Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 446/98Nález ÚS ze dne 09.10.2001Rozhodnutí celních orgánů - možnost přezkumu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
Clo
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 146/24 SbNU 49
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.446.98
Datum vyhlášení18.10.2001
Datum podání22.10.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 107

99/1963 Sb., § 249


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 446/98 ze dne 9. 10. 2001

N 146/24 SbNU 49

Rozhodnutí celních orgánů - možnost přezkumu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl, za souhlasu účastníků řízení bez

nařízení ústního jednání, v senátě, o ústavní stížnosti V. B.,

proti rozsudku Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 59/96-25, ze dne

31. 7. 1998, rozhodnutí Oblastního celního úřadu Břeclav, čj.

01-4238/95, ze dne 14. 12. 1995 a rozhodnutím Celního úřadu

Břeclav - dálnice, čj. . 29-1818/CD/95, 29-1819/CD/95,

29-1820/CD/95, 29-1821/CD/95, 29-1822/CD/95 a 29-1823/CD/95, ze

dne 20. 10. 1995, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka

řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca 59/96-25, ze dne

31. 7. 1998, rozhodnutí Oblastního celního úřadu Břeclav, čj.

01-4238/95, ze dne 14. 12. 1995, a rozhodnutí Celního úřadu

Břeclav - dálnice, čj. 29-1818/CD/95, 29-1819/CD/95,

29-1820/CD/95, 29- 1821/CD/95, 29-1822/CD/95 a 29-1823/CD/95, ze

dne 20. 10. 1995, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá,

s odvoláním na porušení čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy

ČR, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených

rozhodnutí obecného soudu a celních úřadů.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pracoval a dosud

pracuje jako řidič kamionu v pracovním poměru u svého

zaměstnavatele. Tuto činnost vykonával i v době, kdy kamionem

převážel ze Slovenské republiky přes státní hranici ropné

produkty, jejichž vlastníkem byla společnost CWA, s.r.o.,

a společnost Horex, s.r.o. Napadenými rozhodnutími Celního úřadu

Břeclav-dálnice bylo v souvislosti s touto přepravou motorové

nafty stěžovateli uloženo uhradit celní dluh v celkové výši

2,300.617,- Kč, s odvoláním, že jako deklarant u zboží

propuštěného do režimu tranzitu nezajistil splnění povinností

vyplývajících z tohoto režimu. Odvolání podané proti těmto

platebním výměrům však Oblastní celní úřad Břeclav napadeným

rozhodnutím zamítl a rovněž Krajský soud v Brně jeho žalobu proti

rozhodnutí odvolacího celního úřadu ústavní stížností napadeným

rozsudkem zamítl.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že napadeným rozsudkem

Krajského soudu v Brně byla porušena jeho ústavní práva, zejména

jeho právo být souzen soudcem, který je při svém rozhodování vázán

zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR), dále jeho právo vystupovat

v soudním řízení v rovném postavení s ostatními účastníky a rovněž

právo, aby při soudním jednání byla respektována zásada ústnosti

a veřejnosti (čl. 96 odst. 1, 2 Ústavy ČR). Krajský soud svým

rozhodnutím porušil i jeho právo na přezkoumání zákonnosti

rozhodnutí orgánů veřejné správy chráněné čl. 36 odst. 2. a rovněž

práva chráněná čl. 6 a čl. 13 Úmluvy, neboť jeho záležitost nebyla

podle jeho názoru projednána spravedlivě a nebyl soudem ve své

záležitosti vyslechnut. V tomto směru stěžovatel obecně upozorňuje

i na nesoulad ustanovení § 244 a násl. o.s.ř. s Úmluvou.

Na podporu výše uvedených tvrzení stěžovatel v ústavní

stížnosti uvádí ke skutkové stránce věci, že ropné produkty byly

nejprve proclívány na vnitrozemské celnici, později pak došlo

k tomu, že zboží bylo dopravováno a vykládáno přímo ve skladišti

konečných odběratelů a tam také proclíváno, což celní zákon

umožňuje. Konkrétní proclení u společnosti CWA, s.r.o., pak

probíhalo tak, že řidiči čekali venku před místností, kde

probíhalo vlastní celní odbavování a byli nuceni pracovníku

společnosti odevzdat celní deklarace, neboť celník odmítl jednat

s jednotlivými řidiči. Řidiči pak obdrželi potvrzení o celním

odbavení zboží s úředním kulatým razítkem příslušné celnice.

Stěžovatel v této souvislosti tvrdí, že se jednalo o úřední postup

celních orgánů, jehož správnost odpovídala právním předpisům.

Stěžovatel neměl možnost zjistit, že z hlediska vnitřních vztahů

celní služby tento postup nebyl schválen a povolen, a podle jeho

názoru tvrzení celnice, že se jedná o zfalšovaná razítka,

neodpovídá skutečnosti.

Stěžovatel dále uvádí, že nemohl být ve smyslu ustanovení §

107 celního zákona celním deklarantem, ale byl pouze řidičem

dopravujícím zboží přes hranici. Vždy přitom namítal, že jednal

jako zástupce a nikoliv svým jménem a za svoji osobu. Ustanovení

§ 107 odst. 3 celního zákona podle jeho názoru sice konstruuje

domněnku, že osoba, která neprohlásí, že jedná jménem nebo ve

prospěch jiné osoby, se považuje za osobu jednající vlastním

jménem a ve svůj prospěch, v jeho případě však byla tato domněnka

vyvrácena plnou mocí. Stěžovatel proto tvrdí a vždy tvrdil, že

nikdy neodňal zboží celnímu dohledu, a nemohl mu tedy vzniknout

celní dluh, jak ostatně vyplývá z výše popsaného způsobu celního

odbavování předmětného zboží.

K jednání krajského soudu stěžovatel namítá, že

prostřednictvím svého právního zástupce navrhl svůj výslech, ale

soud tento výslech nepřipustil s odůvodněním, že v tomto typu

soudního řízení se neprovádí dokazování. Stěžovatel se domnívá, že

má nezadatelné právo být soudem jako účastník vyslechnut a tento

požadavek nelze ignorovat poukazem na nemožnost provádět

dokazování. Při ústním jednání před soudem pak stěžovatel poukázal

na právní aspekt obdržených potvrzení o celním odbavení zboží

s tím, že se jedná o veřejné listiny. Tímto aspektem věci se však

soud odmítl zabývat s odůvodněním, že se jedná o v žalobě

neuvedený důvod. Stěžovatel s tímto názorem zásadně nesouhlasí,

neboť již v žalobě tvrdil, že potvrzení nebyla falešná a při

jednání před soudem tvrzený důvod pouze upřesnil v souladu se

zásadou ústnosti. Tyto skutečnosti stěžovatel tvrdil také ve své

žalobě podané u Krajského soudu v Brně, kdy žaloba respektovala

ustanovení § 249 odst. 2 o.s.ř. a v žalobě byly zdůrazněny zejména

dva základní důvody, a to že stěžovatel nebyl celním deklarantem

a dále že neodňal zboží celnímu dohledu. Názor krajského soudu, že

stěžovatel po uplynutí příslušné lhůty rozšířil důvody žaloby,

neodpovídá podle jeho názoru skutečnosti, a soud se měl zabývat

všemi důvody uplatněnými žalobcem, tedy i důvody uplatněnými

u jednání. Stěžovatel ke zmíněnému závěru soudu dále namítá, že

přílohou žaloby bylo i písemné vyhotovení jeho odvolání proti

předmětným správním rozhodnutím a v textu žaloby odkaz na jeho

obsah.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na přílišný

důraz soudu na formální stránku věci, kdy soud fakticky aplikoval

při posuzování náležitostí žaloby ustanovení zákona č. 36/1876

ř.z. a nikoliv příslušná ustanovení občanského soudního řádu.

Stěžovatel na toto usuzuje z použití pojmů "naříkané rozhodnutí"

a "stižné důvody", které platný právní řád nezná. Současné

procesněprávní předpisy jsou však založeny na určité

bezformálnosti a pokud by krajský soud postupoval podle současné

právní úpravy, nemohl by podle stěžovatelova názoru žalobu

zamítnout, aniž by se zabýval jeho tvrzením, že zboží neodňal

celnímu dohledu, a že potvrzení celnice o celním odbavení zboží je

veřejnou listinou. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhuje

zrušení napadených rozhodnutí.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis

Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 59/96, a dále spisový

materiál Celního úřadu Břeclav, který představoval podklad pro

vydání napadených rozhodnutí celních úřadů. Dále si Ústavní soud

vyžádal vyjádření Krajského soudu v Brně.

Ve svém vyjádření Krajský soud v Brně s ohledem na

skutečnost, že již nemá k dispozici správní spis stěžovatele,

odkazuje zejména na odůvodnění svého rozsudku. S námitkou

stěžovatele, že byla porušena jeho ústavní práva, zejména jeho

právo být souzen soudcem, s poukazem na čl. 95 odst. 1 a čl. 96

odst. 1, 2 Ústavy ČR, krajský soud nesouhlasí. V posuzované věci

bylo dne 31. 7. 1998 nařízeno jednání a stěžovatel byl

prostřednictvím svého právního zástupce k jednání předvolán,

jednání se zúčastnil a k projednání věci došlo při jednání. Nelze

také souhlasit s námitkou, že věc nebyla projednána spravedlivě

a stěžovatel nebyl ve své záležitosti vyslechnut. Právní zástupce

stěžovatele byl vyzván, aby se k věci za stěžovatele vyjádřil

a přednesl závěrečný návrh. Spravedlivému procesu tak bylo

v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu

učiněno zadost. Výslech účastníka řízení je součástí dokazování,

které se v souladu s ustanovením § 250i odst. 1 o.s.ř. při

přezkoumávání zákonnosti neprovádí, neboť pro soud je rozhodující

skutkový stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí.

Toto ustanovení sice neznamená nemožnost provedení dokazování,

může však dle soudu směřovat pouze ke zjištění, zda skutkový stav,

který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu, byl pro

rozhodnutí ve věci postačující, a soud ho za takový považoval.

Provedení výslechu účastníka řízení by bylo možné provádět též za

účelem objasnění výhrad stěžovatele, o něž opírá svou argumentaci.

V projednávané věci však žádné pochybnosti o podstatě výhrad

stěžovatele neexistovaly a stěžovatel byl navíc v souladu

s ustanovením § 250a o.s.ř. zastoupen advokátem, který zajišťoval

kvalifikovanou argumentaci.

Pokud jde o námitku vadného skutkového posouzení věci soudem,

odkazuje krajský soud na argumentaci podrobně uvedenou

v odůvodnění rozhodnutí. Nelze souhlasit s námitkou, že stěžovatel

jednal jako zástupce, že nejednal svým vlastním jménem a za svoji

osobu, neboť pro případ zastoupení stanoví celní zákon

v ustanovení § 107 přesná pravidla. Tvrzení stěžovatele je

v rozporu s náležitostmi zastoupení podle citovaného ustanovení.

Soud navíc poukazuje na zásadu volného hodnocení důkazů, kdy

Ústavnímu soudu nepřísluší hodnocení důkazů provedených soudy. Ani

poslední výtku stěžovatele, že se soud odmítl zabývat námitkou

vznesenou až při jednání, nelze uznat za oprávněnou. Důvody jsou

podrobně uvedeny v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy soud

konstatuje, že námitkou vznesenou až při jednání došlo

k rozšíření rozsahu napadení, že tedy stěžovatel uváděl další

žalobní body, tj. vytýkal napadenému rozhodnutí další nezákonnost.

Takový postup je však v rozporu s ustanovením § 250h odst. 1

o.s.ř. Stěžovatel nebyl podle názoru krajského soudu dotčen na

svých základních právech, zejména právu plynoucímu z čl. 36 odst.

2 Listiny, když byla jeho žaloba proti rozhodnutí správního orgánu

soudem řádně projednána a meritorně posouzena a rozhodnuta.

Krajský soud proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla Ústavním

soudem odmítnuta.

Celní ředitelství Brno se postavení vedlejšího účastníka ve

smyslu ustanovení § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vzdalo.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska

kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu

ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům

a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto soudy nepostupují

v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních

práv a svobod.

S ohledem na zjištěné skutečnosti, Ústavní soud dospěl

k závěru, že právě k takovému porušení principů obsažených

v Listině základních práv a svobod , opravňující zásah Ústavního

soudu došlo, neboť postupem krajského soudu bylo stěžovateli

odepřeno právo na soudní ochranu.

Jak již Ústavní soud konstatoval (např. sp. zn. IV. ÚS

325/99), jsou zákonem stanovené podmínky přístupu občana k soudu

ve správních věcech velmi rigidní, formální, přísné, vázané lhůtou

a stojí na principu koncentrace řízení. Jak vyplývá z ustanovení

čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, má být při

používání ustanovení o mezích základních práv a svobod šetřeno

jejich podstaty a smyslu a nesmějí být zneužívána k jiným než

stanoveným účelům. Účelem části páté občanského soudního řádu je

zajistit přístup občana k soudu ve správních věcech a současně

zajistit právo každého, aby se svých práv mohl domáhat

u nestranného a nezávislého soudu (čl. 36 odst.1 Listiny

základních práv a svobod), a to v případech blíže upravených v čl.

36 odst. 2 Listiny. Podmínky stanovené zákonem pro uplatnění

tohoto práva mají pouze zajistit, aby se občan na soud obracel

kvalifikovaně a aby byla respektována zásada efektivity soudního

řízení, a tím usnadněna realizace dalšího ústavního práva - práva

na to, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě a bez zbytečných

průtahů (čl. 6 odst.1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod a čl. 38 odst.2 Listiny). V této souvislosti Ústavní soud

připomíná, že navíc jeho nálezem ze dne 27. 6. 2001, sp. zn Pl. ÚS

16/99, došlo dnem 31. 12 .2002 ke zrušení části páté "Správní

soudnictví" (§ 244-§ 250s) zákona č. 99/1963 Sb.(Nález byl

vyhlášen pod č. 276/2001 Sb.

Z obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že

krajský soud se výše uvedenými principy neřídil a přes svá tvrzení

obsažená v odůvodnění rozsudku a ve vyjádření k ústavní stížnosti

se přezkoumáním napadených správních rozhodnutí, v rozsahu

odpovídajícímu závažnosti případu a především popsanému skutkovému

ději, nezabýval. Ve svém rozhodnutí se pouze zaměřil na ověření

formálního splnění podmínek daných celním zákonem pro stanovení

odpovědnosti stěžovatele za celní dluh.

Z dispoziční zásady vyjádřené v ust. § 249 odst. 2 o.s.ř. ,

kterou je správní soudnictví ovládáno, vyplývá, že žaloba musí

kromě obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí správního

orgánu, které napadá, vyjádření, v jakém rozsahu se toto

rozhodnutí napadá, uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje

nezákonnost rozhodnutí správního orgánu, a jaký konečný návrh

činí. Žalobce je přitom povinen tvrdit, že byl zkrácen na svých

právech a že vydáním napadeného rozhodnutí byl porušen zákon či

jiný právní předpis.

Z podaného žalobního návrhu stěžovatele je zřejmé, že

stěžovatel požadovaným základním náležitostem žalobního návrhu

vyhověl a zcela jednoznačně - výslovně uvedl, že ve věci byl

nepřesně a nedostatečně zjištěn skutkový stav, když konkrétně

namítal, že byl uveden celníky v omyl, že není pravdou, že se

jedná o falzifikovaná razítka na dokladech o proclení zboží, a že

se jedná dle jeho názoru o zneužití pravých razítek úředními

osobami. V žalobě dále uvedl, že nebyly v jeho případě splněny

podmínky pro postup dle § 240 celního zákona, nebyl ten kdo zboží

odňal celnímu dohledu a ani si nebyl vědom toho, že zboží je

celnímu dohledu odnímáno. Odnětí zboží bylo naopak umožněno

postupem celních orgánů ve spolupráci s pracovníky společnosti C.,

spol. s r.o.

Ústavní soud má zato, že stěžovatelův žalobní návrh, byť ne

zcela vyčerpávajícím způsobem, přesto projednal problematiku věci

způsobem, požadovaným ustanovením § 249 o.s.ř., a povinností soudu

proto bylo v žalobou uplatněném rozsahu přezkoumat zákonnost

vydaných rozhodnutí celních orgánů.

Ve vztahu k napadeným celním rozhodnutím stěžovatel jednak

namítá, že nemohl být celním deklarantem ve smyslu ustanovení §

107 celního zákona, a dále tvrdí, že nikdy neodňal zboží celnímu

dohledu, a nemohl mu tedy vzniknout celní dluh.

Své závěry krajský soud o odpovědnosti stěžovatele za vznik

celního dluhu opřel zejména o to, že z tranzitních celních

prohlášení založených ve správním spisu vyplývá, že je na nich

jako deklarant uveden a podepsán stěžovatel, a to vlastním jménem

a ve svůj vlastní prospěch ( uvedený kód VJ/JP), přičemž

o zastoupení ve smyslu ustanovení § 107 odst. 2 celního zákona

nešlo, neboť stěžovatel neprohlásil v souladu s ustanovením § 107

odst. 3 celního zákona, že jedná ve prospěch zastoupené osoby

a nespecifikoval, zda se jedná o zastoupení přímé nebo nepřímé.

Ústavní soud však má za to , že v souvislosti se všemi

okolnostmi případu bylo třeba, aby celní orgány při zjišťování,

zda stěžovatel byl skutečně celním deklarantem, přistoupily

k námitkám stěžovatele uplatněným v tomto směru individuálně,

nikoliv jen z hlediska formálního dodržení příslušných ustanovení

zákona, a posoudily všechny pro řádné objasnění věci nabízející se

důkazy, tj. i plnou moc, ze které stěžovatel dovozuje, že

nevystupoval jako celní deklarant svým jménem za svou osobu, ale

jako zástupce zaměstnavatele J. Z. -SAPM a rovněž vyvodily závěry

z údajů v záručních listinách k jednotlivým tranzitním celním

prohlášením, ve kterých ve 4 případech je jako celní deklarant

uveden SAPM, č.p. 158, 378 18 Stříbřec a nikoliv stěžovatel

(záruční listina vyhotovená k tranzitnímu celnímu prohlášení č.

3022351405387, č. 3022351405178, č. 3022351405140, č.

3022351405259, č. 3022351405303).

Pokud jde o tvrzení, že stěžovatel odňal zboží celnímu

dohledu, je třeba konstatovat, že soud ponechal bez povšimnutí, že

řada věcí zůstala v daném případě zcela neobjasněna, přičemž tato

okolnost byla naprosto jednoznačně zřejmá z odporujících si

tvrzení uváděných stěžovatelem a žalovaným. Z vyjádření celních

orgánů vyplývá , že v daném případě skutečně došlo k vystavení

potvrzení o předložení zboží, která však byla následně Celním

úřadem Zlín označena za falzifikáty, a obdobně nebylo popřeno, že

bylo rovněž vystaveno potvrzení pro firmu Horex, spol. s r.o.,

opravňující k proclení zboží mimo prostor celního úřadu, které

rovněž bylo označeno jako falešné. Z přípisu Celního úřadu Zlín ze

dne 3. 11. 1995, ve kterém byl Oblastní celní úřad Břeclav

informován o výsledcích šetření, vyplývá, že potvrzení o proclení

zboží nesplňovala veškeré náležitosti a nebyla opatřena kulatým

razítkem ( tvrzení rozporné s údaji uváděnými stěžovatelem),

přičemž potvrzení měla být vystavena zaměstnancem, vykonávajícím

funkci celního rady Celního úřadu Zlín, který však tragicky

zemřel, a nemůže se k věci vyjádřit. Soud se tak spokojil

s konstatováním celního úřadu, že potvrzení o ukončení tranzitu

byla následně prohlášena za neplatná, aniž byl o tomto závěru

opatřen jakýkoliv důkaz, navíc v situaci navozující pochybnosti

a kdy stěžovatel neměl možnost tvrzení celních orgánů vyvrátit.

Obdobně se ztotožnil s pouhým tvrzením, že žádní pracovníci

celního úřadu ani pracovníci společnosti C., spol. s r.o.,

se v souvislosti vystavením předmětných potvrzení a jednání na

celnici neangažovali (tedy pouhým popřením opačného tvrzení

stěžovatele).

Dle názoru Ústavního soudu se v posuzovaném případě nelze

spokojit se stanoviskem soudu, uvedeným v odůvodnění rozhodnutí,

že z hlediska odpovědnosti žalobce není právně významné, že na

odnětí zboží celnímu dohledu se případně podílely i jiné subjekty.

Za situace kdy stěžovatel od počátku tvrdil, že

v záležitosti vystupoval pouze jako řidič na základě plné moci

a jednal jménem a ve prospěch svého zaměstnavatele, který

zajišťoval ze Slovenska dovoz ropných produktů vlastnicky

náležející společnosti C., spol. s r.o., a Horex, s.r.o., jednalo

se přitom o dovoz těchto produktů ve velkém objemu a značné

hodnoty a kdy z okolností případu nelze vyloučit, že protiprávního

jednání se v souvislosti s dovozem zboží mohly dopustit i jiné

osoby, přičemž není vyloučen i podíl samotných zaměstnanců celního

úřadu, není možné při stanovení odpovědnosti stěžovatele za vznik

celního dluhu ve výši přesahující 2 mil. Kč, účastnícího se na

dovozu zboží jako řidič, vycházet z nedostatečně objasněného

skutkového stavu věci.

Jak již Ústavní soud konstatoval v obdobné věci (sp. zn.

IV.ÚS 460/2000), s ohledem na složitost věci, nelze při stanovení

celního dluhu automaticky stanovit povinnost k jeho úhradě

stěžovateli jen na základě formální aplikace příslušných

ustanovení celního zákona na údaje vyplývající z celního

prohlášení, když okolnosti nasvědčují tomu, že to mohly být jiné

osoby, které se dopustily protiprávního jednání vedoucímu

k nedodání zboží do celního úřadu určení.

Obdobně jako v uvedené věci i zde Ústavní soud zastává názor,

že nelze přistoupit na zjednodušený způsob, jakým se celní orgány

a soud vypořádaly s případem, neboť z takového pojetí věci

vyplývá, že stát nazírá na tentýž skutkový děj dvojím pohledem,

když na jedné straně je na základě neúplně zjištěných skutečností

a formálně aplikovaných ustanovení celního zákona stanovena

povinnost stěžovatele k úhradě celního dluhu ve výši 2,300.617,-

Kč a současně se připouští, že k porušení právních předpisů,

vedoucích ke vzniku celního dluhu došlo či mohlo dojít i vinou

osob odlišných od stěžovatele, navíc za situace, kdy není

jednoznačně vyloučeno, že se na této eventuelně i trestné činnosti

nepodíleli sami zaměstnanci příslušného státního orgánu.

Ústavní soud se ztotožňuje i s dalšími námitkami stěžovatele

týkajícími se postupu krajského soudu v průběhu řízení. I když

podle ustanovení § 250i odst. 1 o.s.ř. je při přezkoumávání

zákonnosti správního rozhodnutí pro soud rozhodující skutkový

stav, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, není

vyloučena možnost provádět dokazování, které může směřovat právě

k ověření toho, jaký skutkový stav tu v době vydání správního

rozhodnutí byl. V daném případě, s ohledem na výše uvedené

okolnosti věci, je nutno považovat vyjádření krajského soudu, že

skutkový stav, který tu byl v době rozhodnutí správního orgánu,

považoval za dostatečný a odmítl z tohoto důvodu výslech

stěžovatele, za odepření práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Obdobně nelze považovat požadavek stěžovatele na nutnost prokázat,

že v případě předložených potvrzení, která dle jeho názoru mají

charakter veřejné listiny, se jedná o falzifikáty, za rozšíření

žaloby uplatněné po lhůtě stanovené podle § 250b o.s.ř., neboť

v souvislosti se všemi okolnostmi případu se jednalo pouze

o upřesnění požadavku (tvrzeného již v žalobě) na nutnost řádně

zjistit skutkový stav případu.

Z uvedených důvodů Ústavní soud zrušil nejen rozsudek

krajského soudu, který tím, že nevycházel při svém rozhodování

z obsahu a smyslu celé žaloby, ale omezil se jen na posouzení

formální správnosti postupu celních orgánů, odepřel stěžovateli

přístup ke spravedlnosti, ale také obě správní rozhodnutí, neboť

právních předpisů bylo shledáno již v postupu celních orgánů obou

stupňů, které vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu

věci. Bude tedy na celních orgánech, aby nyní znovu

a v souvislosti se všemi zjištěnými okolnostmi, včetně

eventuálních dalších zjištění, vyplývajících z případných závěrů

orgánů činných v trestním řízení (pokud v souvislosti s dovozem

předmětného zboží bylo takové řízení vůči dalším osobám vedeno),

posoudily, kdo byl celním deklarantem, zejména pak, kdo odpovídal

za odnětí zboží celnímu dohledu, a kdo tedy nese odpovědnost za

vzniklý celní dluh.

Ústavní soud proto rozsudek Krajského soudu v Brně, čj. 30 Ca

59/96-25, ze dne 31. 7. 1998, rozhodnutí Oblastního celního úřadu

Břeclav, čj. 01-4238/95, ze dne 14. 12. 1995, a rozhodnutí Celního

úřadu Břeclav - dálnice, čj. 29-1818/CD/95, 29-1819/CD/95,

29-1820/CD/95, 29-1821/CD/95, 29-1822/CD/95 a 29-1823/CD/95, ze

dne 20. 10. 1995, zrušil dle ustanovení § 82 odst. 1 a odst. 3

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, pro

rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 9. října 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru