Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 436/98Usnesení ÚS ze dne 30.01.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v právech a důstojnosti a zákaz diskriminace
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.436.98
Datum podání14.10.1998
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

jiný zásah orgánu veřejné moci

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 159 odst.1

283/1991 Sb., § 39 odst.1 písm.f


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 436/98 ze dne 30. 1. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 436/98

Ústavní soud rozhodl dne 30. ledna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti I.R., zastoupeného JUDr. V.B., proti usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 14. 8. 1998, sp. zn. 1 Kzn 176/98, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora citovanému rozhodnutí Krajského státního zastupitelství zamítajícímu stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Inspekce ministra vnitra, ze dne 1. 3. 1996, čj. IN-2889/D-95, kterým bylo odloženo trestní oznámení stěžovatele na policisty, stěžovatel uvádí, že podal dne 29. 11. 1995 trestní oznámení na neznámého pachatele, neboť byl při průjezdu ulicí M. postřelen. Po prošetření bylo jeho trestní oznámení odloženo, neboť policejní orgán zjistil, že výstřel vyšel ze zbraně službu konajícího policisty, přičemž zbraň byla použita v souladu se zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky (dále jen "zákon o Policii"). Stěžovatel je toho názoru, že šetření nebylo vedeno objektivně, neboť např. ohledání místa činu nebylo provedeno v souladu s trestním řádem, postavení policisty, okamžik, způsob a směr jeho střelby na jedoucí vozidlo, nebyly řádně vyhodnoceny a značné pochybnosti pak vzbuzuje postup policisty po střelbě, kdy sebral nábojnici střely, aniž by označil místo, kde se nacházela. Stěžovatel, který je v souvislosti s incidentem ze dne 29. 11. 1995 stíhán pro trestný čin útoku na veřejného činitele, namítá, že důkazy shromážděné vyšetřovatelem v jeho trestní věci jsou v rozporu s tvrzeními službu konajících policistů, že použití střelné zbraně policistou nebylo adekvátní a že krajský státní zástupce v Plzni řádně nepřezkoumal šetření, které předcházelo rozhodnutí o odložení stěžovatelova trestního oznámení. Protože stěžovatel má za to, že rozhodnutím o zamítnutí stížnosti byl dotčen ve svých právech ústavně zaručených v čl. čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl.6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 9 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen /"Pakt"), žádá Ústavní soud, aby napadené rozhodnutí zrušil.

Ze spisu Inspekce ministra vnitra, čj. IN-18/08-TR-98, a ze spisu Krajského státního zastupitelství, sp. zn. 1 KZn 176/98, Ústavní soud zjistil, že dne 29. 11. 1995 v časných ranních hodinách použil policista D.D. služební zbraň při zásahu proti automobilu, později identifikovaného jako AUDI 80. Podle úředního záznamu policejní hlídky se policisté s výše označeným vozidlem v průběhu své služby v noci ze dne 28. 11. na 29. 11. 1995 střetli třikrát a pokaždé mu dali červeným světlem znamení k zastavení. Řidič však na výzvu nereagoval, naopak policisty ohrožoval najížděním vozidla, a poté ujel. Službu konající policisté dva střety nahlásili motorizované hlídce O., informovali dozorčího útvaru O., a když kolem 2.50 hod. dne 29. 11. 1995 viděli zmíněné vozidlo projíždět velkou rychlostí křižovatkou a když se poté na ulici M. dostalo do smyku, opětovně se pokusili vozidlo červeným světlem zastavit. Vzhledem k tomu, že řidič výzvy neuposlechl a dále ujížděl, přičemž policisty způsobem své jízdy ohrozil, jeden z nich po odjíždějícím vozidle vystřelil ze služební zbraně.

Podle vyjádření stěžovatele, který byl řidičem označeného vozidla, padl výstřel v okamžiku, kdy jeho vůz míjel zaparkované vozy u levého chodníku ulice M. a způsobil mu zranění na noze. Stěžovatel vypověděl, že si není vědom toho, že by byl v noci z 28. na 29. 11. 1995 upozorňován červeným světlem jako znamením k zastavení vozidla a odmítl tvrzení o ohrožování policistů najížděním na ně. Naopak měl za to, že použití střelné zbraně, i pokud by se prokázalo jeho provinění, bylo nepřiměřené.

Příslušný policejní orgán oznámení stěžovatele odložil, neboť zjistil, že zákrok policistů a použití střelné zbraně bylo v souladu se zákonem o Policii a že jejich jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. Z obsahu spisu je patrno, že policejní orgán vycházel z výpovědi samotného stěžovatele učiněné v souvislosti s trestním oznámením, výpovědi svědkyně S.K., úředního záznamu členů policejní hlídky, která dne 28 a 29. 11. 1995 vůči vozidlu stěžovatele zasahovala, odborného vyjádření policejního orgánu k použití zbraně, protokolu o ohledání místa činu a balistické expertizy.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, ve které namítl, že policista použitím zbraně ohrozil život osob jedoucích ve vozidle, neboť ke střelbě nedošlo tak, jak uvádí policejní hlídka. Poukázal na to, že oprávněnost použití zbraně policistou nebyla důsledně prošetřena a poukázal na rozpor se zjištěnými důkazními prostředky, shromážděnými v souvislosti s jeho stíháním pro trestný čin útoku na veřejného činitele. Krajský státní zástupce stížnost stěžovatele zamítl. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že v přezkoumávaném rozhodnutí neshledal pochybení, když, stejně jako policejní orgán, vyšel zejména z obsahu výpovědí samotného stěžovatele, svědkyně S.K., službu konajících policistů a protokolu o ohledání místa činu.

S ohledem na stěžovatelovo tvrzení o rozporu důkazů shromážděných v jeho trestní věci s tvrzeními policistů a s přihlédnutím k tomu, že některé písemnosti v inspekčním spisu byly založeny jako fotokopie originálů z vyšetřovacího spisu, Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 4 T 80/96, ze kterého zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 1. 3. 2000, čj. 4 T 80/96-171, uznán vinným pokračujícím trestným činem útoku na veřejného činitele podle ustanovení § 155 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákona a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců s tím, že mu byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 31. 10. 2000, čj. 7 To 316/2000-195, zamítl.

Ústavní soud poté přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko jeho ústavnost, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti nemohou ústavnost napadeného usnesení zásadním způsobem zpochybnit a že ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná.

Přijímání a prověřování trestních oznámení upravuje trestní řád v ustanovení § 158 a násl. Dojde-li státní zástupce, vyšetřovatel nebo policejní orgán k závěru, že ve věci nejde o podezření z trestného činu, věc usnesením odloží, jestliže není na místě vyřídit věc jinak (§ 159 odst. 1 trestního řádu). V dané věci orgány činné v trestním řízení postupovaly podle zákonných ustanovení trestního řádu, zjistily skutkový stav věci v rozsahu nezbytném pro jejich rozhodnutí a stěžovateli byla dána možnost podat proti jejich rozhodnutí stížnost, jež byla vyřízena v souladu se zákonem. Ve skutečnosti, že krajský státní zástupce zamítl stížnost proti usnesení o odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu, nelze spatřovat porušení ústavně zaručených subjektivních veřejných práv stěžovatele podle článku 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu, neboť ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (obdobně viz i usnesení Ústavního soudu I. ÚS 84/99, ÚS, sv. 14, str. 291-293).

Vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahů mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a kým. V projednávaném případě orgány činné v trestním řízení zjistily, kdo způsobil stěžovateli zranění výstřelem ze střelné zbraně a dospěly k závěru, že policista použil zbraň v souladu s ustanovením § 39 odst. 1 písm. f) zákona o Policii, takže jeho jednáním nebyla naplněna skutková podstata trestného činu. Stěžovatelem namítané tvrzení o rozporech mezi výpověďmi policistů a dalšími důkazy shromážděnými v přípravném řízení není tvrzením, které by mohlo mít za následek kasaci napadeného rozhodnutí. V přípravném řízení byla shromážděna řada důkazů, svědčících ve prospěch stěžovatele, ale také naopak. Bylo věcí obecných soudů, aby se s touto situací vypořádaly, což, jak vyplynulo z vyžádaného soudního spisu, se také stalo. Z tohoto pohledu Ústavní soud neshledal námitku o porušení čl. 1 Listiny případnou a námitku o porušení čl. 9 odst. 1 Paktu důvodnou.

K tvrzení o porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (právo na projednání věci bez zbytečných průtahů) Ústavní soud za situace, kdy stěžovatel napadl pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci, připomíná, že samotné průtahy v již skončeném řízení nemohou být samy o sobě důvodem ke zrušení napadeného rozhodnutí. Důvodnost takové argumentace by měla za následek kasaci napadeného rozhodnutí pouze tehdy, jestliže by průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo aplikaci hmotných ústavních práv. Inspekční spis však neobsahuje žádný signál svědčící o tom, že by stěžovatel využil svého práva a ve smyslu ustanovení § 50 a násl. vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 23/1994 Sb., a domáhal se stížností odstranění tvrzených průtahů. Realizace těchto kroků není patrná ani z ústavní stížnosti.

Vzhledem ke shora uvedených důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 30. ledna 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru