Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 438/2000Nález ÚS ze dne 28.08.2001Zásada "in dubio pro reo" - skutková podstata trestného činu zpronevěry

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkZavinění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 128/23 SbNU 233
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.438.2000
Datum vyhlášení20.09.2001
Datum podání24.07.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248

141/1961 Sb., § 125 odst.1, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 438/2000 ze dne 28. 8. 2001

N 128/23 SbNU 233

Zásada "in dubio pro reo" - skutková podstata trestného činu zpronevěry

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti P.

D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června

2000, sp. zn. 4 To 50/2000, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu

v Brně ze dne 19. října 1999, sp. zn. 11 T 30/97, za účasti

Vrchního soudu v Olomouci, a to se souhlasem účastníků bez ústního

jednání, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. června 2000,

sp. zn. 4 To 50/2000, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne

19. října 1999, sp. zn. 11 T 30/97, se zrušují.

Odůvodnění:

Dne 24. července 2000 byla Ústavnímu soudu doručena, ve lhůtě

dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), ústavní

stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku odvolacího

soudu, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne

19. října 1999, sp. zn. 11 T 30/97, jímž byl stěžovatel odsouzen

pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 250 odst. 1 a 4 zákona

č. 140/1961 Sb., trestního zákona ve znění pozdějších předpisů

(dále jen "trestní zákon"), a stěžovatel byl odsouzen nově pro

trestný čin zpronevěry dle ustanovení § 248 odst. 1 a 4 trestního

zákona k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a zákazu

činnosti (podnikání s předmětem koupě zboží za účelem jeho dalšího

prodeje a prodej) na dobu pěti let. Současně mu byla uložena

povinnost k náhradě části způsobené škody v úhrnné výši 11 359

429 Kč.

Spolu s ústavní stížností stěžovatel požádal o odložení

vykonatelnosti napadených rozsudků.

Z ústavní stížnosti, doplněné podáním nově zvoleného právního

zástupce ze dne 1.října 2000, vyplývají následující argumenty

stěžovatele.

Stěžovatel rekapituluje rozsudečné výroky soudů obou stupňů

a uvádí, že ze srovnání obou znění je zřejmé, že odvolací soud

pouze přizpůsobil jednání ve skutku k nové aplikaci § 248 odst.

1, 4 trestního zákona a zaměnil dřívější "vylákání peněz" za

"nepoužití ke stanovenému účelu - výlučnému určení na úhradu

tiskařských strojů". Z věcného hlediska však zůstal skutek

nezměněn a již tato diformita právního posouzení téhož skutku

oběma soudy je zarážející. Stěžovatel je přesvědčen, že odvolací

soud zcela pominul, že na podkladě kupních smluv

s G., a.s., L., a s K., s.r.o., jednal pouze jako jednatel

A. D. C., spol. s r.o., (dále jen "ADC Brno"), tedy subjektu

vztahů podle obchodního zákoníku, jehož byl orgánem. Dále trestní

soudy přehlédly, že podle soukromého práva přešly zaplacené zálohy

do majetkové sféry ADC Brno a nikoli do soukromého vlastnictví

stěžovatele. Z tohoto důvodu nemohly složené prostředky ex lege

představovat prostředky, které mu byly svěřeny, přičemž

konstruované "svěření peněz pouze ke stanovenému účelu" neobsahuje

ani jedna z kupních smluv. Kromě toho by taková, snad teoreticky

možná doložka, byla v praxi zcela ojedinělá a v podstatě by

znamenala ochromení obchodní činnosti ADC Brno. Stěžovatel dále

uvádí, že odvolací soud nejen abstrahoval od obchodněprávní

podstaty věci, ale pominul i ustálenou trestní judikaturu (např.

Rt 56/94) podle které nejde o zpronevěru ani tam, kde zavázaný

dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než který uvedl

jako účel půjčky. Obsah pojmu "svěřené věci" pak dostatečně

objasňuje rozhodnutí Rt 28/92 a stěžovatel je přesvědčen, že on

při transakcích za ADC Brno zájmy poškozených neopomíjel. Je proto

přesvědčen, že z výše uvedených důvodů není naplněna objektivní

stránka činu a jeho nutné zákonné znaky.

Dále stěžovatel argumentuje tím, že chybí-li znaky (nebo

některý z nich) objektivní stránky, nelze z hlediska subjektivní

stránky činu dovodit žádnou formu zavinění. Pokud pak soud prvého

stupně uvedl, že se stěžovatel k činu doznal, uvádí, že se tak

nestalo, neboť soudu popsal jednotlivá obchodní jednání. Odvolací

soud pak nutný znak subjektivní stránky odvodil z vnějších

okolností za použití nepřímých důkazů, avšak pominul všechny nutné

aspekty nepřímého dokazování a zřetelně se uchýlil k politickému

sloganu současné doby o "nejpravděpodobnějším vytunelování".

Odvolacímu soudu se v žádném případě nepodařilo sestavit ucelený

a logický důkaz o vině, který by nevzbuzoval oprávněné pochybnosti

o souvislostech a závěrech. V tomto bodě poukázal i na nález ÚS ČR

ve věci stěžovatele Š., (nález sp. zn. II. ÚS 418/99, ze dne 3.

srpna 2000).

Stěžovatel dále uvedl, že i když se některé obchodní kroky

dodatečně ukázaly jako netypické, (např. při pátrání po včasném

složení peněz bylo zjištěno, že jde ve skutečnosti nikoli o účet

CS P., tedy společnosti, se kterou obchod probíhal, ale o účet

jiné společnosti - T., spol. s r.o., ), takové smlouvy v obchodním

styku o inkasu peněz existují (§ 692 a násl. obchodního zákoníku

per analogian), a existují i v mezinárodním platebním styku.

Stěžovatel upozornil, že on ani jeho společník R. S. neměli osobní

vztahy s osobami ve statutárních orgánech CS P. či T. Praha 5.

Soudy rovněž v průběhu dokazování odmítly provést a vzít v úvahu

důkaz trestním oznámením na jednatele CS P. Š. S., a stejně tak

nevzaly v úvahu nabídku francouzské firmy G. T., zprostředkovanou

osobou jménem R., která dokládala reálnost obchodů s levnějšími

tiskařskými stroji z Ruska, kam v minulosti bylo z bývalé ČSSR

dodáno značné množství takových strojů z produkce firmy A. Adamov.

Z výše uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že odvolací

soud dospěl k závěru o vině na podkladě vadně zpracovaných

nepřímých důkazů, nesprávně interpretoval pojem "přisvojení si

cizí věci, která mu byla svěřena ke stanovenému účelu",

a nesprávně posoudil subjektivní stránku činu. Stěžovatel proto

uzavírá, že soudy fakticky sklouzly na kritérium jakési objektivní

odpovědnosti, k čemuž patrně byly pohnuty jím způsobeným, avšak

nezaviněným a nezamýšleným následkem. Je proto přesvědčen, že

došlo k porušení jeho práva na právní jistotu v právním státě dle

čl. 1 Ústavy, práva na řádnou soudní ochranu dle článků 90 a 95

Ústavy, jakož i práva na fair proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stejně tak byla

porušena i zásada, že není trestu bez zákona (čl. 39 Listiny),

a že trestnost činu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona

účinného v době spáchání trestného činu (čl. 40 odst. 6 Listiny).

Pro úplnost třeba uvést, že ve svém původním podání namítal

stěžovatel též porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, když soudy

kriminalizovaly legální dispozici s penězi ve vlastnictví jeho

firmy.

Vrchní soud v Olomouci, prostřednictvím předsedy senátu 4 To,

k ústavní stížnosti a jejímu doplnění zejména uvedl, že neshledal

tvrzené porušení základních práv stěžovatele. Uvedl, že soudy

nemají povinnost provádět veškeré důkazy navržené stranami, ale

mají postupovat tak, aby byl, ve smyslu § 2 odst. 5 trestního

řádu, zjištěn skutkový stav věci, o kterém nejsou důvodné

pochybnosti, a to v rozsahu, který je pro takový závěr nezbytný.

Případná změna výpovědi jednoho ze svědků je pro posouzení

subjektivní i objektivní stránky jednání irelevantní a významu

může nabýt pouze v případě posuzování jednání svědka S.

z hlediska § 9 odst. 2 trestního zákona. Účastník dále uvedl, že

některé námitky uvedené v ústavní stížnosti nejsou námitkami

zakládajícími přezkumnou činnost Ústavního soudu, ale mohou být

předmětem přezkumné činnosti soudů obecných, v daném případě již

jen Nejvyššího soudu ČR. Za zcela neopodstatněné považuje účastník

také tvrzení stěžovatele, že rozsudek odvolacího soudu je

v rozporu s právní jistotou v právním státě, neboť ji naopak dává

v rozsudku jmenovaným poškozeným subjektům.

K věci si Ústavní soud vyžádal rovněž spis vedený u Krajského

soudu v Brně pod sp. zn. 11 T 30/97, a po posouzení jeho obsahu

a předběžném posouzení výše uvedených argumentů vyhověl usnesením

ze dne 10. dubna 2001 žádosti stěžovatele a odložil vykonatelnost

napadeného rozhodnutí vrchního soudu.

Poté, co vzal na vědomí souhlas účastníků s tím, aby bylo

rozhodnuto bez ústního jednání, posoudil Ústavní soud zevrubně

argumentaci ústavní stížnosti, obsah vyjádření a pečlivě zvážil

skutečnosti obsažené ve spisu. Na základě těchto zjištění pak

dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná, a to

z následujících důvodů.

V průběhu řízení bylo nepochybně zjištěno, že stěžovatel byl

spolumajitelem a zároveň jednatelem firmy, která měla roční obrat

zhruba 18 miliónů Kč. Pohyb na účtu společnosti byl v částkách

několika set tisíc korun, přičemž výše zůstatku se pohybovala

od jednoho do (výjimečně) 4 miliónů Kč. Poukázání záloh předem od

G. a K. a jejich soustředění na účtu firmy bylo v hospodaření

firmy zjevně záležitostí zcela mimořádnou, třeba však konstatovat,

že až do tohoto okamžiku považuje i odvolací soud všechny

transakce za legální a odmítá názor soudu prvého stupně

o podvodném vylákání zmíněných záloh. V té době přichází od CS P.

nabídka s až podezřele výhodnými cenami, které však podle názoru

stěžovatele a jeho společníka nebyly nereálné a mohly přinést

jejich firmě zisk ve výši cca 6 miliónů korun. Stěžovatel proto

dává pokyn k poukázání částky takřka 16 miliónu korun na účet,

který mu byl sdělen, přičemž je zřejmé, že společnost ADC Brno,

jejímž byl stěžovatel jednatelem, byla v rozhodné době vlastníkem

převáděných finančních prostředků a z titulu tohoto vlastnictví

s nimi byla oprávněna nakládat. Ze žádného dokladu ve spise pak

neplyne, že by poukázaná částka byla nějak blokována či vázána ve

prospěch Ads., a.s., přičemž lze souhlasit se stěžovatelem, že

obdobný závazek ani není v obchodním styku reálný a byl by pro

jakoukoliv firmu krajně nevýhodný a nepraktický.

Skutečností pak je, že bezprostředně pro dojití peněz na účet

u Komerční banky v Praze, který se ukázal být, nikoli účtem CS P.,

ale společnosti T. Praha 5, byly peníze z účtu vybrány a předány

neznámé osobě a jejich další osud je neznámý. Kolem tohoto vybrání

a předání peněz se objevuje jméno K., který je ve věci vyslechnut

jako svědek a jehož výpovědi oba soudy věří, ač nebyl odstraněn

rozpor mezi jeho výpovědí a výpovědí další osoby přítomné vybrání

peněz v hotovosti, svědka V., proti němuž bylo trestní stíhání

zastaveno. Nebylo objasněno, z čí strany vzešel podnět k účasti

Vi. při vybírání vkladu v hotovosti ani kdo byl třetím mužem,

který oba jmenované do banky doprovázel. V průběhu řízení nebyly

prokázány žádné přímé vazby stěžovatele na tyto osoby, nutno však

uvést, že tyto okolnosti s kvalifikací jednání stěžovatele

bezprostředně nesouvisejí a Ústavní soud je konstatuje pouze pro

dokreslení, že již přípravné řízení vykazovalo vážné mezery.

V této souvislosti vyjadřuje Ústavní soud též podivení nad tím, že

údajně nezákonné jednání bylo přičítáno toliko jednomu z jednatelů

firmy, když ze spisu je zcela zřejmé, že R. S. jako druhý jednatel

byl do celé věci zasvěcen a na zajišťování obchodu se podílel.

Jak vyplývá ze spisu, byl stěžovatel přesvědčen, že celá

transakce vyjde, a vidina zisku téměř 40 % vedla k tomu, že spolu

s druhým jednatelem společnosti zajišťovali skladové prostory

a rozesílali nabídky na koupi strojů. Stěžovateli lze nepochybně

v obecné rovině vytknout, že částku, která představovala téměř

všechny prostředky společnosti, převedl, aniž by si ověřil

existenci údajného skladu u Moskvy, vlastnictví strojů nabízených

společností CS P., jejich technický stav a faktickou existenci,

důvěryhodnost osoby jménem Sz., která za tuto společnost jednala

a v neposlední řadě pak vlastníka účtu u Komerční banky, na který

měly být peníze poukázány.

Pokud však odvolací soud právě od posledně zmíněného

riskantního a předem neověřeného poukázání peněz odvozuje naplnění

skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, kterého se měl

stěžovatel dopustit v úmyslu přímém, je Ústavní soud nucen

konstatovat, že v odůvodnění rozsudku nezvratné důkazy pro takový

závěr absentují. To, co lze v obecné rovině klást, dle názoru

Ústavního soudu, stěžovateli za vinu, je uvedeno v předchozím

odstavci tohoto odůvodnění. Tyto okolnosti, které jediné byly

v průběhu řízení zjištěny (a stěžovatel je také v podstatě

doznává) však podle přesvědčení Ústavního soudu nemohou svědčit

pro přímý ani nepřímý úmysl stěžovatele někoho poškodit na majetku

či o jeho srozumění s tím, že se tak stane. Stěžovatel si však

nepochybně musel být vědom, že použitím finančních prostředků

v rozsahu, který prakticky odčerpal téměř všechny finanční

prostředky firmy, byť ve víře, že se tak děje jen na velmi krátkou

dobu, může v případě krachu obchodu poškodit nejen vlastní firmu,

ale i složitele záloh. Bez přiměřených důvodů se však spoléhal, že

se tak nestane. Takové jednání, podle přesvědčení Ústavního soudu,

naplňuje znaky zavinění formou vědomé (a hrubé) nedbalosti,

k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry je však

třeba zavinění úmyslného.

Dále třeba uvést, pokud jde o naplnění objektivních znaků

trestného činu zpronevěry, že ani v trestním právu nemůže být

abstrahováno od aspektů práva soukromého. Stěžovatel uzavřel se

svými obchodními partnery (G., a.s. L. a K., s.r.o., Zlín) kupní

smlouvy podle obchodního zákoníku. Pojmovým znakem takové smlouvy

je přechod vlastnictví, když prodávající se zavazuje věc, výměnou

za peníze, dodat, tedy převést do vlastnictví kupujícího, který se

naopak zavazuje zaplatit kupní cenu a věc převzít. Na tomto

charakteru kupní smlouvy nic nemění skutečnost, že v obchodním

styku bývá obvyklé požadovat zaplacení záloh a v některých

případech i složení kupní ceny předem. Ústavní soud konstatuje, že

tyto aspekty zcela transparentně vyložil Nejvyšší soud ČR

v rozsudku 4 Tz 54/99, ve kterém, ke stížnosti ministra

spravedlnosti, se vyslovil k analogickému případu, kdy záloha byla

právnickou osobou užita k jiným účelům. Nejvyšší soud ČR uvedl, že

v případě, že záloha poskytnutá právnické osobě na úseku její

podnikatelské činnosti v souvislosti se zakázkou byla řádně

a v souladu s předpisy o účetnictví (zejména zákon o účetnictví č.

563/1991 Sb.) zaúčtována jako příjem, pak její použití v rámci

podnikatelské činnosti, stejně jako jiného příjmu, nemůže být

považováno za zpronevěru ve smyslu § 248 tr.zák. Podle názoru

Nejvyššího soudu ČR by o takový trestný čin mohlo jít jen

v případě, že se zákazník při předání částky výslovně vymínil, že

jí bude použito k nákupu zcela konkrétních věcí - muselo by se

tedy jednat např. o smlouvu o obstarání konkrétní věci, či

o smlouvu o zprostředkování. Ústavní soud je nucen konstatovat, že

v případě stěžovatele neshledal žádný jednoznačný důkaz pro

tvrzení, že takto byly zálohy od smluvních partnerů složeny

a konkretizovány.

Ústavní soud ve své judikatuře (např. nález II. ÚS 418/99)

vyslovil, že k tomu, aby bylo možno rozhodnout o vině a trestu je

třeba, aby řetězec důkazů nevyvolával důvodné pochybnosti. Pokud

tomu tak není, je třeba rozhodnout ve prospěch obviněného. Tyto

závěry jsou v souladu i s judikaturou Evropského soudu pro lidská

práva, který opakovaně (např. ve věci Barbera, Messequé a Jabardo

z roku 1988, A-146) upozornil, že každý případ, který vyvolává

sebemenší důkazní pochybnosti musí být vyložen ve prospěch

obviněného.

S ohledem na uvedené skutečnosti konstatuje Ústavní soud, že

napadená rozhodnutí jsou rozhodnutími, která vzešla z řízení,

které ve svém celku porušilo právo stěžovatele na spravedlivý

proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny. Nerespektování

zásady in dubio pro reo, jako obecného právního principu

uznávaného a respektovaného civilizovanými státy, pak ve svých

důsledcích představuje i porušení principů právního státu,

založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana, za který

Ústava v čl. 1 Českou republiku prohlašuje.

Z těchto důvodů napadená rozhodnutí obecných soudů podle

ustanovení § 82 odst. 3 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavnímsoudu, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. srpna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru