Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 447/05Usnesení ÚS ze dne 28.03.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
odmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkObnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.447.05
Datum podání03.08.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278 odst.1

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 447/05 ze dne 28. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové, soudkyně Michaely Židlické a soudce Miloslava Výborného, v právní věci stěžovatele F. Č., zastoupeného JUDr. Josefem Průšou, advokátem se sídlem v Praze, Budějovická 56, o ústavní stížnosti proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2005, č. j. 3 To 9/2005-67, a dále o návrhu na přerušení výkonu trestu odnětí svobody stěžovatele, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl dne 3. 8. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2004, č. j. 8 Nt 53/2004-34. Tímto usnesením soud prvního stupně zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2003, č. j. 8 T 57/2002-269, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 3 To 114/2003. Označenými rozsudky byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 zák. č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon") a odsouzen k trestu odnětí svobody v délce trvání tří a půl roku, k jehož výkonu byl zařazen do věznice s dozorem.

Na základě této ústavní stížnosti, dále doplněné dne 31. 8. 2005, stěžovatel kromě zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále též jen "vrchní soud") taktéž požadoval, aby byl jeho výkon trestu odnětí svobody přerušen. To vše z důvodu, že vydáním usnesení ze dne 29. 4. 2005, č. j. 3 To 9/2005-67, vrchní soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, zejména právo na spravedlivý proces, a dále pak postup soudu probíhal v rozporu s Mezinárodním paktem o občanských a politických právech. V odůvodnění své ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že vrchní soud rozhodoval o stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 22. 11. 2004, č. j. 8 Nt 53/2004-34, v neveřejném zasedání. Tímto pak měl stížnostní soud odepřít stěžovateli možnost před soudem jednat a osvětlit důvody, proč žádost o obnovu řízení podal a nadále na ni trvá. Dále pak stěžovatel namítal, že v průběhu celého trestního řízení v jeho věci nabízel soudu svědecké důkazy, které však soud bez řádného odůvodnění apriorně odmítal. Stěžovateli tak bylo znemožněno prokázat soudu svou nevinu, resp. řádně se před soudem bránit.

Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a po doplnění vyžádaném Ústavním soudem splňovala veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud obstaral spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 8 Nt 53/2004, a vyjádření účastníků řízení.

Vrchní soud v Praze k výzvě Ústavního soudu konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatele obsahuje dva základní důvody jejího podání. Za tyto označil skutečnost, že vrchní soud rozhodoval v neveřejném zasedání, resp. že obecné soudy apriorně odmítaly nabízené svědecké důkazy bez řádného odůvodnění. K první námitce stěžovatele vrchní soud doplnil, že neveřejné zasedání je zákonným institutem pro rozhodování o stížnostech a nejde tudíž o proces nespravedlivý, porušující občanská práva. Dotčená osoba sice nejedná osobně, nicméně může osvětlit důvody podání stížnosti písemně, včetně nabízených důkazů. Na druhou námitku stěžovatele pak vrchní soud reagoval s tím, že otázkou nabízených důkazů se soudy obou stupňů zabývaly a byly-li návrhy odmítnuty, nedělo se tak apriorně, ale po úvaze a nikoliv bez odůvodnění. Pokud stěžovatel nepovažoval toto odůvodnění za řádné, je to otázka jeho subjektivního hodnocení. Vrchní soud tak uzavřel, že dle jeho přesvědčení nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele a stejně tak jeho možnost hájit se nebyla omezena.

Vyjádření účastníků k ústavní stížnosti bylo stěžovateli následně zasláno na vědomí. Ten však svou možnost vyjádřit se k tam uvedeným skutečnostem nikterak nevyužil.

Ústavní soud poté přistoupil k přezkumu napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze z hlediska tvrzených porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Předně je třeba zdůraznit, že stěžovatel na žádném místě ve své ústavní stížnosti neuvádí byť jen jediný konkrétní důkaz, který by obecné soudy při rozhodování o jeho návrhu na povolení obnovy řízení bez řádného odůvodnění apriorně odmítly. Tato námitka stěžovatele o apriorním odmítání jeho důkazů obecnými soudy je v ústavní stížnosti koncipována značně obecně a z jejího znění Ústavní soud dovodil, že stěžovatel napadá zejména postup obecných soudů při vedení trestního řízení, v němž byl uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří a půl roku. V této souvislosti však musí být zřejmé, že vzhledem k petitu ústavní stížnosti stěžovatele je předmět řízení před Ústavním soudem omezen výhradně na napadené usnesení vrchního soudu, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu ze dne 22. 11. 2004, č. j. 8 Nt 53/2004-34, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy. Ústavní soud se tedy nemůže zabývat námitkami stěžovatele směřujícími proti postupu obecných soudů při vedení trestního řízení, v němž byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle § 148 odst. 1, 3 trestního zákona a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce trvání tří a půl roku.

Pokud stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy při rozhodování o jeho návrhu na povolení obnovy nepřijaly jím nabízené důkazy, jedná se o polemiku s odůvodněním napadaného usnesení vrchního soudu a stejně tak usnesení soudu krajského. Je-li stěžovatel toho přesvědčení, na rozdíl od obecných soudů, že v jeho věci nedošlo k naplnění podmínek pro zamítnutí jeho návrhu na povolení obnovy řízení podle § 283 písm. d) zák. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), a domáhá-li se proto zrušení napadaného usnesení vrchního soudu, staví tak Ústavní soud do pozice další instance soustavy obecných soudů, jež mu ovšem nenáleží. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení. Úkolem Ústavního soudu je toliko zkoumat, zda napadeným usnesením obecného soudu nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách.

Ústavní soud v obecné rovině konstatuje, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti pravomocných rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatel napadl ve své ústavní stížnosti. Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní napadené pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

Vrchní soud v odůvodnění napadaného usnesení shrnul, že podstata návrhu stěžovatele na povolení obnovy spočívala v žádosti o výslech svědků, proto soud prvního stupně provedl důkaz čestnými prohlášeními I. F. a Ing. V. P. Jelikož obsah písemností předložených v rámci řízení o obnově nevnesl do věci nic nového, co by nebylo známo v řízení původním, nebyl právem shledán důvod k výslechu dalších osob. Vrchní soud se tak ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně a zdůraznil, že v rámci jednání o návrhu na povolení obnovy řízení nevyšly najevo žádné skutečnosti či důkazy, které by byly soudu dříve neznámé. Pokud pak byly soudu předloženy další písemnosti, pouze rozmnožovaly základní argumentaci týkající se písemnosti navrženého svědka F., aniž by šlo o něco převratně nového a způsobilého přivodit důvody předpokládané ustanovením § 278 odst. 1 trestního řádu.

Ústavní soud po prostudování vyžádaného spisu shledal, a z výše uvedeného je to taktéž zřejmé, že se soud prvního stupně zabýval relevantními body podmínek umožňujících povolení obnovení řízení a po provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů a jejich posouzení dospěl k závěru, že důvody pro povolení obnovy řízení nejsou v projednávané věci dány. Své rozhodnutí soud prvního stupně řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, stejně tak odůvodnil, proč určité stěžovatelem navrhované důkazy neprovedl (č.l. 37, 38). Vrchní soud ke stížnosti stěžovatele usnesení krajského soudu přezkoumal a plně se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (č.l. 67-69). Oba obecné soudy tak postupovaly v souladu s příslušnými právními předpisy. Jestliže tedy stěžovatel zpochybňuje způsob provedeného dokazování a jeho vyhodnocení tak, jak je uskutečnil soud prvního stupně a napadá přezkumnou činnost stížnostního soudu v tomto směru, nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že tato argumentace směřuje do oblasti, jejíž přehodnocování Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatel taktéž poukazoval na skutečnost, že vrchní soud učinil napadané rozhodnutí v neveřejném zasedání. Tímto pak měl stížnostní soud odepřít stěžovateli možnost před soudem jednat a osvětlit důvody, proč žádost o obnovu řízení podal a nadále na ni trvá. Ve vztahu k této námitce je třeba odkázat na ustanovení § 240 trestního řádu, z něhož vyplývá, že v neveřejném zasedání soud rozhoduje ve všech případech, kdy není zákonem předepsáno, že se rozhoduje v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde tedy o případy, kde zákon neveřejné zasedání výslovně stanoví nebo připouští, nebo kde není výslovně uvedena žádná forma jednání soudu. Kromě jiných rozhodnutí soud rozhoduje v neveřejném zasedání vždy o stížnosti (§ 141 a násl. trestního řádu). V projednávaném případě stížnostní soud projednal a rozhodl o stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na povolení obnovy řízení v neveřejném zasedání. S ohledem na shora uvedené tak nelze považovat tento postup vrchního soudu a jeho rozhodnutí učiněné v neveřejném zasedání za pochybení, které by mohlo založit protiústavnost zamítavého usnesení o stížnosti stěžovatele.

Ústavnímu soudu tedy nezbývá než uzavřít, že neshledal existenci neoprávněného zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. K rozhodnutí o přerušení výkonu trestu odnětí svobody není Ústavní soud příslušný, a proto tento návrh jako návrh takový odmítl [§ 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavního soudu].

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. 3. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru