Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 457/02Usnesení ÚS ze dne 25.09.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.457.02
Datum podání04.07.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 134

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 457/02 ze dne 25. 9. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 457/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti J. H., zastoupeného JUDr. K. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 6. 2002, čj. 6 To 345/2002-16, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem s tvrzením, že se jím cítí být dotčen na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2 al. prvá, odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem byla zamítnuta jeho stížnost do usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 5. 2002, čj. 40 Nt 344/2002-6.

Jak zjistil Ústavní soud z předmětných rozhodnutí, jakož i připojeného spisu, sp. zn. 40 Nt 344/2002, vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem, usnesením orgánu Policie České republiky, Okresního ředitelství, Služby kriminální policie a vyšetřování v Ústí nad Labem ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. ČTS: ORUL: 521/SKPV1 - 2002, bylo proti stěžovateli podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zák., neboť do té doby zjištěné a odůvodněné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že se dopustil jednání v něm blíže popsaného. Shora uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Ústí nad Labem byl stěžovatel k návrhu státního zástupce podle § 68 odst. 1 tr. řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) tr. řádu vzat do vazby, přičemž jeho stížnost do tohoto usnesení směřující byla zamítnuta v záhlaví označeným rozhodnutím stížnostního soudu v podstatě s tím, že jednak jeho odůvodnění odpovídá zákonným požadavkům, jednak závěry v něm uvedené jsou přesvědčivé a reflektují doposud zjištěný skutkový stav věci.

Stěžovatel v ústavní stížnosti, ve které v podstatě opakuje námitky uplatněné již v řízení před obecnými soudy, uvádí, že rozhodnutí krajského soudu je pro nedostatek odůvodnění nepřezkoumatelné. Konkrétně zejména namítá, že svědci, které by měl údajně ovlivňovat, v něm nejsou blíže označeni a nadto ovlivňování svědků musí být podle jeho názoru zjištěno skutečně chováním obviněného a ne vysloveno jen obavami soudu. V rozhodnutí soudu prvého stupně je potom uvedeno, že jej dotuje manželka, což skutečně při výslechu před soudem vypověděl, nicméně současně prý v této souvislosti dodal, že tak činí z prostředků získaných dědictvím, o kteréžto významné skutečnosti není v odůvodnění usnesení žádná zmínka, a tudíž i závěry od ní se odvíjející v něm nejsou předestřeny. Podle názoru stěžovatele soudy rovněž pominuly presumpci neviny, když je argumentováno trestním stíháním v jiné věci a nadto při argumentaci o spáchání trestné činnosti stěžovatelem opírají své závěry o důkazy získané nezákonným způsobem provedenými domovními prohlídkami, resp. prohlídkami jiných prostor a pozemků. S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud si vyžádal k předmětné ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem. Účastník řízení prostřednictvím předsedy senátu 6 To projevil nesouhlas s vývody stěžovatele, které kategoricky odmítl a setrval na svém názoru o správnosti a zákonnosti rozhodnutí soudů obou stupňů, když současně poukázal na to, že oprávněností výhrad stěžovatele k postupu podle § 83a a násl. tr. řádu nepříslušelo těmto soudům při vymezení vazebních důvodů se zabývat, a proto byl stěžovatel v tomto směru odkázán na příslušnost dozorového státního zástupce.

Po zvážení všech shora uvedených skutečností, vycházeje z vyžádaného spisového materiálu, zejména rozhodnutí soudů ve věci učiněných i argumentace předložené stěžovatelem, dospěl Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost není důvodná.

Stran námitek, týkajících se tvrzené neexistence vazebních důvodů, resp. nedostatečného zdůvodnění konkrétních skutečností, odůvodňujících obavu z následků uváděných v § 67 písm. b), c) tr. řádu, je možno odkázat v plném rozsahu na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí soudů obecných, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které věci musí svědomitě posoudit v kterémkoli stádiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. Pro výklad tohoto znaku, resp. pro aplikaci již citovaných zákonných ustanovení, proto nejsou a ani nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, která je naopak třeba vyvodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, rozsahu potřebného dokazování apod. Do těchto úvah (a rozhodnutí jimi podložených), plynoucích ze skutkových zjištění v době rozhodování obecných soudů o vazbě známých, se Ústavní soud ve smyslu své, dnes již ustálené judikatury, cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky, případně s mezinárodními smlouvami ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 18/96, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 6, č. 88, vydání 1., Praha, C.H.Beck 1997), což v souzené věci Ústavní soud neshledal.

Ohledně důvodů opodstatňujících existenci vazby předstižné dle § 67 písm. c) tr. řádu je na místě poznamenat, že v kontextu posuzování relevance vazebních důvodů je také nezbytné mít na paměti tu skutečnost, že v této fázi trestního řízení není rozhodováno o vině či nevině obviněného, tudíž ani o tom, zda důkazy v předmětné trestní věci byly získány zákonným způsobem (což bude předmětem zkoumání soudu při meritorním rozhodování o vině a trestu), nýbrž je posuzováno pouze to, zda jsou dány důvody vazby jakožto institutu zajišťovacího. Uvalení vazby, odůvodněné ze strany obecných soudů - kromě ostatní přesvědčivé argumentace - též poukazem na jiné trestní řízení, nelze považovat za prejudikování odsuzujícího rozsudku ve vztahu k osobě obviněného, tím spíše ve vztahu k tomuto jinému trestnímu řízení, pročež argumentace stěžovatele namítáním presumpcí neviny není případná.

Jak je patrno z uvedeného, nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatele, plynoucím z odůvodnění ústavní stížnosti, že v jeho vazební věci rozhodující soudy porušily presumpci neviny. Soudy v tomto směru pouze trestní stíhání v jiné trestní věci obdobného charakteru vzaly v úvahu při svých závěrech o objektivní konstelaci, odůvodňující vazební důvod ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu. Ohledně vazebního důvodu uvedeného v písm. b) téhož ustanovení lze dodat, že z převážně preventivní funkce tohoto vazebního důvodu vyplývá, že nelze požadovat (jak se domnívá nesprávně stěžovatel), aby soudce učinil v tomto smyslu naprosto jistý závěr, že nebude-li obviněný vzat do vazby, naplní se následek ustanovením § 67 písm. b) tr. ř. předvídaný. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obviněný bude např. působit na svědky, protože by se v praxi takovému jednání již zpravidla nepodařilo zabránit. O takovou konkrétní skutečnost půjde pochopitelně vždy, jestliže obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání (potud jsou vývody stěžovatele oprávněné). Na druhé straně však může stačit v závislosti na konkrétním případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování (srov. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. II. ÚS 138/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 2, č. 44, str. 45 a násl., vydání 1., Praha, C.H.Beck 1995). Výklad stěžovatelem předestřený by tak v praxi (v případě, kdy by ještě ke konkrétnímu jednání tímto ustanovením předvídaným nedošlo) za této posléze uvedené situace činil toto ustanovení obsoletním, což bezpochyby jeho smyslem není a ani být nemůže. V tomto směru nelze ani přehlédnout precizaci ustanovení § 67 tr. ř. (do té doby překlenovanou výkladem) provedenou zákonem č. 265/2001 Sb., dle něhož (v novelizovaném znění s účinností od 1. 1. 2002) "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava" z následků v citovaném ustanovení dále předvídaných. Konečně ani námitka, že svědci, které by měl koluzně ovlivňovat, nejsou v rozhodnutích obecných soudů blíže označeni, není důvodná. Soud výslovně ve vztahu k tomuto vazebnímu důvodu konstatoval, že dosud nebyla vyslechnuta manželka stěžovatele, jakož ani ustanovena osoba pana Š., ve směru k nimž stěžovatel svou výpovědí naznačil průběh dalšího dokazování. Pouze další v úvahu přicházející svědci nebyli určeni konkrétním způsobem.

Rovněž pokud stěžovatel uvádí, že při svém výslechu před soudem dne 30. 5. 2002 vypovídal i o skutečnostech, které obecné soudy při svém rozhodování nezohlednily (tj. že jej manželka "dotuje" z prostředků získaných dědictvím), je třeba dodat, že toto tvrzení nemá oporu ve spisovém materiále, neboť příslušný protokol o tomto výslechu podepsal, aniž by vznesl jakékoliv námitky ke správnosti protokolace (č.l. 3, 4 spisu o.s.). Nedošlo-li potom (údajně) k přesné protokolaci, nezbývá než odkázat na právo stěžovatele žádat, aby v něm byly po skončení výslechu eventuálně provedeny opravy v souladu s tím, co vypověděl [§ 55 odst. 1 písm. e), f), § 56 odst. 1 tr. řádu], o čemž byl řádně poučen a toto poučení stvrdil svým podpisem. Pakliže tak neučinil, nelze jeho tvrzením s ohledem na uvedené přičítat žádnou právní relevanci, odhlédnuto již od toho, že takto uplatněná výhrada by mohla předmětná rozhodnutí co do přijatých závěrů stěží jakkoliv ovlivnit.

Napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vzhledem k výše naznačeným vývodům z ústavně právního pohledu obstojí, když je třeba dodat, že podle přesvědčení Ústavního soudu z hlediska stanoveného postupu požadavkům na obsah takovýchto usnesení uvedeným v ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu řádně dostálo. Ústavnímu soudu proto nezbylo, neboť neshledal v dané věci namítané porušení ústavních práv stěžovatele, než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou a v souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ji odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru