Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 434/21 #1Usnesení ÚS ze dne 23.03.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomen... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
presumpce/neviny
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.434.21.1
Datum podání15.02.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 434/21 ze dne 23. 3. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Daliborem Šamanem, advokátem, sídlem Fibichova 218, Mělník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2020 č. j. 6 Tdo 1013/2020-331 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2020 č. j. 10 To 94/2020-294, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mělníku (dále jen "okresní soud") ze dne 13. 12. 2019 č. j. 1 T 99/2019-267 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"). Toho se podle okresního soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako řidič traktoru s obracečem sena v závěsu v úmyslu odbočit vlevo na místo ležící mimo komunikaci započal s traktorem odbočovat vlevo ve chvíli, kdy již byl předjížděn motocyklem, signalizujícím předjíždění, a bez toho, aby se v souladu s požadavkem zvýšené opatrnosti přesvědčil o bezpečnosti tohoto odbočovacího manévru, aby tento manévr náležitě signalizoval, načež v protisměrném jízdním pruhu došlo ke střetu levé zadní části traktoru s přední částí smýkajícího se motocyklu, jehož řidič utrpěl těžkou újmu na zdraví a spolujedoucí osoba na motocyklu utrpěla újmu na zdraví. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců, a trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvaceti čtyř měsíců. Zároveň mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému nemajetkovou újmu ve výši 287 073,92 Kč a poškozené zdravotní pojišťovně uhradit způsobenou škodu ve výši 188 412 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě jeho vlastní výpovědi, výpovědi poškozených a znaleckého posudku. Z těchto důkazů dovodil, že stěžovatel zahájil odbočovací manévr až v okamžiku, když motocykl poškozeného již byl v levém pruhu, přičemž tuto skutečnost mohl pomocí zrcátek zaznamenat a střetu tak zabránit. Poškozený již tuto možnost neměl. Zda měl stěžovatel včas zapnuté směrové světlo nelze z důkazů zjistit. Nicméně samotné zapnutí směrového světla nezbavuje řidiče povinnosti neohrozit řidiče jedoucího za ním. Z pouhého zapnutí směrového světla nelze odvozovat, že řidič zajistil bezpečnost účastníků provozu. Tomu odpovídá zásada tzv. omezené důvěry, podle níž se musí odbočující řidič přesvědčit o bezpečnosti svého manévru. Eventuální protiprávní chování poškozeného nemůže stěžovatele vyvinit. Stěžovatel odbočovací manévr zahájil jednoznačně až v okamžiku, když již byl předjížděn poškozeným jedoucím v levém pruhu.

3. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek okresního soudu a sám nově uznal stěžovatele vinného ze spáchání přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Popis skutku krajský soud částečně upravil, když do něj doplnil, že stěžovatel nedbal zvýšené opatrnosti a nepřesvědčil se, že svým manévrem neohrozí řidiče jedoucí za ním, a zejména vyškrtl, že stěžovatel nesignalizoval svůj úmysl odbočit. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, a dále k trestu zákazu činnosti, spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu osmnácti měsíců. Zároveň byla stěžovateli uložena povinnost uhradit poškozenému bolestné ve výši 200 952 Kč a poškozené zdravotní pojišťovně škodu ve výši 131 888 Kč. Argumentaci okresního soudu doplnil krajský soud tím, že povinnost odbočujícího řidiče má dva prvky, jedním je světelně signalizovat úmysl odbočit a druhým je dbát zvýšené opatrnosti při samotné změně směru jízdy. Za počátek odbočovacího manévru nelze podle krajského soudu chápat okamžik světelné signalizace, ale až okamžik změny směru jízdy. Zapnutím světelné signalizace se tedy povinnosti řidiče nevyčerpávají, ale posouvají se do druhé fáze odbočování, v níž má povinnost neohrozit změnou směru jízdy ostatní účastníky provozu. Právě tuto povinnost stěžovatel zanedbal. Nezbytným předpokladem pro zahájení odbočovacího manévru totiž je, aby se řidič přesvědčil o dopravní situaci za sebou. Tvrzení stěžovatel, že tak učinil, nemůže podle krajského soudu obstát, neboť v takovém případě by musel (podle znaleckého posudku) motocykl poškozeného vidět. Uvedené pochybení je o to vážnější jednak proto, že stěžovatel jel s traktorem s obracečem sena, a tedy nutně nižší rychlostí, a dále sám vypověděl, že věděl o přítomnosti dvou motocyklů. První ho stačil předjet, a mohl tedy předpokládat, že jej bude předjíždět i druhý motocykl. Zároveň se stěžovatel nemůže dovolávat toho, že jej poškozený neměl předjíždět, neboť tento manévr nebyl v daném místě zakázán. Při respektování zásady in dubio pro reo dále krajský soud doplnil, že určitou míru spoluzavinění nese i poškozený, neboť se nepodařilo prokázat, zda a kdy stěžovatel začal signalizovat svůj úmysl odbočit. Vyšší míru porušení povinností shledal nicméně krajský soud na straně stěžovatele, který řídil stroj s velmi nízkou rychlostí a omezenou akcelerací, což je relevantní při manévru, při němž dochází k překřížení vozovky, což vyžaduje zvýšenou pozornost řidiče. Dále stěžovatel věděl, že se za ním pohybuje i druhý motocykl. U poškozeného je třeba vycházet z toho, že předjížděl traktor signalizující odbočení. Pro účely výroku o náhradě způsobené újmy stanovil krajský soud míru zavinění stěžovatele na 70 procent.

4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že mezi závěry soudů nižších stupňů a obsahem provedených důkazů není tzv. extrémní rozpor. Velkou částí námitek (např. týkajících se porušení zásady in dubio pro reo) se Nejvyšší soud nemohl pro jejich povahu zabývat. S právním hodnocením stěžovatelových povinností (a jejich porušení) se pak Nejvyšší soud ztotožnil. Ani Nejvyšší soud nespojuje počátek odbočovacího manévru se světelnou signalizací, ale až s okamžikem změny směru jízdy. Z provedených důkazů je zřejmé, že stěžovatel poté, co dal znamení pro odbočení, již situaci za sebou nesledoval. Odbočovací manévr zahájil v okamžiku, kdy byl poškozený za jeho vozidlem zhruba 30 metrů, a to v levém jízdním pruhu, a byl dobře viditelný. Vzhledem k nízké rychlosti vlastní jízdy nemohl stěžovatel spoléhat na to, že pouhé zapnutí signalizačních světel zajišťuje bezpečnost ostatních účastníků provozu. Ostatně sám stěžovatel vypověděl, že motocykl zaregistroval až v okamžiku nárazu. Zároveň byl jediný, kdo mohl střetu od okamžiku odbočování zabránit. Uvedené závěry přitom nezpochybňuje ani stěžovatelem citovaná judikatura.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že do odsuzujícího rozsudku se nikterak nepromítla podstatná skutečnost, zda stěžovatel dával signalizaci o odbočování včas, tedy ještě předtím, než poškozený započal s předjížděním. Soudy totiž nesprávně spojily odbočování až se samotným okamžikem změny směru jízdy, v němž je však již řidič vozidla značně omezen ve svých možnostech. Tomu musí podle stěžovatele odpovídat závěr soudů, co po řidiči lze spravedlivě požadovat v rámci "zvýšené opatrnosti". Dále namítá, že jeho vina byla v dané trestní věci od začátku presumovaná z toho důvodu, že byl účastníkem dopravní nehody bez zranění. I přes pochybnosti o průběhu nehody, popsané znalcem, byl odsouzen. Skutkové závěry odvolacího soudu jsou proto v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, přičemž veškeré důkazy byly interpretovány v jeho neprospěch. Podle stěžovatele tak nebylo prokázáno, že by porušil povinnost zvýšené opatrnosti a nebyla ničím vyvrácena jeho výpověď, že udělal vše, co mohl a měl. Právní výklad povinností řidiče odbočujícího vozidla, podle nějž musí sledovat situaci za sebou po celou dobu odbočovacího manévru, považuje stěžovatel za absurdní a v praxi nerealizovatelný. To podle stěžovatele potvrzuje i rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 As 66/2016. Názor vyplývající z tohoto rozhodnutí však Nejvyšší soud podle stěžovatele "rozmělnil".

6. Závěr soudů je podle stěžovatele postaven na zneužití principu tzv. omezené důvěry v dopravě, který by měl ale platit pro oba účastníky. V právní praxi však chrání neodpovědné řidiče, kterým je v důsledku jejich vlastního porušení povinností účastníka dopravy způsobeno zranění. V judikatuře trestních soudů se tak objevuje postih jak předjíždějících řidičů, tak řidičů odbočujících vlevo. Kritériem pro uplatnění trestní odpovědnosti se tak zdá být zdravotní stav účastníka nehody. V daném případě byl poškozený ve snazší pozici, neboť se musel soustředit pouze na provoz před sebou. Stěžovatelovu argumentaci podle jeho názoru podporuje rovněž odborná stať Jaromíra Jirsy a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008. Ve stěžovatelově případě však tento názor Nejvyšší soud nikterak nereflektuje a jedná v rozporu s ním. Podle stěžovatele tedy obecné soudy bagatelizovaly význam zjištění okamžiku světleného znamení odbočování, jakožto okamžiku, odkdy měl být obezřetný právě poškozený a vůbec nezapočít s předjížděním. V důsledku toho stanovují stěžovateli nové povinnosti, v rozporu s předchozí judikaturou.

7. Dále stěžovatel namítá, že soudy se nikterak nevypořádaly s předloženou skutkovou verzí, podle níž poškozený začal zrychlovat právě ve chvíli, kdy se stěžovatel pohledem přes rameno ubezpečil o možnosti odbočení. Rovněž tak soudy nevzaly v potaz možnost ovlivnění poškozeného světelnými podmínkami. Stěžovatel je toho názoru, že mu nelze přičítat k tíži, že se v krátkém časovém úseku (zhruba dvou vteřin) soustředil na samotný odbočovací manévr. Po řidiči odbočujícího vozidla nelze spravedlivě požadovat, aby sledoval vozovku za sebou ještě v okamžiku točení volantem.

8. Konečně stěžovatel namítá, že v dané věci byla nesprávně stanovena povinnost stěžovatele nahradit poškozenému škodu a nemajetkovou újmu. Stěžovatel je toho názoru, že mu napadenými rozhodnutími bylo odepřeno právo na spravedlivé posouzení těchto nároků v řízení, jichž by se mohla účastnit rovněž pojišťovna, která by měla v důsledku rozhodnutí soudů plnit. V odvolacím řízení se stěžovatel nemohl k výši škody jakkoliv vyjadřovat a navrhovat k jejímu prokázání další důkazy. O těchto nárocích tak neproběhlo spravedlivé soudní řízení.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

11. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky, vysvětlily. Není proto úkolem Ústavního soudu, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry, Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

12. Z uvedených důvodů je třeba odmítnout všechny stěžovatelovy námitky, jimiž se ústavní stížnost pokouší přimět Ústavní soud k odlišnému hodnocení provedených důkazů. Skutkové závěry obecných soudů nejsou tzv. extrémně rozporné s obsahem provedených důkazů, ale naopak na něj srozumitelně a přesvědčivě navazují. Stejně tak je třeba odmítnout námitku porušení zásady in dubio pro reo. V tomto směru navíc stěžovatel nevznáší žádné konkrétní námitky. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy řadu okolností hodnotily v souladu s touto zásadou, jak je patrné z výše uvedeného popisu (sub 3). Naopak napadená rozhodnutí neobsahují žádná místa, v nichž by soudy nahrazovaly vzniklé pochybnosti svými nepodloženými domněnkami, tím méně pak v neprospěch stěžovatele.

13. Rovněž uplatněné námitky proti nesprávnému právnímu posouzení jsou jen opakováním stěžovatelem uplatněné obhajoby, s níž se soudy velmi obsáhle vypořádaly, což ústavní stížnost nikterak konkrétně nereflektuje. Stěžovatelovu obsáhlou polemiku lze tak podle Ústavního soudu stručně shrnout do námitky, dle níž je požadavek kontroly situace za vozidlem po zapnutí směrových světel nepřiměřený, přísný a nelze jeho splnění od řidičů spravedlivě požadovat. S takovým závěrem se však Ústavní soud neztotožňuje. Tento požadavek je totiž nutné posoudit teprve s ohledem na konkrétní okolnosti daného případu.

14. Z provedených důkazů v dané věci (včetně stěžovatelovy vlastní výpovědi) vyplývá, že stěžovatel nekontroloval situaci za svým vozidlem po dobu několika vteřin (přinejmenším 2 až 3 vteřin) v nestandardně pomalu jedoucím vozidle, při vědomí přítomnosti motocyklu poškozeného za jeho vozidlem, přičemž nebylo nikterak prokázáno, že by naopak stěžovatelova pozornost měla být zvláště upoutána na situaci před vozidlem (např. v důsledku přítomnosti dalších vozidel v protisměru). V takové situaci nelze požadavek kontroly provozu za vozidlem (pomocí zpětného zrcátka) hodnotit jako přehnaně přísný. Z toho pak vyplývá, že stěžovatelem namítaná (byť neprokázaná) světelná signalizace odbočení je zásadně skutečností irelevantní. Zapnul-li stěžovatel světelnou signalizaci delší dobu před odbočením, pak je logický požadavek, aby se po tomto úkonu ještě přesvědčil o situaci za sebou. Ani dlouhá doba signalizace tedy nevyvinuje sama o sobě řidiče z odpovědnosti za následnou kolizi. A naopak

nebyl-li mezi zapnutím signalizace a samotným odbočením dlouhý časový úsek (několika vteřin), nedal stěžovatel za ním jedoucímu motocyklu možnost zareagovat na světelnou signalizaci. Obě tyto varianty (jakož i samozřejmě třetí varianta nezapnutí světelné signalizace) tedy svědčí o porušení povinností stěžovatele v dané situaci, vyložených blíže ustálenou judikaturou (viz níže).

15. Jak uvedly všechny soudy, zapnutí světelné signalizace je nutnou prvotní, nikoliv však dostačující povinností odbočujícího řidiče. Pro podrobnosti lze odkázat na obsáhlé a přesvědčivé odůvodnění napadených rozhodnutí, opírající se navíc o závěry ustálené judikatury. Opačné závěry nelze dovodit ani ze stěžovatelem zdůrazňovaného (a pro trestní soudy nezávazného) rozsudku Nejvyššího správního soudu, jak stěžovatele upozornil Nejvyšší soud. Jak rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovateli "jako celek vyznívá", je irelevantní. Uvedený rozsudek totiž rovněž klade důraz na konkrétní skutkové okolnosti daného případu, a skutečnost, že řidič může být odpovědný jen tehdy, mohl-li střetu reálně (s běžnými řidičskými dovednostmi) zabránit. Totéž se týká usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 10/2008, které rovněž vychází ze specifických a značně odlišných skutkových okolností daného případu. Zjištění soudů však těmto závěrům neodporují, neboť bylo jednoznačně prokázáno, že stěžovatel mohl, při běžné pozornosti, předjíždějící motocykl vidět, věnoval-li by běžným způsobem (s přihlédnutím k jemu známé situaci) pozornost situaci za svým vozidlem.

16. Odmítnout je rovněž třeba část námitek, v níž stěžovatel uvádí, že jeho vina byla od začátku presumována a je (oproti zraněnému poškozenému) v nevýhodném postavení automatického viníka. Především stěžovatelova vina byla prokázána provedenými důkazy. Dále stěžovatel nebyl označen za jediného viníka nehody, byť toliko v důsledku aplikace pravidla in dubio pro reo. Údajně "výhodnější" postavení zraněného účastníka dopravní nehody pak vyplývá z té skutečnosti, že nezbytnou součástí trestní odpovědnosti podle § 147 trestního zákoníku je vznik těžké újmy na zdraví. Proto lze nutně nalézt trestní postih právě jen u toho řidiče, který způsobí druhému újmu na zdraví. Je rovněž logické, že vůči účastníkovi, který nikomu těžkou újmu na zdraví nezpůsobil, nebude uplatňována stejná trestní odpovědnost. Dále je třeba připomenout, že skutečnost, že druhý účastník nehody nebyl trestně postihnut, i kdyby jeho jednání naplňovalo znaky skutkové podstaty jiného trestného činu, nikterak sama o sobě nečiní stěžovatelovo odsouzení ústavně nekonformním.

17. Konečně nelze souhlasit ani s námitkou, že by soudy zneužily princip omezené důvěry v dopravě a tím jakoby chránily nezodpovědné řidiče. Uvedený princip vskutku chrání zdraví i těch účastníků dopravního provozu, kteří sami poruší dopravní povinnosti, avšak pouze za předpokladu, že jiný účastník poruší povinnosti dopravního provozu rovněž. Princip omezené důvěry platí pochopitelně pro všechny účastníky dopravního provozu, avšak, jak bylo uvedeno výše, nemůže být trestně postižen ten, kdo druhému nezpůsobí újmu na zdraví, a dále by bylo proti smyslu tohoto principu, aby v důsledku jeho porušení přišel účastník o trestněprávní ochranu zdraví, kterou mu právní řád poskytuje.

18. Namítá-li stěžovatel, že o nárocích na náhradu způsobené újmy neproběhlo spravedlivé (sc. řádně vedené) soudní řízení, v němž by se mohl k věci vyjádřit, je nutné i tuto námitku odmítnout. Odvolací soud rozhodoval ve veřejném zasedání a předmětem odvolacího řízení bylo stěžovatelovo odvolání proti rozsudku okresního soudu, jímž byla stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozeným způsobenou újmu. Stěžovatel tak měl opakovanou příležitost se vůči těmto závěrům vymezit a navrhnout ke svým tvrzením provedení důkazů. Zároveň stěžovatel, jakožto obžalovaný z trestného činu, nemá právo, aby tyto nároky byly projednány v občanskoprávním řízení. Na takto zákonodárcem zvolené právní konstrukci není podle Ústavního soudu nic neústavního, jsou-li při její aplikaci respektovány všechny kautely řádně vedeného soudního řízení a ochrany práv obžalovaných. Skutečnost, že se daného řízení nemůže účastnit pojišťovna, která má danou újmu nahradit, se nikterak nedotýká stěžovatelových ústavních práv.

19. Ústavní soud tak uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru