Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 437/04Usnesení ÚS ze dne 11.01.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.437.04
Datum podání16.12.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 437/04 ze dne 11. 1. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele P. Z., právně zastoupeného advokátkou JUDr. Renatou Černou - Plevákovou, Ulrichovo náměstí 737, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tdo 654/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 7 To 127/2004, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 2 T 11/2004,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 12. 2004 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 2. 2006, sp. zn. 11 Tdo 654/2005, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 7 To 127/2004, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. 2 T 11/2004.

Výše uvedenými rozhodnutími obecných soudů mělo dojít k zásahu do práv garantovaných čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Vhledem ke skutečnosti, že podaná ústavní stížnost neobsahovala po formální stránce všechny náležitosti dané zákonem o Ústavním soudu, byl stěžovatel vyzván k jejich odstranění. Poté, co byl stěžovateli v dané věci opakovaně ustanoven Českou advokátní komorou právní zástupce, byly vady podání v červenci 2006 odstraněny. Předmětná ústavní stížnost byla podána souběžně s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR a Ústavní soud tedy z důvodu zachování principu subsidiarity vyčkal rozhodnutí citovaného soudu.

II.

Rozhodnutími obecných soudů byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy paní K. Š., za což mu byl vyměřen trest odnětí svobody na doživotí. Stěžovatel se měl trestného jednání dopustit tím, že v přesně nezjištěné době v noci z 10. 10. na 11. 10. 2003, v úmyslu usmrtit poškozenou K. Š., a zmocnit se peněz a cenných věcí z jejího majetku, vnikl násilím do domu jmenované, nezjištěným způsobem ji usmrtil a z jejího majetku na místě odcizil drobné šperky a finanční hotovost nejméně ve výši 3000,- Kč.

Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že byl za výše uvedený trestný čin odsouzen neprávem, neboť se ho nedopustil. K prokázání své neviny navrhoval v řízení před soudy důkazy, k nimž však nebylo přihlédnuto, případně nebyly provedeny. V noci z 10. 10. 2003 na 11. 10. 2003 byl stěžovatel doma, což může potvrdit jeho matka. V řízení byli vyslechnuti manželé H., kteří potvrzovali, že ještě dne 11. 10. 2003 v ranních hodinách paní Š. viděli, když jeli z práce. Stěžovatel rovněž uvádí, že v domě oběti žádné věci neodcizil. K tomu navrhoval stěžovatel např. výslech svědka - policisty, který byl přítomen tomu, kdy do bytu 12. 10. 2003 vstoupila za přítomnosti policie dcera paní Š., která tehdy neshledala, že by bylo z bytu oběti něco odcizeno. Dále pak stěžovatel uvádí, že ze skutkových zjištění soudů nevyplynulo, že by byla paní Š. usmrcena. Nevyplývá z nich ani to, co mělo být skutečnou příčinou jejího případného úmrtí, nebylo zjištěno a prokázáno zavinění stěžovatele na zmizení a úmrtí paní Š. Pokud soud měl za prokázanou přítomnost stěžovatele v domě poškozené a to, že přišel do kontaktu s některými jejími věcmi, pak nelze přehlédnout, že nebylo zjištěno, kdy se měl v domě poškozený nacházet a kdy a jakým způsobem přišel do kontaktu s věcmi poškozené. Ze skutkových okolností případu pak nelze činit závěr o tom, že se stěžovatel dopustil vraždy. Pro odsuzující rozsudek se vyžaduje, aby ze skutkových zjištění vyplýval jediný, spolehlivý a nevyvratitelný závěr o jednání, následku, příčinné souvislosti, subjektivní stránce i subjektu trestného činu. Porušení svých základních práv pak spatřuje stěžovatel i v porušení ustanovení § 120 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Uložení výjimečného trestu pak shledává stěžovatel nezákonným.

III.

Jako účastník řízení se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil přípisem ze dne 18. 12. 2006 Nejvyšší soud ČR, jenž odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Stejný postoj k projednávanému případu zaujal i Vrchní soud v Praze a Krajský soud v Praze.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovateli k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře již mnohokrát vymezil rozsah svých pravomocí ve vztahu k obecné pravomoci soudů a konstatoval, že je vždy nutno vycházet z teze, podle níž není Ústavní soud součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu tedy vykonávat dohled či dozor nad rozhodovací činností obecných soudů a nelze jej tedy vnímat jako další odvolací orgán. Do pravomoci obecných soudů by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen v těch případech, kdyby jejich právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.

Dále je třeba konstatovat, že Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě obzvláště zdůraznit. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu.

Ústavní soud si za účelem posouzení případu vyžádal od Krajského soudu v Praze předmětný spis, sp. zn. 2 T 11/2004, a po jeho prostudování dospěl k názoru, že v proběhlém soudním řízení nebyly zjištěny žádné podstatné vady, jež by mohly mít vliv na správnost závěrů obecných soudů.

Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. V předmětném řízení shromáždil obecný soud celou řadu nepřímých důkazů, na jejichž základě dospěl k závěru, že pachatelem trestného činu je stěžovatel. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, jakými úvahami byly soudy vedeny a které důkazy vzaly za podstatné. Stejně tak je zřejmé, jakou důkazní hodnotu přisoudily soudy svědectví manželů Kubalových. Soudy opřely své závěry mimo jiné o svědectví osob, jimž se snažil pachatel prodat cennosti zavražděné a především pak o biologické stopy v podobě krve, zanechané na místě činu právě stěžovatelem. Z pohledu premis základních práv a svobod je podstatné, že obecné soudy své závěry, k nimž při zachování spravedlivého procesu dospěly, řádně a logicky odůvodnily. Je pravdou, že byl stěžovatel odsouzen "pouze" na základě nepřímých důkazů, ovšem podstatnou je především ta skutečnost, že se orgánům činným v trestním řízení podařilo shromáždit takové množství byť nepřímých důkazů, jež lze uspořádat v souvislý logický důkazní řetězec dostatečně vypovídající o vině stěžovatele. V právních závěrech obecných soudů tak nelze spatřovat extrémní nesoulad s vykonanými skutkovými zjištěními, jež by Ústavnímu soudu umožňoval přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než aby návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. ledna 2007

Miloslav Výborný

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru