Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 437/98Nález ÚS ze dne 24.02.2000Vyvolání stavu tísně při možnosti vyvlastnění nemovitosti ve veřejném zájmu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkvlastnické právo/přechod/převod
Tíseň
Nápadně nevýhodné podmínky
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 29/17 SbNU 215
EcliECLI:CZ:US:2000:4.US.437.98
Datum vyhlášení09.03.2000
Datum podání15.10.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.k


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 437/98 ze dne 24. 2. 2000

N 29/17 SbNU 215

Vyvolání stavu tísně při možnosti vyvlastnění nemovitosti ve veřejném zájmu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti S. Š.,

proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 1998, čj. 44

Ca 98/98-14, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka

řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8. 1998, čj. 44

Ca 98/98-14, se zrušuje.

Odůvodnění:

Stěžovatel se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení

shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 8.

1998, čj. 44 Ca 98/98-14, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí

Okresního úřadu Praha-východ, okresního pozemkového úřadu, ze dne

31. 3. 1998, čj. PÚ-R 2617, jímž bylo podle § 9 odst. 4 zákona č.

229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému

zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen

"zákon o půdě"), rozhodnuto, že stěžovatel se nestává vlastníkem

pozemku dle PK v k.ú. B. Ústavní stížností napadené rozhodnutí je

podle tvrzení stěžovatele v rozporu s čl. 1 Ústavy ČR, který

prohlašuje ČR za právní stát, založený na úctě k právům a svobodám

člověka a občana, čl. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina), který zakazuje diskriminaci, čl. 4 Listiny, který

určuje možnosti omezení základních práv a čl. 1 Dodatkového

protokolu k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních

svobod, podle něhož má každá osoba právo pokojně užívat svůj

majetek. V odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že se neztotožňuje

se závěry ve věci dosud rozhodujících orgánů veřejné moci, které

v dosavadních řízeních o jeho restituční věci rozhodly v jeho

neprospěch, byť každý z jiného důvodu. Uvádí, že nemůže souhlasit

se závěrem Krajského soudu v Praze, podle něhož předmětnou kupní

smlouvu neuzavřel ve stavu tísně, kterou ve svém rozhodnutí naopak

uznal Okresní úřad Praha-východ, okresní pozemkový úřad. Na

podporu svého tvrzení, že okolnosti celého případu ukazují, že

jinak než v tísni by pozemek neprodal, uvádí, že se jednalo

o jediný majetek, který měl po rodičích, osobně na něm po řadu let

pracoval, pěstoval na něm zeleninu a ovoce a po seznámení se

s novou metodou pěstování jablek prováděl od roku 1962

rekultivační práce na jílovitém pozemku tak, aby na něm mohl

pěstovat vřetenokordony (cca 250 kusů). Skutečnost, že na takto:

rekultivovaném a ovocnými stromy osázeném pozemku byly fyzicky

zahájeny geodetické práce a bagrování, a teprve poté oznámeno ze

strany tehdejšího MNV, že na pozemcích bude probíhat výstavba,

podle jeho tvrzení nesporně dokládá vyvolání stavu tísně vůči jeho

osobě, což konec konců ve svém rozhodnutí uznal i Okresní úřad

Praha-východ, okresní pozemkový úřad.

Z obsahu ústavní stížnosti a k ní připojených příloh, dále

z obsahu vyžádaných spisů Okresního úřadu Praha-východ, okresního

pozemkového úřadu, čj. PÚ-R 2617, a spisu Krajského soudu v Praze,

sp. zn. 44 Ca 98/98, Ústavní soud zjistil, že v řízení podle § 9

odst. 4 Okresní úřad Praha-východ, okresní pozemkový úřad (dále

jen "pozemkový úřad") dospěl k závěru, že stěžovatel sice uzavřel

kupní smlouvu ohledně předmětných nemovitostí v tísni, ovšem

nikoliv za nápadně nevýhodných podmínek, když ze znaleckého

posudku objednaného pozemkovým úřadem vyplynulo, že kupní cena

prodávané nemovitosti byla stanovena v částce 37 726,- Kčs, což

bylo o 6 975,- Kčs více, než byla cena zjištěná podle tehdejších

cenových předpisů. Z tohoto důvodu nebyla tedy podle názoru

pozemkového úřadu splněna podmínka nápadně nevýhodných podmínek na

straně prodávajícího. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel

opravný prostředek, v němž uvádí, že se znaleckým posudkem

objednaným pozemkovým úřadem nesouhlasí, a dále zdůrazňuje, že se

pozastavuje nad tím, že nebyl znalcem vyzván k objasnění celé

záležitosti tehdejšího prodeje.

Krajský soud v řízení o opravném prostředku dospěl k závěru,

že není důvodný. Své potvrzující rozhodnutí odůvodnil tak, že

pozemkový úřad při posuzování restituční věci správně vycházel ze

skutečnosti, že k naplnění restitučního titulu podle ust. § 6

odst. 1 písm. k) zákona o půdě musí být prokázáno, že kupní

smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek,

přičemž tíseň a nápadně nevýhodné podmínky podle cit. ustanovení

je třeba posuzovat odděleně jako dva předpoklady, bez jejichž

současného naplnění v době uskutečnění právního úkonu nelze

úspěšně uplatnit právo na obnovu vlastnictví k žádané nemovitosti.

Soud se v projednávané věci ale neztotožnil s právním názorem

pozemkového úřadu, že posuzovanou kupní smlouvu navrhovatel

uzavřel v tísni, jak má na mysli § 6 odst. 1 písm. k) zákona

o půdě. Podle soudu stěžovatel, který prodal žádaný pozemek čsl.

státu z důvodu veřejného zájmu, nejednal ve stavu tísně, neboť při

každém výkupu pozemků ve veřejném zájmu, bez ohledu na politické

a společenské poměry ve společnosti, se vždy každý vlastník

dotčeného pozemku nachází ve stejné situaci, kdy se musí

rozhodnout, zda pozemky prodá či ne. Pokud orgány zastupující stát

tyto vlastníky upozorňují i na možnost vyvlastnění pozemků,

nejednají nesprávným nebo nezákonným způsobem. V posuzované

restituční věci by tedy navrhovatel při vyvlastnění předmětného

pozemku obdržel peněžitou náhradu podle tehdy platného cenového

předpisu. Vzhledem k tomu, že pozemek čsl. stát od stěžovatele

vykoupil za účelem realizace výstavby bytových jednotek, tedy ve

veřejném zájmu, soud neshledal na straně prodávajícího tíseň při

uzavření kupní smlouvy. Vzhledem k tomu, že soudem nebyla na

straně stěžovatele shledána tíseň při uzavření kupní smlouvy,

nezabýval se již prokázáním nápadně nevýhodných podmínek při

uzavření kupní smlouvy, k nimž pouze obecně uvádí, že by nemusely

spočívat pouze ve finančním poškození prodávajícího, ale

i v jiných skutečnostech, na které stěžovatel poukazoval.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

k ústavní stížnosti odkazuje v plném rozsahu na odůvodnění svého

rozsudku a dále uvádí, že nepopírá, že situace stěžovatele byla

před uzavřením kupní smlouvy ze subjektivního hlediska velmi

nepříjemná, protože pozemek zrekultivoval a vysázel na něm malé

stromky, což byla práce nepochybně velmi fyzicky náročná

a namáhavá. Nicméně za situace, kdy jeho pozemek byl určen pro

výstavbu bytových jednotek, tedy pro stavby ve veřejném zájmu,

nelze hodnotit stav prodávajícího při uzavření takové smlouvy

o prodeji pozemku za stav tísně ve smyslu restitučního titulu

podle ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, protože tento

stav nemá žádnou souvislost s politickým nátlakem tehdejší doby

nesvobody. Soud je proto toho názoru, že stěžovatel nejednal pod

žádným politickým nátlakem a kupní smlouvu o prodeji pozemku

uzavřel bez ohledu na poměry panující ve společnosti v uvedeném

období.

Okresní úřad Praha-východ, okresní pozemkový úřad, Pozemkový

fond ČR a město B., se v řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §

28 odst. 2 zákona č. 192/1993 Sb. vzdaly svého postavení

vedlejších účastníků.

Po seznámení se s průběhem dosavadních řízení a právními

závěry v předmětné restituční věci, o které Krajský soud v Praze

opřel své rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní

stížnost je důvodná, neboť stěžovateli nebyla v dosavadních

řízeních poskytnuta dostatečná ochrana, čímž došlo k porušení čl.

36 odst. 1 Listiny, v němž je zakotveno právo na spravedlivý

proces. K tomuto závěru Ústavní soud dospěl, respektuje svoji

dosavadní ustálenou judikaturu, podle níž není v rámci řízení

o ústavních stížnostech vybaven přezkumnou pravomocí ve vztahu

k rozhodnutím orgánů veřejné moci. V daném případě však spatřuje

Ústavní soud překročení ústavně právních mezí daných orgánům

veřejné moci ve způsobu, jakým orgány veřejné moci postupovaly při

interpretaci kategorie tísně, a to jak z hlediska procedurálního,

tak z hlediska obsahového výkladu této kategorie v daném

konkrétním případě.

Ústavnímu soudu se totiž jeví zjednodušeným přístup, kdy

Krajský soud v Praze opřel své potvrzující rozhodnutí o odkaz na

existenci veřejného zájmu na případném výkupu a poukaz na rovné

postavení všech v úvahu přicházejících vlastníků nemovitostí

spadajících do území, v němž má být konkrétní účel ve veřejném

zájmu realizován, a to za situace, kdy naopak pozemkový úřad

v předmětném restitučním řízení kategorii tísně na straně

stěžovatele uznal, přičemž ji jmenovitě opřel nejen o tvrzení

žadatele o restituci, ale i svědecké výpovědi dvou osob, z nichž

jedna mimo jiné, a to ve shodě s tvrzením stěžovatele, poukázala

na to, že k realizaci vlastního prodeje došlo až poté, co na

předmětném pozemku byly již fakticky zahájeny stavební práce, což

lze podle názoru Ústavního soudu nesporně vnímat jako skutečnost,

která by se mohla spolupodílet na navození stavu tísně na straně

vlastníka pozemku, jehož se taková aktivita cizích subjektů

dotýká. Ústavní soud je tedy toho názoru, že samotná existence

veřejného zájmu, eventuálně legální možnost nuceného vyvlastnění

v případě nezískání pozemku od dosavadního vlastníka pro výstavbu

ve veřejném zájmu smluvní cestou, ještě nevylučuje a priori (jak

ve svém rozhodnutí dovozuje krajský soud) v jednotlivém konkrétním

případě na straně prodávajícího vytvoření stavu tísně v intenzitě

odpovídající obsahu § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě. Zásada

priority dohody před nuceným vyvlastněním při opatřování

nemovitostí k realizaci účelů ve veřejném zájmu nemůže být

v prostředí právního státu vnímána tak, že možnost získání

nemovitosti proti vůli vlastníka v rámci vyvlastňovacího řízení

činí legitimními dřívější protiprávní zásahy do vlastnictví.

Za dané situace má proto Ústavní soudu za to, že

v dosavadních řízeních nebylo učiněno zadost stěžovatelovu právu

na spravedlivý proces, a proto Ústavnímu soudu nezbylo, než

ústavní stížnosti podle § 82 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, vyhovět a rozsudek

Krajského soudu v Praze zrušit. Pro úplnost pohledu na věc

z hlediska ústavně právního považuje Ústavní soud za nezbytné

uvést, že tímto zprůchodněním procesních práv stěžovatele

neinstruuje Ústavní soud ve věci věcně a místně rozhodující orgány

veřejné moci jak předmětnou věc rozhodnout. Z téhož důvodu se

Ústavní soud rovněž nijak nevyjadřuje ani k závěrům orgánů veřejné

moci ve vztahu k nápadně nevýhodným podmínkám, jejichž posouzením

v dané konkrétní věci se Krajskýsoud v Praze dosud obsahově

nevyjádřil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 24. února 2000

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru