Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 453/09 #1Usnesení ÚS ze dne 14.04.2009

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, vyjádřit se k věci
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťo... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
soud/jednání
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.453.09.1
Datum podání02.03.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 146a odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 453/09 ze dne 14. 4. 2009

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Jana Musila a Michaely Židlické, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. A. N., právně zastoupeného Mgr. Zdeňkem Machem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Přerov, Dr. Skaláka 10, směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 16. prosince 2008, sp. zn. 0 Nt 1410/2008, nově sp. zn. 0 Nt 535/2008, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky pro podání ústavní stížnosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, konkrétně právo na osobní svobodu zaručené v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo obviněného zakotvené v čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Rozhodnutím Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 21. listopadu 2008, č.j. 4 ZT 108/2008-49, byl stěžovatel ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Stížnost proti tomuto rozhodnutí Okresní soud v Olomouci shora napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že v jeho věci soud rozhodl bez jeho slyšení a v jeho nepřítomnosti, což je zásahem do shora citovaných základních práv a je to rovněž v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně nálezu sp. zn. Pl. ÚS. 45/04. Proto je následné pokračování vazby nepřípustné omezení jeho svobody.

S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí soudu zrušil a současně požádal o rozhodnutí věci přednostně.

Dle zjištění Ústavního soudu bylo napadené rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci vydáno pod sp. zn. 0 Nt 1410/2008, přičemž věc vedená pod sp. zn. 0 Nt 535/2008 se týkala rozhodnutí téhož soudu o vzetí stěžovatele do vazby.

K ústavní stížnosti se, na základě výzvy, vyjádřil za Okresní soud v Olomouci předseda senátu, který uvedl, že stěžovatel se žádného slyšení nedomáhal. Soud měl přesto snahu stěžovatele vyslechnout, nicméně přes telefonické kontaktování osmi tlumočníků se mu nepodařilo zajistit účast žádného z nich tak, aby o stížnosti mohlo být rozhodnuto ve lhůtě stanovené § 146a odst. 1 trestního řádu. Soud proto, s přihlédnutím k § 71 odst. 1 trestního řádu, rozhodl bez předchozího slyšení stěžovatele.

Uvedené vyjádření nepřineslo novou argumentaci či stanoviska, a proto je Ústavní soud stěžovateli k případné replice nezasílal.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, a nepřísluší mu ochrana "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných stěžovatelů umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na zákonem vyžadovanou existenci konkrétních skutečností.

Jak Ústavní soud zjistil, a jak byl následně informován i Okresním soudem v Olomouci, vydalo dne 13. března 2009 Okresní státní zastupitelství v Olomouci nové rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě, sp. zn. 4 ZT 108/2008-67. Rovněž toto rozhodnutí napadl stěžovatel stížností, o které rozhodl Okresní soud v Olomouci dne 2. dubna 2009, sp. zn. 0 Nt 1404/2009. Tohoto neveřejného zasedání se zúčastnila státní zástupkyně, stěžovatel, jeho obhájkyně a tlumočnice. V neveřejném zasedání byl stěžovatel k věci vyslechnut.

V projednávané věci tedy nastala situace, kdy stěžovatel sice nebyl vyslechnut v řízení z něhož vzešlo v ústavní stížnosti napadené rozhodnutí, jak však z následně předložených informací vyplynulo, k výslechu došlo. Nastala tedy situace, jakou se Ústavní soud již zabýval a vypořádal se s ní například v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 437/05: "Slyšení obviněného nelze posuzovat jen jako procesně technickou náležitost. Jeho smyslem a účelem je nalézt pokud možno co nejvěrnější fakta o tom, zda existují vazební důvody, což lze učinit jen v kontradiktorním procesu. Byl-li skutkový stav týkající se důvodů vazby, byť později, avšak ještě před rozhodnutím Ústavního soudu, takto zjištěn, bylo by výrazem formalismu vázat nedostatek slyšení obviněného jen k rozhodnutí, které zavdalo důvod k ústavní stížnosti. Předmětem řízení o ústavní stížnosti totiž není rozhodnutí obecných soudů, nýbrž tvrzený zásah do základního práva stěžovatele, jehož existenci Ústavní soud posuzuje k datu rozhodování o ústavní stížnosti... Tento závěr není v rozporu ani s nálezy Ústavního soudu zdůrazňujícími nutnost konání slyšení při rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě, ani s rozhodnutími ESLP týkajícími se aplikace čl. 5 odst. 4 Úmluvy."

V projednávané věci se, jak je z výše uvedeného patrné, stěžovatel ani nedomáhal slyšení před obecným soudem. Touto okolností, ve vztahu k ústavní stížnosti proti rozhodnutí soudu o ponechání stěžovatele ve vazbě se zabývalo rovněž usnesení sp. zn. III. ÚS 684/04, ze kterého plyne: "...Na těchto skutečnostech by osobní slyšení stěžovatele nemohlo ničeho změnit, a to zvláště za situace, kdy stěžovatel v žádosti o výslech před rozhodnutím soudu o jeho stížnosti ani nenaznačil žádnou konkrétní námitku, která by byla způsobilá závěr o trvání vazebního důvodu... změnit, jež by naznačovala, že okolnosti, na kterých bylo omezení jeho svobody založeno, se změnily či zanikly a z nichž by vyplývala nutnost jeho osobního slyšení. Takové nové konkrétní námitky ostatně stěžovatel neuvedl ani v ústavní stížnosti. Stěžovatel tedy ani v řízení před obecným soudem, ani v ústavní stížnosti, netvrdil, že by jeho slyšení mohlo do věci vnést nové skutečnosti, pro rozhodování soudu o vazbě relevantní."

Jakkoliv stěžovatel neuvedl žádné další okolnosti, na základě nichž by měly obecné soudy rozhodnout o jeho propuštění z vazby, odkazuje Ústavní soud na svoji judikaturu, podle které výklad konkrétních skutečností odůvodňujících rozhodnutí o umístění, resp. o ponechání ve vazbě, je především věcí obecných soudů. Ty musí, při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení, posoudit, zda jejich rozhodnutí je nezbytné pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení. Rozhodování o vazbě přitom nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Vazbu je nutno důsledně chápat jako zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení.

V projednávané věci tedy Ústavní soud neshledal, že by postupem Okresního soudu v Olomouci došlo k naříkanému zkrácení stěžovatele v jeho zaručených právech.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2009

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru