Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 435/98Nález ÚS ze dne 18.03.1999K náhradě za znehodnocení majetku podle zákona č. 229/1991 Sb.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
právo na soudní a j... více
Věcný rejstříkodškodnění
Diskriminace
vlastnické právo/ochrana
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 44/13 SbNU 321
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.435.98
Datum podání14.10.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 1, čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

123/1975 Sb., § 12a odst.3

229/1991 Sb., § 22, § 23 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 435/98 ze dne 18. 3. 1999

N 44/13 SbNU 321

K náhradě za znehodnocení majetku podle zákona č. 229/1991 Sb.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

RNDr. M. K., zastoupené JUDr. P. S., advokátem, proti rozsudku

Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, č. j. 19 Co

724/97-54, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad

Orlicí ze dne 16. 7. 1997, č. j. 5 C 133/96-39, za účasti

Krajského soudu v Hradci Králové a za vedlejšího účastenství

Rolnického výrobního a obchodního družstva V., zastoupeného JUDr.

S. P., takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7.

1998, č. j. 19 Co 724/97-54 a rozsudek Okresního soudu v Ústí nad

Orlicí ze dne 16. 7. 1997, č. j. 5 C 133/96-39, se zrušují.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedeným

rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu

v Ústí nad Orlicí, kterými byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na

zaplacení částky 85.180,- Kč s příslušenstvím (po částečném

zpětvzetí a připuštění změny původního návrhu o zaplacení

115.884,- Kč). Jednalo se o náhradu za znehodnocení majetku dle

ustanovení §§ 14, 16 a 23 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě

vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění

pozdějších předpisů (dále "zákon o půdě").

Okresní soud v Ústí nad Orlicí zamítl návrh

navrhovatelky, opíraje se o restriktivní výklad § 23 odst. 1

zákona o půdě. Přitom vycházel ze stanoviska občanskoprávního

kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn

36/95 [číslo 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí], (dále jen

"stanovisko") které pod bodem 19 přiznává právo toliko původnímu

vlastníku obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna

nebo znehodnocena, neboť žádné další subjekty nejsou uváděny. Na

dědice původního vlastníka tak, podle tohoto stanoviska, může

přejít jen již uplatněné právo na finanční náhradu jako předmět

dědictví dle příslušného ustanovení občanského zákoníku. Na

základě tohoto stanoviska pak byla žaloba navrhovatelky zamítnuta

pro nedostatek aktivní legitimace.

Krajský soud v Hradci Králové se s postupem Okresního

soudu v Ústí nad Orlicí plně ztotožnil a svým rozsudkem potvrdil

rozsudek soudu I. stupně, rovněž s odvoláním na již citované

stanovisko. Považuje tedy za původního vlastníka toho, kdo jím byl

v době, kdy mu nemovitost byla odňata a předána do užívání jiné

osobě, v daném případě žalovanému, a nepřiznává proto

navrhovatelce aktivní legitimaci.

Stěžovatelka ve svém návrhu poukazuje na skutečnost, že

v textu zákona o půdě v ustanovení § 23 odst. 1 není zmíněn

expresis verbis původní vlastník, ale vlastník. Dovolává se

jazykového výkladu textu zákona, neboť zákonodárce v případě, kdy

chtěl vyjádřit vlastníka obecně, tedy stejně, jak je tento termín

používán v občanském právu, tak učinil (např. § 1 odst. 2, § 2,

§ 23 odst. 1 a 2.). Naopak tam kde nemá na mysli vlastníka obecně,

ale konkrétního vlastníka v určité době, užívá důsledně pojmu

původní vlastník (např. § 1 odst. 2), nebo stanoví tuto dobu

jinak, vždy však výslovně. Proto skutečnost, že v § 23 odst. 1 je

označen vlastník obecně, vidí navrhovatelka jako základ ke svoji

aktivní legitimaci v daném sporu a z toho důvodu namítá, že postup

obou soudů byl protiústavní, neboť tyto aplikovaly restriktivní

vymezení pojmu vlastník i tam, kde tak zákonodárce výslovně

neučinil. Navrhovatelka označuje uvedené jednání za porušení

zásady rovnosti lidí - tedy i vlastníků dle čl. 1 a čl. 3 odst.

1, omezení práva navrhovatelky jako vlastníka dle čl. 4 odst. 2,

a zásadní porušení stejného obsahu a ochrany vlastnického práva

všech vlastníků dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod (dále jen "Listina").

Při ústním jednání dne 18. března 1999 pak právní zástupce

stěžovatelky argumentaci doplnil. Zejména upozornil, že šlo

o majetek, k němuž vlastnické právo právních předchůdců

stěžovatelky ani její nikdy nezaniklo. Tyto nemovitosti byly

fakticky "okupovány" bez náhrady podle zákona č. 123/1975 Sb.

Tento zákon účinný od 1. ledna 1976 však formální vlastnické právo

zachovával. S účinností od 24. června 1991 tento vztah zanikl (§

22 zákona o půdě) a přeměnil se , pokud nedošlo k jiné dohodě,

v řádný nájemní vztah. Podle jeho názoru tedy rozlišování

původních a jiných vlastníků nemá v tomto případě význam. Dále pak

upozornil i na skutečnost, že soudy neposkytly stěžovatelce, resp.

jejímu tehdejšímu právnímu zástupci, možnost zúčastnit se

prohlídek místa samého, jakož i to, že tyto soudy nezohlednily

skutečnost, že návrh na zahájení řízení byl označen jako žaloba na

náhradu škody.

Krajský soud jako účastník řízení odkázal ve svém

vyjádření na odůvodnění svého rozsudku i rozsudku soudu I. stupně.

Odmítl, že by stěžovatelka byla zkrácena ve svých základních

právech a že by byly porušeny ústavní procesní principy.

Vedlejší účastník ve svém vyjádření zaujal stanovisko,

že způsob, jakým soudy vyložily ustanovení § 23 odst. 1 zákona

o půdě vychází z účelu a smyslu tohoto zákona. Citované ustanovení

používá pojem "vlastník" a nikoli "oprávněná osoba". Rozhodnutí

soudů proto považuje za souladná s právním řádem i s Listinou

základních práv a svobod.

Ústavní soud především konstatuje, že v obdobné věci

(sp. zn. IV. ÚS 36/97) vyslovil nálezem ze dne 14. května 1998

právní názor, že ustanovení § 23 zákona o půdě je ve vztahu

k osobám, na něž dopadá, ustanovením zvláštním, nevycházejícím

z tzv. restituční posloupnosti ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2

zákona o půdě, a je aplikovatelné pouze na případy, kdy

v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva k nemovitostem.

Lze je tedy použít jen v případech, kdy nemovitosti byly předmětem

užívání tehdejších tzv. socialistických organizací, podle

zvláštních předpisů.

Dále je třeba uvést, že kromě stanoviska, o které opřely

svá rozhodnutí obecné soudy, existuje též rozhodnutí Nejvyššího

soudu ČR ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1150/96, (publikováno

též Spáčil/Barešová, Zemědělské restituce a soudní praxe, str.

101 a násl. C. H. Beck 1998). Nejvyšší soud ČR v tomto případě

došel k závěru, že právní vztahy založené užíváním zemědělských

nemovitostí, dle zvláštních předpisů, zejména podle zákona

č. 123/1975 Sb., o užívání půdy a jiného zemědělského majetku

k zajištění výroby, jsou v zákoně o půdě upraveny zvláštními

ustanoveními, zejména v § 22 a § 23. U otázky aktivní legitimace

k uplatnění nároku za znehodnocenou, popř. zaniklou stavbu dle §

23 zákona o půdě, vychází Nejvyšší soud z výslovného znění tohoto

ustanovení, v němž se nehovoří o právu původního vlastníka, ale

o právu vlastníka. Nejvyšší soud dále uvádí, že vlastníci takových

staveb se nemohli domáhat na orgánech nuceně užívajících jejich

stavby žádného odškodnění, protože od vydání zákona 123/1975 Sb.

bylo užívání těchto staveb (stejně jako pozemků) bezúplatné. Řádné

hospodaření uživatelů mělo toliko proklamativní charakter (viz.

§ 3 odst. 2 zákona 123/1975 Sb.), neboť uživateli byla přiznána

veškerá práva jako vlastníkovi. Zákon č. 114/1990 Sb., kterým se

mění a doplňuje zákon č. 123/1975 Sb., umožnil zrušení práva

užívání k zajištění výroby rozhodnutím okresního národního výboru

a založil povinnost dosavadního uživatele vrátit budovy a jiné

stavby ve stavu odpovídajícímu obvyklému hospodaření (§ 12a odst.

3 zákona č. 123/1975 Sb.). Stavby se samozřejmě vracely

vlastníkům, tedy těm, jimž k těmto stavbám svědčilo vlastnické

právo v době zrušení práva užívání, bez ohledu na to, kdy došlo

k jejich znehodnocení. Právo na náhradu, tedy aktivní legitimace,

byla vázána na osobu, která byla vlastníkem stavby v době zrušení

práva užívání. Právní vztahy neukončené dle zákona č. 114/1990

Sb., tedy rozhodnutím okresních národních výborů, byly ze zákona

ukončeny ustanovením § 22 zákona o půdě, tedy přeměnou na nájem ze

zákona. Současně byla převzata povinnost vrátit při skončení nájmu

stavby ve stavu odpovídajícímu obvyklému opotřebení. Poněvadž však

nájem ze zákona mohl být značně dlouhý, bylo v ustanovení § 23

zákona o půdě výslovně stanoveno právo vlastníka na náhradu za

odstraněné či znehodnocené stavby, které není vázáno na ukončení

nájmu ze zákona. Pro postavení těchto osob, jejichž nemovitost

přešla na stát, mohlo být, pokud jde o náhradu, použito ustanovení

§ 14 a § 16 zákona o půdě.

Posledně zmíněný právní názor Nejvyššího soudu ČR sdílí

i Ústavní soud, aniž by zaujímal stanovisko k tomu, zda je či není

tento názor slučitelný se zmíněným stanoviskem. Právní názor

obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR 3 Cdon 1150/96, ze dne

29. 5. 1997, který lze stručně vyjádřit tak, že není rozhodující,

kdo byl vlastníkem stavby v době jejího znehodnocení či odnětí,

považuje Ústavní soud za jedině slučitelný s dosavadní judikaturou

Ústavního soudu, podle které, jestliže zákonodárce

z pochopitelných důvodů nemohl přistoupit k odstranění všech

nezákonností a křivd, pak alespoň v těch případech, kdy k alespoň

částečné restituci přistoupil, nelze práva restituentů

interpretovat zužujícím způsobem.

Jestliže tedy obecné soudy dospěly k závěru, že

stěžovatelka není aktivně legitimována k podání žaloby na náhradu

za znehodnocené stavby, porušily tím stěžovatelčina ústavně

zaručená práva na rovné zacházení vyplývající z čl. 1 a čl. 3

odst. 1 Listiny, jakož i její právo na soudní ochranu vyplývající

z čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud proto z uvedených důvodů ústavní stížnosti

dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadená

rozhodnutí dle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) cit. zákona,

zrušil, aniž by považoval za nutné zabývat se dalšími argumenty

stěžovatelky doplněnými při ústním jednání 18. března 1999.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

Rozhodnutí ústavníhosoudu je závazné pro všechny osoby

i orgány.

V Brně dne 18. března 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru