Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 449/01Usnesení ÚS ze dne 19.04.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
STĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.449.01
Datum podání24.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 4

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 449/01 ze dne 19. 4. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. O.H., zastoupeného Mgr. J.H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, č.j. 64 Co 67/2001-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 8. 2000, č.j. 7 C 41/99-36, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2001 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2001, č.j. 64 Co 67/2001-67 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 8. 2000, č.j. 7 C 41/99-36, jimiž mu byla pravomocně uložena povinnost zaplatit žalobci - správci konkurzní podstaty úpadce O., specifikované finanční částky s příslušenstvím, z titulu uzavřených kupních smluv.

Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozsudky byl porušen princip rovnosti práv všech účastníků řízení před soudem zakotvený v čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"), a zásada, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, zakotvená v čl. 4 Listiny základních práv a svobod ("Listina"). Zásah do svých ústavních práv spatřuje ve způsobu, jakým soudy obou stupňů vyložily a ve svých rozsudcích uplatnily § 266 a související ustanovení obchodního zákoníku. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že nereklamoval řádně vady zboží dodaného úpadcem, a má za to, že obecné soudy při rozhodování nepřihlédly k ust. § 266, § 265, § 264 odst. 1, § 420 odst. 3, § 422, § 428, § 436 a § 437 obch. zák. Stěžovatel uvedl vlastní právní názor na souzenou věc a ze skutečnosti, že soudy rozhodly jinak, vyvodil závěr, že jej zcela nespravedlivým a účelovým výkladem zákona postavily do nerovného postavení ve vztahu k žalobci, a naopak zákon vyložily ve prospěch subjektu, který se snaží formální argumentací zprostit své zákonem uložené povinnosti. Žádný zákon neukládá nikomu povinnost uhradit plně vadné zboží, a tudíž tato povinnost nemůže být stěžovateli uložena soudem.

Městský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se jako soud odvolací zabýval všemi právně významnými aspekty této věci, včetně námitky stěžovatele proti závěru soudu prvého stupně o nedostatku řádného uplatnění vad dodaného zboží. Stěžovatel měl možnost přezkumu rozhodnutí obou soudů cestou dovolacího řízení, pokud by včas navrhl vyslovení přípustnosti dovolání a dovolání podal. Stížností brojí toliko proti právním závěrům obou soudů, které ovšem obstojí nejen z pohledu ust. § 266 obch. zák., ale i z pohledu čl. 96 odst. 1 Ústavy. Stěžovatel se snaží výkladem neurčité reklamace vad zboží doplnit chybějící údaje, což je nepřípustné. Z uvedených důvodů účastník řízení ústavní stížnost označil za neopodstatněnou a navrhl, aby byla odmítnuta.

Ústavní soud vyčkal výsledku dovolacího řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 12. 2. 2002, čj. 29 ODO 520/2001-88, které mu bylo doručeno dne 8. 3. 2002, bylo dovolání stěžovatele jako opožděné odmítnuto.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 5, sp. zn. 7 C 41/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je požadavek stěžovatele, aby Ústavní soud, obdobně jak to učinily dříve již obecné soudy, znovu posoudil, zda bylo reklamováno řádně či nikoliv, a tentokrát dospěl k závěru pro stěžovatele příznivějšímu, tedy že bylo reklamováno řádně. V tomto směru nezbývá než odkázat na standardní a obecně dostupnou judikaturu Ústavního soudu, z níž plyne, že nesouhlas stěžovatele se skutkovým a právním hodnocením jeho věci obecnými soudy sám o sobě neznamená jakýkoliv zásah do jeho ústavních práv. V ústavní stížnosti však jiné námitky, než týkající se právě hodnocení skutkového a právního stavu obecnými soudy, nebyly uplatněny. Ústavní soud se nechce jakkoli zastávat dodavatelů vadných výrobků, nicméně je nucen konstatovat, že samotné tvrzení stěžovatele, že obecné soudy rozhodly jinak, než jak by měly podle jeho názoru rozhodnout, a že k hodnocení právního stavu přistoupily schematicky, nepředstavuje kvalifikovanou argumentaci ústavněprávní a tedy nepředstavuje dostatečný argument pro tvrzení o zásahu do ústavních práv.

Ústavní soud ověřil, že soudy svá rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnily, uvedly, které právní předpisy aplikovaly a jakými úvahami se při rozhodování řídily. Jak vyplývá z dosavadní judikatury Ústavního soudu, postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Dle zásady volného hodnocení důkazů obsažené v § 132 o.s.ř., platí, že soud v každé fázi řízení váží, které důkazy vzhledem k navrhovanému petitu je třeba provést, případně dokazování doplnit, provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Pokud obecný soud postupuje v souladu s uvedenými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to ani v případě, že by se sám s tímto hodnocením neztotožňoval. Ústavní soud rovněž opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možno považovat za protiústavní, pouze pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. O takový případ se však nejedná, neboť z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudu při hodnocení důkazů na straně jedné a jeho právními závěry na straně druhé.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru