Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 451/2000Usnesení ÚS ze dne 23.01.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkDůkaz
procesní postup
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.451.2000
Datum podání27.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 179, § 129 odst.4, § 2 odst.5, § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 39


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 451/2000 ze dne 23. 1. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 451/2000

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti F.R., zastoupeného Mgr. R. M., advokátem, proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové, čj. 1 T 179/99-207, ze dne 18. 1. 2000, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 To 136/2000, ze dne 3. 5. 2000, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 38 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti nejprve namítá, s odkazem na ustanovení § 179 tr.ř., že v provedeném trestním řízení došlo k porušení jeho základních práv a svobod tím, že krajský státní zástupce neměl možnost vykonávat dozor, a neměl tedy možnost věc předat nižšímu státnímu zástupci. Obžaloba byla tedy podle jeho názoru podána věcně nepříslušným okresním státním zástupcem. Dále stěžovatel namítá porušení ustanovení § 129 odst. 4 tr.ř., když v rozporu s tímto ustanovením rozsudek okresního soudu podepsal samosoudce místo předsedy senátu, čímž byl stěžovatel odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny). Poslední stěžovatelova námitka se týká právní kvalifikace jeho jednání, které bylo posuzováno jako loupež podle § 234 odst. 1 tr.z. na místo trestného činu vydírání podle § 235 tr.z., když se soud nevypořádal s tvrzeními obviněných vyslovenými v rámci obhajoby a provedené důkazy podporují jejich výpověď (porušení čl. 39 Listiny). Stěžovatel tvrdí, že poškozený sepsal uznání dluhu dobrovolně, bez nátlaku rovněž předal obviněným ostatní věci a občanský průkaz. Soud se také nevypořádal s rozporností v tvrzeních poškozeného. S ohledem na shora zmíněné námitky stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 1 T 179/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Hradci Králové uvádí, že nemá k dispozici příslušný soudní spis, a proto se nemůže ke stěžovatelovým námitkám vyjádřit podrobně. Pokud obžalobu k Okresnímu soudu v Hradci Králové podal okresní státní zástupce, pak byl v dané věci okresní soud věcně a místně příslušný k projednání věci. Hlavní líčení bylo v uvedené trestní věci konáno v senátě složeném z jeho předsedy Mgr. M. G. a dvou přísedících. Rozsudek okresního soudu podepsal předseda senátu, a pokud je v písemném vyhotovení rozsudků pod jeho jménem uvedena funkce samosoudce, jde pouze o písařskou chybu, kterou lze napravit opravným usnesením. K námitkám nesprávného hodnocení důkazů a nesprávné právní kvalifikace jednání stěžovatele odkazuje krajský soud ve svém vyjádření plně na odůvodnění rozsudku okresního soudu a v závěru vyslovuje nesouhlas s tvrzením odsouzeného o porušení jeho základních práv a svobod.

Krajské státní zastupitelství se svého postavení vedlejšího účastníka tohoto řízení vzdalo.

Po zvážení všech námitek vznesených stěžovatelem a seznámení se s obsahem soudního spisu dospěl Ústavní soud k názoru, že ustavní stížnost není důvodná.

K první stěžovatelově námitce, že obžaloba byla podána nepříslušným okresním státním zástupcem, Ústavní soud konstatoval, že v této námitce stěžovatel sice vychází z ustanovení § 179 tr.ř., smyslem tohoto zákonného ustanovení je však připustit výjimku z ustanovení zákona o státním zastupitelství, které stanovuje obecnou příslušnost státního zastupitelství. Podle § 179 tr.ř. k podání obžaloby a k jejímu zastupování před soudem je příslušný státní zástupce vyššího státního zastupitelství, než které u soudu působí, pokud tento státní zástupce vyššího státního zastupitelství vykonával dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení. Jde tedy o výjimku, která se však v posuzovaném případě neuplatnila, neboť - jak ostatně uvádí i stěžovatel v ústavní stížností - krajský státní zástupce dozor v přípravném řízení nevykonával, a proto byl k podání obžaloby příslušný okresní státní zástupce, což také v daném řízení učinil (č.l. 180-183).

K námitce, že písemné vyhotovení napadeného rozsudku okresního soudu nepodepsal předseda senátu, tak jak stanoví ustanovení § 129 odst. 4 tr.ř., nýbrž samosoudce, Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že hlavní líčení v dané trestní věci bylo konáno předsedou senátu Mgr. M. G. za přítomnosti dvou přísedících, který také na závěr hlavního líčení vyhlásil rozsudek (č.l. 192-205). Předseda senátu rovněž podepsal originál písemného vyhotovení tohoto rozsudku s uvedením funkce "předseda senátu" (č.l. 207-215). Administrativním nedopatřením byla však na rozesílaných opisech vyhotovení tohoto rozsudku uvedena u jména Mgr. M. G. funkce "samosoudce v.r.". Ústavní soud proto k této stěžovatelově námitce konstatoval, že při rozhodování o vině a trestu při hlavním líčení u okresního soudu nedošlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny, zaručujícího stěžovateli právo na zákonného soudce. Jestliže pak na rozesílaném opisu vyhotovení rozsudku byla administrativním nedopatřením uvedena funkce "samosoudce", nedosahuje toto pochybení ústavněprávní roviny, a pokud by je stěžovatel namítl v podaném odvolání (č.l. 231-234, 236-237), mohlo být toto pochybení neprodleně napraveno opravným usnesením.

Poslední stěžovatelova námitka zpochybňuje správnost hodnocení provedených důkazů a navazující právní kvalifikaci jeho jednání. Ústavní soud v této souvislosti především konstatoval, že námitku týkající se hodnocení důkazů již stěžovatel uplatnil v podaném odvolání (č.l. 231-234, 236-237) a Krajský soud v Hradci Králové se ve svém rozhodnutí o odvolání touto námitkou zabýval, ale nepřisvědčil jí. Pokud tedy stěžovatel toto tvrzení znovu opakuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů upravená v § 2 odst. 6 tr.ř. Jestliže obecné soudy respektují, jak se v posuzované věci také stalo, podmínky dané ustanovením § 2 odst. 6 tr.ř., jakož i ustanovení § 125 tr.ř., a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková tvrzení opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, a jak se vypořádaly s námitkami obviněných, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů provedené obecnými soudy. Ze spisového materiálu Ústavní soud shledává, že ve věci bylo obecnými soudy provedeno obsáhlé dokazování. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svého rozhodnutí, vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Pokud jde o stěžovatelův nesouhlas s trestněprávní kvalifikací jeho jednání, pak Ústavní soud konstatuje, že ve smyslu čl. 90 Ústavy ČR jen obecný soud rozhoduje o vině a trestu, přičemž do právních závěrů obecných soudů o vině je Ústavní soud oprávněn zasahovat pouze v případech, kdyby tyto závěry neodpovídaly skutkovým zjištěním, resp. byly s nimi v extrémním nesouladu, anebo by z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývaly, což však není případ posuzované věci. Při zvážení všech shora uvedených tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na tuto výše uvedenou argumentaci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti, přičemž závěry, plynoucí z hodnocení provedeného dokazování je třeba považovat za výsledek, který je výrazem nezávislého soudního rozhodování. Nemohl se proto v tomto směru ztotožnit se stěžovatelovým tvrzením, že napadenými rozhodnutími došlo v tomto směru k porušení čl. 39 Listiny.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. ledna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru