Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 438/06Nález ÚS ze dne 12.12.2006Odměna advokáta ustanoveného jako opatrovníka

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání ... více
Věcný rejstříkOpatrovník
advokát/odměna
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 225/43 SbNU 535
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.438.06
Datum vyhlášení09.01.2007
Datum podání24.07.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

85/1996 Sb., § 1

99/1963 Sb., § 29 odst.3, § 140 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 438/06 ze dne 12. 12. 2006

N 225/43 SbNU 535

Odměna advokáta ustanoveného jako opatrovníka

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické - ze dne 12. prosince 2006 sp. zn. IV. ÚS 438/06 ve věci ústavních stížností JUDr. J. D. Z. proti rozsudkům Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 41 C 218/2006, sp. zn. 41 C 230/2006, sp. zn. 41 C 242/2006, sp. zn. 44 C 400/2006, sp. zn. 44 C 412/2006, sp. zn. 44 C 424/2006, sp. zn. 44 C 436/2006, sp. zn. 44 C 462/2006, sp. zn. 44 C 523/2006, sp. zn. 44 C 535/2006, sp. zn. 44 C 547/2006, sp. zn. 44 C 559/2006, sp. zn. 44 C 579/2006, sp. zn. 44 C 591/06 a rozsudkům téhož soudu ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. 41 C 310/2006, sp. zn. 41 C 282/2006 a ze dne 23. 5. 2006 sp. zn. 41 C 294/2006, jimiž byly zamítnuty stěžovatelčiny návrhy na zaplacení odměny a hotových výdajů.

I. V záhlaví tohoto nálezu uvedenými rozhodnutími, a to v jejich bodech III., bylo porušeno základní právo stěžovatelky na legitimní očekávání garantované čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Proto se tato rozhodnutí v rozsahu výroku III. ruší.

Odůvodnění:

I.

Včas podanými, jakož i z pohledu ostatních zákonných náležitostí formálně bezvadnými ústavními stížnostmi napadla stěžovatelka shora uvedená rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4, neboť má za to, že jimi byl porušen čl. 9 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 11 odst. 1, čl. 26, čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Napadenými rozhodnutími obecného soudu byly zamítnuty návrhy na zaplacení odměny a hotových výdajů, které stěžovatelka ve vztahu k soudu uplatnila poté, co předtím byla tímto soudem ustanovena jako advokátka opatrovníkem žalovaných, kteří byli pro soud nezastižitelní [§ 29 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen " o. s. ř.")].

Stěžovatelka v podaných ústavních stížnostech vyjádřila nesouhlas s výkladem ustanovení § 29 o. s. ř. a § 140 odst. 2 o. s. ř., provedený obecným soudem. Dále stěžovatelka odkázala na řadu nálezů Ústavního soudu a navrhla, aby v záhlaví citovaná rozhodnutí byla nálezem Ústavního soudu zrušena.

K žádosti Ústavního soudu se k věci vyjádřila předsedkyně senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4. Ve vyjádření uvedla, že ustanovením stěžovatelky opatrovníkem žalovaných byla řešena katastrofální situace, ve které se soud nacházel. Bez tohoto kroku by řízení ve velkém počtu věcí obdobného typu, kde žalovaný je neznámého pobytu, nemohla vůbec proběhnout. S ohledem na dřívější rozhodnutí Ústavního soudu nebylo možné ustanovit opatrovníkem pracovníka soudu a ustanovování opatrovníků z řad rodinných příslušníků se rovněž neosvědčilo, neboť s ustanovením pravidelně nesouhlasili. Dále předsedkyně senátu uvedla, že v době ustanovení stěžovatelky opatrovníkem počítala s tím, že toto opatrovnictví bude za odměnu. V mezidobí se však konala gremiální porada Městského soudu v Praze za účasti soudců Nejvyššího soudu, která dospěla k závěru, že výkon funkce opatrovníka dle 29 odst. 3 o. s. ř. není možno považovat za výkon advokacie ve smyslu odst. § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 85/1996 Sb.") s tím, že by se mohlo jednat pouze o funkci opatrovníka pro řízení podle zvláštního právního předpisu, je-li vykonávána advokátem (např. detenční řízení podle § 191b odst. 2 o. s. ř.). Pouze takových řízení se dle výkladu provedeného gremiální poradou měla týkat i novela § 140 odst. 2 o. s. ř., provedená zákonem č. 205/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 205/2005 Sb."). Proto stěžovatelce nebyla přiznána odměna ani hotové výdaje a záměrně byl přidán zamítavý výrok, aby existoval výrok, který by mohl být předmětem přezkumu. Výši odměny advokátní tarif v rozhodné době také nestanovil. Nešlo o ustanovení zástupce soudem podle § 30 o. s. ř., kde má být stanovena odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Až novela účinná od 1. 9. 2006 počítá s odměnou advokáta ustanoveného soudem účastníku řízení, jehož pobyt není znám. Dále předsedkyně senátu vyslovila rétorickou otázku, proč má být osobám, které se záměrně vyhýbají soudním řízením ustanoven opatrovníkem advokát, kterého má platit stát, když v případech, kde účastníci žádají o ustanovení zástupce podle § 30 o. s. ř. jsou zkoumány jejich majetkové poměry a zástupce z řad advokátů jim ne vždy je ustanoven. Na závěr uvedla, že s ohledem na množství věcí, které musejí být rozhodovány s opatrovníkem, vyžaduje dle jejího názoru otázka procesního postupu vůči osobám neznámého pobytu nějakou pružnější komplexní úpravu s větším důrazem na odpovědnost občana. Rozhodnutí o ústavních stížnostech ponechala zcela na úvaze Ústavního soudu.

Ač vyzvána, předsedkyně senátu 44 C Obvodního soudu pro Prahu 4 se k ústavním stížnostem nevyjádřila.

Z přiložených napadených rozsudků Ústavní soud zjistil, že návrhy stěžovatelky jako ustanoveného opatrovníka žalovaných, aby jí byla zaplacena v jednom každém případě odměna a hotové výdaje v celkové částce 1 575 Kč, byly zamítnuty. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecný soud nepovažoval výkon funkce opatrovníka ustanoveného podle § 29 odst. 3 o. s. ř. za výkon advokacie, neboť podle § 1 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. se za poskytování právních služeb považuje činnost opatrovníka pro řízení podle zvláštního předpisu, je-li vykonávána advokátem. O takový případ se však dle názoru soudu nejednalo. Stěžovatelka souhlasila s výkonem funkce opatrovníka žalovaných a podle názoru soudu jí odměnu a hotové výdaje jako advokátce nelze přiznat, a proto byly její návrhy zamítnuty.

Stěžovatelka byla ustanovena opatrovníkem v předmětných řízení dne 1. 2. 2006, resp. 3. 2. 2006.

II.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. K takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce mj. tím, že při interpretaci jednoduchého práva zcela přehlédnou základní práva některého z účastníků sporu, jimž jsou povinny dle čl. 4 Ústavy poskytnout adekvátní ochranu.

Ústavní soud, jsa vázán petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 89/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 58), zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele, garantovaného čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání ochrany majetku. Legitimní očekávání ve smyslu výše citovaného ustanovení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [např. nálezy ve věcech sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (vyhlášen pod č. pod č. 278/2004 Sb.), sp. zn. IV. ÚS 525/02 a sp. zn. I. ÚS 185/04 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 35, svazek 31, nález č. 131, a svazek 34, nález č. 94], ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000, Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001), integrální součástí ochrany majetkových práv.

Dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek" také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).

Ochrana legitimního očekávání, jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, by měla nalézt reflexi v jednotlivých normách jednoduchého práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány ustanovením čl. 4 Ústavy.

III.

Ústavní soud zjistil, že až do přijetí novely o. s. ř., provedené zákonem č. 205/2005 Sb., nezmiňovalo ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., týkající se placení nákladů řízení, funkci opatrovníka vykonávanou advokátem. Od 1. 8. 2005, tj. od účinnosti zmíněné novely o. s. ř. do 31. 3. 2006, tj. do další novely ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., provedené zákonem č. 79/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (dále jen "zákon č. 79/2006 Sb.") byl povinen platit advokátovi, který byl ustanoven jako opatrovník, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát.

Z uvedeného je patrno, že v době, kdy byla stěžovatelka ustanovena jako opatrovník, platila právní úprava, z níž vyplývala povinnost státu platit jí odměnu a hotové výdaje spojené s výkonem funkce opatrovníka. V době rozhodovánísoudu o stěžovatelčině nároku, tj. dne 27. 4. 2006 a 22. 5. 2006, však již stát tuto povinnost zákonem danou neměl, s čímž se obecný soud v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádal, ba na tuto skutečnost ani nereagoval ve vyjádření poskytnutém Ústavnímu soudu. K tomu ovšem Ústavní soud dodává, že vzhledem k překotným změnám občanského soudního řádu, k nimž dochází bez toho, že by jejich nutnost byla zdůvodňována, jakož i bez stanovení legisvakance skrze přechodná ustanovení takových novel, nelze toto opomenutí obecného soudu hodnotit příliš příkře. Naopak, zákonodárce by měl do budoucna pečlivěji vážit veškeré novely tohoto základního procesního předpisu, neboť tempo změn již prakticky vylučuje znalost procesních práv ze strany účastníků řízení, a jak tento případ dokládá, nevědomost o změně lze zaznamenat i na straně soudu.

Dále je ze zjištěných skutečností nepochybné, že nechala-li se stěžovatelka jako advokátka ustanovit opatrovníkem ve 183 případech (dle zjištění Ústavníhosoudu), což představuje nikoli zanedbatelný pracovní a časový nárok (účast při jednání aj.), je nepochybné, že počítala s tím, že jí v souladu s tehdy platnou právní úpravou stát zaplatí hotové výdaje a odměnu. Zde Ústavní soud podotýká, že nesdílí výklad ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., provedený soudci obecných soudů, zjevně ovšem nikoli zákonnými soudci v dané věci, jak vyplývá z vyjádření předsedkyně senátu 41 C Obvodního soudu pro Prahu 4, která přejala výklad učiněný gremiální poradou Městského soudu v Praze, ačkoli sama při ustanovování stěžovatelky neměla pochybnosti o tom, že jí stát její angažmá v roli opatrovníka platit musí (viz její vyjádření). Účelem novely, provedené zákonem č. 205/2005 Sb. bylo totiž vyhovět nárokům na výkon funkce opatrovníka tak, jak je definoval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 629/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 69), který rozhodně neřešil účast opatrovníka toliko ve zvláštních druzích řízení, nýbrž se vyjádřil k řádnosti výkonu funkce opatrovníka obecně v jakémkoli občanskoprávním řízení. Účelem výkladu přijatého gremiální poradou Městského soudu v Praze byla nepochybně rozpočtová úspora soudu. Takto definovaný účel je však v kolizi s účelem, který sledoval zmíněný nález Ústavního soudu. Pokud zákonem č. 79/2006 Sb. s účinností od 1. 4. 2006 stát již povinnost platit odměnu a hotové výdaje advokátu jako opatrovníkovi neměl, nelze tuto úpravu uplatnit tam, kde byl advokát ustanoven opatrovníkem podle úpravy předchozí (tj. případ stěžovatelky), neboť v opačném případě by bylo porušeno jeho základní právo legitimně očekávat zmnožení vlastního majetku plněním ze strany státu.

Vedle této ústavněprávní argumentace nelze přehlížet, že pro přijatý výklad lze nalézt argumenty i v rovině teorie a výkladu jednoduchého práva. Tak v procesním právu platí, žesoud jedná podle procesní úpravy účinné v době jeho jednání, není-li stanoveno jinak. V daném případě však nelze přehlédnout, že zákon č. 205/2005 Sb. stanovením povinnosti státu platit odměnu a výdaje opatrovníkovi ustanovenému z řad advokátů vytvořil novelou procesního kodexu hmotněprávní titul, o nějž opírá nároky stěžovatelka. Byl-li zákonem č. 79/2006 Sb. tento právní titul zrušen s účinností od 1. 4. 2006, bylo v době rozhodování přesto třeba aplikovat tu právní úpravu, která platila v době vzniku právního vztahu mezi stěžovatelkou a státem, a to z důvodu obecně uznávaného zákazu účinků tzv. pravé retroaktivity. Princip zákazu účinků pravé retroaktivity právní normy potvrdil opakovaně i Ústavní soud ve své judikatuře [např. nález ve věci sp. zn. Pl. ÚS 21/96 (vyhlášen pod č. 63/1997 Sb.) nebo nález ve věci sp. zn. I. ÚS 287/04; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 7, nález č. 13, a svazek 35, nález č. 174). I tyto důvody přispívají k výše učiněnému závěru, tj. že soud porušil základní právo stěžovatelky legitimně očekávat zmnožení majetku plněním od státu.

Ústavnísoud z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ústavním stížnostem podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadená rozhodnutí po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu) podle ustanovení § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru