Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 435/01Usnesení ÚS ze dne 30.05.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifik... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Důkaz
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.435.01
Datum podání17.07.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 259 odst.3, § 125

2/1993 Sb., čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 435/01 ze dne 30. 5. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 435/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského ve věci ústavní stížnosti M.S., zastoupeného JUDr. M.S., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 8 To 3/01, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 63 T 1/2000, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, splňující formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 37 odst. 3 ve spojení s čl. 24 Listiny základních práv a svobod. Obecné soudy zejména vzhledem k tomu, že neprovedly důkazy navrhované stěžovatelem, a to dle jeho tvrzení v rozporu se zákonem, nerozhodovaly v intencích spravedlivého procesu, a proto stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví uvedená rozhodnutí nálezem zrušil.

Ústavní soud z připojeného spisu Městského soudu v Praze (sp. zn. 63 T 1/2000) zjistil, že rozsudkem označeného soudu ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 63 T 1/2000, byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu vraždy podle § 8 odst. 1 k § 219 odst. 1, odst. 2 písm. h) trestního zákona (dále jen "tr. zák.") ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák., kterého se měl dopustit jednáním ve skutkové větě enunciátu rozsudku blíže označeným a popsaným. Na tomto místě je třeba uvést, že "druhý spolupachatel", jež se pokusil o spácháni uvedeného trestného činu, v důsledku jednání poškozeného (kvalifikovaného posléze jako nutná obrana), a to na následky zranění způsobené několika zásahy z legálně držené střelné zbraně, zemřel. Stěžovatel byl podle § 219 odst. 2 za použití § 40 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí věci (blíže identifikovaného kuchyňského nože). Citovaným rozsudkem soud uznal vinnou též mladistvou E.B., a to trestným činem nepřekažení trestného činu podle § 167 odst. 1 tr. zák., v jejím případě však upustil podmíněně od potrestání, stanovil ji v rámci tohoto upuštění od potrestání zkušební dobu v trvání jednoho roku a současně vyslovil nad (tehdy ještě) obžalovanou dohled, spočívající v pravidelném osobním kontaktu s probačním úředníkem, přičemž jí dále určil konkrétně vyjmenované povinnosti, směřující k naplnění účelu stanovené zkušební doby. Ve výroku rozsudku nalézací soud rovněž podle § 228 odst. 1 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") uložil stěžovateli povinnost zaplatit poškozenému J.J. náhradu způsobené škody ve výši 306,- Kč a podle § 229 odst. 2 tr. ř. tohoto odkázal se zbytkem nároku na náhradu škody vůči stěžovateli na řízení ve věcech občanskoprávních.

K podanému odvolání státního zástupce, jakož i stěžovatele, rozhodoval v dané trestní věci Vrchní soud v Praze, který rozsudkem ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 8 To 3/01, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ohledně stěžovatele, a to ve výroku o vině, trestu a náhradě škody zrušil, přičemž podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že jej uznal pro spáchání téhož skutku vinným ze spáchání organizování trestného činu vraždy podle § 10 odst. 1 písm. a) k § 219 odst. 1 tr. zák. a odsoudil ho k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. potom stěžovateli uložil povinnost zaplatit poškozenému J.J. náhradu způsobené škody ve výši 916,- Kč. Odvolací soud se v odůvodnění citovaného rozhodnutí v podstatě ztotožnil s hodnocením důkazů provedeným nalézacím soudem, skutkový stav jím zjištěný vzal za prokázaný bez důvodných pochybností, odkázal na jeho argumentaci a nad její rámec v reakci k odvolacím námitkám stěžovatele konstatoval své další závěry, dle jeho přesvědčení ze skutkových zjištění logicky plynoucí. Rozsudek soudu prvního stupně přes uvedené nicméně zrušil poté, co nepřisvědčil vývodům stran právní kvalifikace skutku, který posléze označil za "učebnicový" příklad účastenství ve formě organizátorství, pročež dospěl k závěru, že napadený rozsudek nalézacího soudu je třeba ohledně stěžovatele zrušit ve všech jeho výrocích a znovu rozhodnout nejen o vině, ale i o trestu a náhradě škody. V návaznosti na uvedené potom rozhodl sám ve věci rozsudkem tak, jak již bylo shora konstatováno.

Citované rozsudky obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž uvedl, že v trestním řízení před nimi vedeném byla porušena rovnost účastníků řízení plynoucí z čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Nalézacímu soudu především vytýká, že neprovedl důkazy, které navrhoval a jimiž se snažil objasnit svou verzi předmětného skutkového děje. Stejného pochybení se měl následně dopustit i soud odvolací, který mu neumožnil se k věci vyjádřit, neboť stěžovatele (v rozporu s jeho návrhem) nevyslechl a zamítl bez zdůvodnění i jeho ostatní návrhy na provedení důkazů, když se touto skutečností v písemném vyhotovení rozsudku vůbec nezabývá. Stěžovatel dále namítá změnu skutkové věty výroku rozsudku ze strany odvolacího soudu a zejména poukazuje na to, že mu bylo uloženo nahradit vyšší škodu, než byla "uznána" soudem prvního stupně, ačkoliv do rozhodnutí o náhradě škody nebylo dle jeho názoru podáno odvolání. Vrchní soud tím tak porušil zákon ve výroku o náhradě škody, když v rozporu s § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodl bez odvolání poškozeného v jeho neprospěch, čímž mu dle jeho přesvědčení odňal možnost přezkumu nového rozhodnutí ve věci. Stěžovatel rovněž závěrem namítl, že v odůvodnění rozsudku vrchního soudu zcela chybí náležitosti dle § 125 tr. ř. a pro uvedené vady se domáhá zrušení napadených rozhodnutí.

Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal v plném rozsahu na odůvodnění napadených rozsudků, blíže rozvedl zákonnost řízení před odvolacím soudem a navrhl, aby Ústavní soud návrh stěžovatele odmítl.

VSZ se svého postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdalo.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem připojeného spisu, shromážděnými listinnými materiály a vlastním obsahem ústavní stížnosti, dospěl po zvážení všech okolností projednávané věci k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný, neboť namítané porušení zásad spravedlivého procesu neshledal.

Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů a není vůči nim třetí či čtvrtou instancí (srov. sp. zn. IV. ÚS 360/97), z čehož plyne závěr, že ani není oprávněn na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem s ohledem na ústavněprávní vymezení postavení Ústavního soudu jen potud, pokud obecné soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a pokud napadeným rozhodnutím nebyly porušeny základní práva nebo svobody, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.

Ústavněprávní námitky stěžovatele jsou v podstatě založeny na tvrzení, že obecné soudy neprovedly jím navržené důkazy, a na tom, že soud odvolací rozhodl nezákonně, když znovu rozhodoval o náhradě škody, aniž by byl výrok o ní odvoláním napaden. V této souvislosti Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel přehlíží tu základní skutečnost, že soud zásadně není povinen vyhovět všem důkazním návrhům. Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu a provedené důkazy hodnotí podle svého volného uvážení, přičemž z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl povinen vyhovět všem jejich důkazním návrhům; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Zásada volného hodnocení důkazů potom znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů, potřebných k prokázání určité skutečnosti ani váhu jednotlivých důkazů. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, přičemž tyto úvahy je následně povinen vyjádřit v odůvodnění rozsudku postupem, který stanoví § 125 tr. ř. Podle tohoto ustanovení v odůvodnění rozsudku stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění potom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Splňuje-li rozhodnutí soudu tyto náležitosti, jak se v posuzovaném případě i stalo, nelze v tomto směru postupu soudu nic podstatného vytknout (znění tr. ř. platné do nabytí účinnosti zákona č. 265/2001 Sb., tj. do 1. 1. 2002).

Jak plyne z řečeného, skutečnost, že soud neprovedl další důkazy navrhované stěžovatelem, pokud současně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, proč nevyhověl příslušným návrhům na provedení dalších důkazů (str. 17 rozsudku Městského soudu v Praze), neznamená, že rozhodnutí soudu je nezákonné a protiústavní. Tyto závěry pochopitelně platí mutatis mutandis i ohledně řízení před soudem odvolacím. Vytýká-li stěžovatel vrchnímu soudu, že rozhodl v jeho neprospěch bez výslechu svědků, jakož i bez výslechu stěžovatele samotného, je nutné nadto připomenout, že odvolací soud dokazování v řízení o odvolání zpravidla neprovádí a jen výjimečně může řízení doplnit důkazy nezbytnými k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout (§ 263 odst. 6 tr. ř.). Činí tak toliko výjimečně a v omezeném rozsahu v případech, které má na mysli ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř., a to v souvislosti s uplatněním apelačního oprávnění tohoto soudu, má-li za to, že správně zjištěný skutkový stav je třeba před odvolacím soudem doplnit. Rozsudek odvolacího soudu je přesvědčivý a zabývá se podrobně skutečnostmi a důkazy, o něž se opíral a vypořádal-li se odpovídajícím způsobem s důvody, proč nevyhověl návrhům na výslech svědků a provedení dalších důkazů, nebyl neprovedením navrhovaných důkazů porušen zákon a zásady spravedlivého procesu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 362/96). V tomto ohledu je na místě konstatovat, že se tvrzení stěžovatele, dle něhož odvolací soud zamítl jeho důkazní návrhy, aniž by se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s tím, proč jim nevyhověl, nezakládá na pravdě (str. 7 rozsudku Vrchního soudu v Praze).

Konečně stěžovateli nelze přisvědčit ani stran jeho tvrzení o tom, že odvolací soud rozhodl o náhradě škody, aniž by tato část výroku byla napadena odvoláním. Podle § 246 odst. 1 písm. a) tr. ř. může rozsudek napadnout odvoláním státní zástupce pro nesprávnost kteréhokoliv výroku, přičemž podle § 254 tr. ř. nezamítne-li odvolací soud odvolání podle § 253 tr. ř. (tj. bylo-li podáno opožděně, osobou neoprávněnou nebo osobou, která se odvolání výslovně vzdala nebo znovu podala odvolání, které v téže věci před tím již výslovně vzala zpět - tedy z formálních důvodů, aniž by se zabýval jeho věcnou opodstatněností), přezkoumá zákonnost a odůvodněnost všech výroků rozsudku, proti nimž může odvolatel podat odvolání, i správnost postupu řízení, které předcházelo rozsudku, přihlížeje přitom i k vadám, které nebyly odvoláním vytýkány.

Rovněž stěžovatelem namítanou a blíže nespecifikovanou absenci ostatních náležitostí dle § 125 tr. ř. v odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu Ústavní soud neshledal. Závěrem podotýká, že odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně obsahuje poměrně obsáhlou a logickou reprodukci úvah o hodnocení provedených důkazů, které i odvolací soud shledal jako přiléhavé a věcně správné a svůj závěr dále logickým rozborem provedených důkazů, a to zejména svědeckých výpovědí, v napadeném rozsudku podrobně zdůvodnil. Přehodnocovat hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, nedošlo-li během důkazního řízení k porušení ústavních kautel (extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními na straně jedné a z nich plynoucími právními závěry na straně druhé), s ohledem na již shora uvedené, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Pokud měl stěžovatel výhrady ke změně skutkové věty ze strany odvolacího soudu, je třeba konstatovat, že tato byla pouze "zúžena" ohledně výroku týkajícího se obžalované E.B., stran níž výrok v části k ní se vztahující - nenapaden odvoláním - samostatně nabyl právní moci.

Pro úplnost Ústavní soud konstatuje, že čl. 24 Listiny základních práv a svobod zakotvuje zákaz diskriminace z důvodu příslušnosti ke kterékoliv národnostní nebo etnické menšině, v kterémžto právu stěžovatel dotčen nepochybně nebyl.

S ohledem na takto vyložené důvody tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru