Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 44/02Usnesení ÚS ze dne 15.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkřízení/zastavení
právní subjektivita
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.44.02
Datum podání23.01.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

99/1963 Sb., § 92, § 43, § 5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 44/02 ze dne 15. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 44/02

Ústavní soud rozhodl dne 15. května 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti obchodní společnosti E., spol. s r. o., zastoupené JUDr. Ing. V. L., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 11. 2001, čj. 15 Co 595/2001-38, a usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 19. 9. 2001, čj. 14 C 90/2001-29,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými bylo zastaveno řízení o žalobě na zaplacení 50 000,-- Kč z důvodu nedostatku právní subjektivity žalovaného, stěžovatelka tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu. Stěžovatelka uvádí, že jako žalovaného označila Obecní úřad P., neboť takto vystupoval a sám sebe označoval ve smlouvě o dílo a v další následné korespondenci. Okresní soud v Karlových Varech sice před vydáním ústavní stížností napadeného usnesení vyzval stěžovatelku jako žalobkyni ke sdělení, na základě jakého zákonného ustanovení má za to, že žalovaný má procesní způsobilost pro jednání před soudem, poté však řízení podle ustanovení § 104 věty první o. s. ř. zastavil. Stěžovatelka z opatrnosti požádala soud, aby připustil přistoupení dalšího účastníka do řízení, kterého označila jako Obec P., Okresní soud v Kladně však na tento návrh nereagoval. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni rozhodnutí Okresního soudu v Kladně potvrdil s tím, že je nepřípustné, aby bylo možno přistoupit do řízení k někomu, kdo nemá právní subjektivitu. Stěžovatelka poukazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu týkající se poučovací povinnosti obecných soudů v procesních věcech související s označováním žalovaného a vytýká obecným soudům, že ji nepoučily o tom, že žaluje subjekt, který nemá procesní způsobilost. Navrhuje proto, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů nálezem zrušil pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR.

Ze spisu Okresního soudu v Karlových Varech, sp. zn. 14 C 90/2001, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala u Krajského soudu v Plzni vydání platebního rozkazu na částku 50 000,-- Kč vůči dlužníkovi Obecnímu úřadu P.. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 4. 2001, čj. Ncp 308/2001-21, bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí dané věci je příslušný Okresní soud Karlovy Vary. Tento soud usnesením ze dne 18. 7. 2001, čj. 29 Ro 731/2001-25, vyzval stěžovatelku, aby svoje podání doplnila sdělením, na základě jakého zákonného ustanovení má za to, že žalovaný má procesní způsobilost pro jednání před soudy. V soudem stanovené lhůtě stěžovatelka sdělila (č.l. 26), že způsobilost obecního úřadu mít práva a povinnosti dovozuje z ustanovení § 109 a násl. zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). V soudním spisu je rovněž založen dopis stěžovatelky ze dne 31. 7. 2001, došlý Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 3. 8. 2001 (č.l. 32), ve kterém stěžovatelka s ohledem na různý právní názor ohledně označení žalovaného žádá soud o připuštění dalšího žalovaného do řízení, a to Obce P. Svoji žádost stěžovatelka směřovala k vadné spisové značce, což dopisem ze dne 5. 8. 2001, došlým Okresnímu soudu v Karlových Varech dne 7. 8. 2001, vysvětlila a napravila. Okresní soud v Karlových Varech ústavní stížností napadeným usnesením řízení zastavil s tím, že žalovaný subjekt, Obecní úřad P., nemá právní subjektivitu a že tento nedostatek podmínky řízení je neodstranitelný.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesení soudu prvého stupně potvrdil. K odvolací námitce stěžovatelky v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nelze připustit, aby kdokoli další, i když je nadán právní subjektivitou, přistoupil do řízení na straně toho, kdo tuto subjektivitu nemá.

Ústavní soud přezkoumal napadená usnesení obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Problematika právní subjektivity obecních, popř. městských, úřadů byla předmětem rozhodování Ústavního soudu již v řadě případů. Z jeho dosavadní judikatury vyplývá, že nepřesné označení je v takovýchto případech odstranitelnou vadou návrhu, takže je povinností soudu dát účastníku řízení možnost takový nedostatek napravit. Byť tyto právní závěry byly vysloveny ve věcech souvisejících se vznesenými restitučními nároky (II. ÚS 79/94, ÚS, sv. 2, č. 47; IV. ÚS 6/95, ÚS, sv. 3, č. 37; IV.ÚS 41/95, ÚS, sv. 4, č. 70; IV. ÚS 234/98, ÚS, sv. 11, č. 84; I. ÚS 151/96, ÚS, sv. 12, č. 99), druhý senát Ústavního soudu ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 242/98 (ÚS, sv. 18, č. 62) uvedl, že požadavek možnosti nápravy platí obecně, neboť v ČR platí jen jedno procesní právo s jedněmi poučovacími pravidly, takže není možné rozlišovat "restituční" právo a "obecné" právo. V této souvislosti rovněž vyložil, že jde vždy o posouzení okolností konkrétního případu, nikoli o automatický důsledek předmětu sporu, a že za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele nelze považovat zastavení řízení, když účastník dostal příležitost tento nedostatek napravit, trval však na nepřesném označení, byť byl na to upozorněn.

V projednávaném případě bylo rozhodujícím zjištění, že výzvou soudu učiněnou podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. (č.l. 25) byla stěžovatelka upozorněna na problematiku procesní způsobilosti žalovaného pro jednání před soudy, a ačkoliv soud ve výzvě výslovně neuvedl, že žalovaný nemá právní subjektivitu a stěžovatelku výslovně nepoučil o tom, jak má opravu nebo doplnění návrhu provést, má Ústavní soud za to, že absenci těchto skutečností nelze považovat za porušení poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení § 5 o. s. ř. Poučovací povinnost má být totiž přiměřená situaci a se zřetelem ke všem okolnostem nemusí jít tak daleko, aby byl žalobce ve všech případech doslova informován o tom, jak má být žalovaný přesně označen. V daném případě bylo třeba vzít v úvahu reakci stěžovatelky na výzvu soudu, kdy po obsahové stránce z jejího přípisu ze dne 27. 7. 2001 [ve kterém blíže uvedla, z jakého ustanovení zákona o obcích dovozuje procesní způsobilost obecního úřadu (č.l. 26)] a ze dne 31. 7. 2001 [ve kterém s ohledem na různý právní názor ohledně označení žalovaného, kterým je subjekt dotýkající se obce, navrhla, aby do řízení vstoupil jako žalovaný č. 2 Obec P. s tím, že shledá-li soud, že žalovaný č. 1 (Obecní úřad P.) je tzv. non-subjekt, pak ke splnění povinnosti má být zavázán jen žalovaný č. 2] lze vyvodit, že si byla vědoma toho, jakou vadu soud shledal v jejím žalobním návrhu, přesto však dále setrvala na dosavadním v domnění, že příslušný obecní úřad je nadán právní subjektivitou. Její následný přípis pak nelze vykládat jako případné "zpřesnění označení žalovaného" (podle shora citované judikatury Ústavního soudu je tento postup ústavně souladný v případech, kdy o identitě žalovaného není pochyb), ale o zcela specifický postup podle ustanovení § 92 o. s. ř. Takový postup však, jak správně uvedl odvolací soud, není možný za situace, kdy nejsou splněny podmínky řízení.

Při posuzování dané věci Ústavní soud konstatoval, že v době rozhodování obecných soudů byla judikatura ohledně sporné otázky legitimity obecních úřadů ustálená a z obecně dostupných nálezů, jak na ně bylo příkladmo poukázáno shora, vyplýval závěr, že nepřesné označení žalovaného je považováno za odstranitelnou vadu návrhu. Z postupu Okresního soudu v Karlových Varech a z reakce stěžovatelky na výzvu soudu má Ústavní soud za to, že stěžovatelce byla dána reálná možnost vadu návrhu odstranit, že této možnosti nevyužila a volila procesní postup, který nemohl vést k jinému postupu než takovému, jaký byl obecnými soudy realizován. V takové situaci pak nelze relevantně namítat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny tvrzením o odepření práva na soudní ochranu.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 15. května 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru