Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 437/97Usnesení ÚS ze dne 04.05.1998

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
Věcný rejstříkvazba/vzetí do vazby
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.437.97
Datum podání20.11.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 437/97 ze dne 4. 5. 1998

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 437/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti Ch.A., zastoupeného advokátem Mgr. T.M., proti usneseními Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 1362/97, ze dne 31.10.1997, a Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. l Nt 399/97, ze dne 26.9.1997, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na čl. 8 odst. 2, 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označených usnesení obecných soudů. Usnesením Městského soudu v Praze, sp. zn. 44 To 1362/97, ze dne 31.10.1997, byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení soudce Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 Nt 399/97, ze dne 26.9.1997, kterým byl stěžovatel vzat do vazby. Návrh státního zástupce na vzetí do vazby byl podle názoru stěžovatele podán soudu po uplynutí 24 hodin, kdy orgány policie zjistily jeho totožnost a kdy byl faktickým zadržením zbaven osobní svobody. Jak dále v ústavní stížnosti uvádí, dne 12.9.1997 rozhodl ředitel Policie ČR příkazem, čj. PSP-4-121/CP-c-97, ze dne 12.9.1997, o stěžovatelově zajištění za účelem zjištění jeho totožnosti podle ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona ČNR č. 283/1991 Sb., o Policii ČR,

ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o policii"). Při jeho zajištění, když byl v poúrazovém šoku po přepadení, byl u něho nalezen cestovní pas na jméno P.J.M. V průběhu zajištění, když se z poúrazového šoku probral, uvedl do protokolu své jméno a datum narození, na základě čehož byly provedeny daktyloskopické zkoušky, které potvrdily pravdivost jeho výpovědi. Orgány policie tedy bezpečně znaly stěžovatelovu totožnost

2 IV. ÚS 437/97

podstatně déle, než byl dne 25.9.1997, v 10,30 hod. podle úředního záznamu zadržen a 26.9.1997 mu soudcem oznámeno jeho vzetí do vazby. Stížností napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho základní právo garantované v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny, kdy za omezení osobní svobody považuje již skutečnost, že byl zajištěn za účelem zjištění totožnosti. Navrhuje proto zrušení napadených usnesení obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a připojil si spis Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 1 Nt 399/97. K ústavní stížnosti se vyjádřilo rovněž Městské státní zastupitelství, jako vedlejší účastník.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Městský soud v Praze plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Podle jeho názoru nelze lhůtu, po kterou byl stěžovatel zajištěn na základě zákona o policii, včítat do lhůty zadržení, uvedené v § 77 odst. 1 trestního řádu, neboť šlo o jiný institut a jiné důvody zajištění.

Vedlejší účastník Městské státní zastupitelství ve svém vyjádření rovněž zdůrazňuje, že dobu, po kterou byl stěžovatel zajištěn podle § 15 odst. 2 písm. c) zákona o policii pod cizím jménem ke zjištění totožnosti pro účely řízení o jeho vyhoštění, nelze započítat do lhůty podle § 77 odst. 1 trestního řádu. Zákonný důvod k postupu podle § 76 odst. 1 trestního řádu vyvstal teprve v závislosti na zjištění skutečné totožnosti stěžovatele a poznatku, že uvedená osoba má v ČR zakázán pobyt a je zde proto důvodné podezření ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. b) trestního zákona. Námitky stěžovatele proto Městské státní zastupitelství považuje za nedůvodné a současně sděluje své vzdání se postavení vedlejšího účastníka.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného soudního spisu dospěl ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelova námitka, že zjištěním jeho skutečné totožnosti mělo skončit jeho zajištění podle ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona o policii a od této doby byla faktickým zadržením omezena jeho svoboda a počítala se tedy doba jeho zadržení, kdy podle ustanovení § 77 odst. 1 trestního řádu je státní zástupce povinen, nenařídí-li propuštění zadržené osoby, ji ve lhůtě 24 hodin od zadržení odevzdat soudu s návrhem na vzetí do vazby. Tato lhůta byla podle názoru stěžovatele z výše uvedených důvodů překročena, a proto byla rozhodnutími o jeho vazbě porušena jeho ústavně zaručená základní práva obsažená v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny.

Po posouzení těchto námitek ústavní soud především konstatoval, jako i v jiných svých rozhodnutích, že institut zajištění podle ustanovení § 15 zákona o policii má funkci odlišnou od institutu zajištění podle ustanovení § 14 tohoto zákona a týká se případů zajištění z důvodu ukončení pobytu nebo vyhoštění. Doba tohoto zajištění, jehož délka podle ustanovení § 15 odst. 3 tohoto zákona může trvat při zajištění podle odst. 2 nejdéle 30 dnů, se přitom na rozdíl od zajištění podle § 14 tohoto zákona nevčítá do 24 hodinové lhůty pro zadržení podle § 75 a § 76 trestního řádu. Stěžovatel byl dne 12.9.1997 zajištěn podle ustanovení § 15 odst. 2, písm. c) zákona o policii, opravňujícího zajistit osobu, o níž se lze důvodně domnívat, že neoprávněně vstoupila nebo neoprávněně pobývá na území ČR, a řízení o vyhoštění této osoby nemohlo být zahájeno, protože nemohla být zjištěna její totožnost. V průběhu zajištění stěžovatele byla zjištěna jeho totožnost a dále skutečnost, že má zakázán pobyt na území ČR do 31.8.1998. V návaznosti na podezření ze spáchání trestného činu byl stěžovatel dne 25.9.1997 v 10,30 hod. zadržen podle § 76 odst. 1 trestního řádu, bylo mu sděleno obvinění a byl předán soudu v trestním řádem stanovené lhůtě 24 hodin. K návrhu Obvodního státního zastupitelství na vzetí do vazby byl stěžovatel vzat do vazby

3 IV. ÚS 437/97

se zápočtem vazby od chvíle zadržení, tj. od 25.9.1997 od 10,30 hod. Okamžik zadržení podle ustanovení § 75 a § 76 trestního řádu je ohraničen splněním předpokladů, za nichž lze zadržet osobu, která je podezřelá ze spáchání trestného činu nebo jíž bylo sděleno obvinění, je-li tu některý z důvodů vazby pudle § 67 písm. a) až c) trestního řádu. Tento okamžik je zároveň doložen sepsaným protokolem o zadržení, z jehož obsahu lze také dovodit, že ke zjištění totožnosti stěžovatele došlo teprve dne 25. 9. 1997. Z hlediska výše uvedených zjištění neshledal Ústavní soud z titulu námitek uplatněných stěžovatelem k zadržení a následnému vzetí do vazby, jehož se stížností napadená rozhodnutí obecných soudů týkají, porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele obsaženého v čl. 8 odst. 2, 3 Listiny. Dobu od 12.9. do 25.9.1997, po kterou byl stěžovatel zajištěn podle ustanovení § 15 odst. 2 písm. c) zákona o policii, nelze , jak již shora uvedeno, šlo o doby zadržení včítat, přičemž Ústavní soud se shora označeným rozhodnutím o zajištění stěžovatele ze dne 12.9.1997 a dobou zajištění nezabýval, protože proti nim ústavní stížnost nesměrovala.

S ohledem na shora učiněné závěry Ústavnímusoudu nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. května 1998

JUDr. Eva Zarembová soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru