Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 446/2000Nález ÚS ze dne 10.07.2001Právní povaha výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdaň/nedoplatek
rozhodnutí procesní
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 107/23 SbNU 63
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.446.2000
Datum vyhlášení10.07.2001
Datum podání26.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

13/1993 Sb., § 11 odst.1 písm.h, § 320 písm.b

337/1992 Sb., § 73 odst.1, § 32 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 446/2000 ze dne 10. 7. 2001

N 107/23 SbNU 63

Právní povaha výzvy celního úřadu k zaplacení celního dluhu ručitelem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 10. července 2001 v senátě ve věci

ústavní stížnosti obchodní společnosti O., s. r. o., proti

usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30 Ca

93/2000-7, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka

řízení, a Celního ředitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka

řízení, takto:

Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2000, čj. 30

Ca 93/2000-7, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému

rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, kterým bylo zastaveno řízení

o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni ze dne 20.

1. 2000, sp. zn. 11004/1-2069/14/99, s odůvodněním, že jde

o rozhodnutí vyloučené ze soudního přezkumu podle ustanovení §

248 odst. 2 písm. e) o. s. ř., stěžovatelka tvrdí, že jím bylo

porušeno její právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR. V ústavní

stížnosti uvádí, že výzvou Celního úřadu F. byla jako celní

ručitel vyzvána k zaplacení splatného nedoplatku za dlužníka.

Stěžovatelka však záruční listinu, na podkladě které byla uznána

povinnou k úhradě celního dluhu, považuje od samého počátku za

neplatnou a tvrdí, že byla podepsána v omylu vyvolaném cizí

osobou, která překročila meze svého zmocnění. Toto překročení je

pro převzetí záruky rozhodující (§ 49a obč. zák.), což zdůraznila

i ve správní žalobě. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s názorem

správního soudu, že výzva k zaplacení splatného nedoplatku za

dlužníka je rozhodnutím procesní povahy, neboť ustanovení § 57

odst. 1, 2 a 5 zákona ČNR č. 337/1992 Sb., o správě daní

a poplatků, nelze na celní řízení aplikovat s ohledem na výjimku

uvedenou v ustanovení § 320 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., celní

zákon, a usuzuje, že je na danou problematiku třeba použít právní

úpravu charakteru celního řízení nejbližší, a to právní úpravu

obsaženou v ustanoveních § 303 až § 312 obchodního zákoníku.

Vycházejíc z této právní úpravy má za to, že výzvou k zaplacení

splatného nedoplatku za dlužníka byla přenesena povinnost na

odlišný subjekt - věřitele -, který je zasažen ve svých hmotných

právech, a že teprve právní mocí rozhodnutí - výzvy ručiteli

k zaplacení splatného nedoplatku - je získán exekuční titul. Ze

všech výše uvedených důvodů stěžovatelka žádá, aby Ústavní soud

napadené rozhodnutí Krajského soudu v Plzni zrušil.

Krajský soud v Plzni ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl,

že v předmětné věci se jednalo o řízení podle páté části hlavy

druhé o. s. ř. a že nadále trvá na svém názoru, že v dané věci se

jednalo o procesní rozhodnutí, které je podle ustanovení § 248

odst. 2 písm. e) o. s. ř. vyloučeno ze soudního přezkumu. Uvedená

právní úprava však neznamená, že by stěžovatel byl zkrácen

v právu na soudní ochranu, protože této ochrany se může domáhat

v nalézacím řízení ve smyslu II. části o. s. ř. prostřednictvím

institutů zařazených v § 550 případně § 451 a násl. o. z., jak

ostatně uvedl ve svém rozhodnutí. Krajský soud dále zdůraznil, že

věc neposuzoval podle ustanovení § 57 zákona o správě daní

a poplatků, ale podle § 73 tohoto zákona, a navrhl, aby ústavní

stížnost byla zamítnuta.

Celní ředitelství v Plzni, jako vedlejší účastník, ve

vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že pokud by Krajský soud

v Plzni žalobu stěžovatelky věcně projednal, musel by dospět

k závěru, že je nedůvodná a přezkoumávané rozhodnutí by musel

potvrdit v podstatě ze stejných důvodů, které jsou uvedeny

v odůvodnění žalobou napadeného rozhodnutí. Pokud je v ústavní

stížnosti tvrzen rozpor se skutečným stavem věci a rozpor

s ustanoveními celního zákona, celní ředitelství žádný rozpor

neshledalo, a proto nepovažuje námitky stěžovatelky obsažené

v ústavní stížnosti za relevantní a v souladu se skutečným stavem

věci.

Ze spisového materiálu Celního ředitelství v Plzni, vedeného

k rozhodnutí ze dne 20. 1. 2000, čj. 11004/1-2069/14/99, a ze

spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 93/2000, Ústavní soud

zjistil, že Celní úřad F. vydal dne 30. 8. 1999 výzvu ručiteli

(stěžovatelce) k zaplacení splatného nedoplatku celního dluhu ve

výši 305 763,-- Kč za dlužníka P. K., za kterého stěžovatelka

poskytla celnímu úřadu záruku ve výši 657 302,-- Kč a který dluh

v zákonem stanovené lhůtě neuhradil. Odvolání stěžovatelky, ve

kterém namítala neplatnost záruční listiny, Celní ředitelství

v Plzni shora citovaným rozhodnutím zamítlo. Krajský soud v Plzni

pak ústavní stížností napadeným usnesením řízení o žalobě

stěžovatelky zastavil s odůvodněním, že přezkoumávané rozhodnutí

je procesní povahy a jako takové je z přezkumné činnosti soudu

vyloučeno. V odůvodnění rozhodnutí krajský soud shrnul skutková

zjištění, ze kterých vyplynulo, že stěžovatelka se v záruční

listině zavázala společně a nerozdílně s dlužníkem P. K. uhradit

celní dluh do výše 657 302,-- Kč v souvislosti s propuštěním zboží

do celního režimu jiného než tranzitu, že Celní úřad F. záruční

listinu bez výhrad přijal, že rozhodnutí o přijetí poskytnuté

záruky bylo ručiteli doručeno dne 20. 5. 1999 ústním vyhlášením

a že vzhledem k výslovnému prohlášení ručitele o vzdání se nároku

na doručení písemného rozhodnutí a práva na odvolání nabylo toto

rozhodnutí téhož dne právní moci. Na základě těchto zjištění

krajský soud vyvodil, že stěžovatelka se stala ručitelem za celní

dluh P. K. a že zajišťovala závazek dlužníka z titulu nároku státu

na clo ve smyslu ustanovení § 254 - § 263 celního zákona. Poté, co

dlužník nezaplatil vyměřený celní dluh, a poté, co marně uplynula

lhůta stanovená pro zaplacení, celní úřad vyzval k zaplacení

splatného nedoplatku ručitele. Podle krajského soudu má ručení,

jako jeden z druhů zajišťovacích závazků, vždy akcesorickou povahu

a nemůže existovat, aniž existuje závazek hlavní. Nalézací řízení

správní bylo ukončeno pravomocným stanovením celního dluhu celnímu

dlužníkovi a teprve po nesplnění povinnosti splnit celní dluh

nastoupilo řízení vykonávací či vymáhací podle ustanovení § 11

odst. 1 písm. h) celního zákona. Vymáhání celních dluhů se řídí

ustanoveními zákona o správě daní a poplatků, podle § 73 odst. 1

citovaného zákona je výzva k zaplacení nedoplatku procesním

rozhodnutím a stejný charakter si zachovává i ve vztahu

k ručiteli. Napadené rozhodnutí Celního ředitelství v Plzni proto

není rozhodnutím ve věci vyměření cla podle ustanovení § 11 odst.

1 písm. b) celního zákona, ale dotýká se jen procesních práv

stěžovatelky. Protože procesním právům současná právní úprava

správního soudnictví ochranu neposkytuje [§ 248 odst. 2 písm.

e) o. s. ř.], krajský soud řízení zastavil.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska

tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté

rozhodl, že ústavní stížnost je důvodná.

Jak je patrno z odůvodnění napadeného rozsudku, vychází

správní soud z názoru, že výzva celního orgánu učiněná ve smyslu

ustanovení § 73 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků vůči

dlužníkovi, který nezaplatil splatný celní nedoplatek v zákonné

lhůtě, jíž se tento vyzývá k zaplacení nedoplatku ve lhůtě

náhradní, je prvním procesním krokem k vymáhání celního

nedoplatku, a má proto procesní povahu. S tímto právním názorem

soudu lze zcela souhlasit, nelze však akceptovat, že stejnou

procesní povahu má i výzva určená ručiteli, a to z následujících

důvodů. Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona o správě daní

a poplatků lze v daňovém -as ohledem na ustanovení § 320 celního

zákona -iv celním řízení - ukládat povinnosti nebo přiznávat

práva jen rozhodnutím. Na rozdíl od dlužníka, kterému již dříve

celní orgán stanovil povinnost zaplatit dluh, ručiteli taková

povinnost rozhodnutím celního orgánu před uskutečněním výzvy

stanovena nebyla. Samotné prohlášení ručitele v záruční listině,

byť bylo jeho přijetí celním orgánem potvrzeno formou rozhodnutí,

povahu rozhodnutí, jímž se ukládá povinnost ve smyslu shora

citovaného ustanovení, nemůže mít, neboť ručitelova povinnost

splnit dluh za dlužníka se aktualizuje teprve tehdy, když sám

dlužník svůj dluh včas a řádně nesplní. Až výzvou se ručitel

dovídá o tom, že dlužník svůj dluh v konkrétní výši nesplnil,

a teprve touto výzvou je tak určenému ručiteli ukládána povinnost

k zaplacení nedoplatku za dlužníka ve stanovené lhůtě

a v konkrétní výši. Jinými slovy, teprve tuto výzvu, a to přes

její označení, je tak možno považovat za rozhodnutí, vydané ve

smyslu ustanovení § 32 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků,

která se tak stává v poměru k ručiteli při vymáhání nedoplatku

exekučním titulem, a již z tohoto důvodu je třeba ji hodnotit jako

rozhodnutí materiální povahy.

Pokud tedy správní soud dospěl k názoru, že napadené

rozhodnutí celního orgánu je jen úkonem procesní povahy, přestože

má všechny atributy rozhodnutí správního orgánu, vytvořil

zastavením řízení o podané správní žalobě stav, kterým stěžovateli

znemožnil přístup k nezávislému a nestrannému soudu, jenž by

posoudil jeho námitky týkající se neplatnosti záruční listiny

mající základ v právu hmotném.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud pro porušení čl. 36

odst. 2 Listiny ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2

písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl

a napadené usnesení Krajskéhosoudu v Plzni podle ustanovení § 82

odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 10. července 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru