Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 446/99Usnesení ÚS ze dne 15.06.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na právní pomoc a... více
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.446.99
Datum podání13.09.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.14, § 28

2/1993 Sb., čl. 37 odst.4

209/1992 Sb., čl. 6 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 446/99 ze dne 15. 6. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 446/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti L. J. B., zastoupeného JUDr. J. L., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 107/98, ze dne 27. 10. 1998, a rozsudku Městského soudu v Praze, čj. 3 T 9/98-101, ze dne 4. 6. 1998, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 6 odst. 3 písm. a) - c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl shledán vinným z trestného činu padělání a pozměňování peněz podle § 140 odst. 2 tr.z. za použití § 143 t.z. a pokusu trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr.z.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že je státním občanem Spojeného království Velké Británie a Severního Irska a neovládá český jazyk, což také v průběhu řízení opakovaně uvedl. V průběhu celého trestního stíhání však bylo se stěžovatelem ze strany orgánů činných v trestním řízení jednáno pouze v českém jazyce prostřednictvím tlumočníka a žádný z procesních dokumentů, tj. zejména sdělení obvinění, obžaloba a rozsudek, nebyl mu v průběhu řízení písemně přeložen, ačkoliv o to opakovaně žádal. Stěžovateli byl ustanoven obhájce, který neovládá anglický jazyk, což je jediná řeč, v níž je schopen komunikovat, takže ústní a písemný styk se stěžovatelem zajišťoval jeho obhájce prostřednictvím pracovníků své advokátní kanceláře. V důsledku těchto skutečností neměl stěžovatel možnost seznámit se náležitě s povahou a předmětem obvinění jemu sděleného, resp. s podanou obžalobou, ani se žádným z rozsudků ve věci vydaných, a zejména pak s jejich podrobným písemným odůvodněním. Stěžovatel byl v ČR poprvé a nebyl se zdejším prostředí obeznámen, neboť když byl orgány Policie ČR zajištěn, pobýval zde pouze jeden den. Neměl prakticky žádné finanční prostředky, jimiž by např. mohl krýt výdaje na pořizování písemných překladů listin souvisejících s probíhajícím řízením.

V průběhu řízení, které předcházelo rozhodnutí ve věci, nebylo podle stěžovatelova názoru šetřeno jeho základních práv. Tím, že v daném řízení nebyla přeložena žádná z důležitých písemností a některé mu nebyly přeloženy vůbec, tj. ani ústně prostřednictvím tlumočníka, bylo zkráceno stěžovatelovo právo na obhajobu, a tím porušen čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, čl. 37 odst. 3 Listiny a snad i čl. 14 Úmluvy, avšak zejména čl. 40 odst. 3 Listiny. Nerovné postavení stěžovatele v řízení vyplývalo z existující jazykové bariéry. Oproti ostatním osobám na řízení zúčastněným neměl svým procesním postavením rovnocennou možnost seznamovat se s písemnostmi s řízením souvisejícími, a nebyla mu tak dána reálná možnost náležitě si připravit svou obhajobu, zejména byla vyloučena možnost, aby se účinným způsobem hájil též sám, nikoliv výhradně prostřednictvím obhájce. Zejména však stěžovatel poukazuje na porušení čl. 6 Úmluvy, a to jak v odst. 1, tak v odst. 3 písm. a) - c), když soud v řízení nectil práva uvedeným článkem zajištěná, tak jak bylo již shora zmíněno. Stěžovatel v této souvislosti klade důraz na článkem 6 Úmluvy upravené právo na spravedlivý proces a zejména pak na právo obviněného být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu (odst. 3 písm. a), kdy výklad k těmto ustanovením čl. 6 Úmluvy poskytuje existující judikatura Evropského soudu a Komise pro lidská práva. Stěžovatel v této souvislosti poukazuje na dva zásadní judikáty Evropského soudu, a to rozhodnutí ve věci Brozicek vs. Italy, A 167 (1989) a podobně ve věci Kamasinski vs. Austria, A 168 (1989), kdy zde vyjádřený názor by podle jeho názoru měl být určitou výkladovou směrnicí při aplikaci čl. 6 odst. 3 Úmluvy. S ohledem na výše uvedenou argumentaci pak stěžovatel navrhuje zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Městského soudu v Praze, sp. zn. 3 T 9/98, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze.

Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření nejprve uvádí, že důvody pro které rozhodl o vině a trestu stěžovatele jsou podrobně uvedeny v napadeném rozsudku. Ke stěžovatelovým námitkám, týkajícím se písemného překladu procesních dokumentů, pak již vrchní soud zaujal stanovisko na s. 5-6 napadeného rozsudku a na tam uvedeném stanovisku není podle jeho názoru třeba nic měnit, neboť v platném právu v ČR není stanovena povinnost státu na své náklady zajistit pro obviněného (obžalovaného), který neovládá jazyk, ve kterém se řízení vede, písemné překlady zásadních dokumentů v trestním řízení a tuto povinnost nelze dovodit ani z Úmluvy. Na podporu svého stanoviska pak vrchní soud zmiňuje, že teprve vládní návrh zákona, jímž se mění zákon o trestním řízení soudním, který je veden v Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR jako tisk 383, navrhuje provést legislativní úpravu posuzované problematiky. Ke zmínce stěžovatele o pozdním doručení písemného vyhotovení rozsudku vrchního soudu byl obratem Městský soud v Praze vrchním soudem požádán o provedení šetření vzniklého průtahu v doručení. Z jeho následného vyjádření Městského soudu v Praze vyplývá, že k průtahu při doručování došlo nepozorností předsedy senátu a pracovnic kanceláře městského soudu a předseda Městského soudu v Praze se za tuto chybu omlouvá. V závěru vyjádření vrchní soud navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako nedůvodnou.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že dle jeho názoru k porušení základních práv a svobod stěžovatele nedošlo. Stěžovatel uplatněné námitky vznášel již v průběhu jednání před soudem prvního a druhého stupně, kdy prvoinstanční soud na ně reagoval při hlavním líčení dne 4. 6. 1998 (č.l. 90) a velmi podrobně se jimi zabýval ve svém rozsudku i Vrchní soud v Praze (č.l. 154-155). S odůvodněním uvedeném ve zmíněném rozsudku se městský soud plně ztotožňuje. Nad to poukazuje na skutečnosti patrné zcela jasně ze spisu, z nichž je zjevné, že stěžovatel měl orgány činnými v trestním řízení v průběhu celého trestního řízení vždy zajištěnu pomoc tlumočníka k přetlumočení stěžejních dokumentů trestního řízení. Pro úplnost pak městský soud připojuje přehled o tlumočení těchto stěžejních dokumentů trestního řízení, tak jak je patrný ze spisu, sp. zn. 3 T 9/98. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl v přítomnosti tlumočníka seznámen s obsahem všech základních procesních dokumentů, a není tedy pravdou, že by mu obsah těchto dokumentů nebyl znám, tak jak ve stížnosti uvádí, nedošlo k porušení jeho základních práv a svobod.

Dodatečně pak Městský soud v Praze zaslal Ústavnímu soudu k informaci kopii obdrženého sdělení Ministerstva spravedlnosti ČR ze dne 23. 3. 2000, kterým byl městský soud informován o vyjádření Velvyslanectví Velké Británie v Praze, že stěžovatel L. J. B. se podle jejich zjištění prokazuje falešnými doklady, a tedy není občanem Velké Británie a nejmenuje se L. J. B.

Po zvážení všech stěžovatelových tvrzení Ústavní soud konstatuje, že meritum ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, že mu nebyly v průběhu celého řízení písemně přeloženy základní procesní dokumenty, v důsledku čehož neměl možnost se náležitě seznámit s povahou a předmětem obvinění a nebyla mu dána reálná možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl účinně hájit též sám, nikoliv pouze prostřednictvím obhájce. S touto námitkou pak stěžovatel spojuje i další vytýkané dotčení jeho základních práv v trestním řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí. Při posuzování předložené stížnosti Ústavní soud především konstatoval, že platná právní úprava obsažená v trestním řádu a Listině nestanoví orgánům činným v trestním řízení povinnost zajistit písemný překlad základních dokumentů trestního řízení do mateřského jazyka obviněného. Podle ustanovení § 2 odst. 14 tr.ř. každý je oprávněn používat před orgány činnými v trestním řízení svého mateřského jazyka. Orgány činné v trestním řízení pak podle tohoto ustanovení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Návazně pak ustanovení § 28 tr.ř. stanoví, že prohlásí-li obviněný, že neovládá jazyk, ve kterém se jednání vede, přibere se tlumočník. Tato trestně procesní ustanovení jsou provedením čl. 37 odst. 4 Listiny, který stanoví, že kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka. Obdobně stanoví i čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy jako minimální právo každého, kdo je obviněn z trestného činu, být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu.

Významná role při naplnění tohoto základního práva obviněného neovládajícího jazyk, jímž se vede jednání, tedy náleží tlumočníku a obhájci obviněného (obžalovaného). Právo na bezplatnou pomoc tlumočníka (čl. 6 odst. 3 písm. e) Úmluvy) není omezeno na sdělení obvinění a hlavní líčení, ale na všechny procesní úkony, jimž musí obviněný rozumět. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy má pak obviněný právo na pomoc obhájce, nikoliv pouze na jeho ustanovení. Pokud obhájce neplní svou funkci a obviněnému není z jeho strany poskytována účinná právní pomoc, jsou orgány činné v trestním řízení povinny zakročit a učinit potřebná opatření, např. ustanovit jiného obhájce, který účinnou právní pomoc a zajištění dalších povinností obhájce (§ 41 t.ř.) poskytne. Garance uvedené jednotlivě v čl. 6 odst. 3 je třeba interpretovat z hlediska funkce, kterou v trestním řízení plní, což je třeba vztáhnout i na předmětnou otázku práva obviněného být neprodleně a v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění (čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy). Zmíněné ustanovení nespecifikuje, v jaké formě musí být obviněný seznámen s obviněním, zda postačuje ústní informace poskytnutá obviněnému nebo jeho obhájci, či je vyžadován písemný překlad procesního dokumentu poskytnutý obviněnému několik dnů před příslušným úkonem. Ve stěžovatelem zmiňovaném rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Kamasinski vs. Austria zaujal soud k tvrzenému porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) a e) Úmluvy, které spočívalo v námitce, že obžaloba (resp. obvinění) nebyla v plném rozsahu přeložena, stanovisko, že zmíněná ustanovení Úmluvy nespecifikují, že relevantní informace by měly být poskytovány písemně či v případě cizince písemně přeloženy. Dále poukázal na potřebu věnovat zvláštní pozornost oznámení obžaloby, zejména když obžalovaný nemluví jazykem, kterým je vedeno řízení. V daném případě pak Evropský soud neshledal porušení napadeného článku Úmluvy vzhledem k tomu, že obžalovaný sice neobdržel písemný překlad, ale byl dostatečně informován o obžalobě prostřednictvím poskytnutého ústního vysvětlení obžaloby. Není tedy třeba, aby všechny procesní listiny byly písemně přeloženy do jazyka obviněného, jestliže obviněnému byl ustanoven obhájce, který je mu schopen poskytnout účinnou právní pomoc i v jeho jazyku a jestliže byl obviněný v přípravném řízení a v hlavním líčení vyslýchán za účasti tlumočníka a z jeho výpovědí je zřejmé, že plně porozuměl, z čeho je obviněn (obžalován).

V posuzovaném případě byla v průběhu celého trestního řízení zajištěna pomoc tlumočníka a stěžovatel v tomto směru ani nevznáší žádné námitky. Pokud pak jde o poskytovanou právní pomoc, byl stěžovateli ustanoven obhájce, který sice neovládá anglický jazyk, ústní a písemný styk s navrhovatelem však v daném případě zajišťoval, jak je uvedeno v ústavní stížnosti, jiný pracovník dané advokátní kanceláře, jak vyplývá např. i z vyúčtování provedených úkonů právní služby (č.l. 168), přičemž k poskytování právní pomoci ustanoveného obhájce stěžovatel v průběhu trestního řízení nevznesl žádné připomínky. S ohledem na skutečnost, že platný právní řád, ani mezinárodní úmluvy o lidských právech a základních svobodách podle čl. 10 Ústavy ČR nevyžadují písemný překlad základních dokumentů trestního řízení a Ústavní soud nezjistil v projednávané věci tvrzené porušení čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, ani ústavněprávních principů z titulu dalších námitek uplatněných stěžovatelem, nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout. Na tomto závěru nemění nic skutečnost, že vládní návrh připravované novely trestního řádu s povinností písemně přeložit základní dokumenty trestního řízení počítá.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 30. července 2001

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru