svou obhajobu uvedl a neriskoval uložení přísného trestu. ...Odvolací soud rozhodně nevychází z úvahy, že odmítnutí výpovědi obžalovaným je důkazem jeho viny. Oproti tomu však má za to, že je povinností soudu hodnotit všechny důkazy a okolnosti případu a že mezi tyto okolnosti patří i postoj obžalovaných v trestním řízení."

Z ústavního práva zaručeného čl. 40 odst. 4 Listiny mimo jiné vyplývá, že obviněný má právo hájit se způsobem, jaký považuje za vhodný; může vypovídat pravdivě, ale i nepravdivě. Tato okolnost mu nesmí být k tíži. Jestliže má obviněný právo uvádět nepravdivé informace, tím spíše má právo mlčet a neposkytovat orgánům činným v trestním řízení žádné informace (argumentum a maiori ad minus). Obviněný nesmí být žádným způsobem k výpovědi nucen, a to ani výhružkou či nátlakem, že neuvede-li nic na svou obhajobu, bude obžaloba považována za pravdivou. Na druhé straně je však třeba se ptát, zda-li je tento princip absolutní a do jaké míry může mlčení obviněného (resp. obžalovaného) hrát roli v rozhodování soudu.

Touto otázkou se opakovaně zabýval Evropský soud pro lidská práva (rozsudek ve věci John Murray proti Spojenému království ze dne 8.2.1996; Averill proti Spojenému království ze dne 6.6.2000, http://www.echr.coe.int/echr). Evropský soud pro lidská práva zastává názor, že na jedné straně je zřejmě neslučitelné s právem mlčet založit odsouzení výlučně nebo hlavně na mlčení obviněného nebo na jeho odmítnutí odpovídat na otázky nebo nevypovídat. Dále však Evropský soud pro lidská práva upozorňuje, že toto právo nemůže bránit tomu, aby se mlčení obviněného vzalo v úvahu při hodnocení přesvědčivosti usvědčujících důkazů v situacích, které vyžadují vysvětlení ze strany obviněného. Nelze tedy říci, že rozhodnutí obviněného mlčet po celou dobu řízení nemůže mít následky, když soudce hodnotí usvědčující důkazy.

Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Evropského soudu pro lidská práva a uvádí, že mlčení samo o sobě nemůže být považováno za důkaz viny. Stěžovatelka neposkytla žádné vysvětlení k závažným okolnostem případu, jako je krev na její botě či účast (popř. rozsah její účasti) na jednání ostatních obžalovaných. Stěžovatelka nemusela vypovídat či se vyjadřovat k celému případu, ale jen k některým aspektům, k nimž to považovala za nutné. Ani to však neučinila.

S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem daného případu nelze tedy vytýkat obecným soudům, že by založily své závěry o stěžovatelčině vině výlučně na tom, že stěžovatelka odmítla vypovídat.

K námitce stěžovatelky, vztahující se k nesprávné interpretaci institutu dovolání Nejvyšším soudem, je třeba uvést, že výklad ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu může být skutečně nepřiměřeně restriktivní, jak na to upozornil Ústavní soud ve stěžovatelkou zmiňovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 558/02. Avšak v daném případě se Nejvyšší soud meritorně věcí zabýval, byť jenom z pohledu prokázání nepřímého úmyslu dle § 4 odst. 1 písm. b) trestního zákona.

Ústavní soud upozorňuje, že přehodnocování důkazní situace není nekonečným procesem, a ani čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě, který stěžovatelka zmiňuje, nezaručuje právo na mimořádné opravné prostředky, jejichž předmětem by byl opětovný přezkum všech skutkových a právních okolností případu. Z toho tedy vyplývá, že nelze úspěšně argumentovat nedostatkem účinného prostředku nápravy dle čl. 13 Úmluvy.

Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že ústavní stížnosti nemůže být vyhověno, a proto ji Ústavní soud dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 19. června 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru