Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 436/03Usnesení ÚS ze dne 10.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
Tíseň
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.436.03
Datum podání13.08.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6, § 8

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 436/03 ze dne 10. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 436/03

Ústavní soud ČR rozhodl dne 10. listopadu 2003 v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti 1) J. K., a 2) M. K., zastoupených JUDr. O. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2003, čj. 22 Cdo 1265/2003-63, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2002, čj. 7 Co 1544/2002-45, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 27. 3. 2002, čj. 4 C 591/2001-28,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 8. 2003 se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2003, čj. 22 Cdo 1265/2003-63, jímž bylo jako nepřípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. 6. 2002, čj. 7 Co 1544/2002-45. Stěžovatelé navrhli zrušit i uvedený rozsudek krajského soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně.

V řízení před obecnými soudy se stěžovatelé domáhali určení vlastnického práva. Okresní soud v Písku rozsudkem ze dne 27. 3. 2002, čj. 4 C 591/2001-28, zamítl jejich žalobu na určení, že jsou podílovými spoluvlastníky specifikovaných nemovitostí v k.ú. K., s odůvodněním, že existenci vlastnického práva se nepodařilo prokázat. Okresní soud sice dovodil naléhavý právní zájem stěžovatelů na určení, nicméně konstatoval, že ve lhůtě dané ust. § 8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. (dále jen "zákon o půdě") stěžovatelé nepodali návrh proti právním předchůdcům žalovaných u soudu o přechod vlastnického práva k těmto pozemkům a toto jejich právo zaniklo 31. 12. 1992. Okresní soud i krajský soud v jiném - restitučním - řízení rozhodovaly, vázány rozsahem návrhu žalobců, pouze ohledně staveb. Právní stav ohledně pozemků se tak nezměnil. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudek okresního soudu ze dne 27. 3. 2002, čj. 4 C 691/2001-28, potvrdil. Dovolací soud v odůvodnění svého odmítavého usnesení uvedl, že odvolací soud věc po právní stránce posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, proto jeho rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam.

Stěžovatelé tvrdí, že napadené usnesení dovolacího soudu je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V odůvodnění ústavní stížnosti, postrádající jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy. Uvedli, že v jiném řízení, vedeném před Okresním soudem v Písku pod sp. zn. 2 C 338/93, se podle ust. § 8 odst. 1 zákona o půdě domáhali vydání celého funkčního celku nemovitostí, tj. domu, hospodářských budov a pozemků. Stavební nemovitosti jim byly vydány, pozemky ovšem nikoliv, neboť v době jejich převodu na manžele Vališovy bylo k nim zřízeno právo osobního užívání. Takové pozemky se podle tehdejší judikatury obecných soudů nevydávaly, a to až do nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/98, jež zdůraznil nezbytnost ústavně konformní interpretace restitučních předpisů. V důsledku změněné praxe obecných soudů po vydání citovaného nálezu tak podle stěžovatelů vznikla nerovnost v právech mezi restituenty, byla jim způsobena další křivda, což je v rozporu s čl. 1 a čl. 3 Listiny.

Nejvyšší soud ČR, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného usnesení, které, byť je velmi stručné, postihuje vyjádření jednotnosti judikatury Nejvyššího soudu ČR potud, že pokud někdo pozbyl vlastnictví za předpokladů vymezených restitučními předpisy, ale v souladu s tehdy platnými předpisy, nemůže se domáhat obnovení svého vlastnického práva na základě obecných předpisů (mimo proces restituce). Tíseň za nápadně nevýhodných podmínek nebyla v době převodu sporných nemovitostí na stát důvodem neplatnosti takového přechodu, ale toliko důvodem odstoupení od převodní smlouvy (§ 49 odst. 3 obč.zák., ve znění před novelou zákonem č. 509/1991 Sb.). V daném případě tak nejde o aktuálně diskutovanou otázku vztahu mezi předpisy restitučními a předpisem obecným (občanským zákoníkem), neboť tato otázka se koncentruje do otázky vztahu mezi ustanovením restitučních zákonů upravujících převzetí věci státem bez právního důvodu a obecnou úpravou ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku; problematika vztahu ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě a § 126 občanského zákoníku, se však daného případu netýká. Nejvyšší soud ČR vyjádřil přesvědčení, že napadeným usnesením neporušil ústavní práva stěžovatelů a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že předmětná ústavní stížnost je obsahově shodná s předcházející ústavní stížností stěžovatelů ze dne 30. 9. 2002 (IV. ÚS 639/02), a proto setrvává na svém stanovisku uvedeném v předchozím vyjádření. V tomto vyjádření krajský soud uvedl, že v daném případě nešlo o žalobu podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, ale o určovací žalobu dle § 80 písm. c) o.s.ř. V rámci takového řízení nemůže být řešena otázka, zda žalobcům svědčí restituční nárok podle § 8 odst. 1 zákona o půdě, a proto nálezy Ústavního soudu, na něž je v ústavní stížnosti poukazováno, na daný případ nedopadají. Stěžovatelé netvrdili ani nedoložili, že by soudem bylo pravomocně rozhodnuto, že na ně přechází vlastnické právo k předmětným nemovitostem podle § 8 odst. 1 zákona o půdě a neprokázali, že by jim na základě jiného titulu svědčilo vlastnické právo k těmto nemovitostem. Vyjádřil přesvědčení, že k tvrzenému porušení ústavních práv stěžovatelů nedošlo. Navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost nálezem zamítl a souhlasil s upuštěním od ústního jednání.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Písek, sp. zn. 4 C 591/2001 (k němuž je připojen i spis téhož soudu 2 C 338/93 týkající se předcházejícího sporu stěžovatelů) a připojil vlastní spis IV. ÚS 639/02.

Předtím, než přistoupil k meritornímu přezkumu rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, musel Ústavní soud zvážit, zda v tomto směru není - vzhledem k usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 639/02 ze dne 16. 1. 2003 - jeho činnost vyloučena pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. IV. senát Ústavního soudu, s přihlédnutím ke stanovisku pléna Ústavního soudu, jež bylo publikováno jako Sdělení pod č. 32/2003 Sb., však, s ohledem na souběžně podané dovolání, dospěl k závěru, že by bylo nekorektní se rozhodnutími soudu I. a II. stupně věcně nezabývat. Při tomto přezkumu však na základě připojených spisů a dalších shromážděných podkladů dospěl k závěru, že ústavní stížnost musí odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, a to z následujících důvodů.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s právním posouzením jejich věci obecnými soudy, a to za situace, kdy věc stěžovatelů byla posouzena v řádném dvojinstančním procesu a uplatněn byl i mimořádný opravný prostředek - dovolání. I když bylo dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítnuto, rozhodnutí dovolacího soudu obsahuje, dle přesvědčení Ústavního soudu, jasný a odůvodněný právní názor; právě tomuto soudu ve smyslu ust. § 21 zák.č. 6/2002 Sb., zákon o soudech a soudcích, přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mj. tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje rozhodováním o dovoláních. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu ČR, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží.

Stěžovatelé se v řízení před obecnými soudy a touto ústavní stížností fakticky domáhali nápravy pro ně nepříznivého stavu vzniklého v jiném - restitučním - řízení, vedeném u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 2 C 338/93, podle zákona o půdě. V tomto řízení uplatnili restituční nároky, nicméně nebylo rozhodnuto o přechodu vlastnického práva k pozemkům, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání. Ústavní soud si je vědom svého nálezu ve věci sp. zn. Pl 15/98 i na něj navazujících nálezů, např. ve věci sp. zn. IV. ÚS 508/98. Tyto nálezy však na věc stěžovatelů, která je předmětem této ústavní stížnosti, nelze použít, neboť se týkají ústavně konformního výkladu zákona o půdě, jež v této věci aplikován nebyl. Ústavní soud připomíná, že v řadě svých rozhodnutí uvedl, že civilní soudní řízení je v převážné míře ovládáno zásadou "nechť si každý střeží svá práva". To vyžaduje od každého pečlivou úvahu o tom, jakým způsobem bude o ochranu svých práv usilovat (viz např. usnesení publikované pod č. 18, svazek 9, Sbírky nálezů a usnesení ÚS ČR). Jinak řečeno, byť si je Ústavní soud vědom skutečnosti, že před vydáním nálezu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 15/98 některé obecné soudy aplikovaly ustanovení restitučních zákonů, upravující vydávání pozemků, k nimž bylo zřízeno právo osobního užívání, ústavně nikoliv konformním způsobem, nelze tento argument použít jako důvod tvrzené neústavnosti touto ústavní stížnosti napadených rozhodnutí obecných soudů. V právních závěrech obecných soudů neshledává Ústavní soud nic, co by opravňovalo jeho zásah, když, jak dal opakovaně najevo, není obecným soudům nadřízen a není ani vrcholem jejich soustavy. Ústavní stížnost je tak v podstatě jen opakováním argumentů uplatněných již v řízení před nimi, a nevyplývá z ní nic, co by posunulo projednávanou věc do ústavněprávní roviny.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 10. listopadu 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru