Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 447/07 #1Usnesení ÚS ze dne 02.05.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/ochrana
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.447.07.1
Datum podání16.02.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 9 odst.2

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 126 odst.1

87/1991 Sb.

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 447/07 ze dne 2. 5. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 2. května 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. J. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5.12.2006, sp. zn. 37 Co 41/2003, a rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 31.10.2002, sp. zn. 5 C 364/99, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 16.2.2007 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí, neboť měl za to, že jimi byla porušena jeho základní práva a svobody, a to zejména zákaz diskriminace dle čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy, dále právo vlastnit majetek dle čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy a čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 95 odst. 1 Ústavy.

Rozhodnutím obecných soudů byla zamítnuta žaloba stěžovatele na určení, že je vlastníkem v žalobě specifikovaných nemovitostí a současně bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatele nahradit náklady řízení žalované. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že žalovaný (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník) není vlastníkem těchto nemovitostí, neboť kupní smlouvy ze dne 11.9.1981, 31.8.1984 a 13.5.1985 jsou neplatné. Okresní soud však potvrdil platnost kupních smluv. Odvolací soud doplnil odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně o závěr, že předmětný nárok spadá pod úpravu restitučních předpisů, což s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu publikované pod č. 477/2005 Sb. bránilo stěžovateli, aby se domáhal svého vlastnického práva podle obecných předpisů.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti polemizoval s názory uvedenými ve stanovisku pléna Ústavního soudu i s právními názory vyslovenými obecnými soudy. Odmítnutí práva na soudní ochranu shledal stěžovatel v tom, že se odvolací soud nezabýval meritem věci, tedy odmítl přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Stěžovatel poukazoval na to, že Ústavní soud již několikrát v minulosti řešil obdobné případy, jako je případ stěžovatelův a vyřešil je odlišně od plenárního stanoviska; stěžovatel odkazoval na nálezy sp. zn. I. ÚS 539/98, II. ÚS 50/04, IV. ÚS 403/98, Pl. ÚS 9/99. Odvolací soud ve stěžovatelově případu postupoval jinak než jiné soudy v obdobných případech dříve; v tom stěžovatel viděl porušení zákazu diskriminace. S odkazem na starší judikaturu Ústavního soudu stěžovatel uváděl, že restituční předpisy nebrání úspěšnému uplatnění žaloby na určení vlastnictví ve vztahu k majetku, jehož se stát zmocnil před 1.1.1990. V rozporu s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy a čl. 11 odst. 4 Listiny nejsou - dle stěžovatele - samotné restituční předpisy, ale účelový výklad těchto předpisů podaný Ústavním soudem. K zásahu do práv stěžovatele nedošlo v daleké minulosti, ale až nyní, v souvislosti se změnou interpretace restitučních předpisů, které jsou nově od 1.11.2005 Ústavním soudem vykládány tak, že vylučují úspěch žaloby na určení vlastnictví k věcem, jichž se stát v minulosti zmocnil. Stěžovatel závěrem uvedl, že soudy neprovedly všechny jím navrhované důkazy.

Ústavní soud poté, co si vyžádal spis Okresního soudu v Blansku, sp. zn. 37 Co 41/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Nejprve se Ústavní soud zabýval otázkou, zda se v projednávaném případu nejedná o překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu. Ten sice potvrdil rozsudek soudu I. stupně na základě jiných důvodů a meritorně platnost kupních smluv nezkoumal, avšak otázka, zda na projednávanou věc dopadá restituční zákon či nikoliv, nebyla pro stěžovatele nastolena nově, a tudíž překvapivě. Je evidentní, že stěžovatel o restituční cestě věděl a svůj nárok podle zákona o půdě dokonce uplatnil. Sporné pozemky mu nebyly pozemkovým úřadem vydány pro jejich zastavěnost. V takovém případu měl stěžovatel nárok žádat jejich náhradu. Z obsahu spisu (čl. 94) se podává, že o této možnosti byl stěžovatel řádně poučen v odůvodnění rozhodnutí Pozemkového úřadu Blansko ze dne 5.11.1998, č.j. RPÚ 1110/97/AN/1976. Stěžovatel to ostatně v ústavní stížnosti ani nepopíral.

Pokud jde o tvrzený zásah do vlastnických práv stěžovatele, Ústavní soud již dříve judikoval, že ustanoveními čl. 11 Listiny je chráněno vlastnické právo již konstituované, a tedy již existující, a nikoli pouze tvrzený nárok na ně (např. nálezy Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 23/93, Sb.n.u. sv. č. 1, str. 41, II.ÚS 305/99, Sb.n.u. sv. č. 20, str. 217). Podle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva "majetkem" ve smyslu čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy může být buď "existující majetek" nebo majetkové hodnoty, včetně pohledávek, o nichž stěžovatel může tvrdit, že má přinejmenším "legitimní naději", že budou konkretizovány (viz např. rozsudek ve věci Gratzinger a Gratzingerová a Polacek a Polacková proti České republice, uveřejněný v časopise Soudní judikatura - Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, č. 4/2002). Za legitimní naději nelze dle přesvědčení Ústavního soudu považovat očekávání účastníka, že v řízení o určení vlastnického práva bude žalobnímu návrhu vyhověno. Je zřejmé, že v takových věcech až do pravomocného rozhodnutí bude panovat vždy nejistota. Tvrzení o porušení vlastnického práva tedy bylo zcela nepřípadné. Ústavní soud rovněž neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť z obsahu spisu bylo zřejmé, že stěžovatel měl přístup k obecným soudům, které, jak Ústavní soud ověřil, při rozhodování postupovaly v souladu s ustanoveními hlavy druhé části páté Listiny. Skutečnost, že stěžovatel nebyl v soudním sporu úspěšný a že se závěry obecných soudů nesouhlasil, nevede sama o sobě k závěru o opodstatněnosti ústavní stížnosti.

Ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 477/2005 Sb., s nímž stěžovatel hojně polemizuje, se plénum Ústavního soudu přiklonilo k závěru obsaženém ve stanovisku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, podle kterého "oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ." Je zjevné, že tímto stanoviskem byly překonány právní názory obsažené v nálezech stěžovatelem citovaných.

Výše citovaným stanoviskem byl při rozhodování o této ústavní stížnosti senát Ústavního soudu vázán, a to přesto, či zejména za situace, kdy soudce zpravodaj pro citované stanovisko nehlasoval a publikoval své nesouhlasné stanovisko, od kterého sice nemá důvod se distancovat, avšak které nemůže způsobit, že by jakožto disentující soudce nyní mohl a směl nerespektovat většinový názor pléna Ústavního soudu. Jak totiž bylo zřetelně vyjádřeno v nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 11/02, " ... nemá-li se sám Ústavní soud jako ústavní orgán, tj. orgán veřejné moci, dopouštět libovůle, jejímuž zákazu je sám také podroben, neboť i Ústavní soud, či právě on, je povinen respektovat rámec ústavního státu, v němž je výkon libovůle orgánům veřejné moci striktně zapovězen, musí se cítit vázán svými vlastními rozhodnutími, která může svou judikaturou překonat jen za určitých podmínek. Tento postulát lze přitom charakterizovat jako podstatnou náležitost demokratického správního státu (čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Ústavy ČR)." (Sb.n.u. sv. 30, str. 309, č. 198/2003 Sb.).

Dodat lze i to, že i kdyby byl vzdor existujícímu stanovisku Pl. ÚS st. 21/05 přijat v projednávané věci vyhovující nález (jímž by byla zrušena stěžovaná rozhodnutí), nic by to nezměnilo na tom, že i Okresní soud v Blansku, jakož i Krajský soud v Brně, byly by při respektu k čl. 89 odst. 2 Ústavy vázány právním názorem v uvedeném stanovisku vyjádřeným; v konečném důsledku by tedy nemohlo být rozhodnuto jinak než jako v rozhodnutích napadených, pročež by vyhovující nález do posuzované věci vznesl toliko neefektivní průtah přinášející zvýšené náklady řízení.

Z uvedených důvodů nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků pro zjevnou neopodstatněnost.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. května 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru