Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 434/08 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkinterpretace
pravomoc
příslušnost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 4/49 SbNU 655
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.434.08.1
Datum podání15.02.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

97/1963 Sb., § 37 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 434/08 ze dne 7. 4. 2008

U 4/49 SbNU 655

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 7. dubna 2008 sp. zn. IV. ÚS 434/08 ve věci ústavní stížnosti společnosti Richter pro-book Handelsgesellschaft mgH, se sídlem Erndtgasse 20, Vídeň, Rakousko, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007 č. j. 32 Odo 1788/2006-342, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 3. 2006 č. j. 8 Cmo 289/2005-316 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005 č. j. 31 Cm 237/98-293, jimiž bylo zastaveno řízení o stěžovatelčině žalobě z důvodu, že na základě ujednání smluvních stran v kupní smlouvě je místem soudu pro všechny spory vyplývající ze smluvního vztahu Vídeň, a proto není dána příslušnost ani pravomoc českých soudů.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka žádá zrušení v záhlaví označených usnesení obecných soudů s tím, že jimi mělo být porušeno její právo podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť jí bylo zamezeno domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Z podané ústavní stížnosti a z přiložených fotokopií napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud, že stěžovatelka se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala, aby bylo žalované BOHEMIA PRINT, a. s., uloženo zaplatit v žalobě specifikovanou částku nebo vydat sběrné sešívací zařízení. Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 5. 2005 č. j. 31 Cm 237/98-293 řízení zastavil, poněvadž ve Všeobecných obchodních podmínkách, které jsou součástí kupní smlouvy, je obsaženo ujednání, že místem soudu pro všechny spory vyplývající ze smluvního vztahu je Vídeň, a proto není dána příslušnost a podle ustanovení § 37 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, (dále jen "ZMPS") ani pravomoc českých soudů. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 3. 2006 č. j. 8 Cmo 289/2005-316 odvoláním napadené rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 22. 11. 2007 č. j. 32 Odo 1788/2006-342 zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na svou ustálenou judikaturu a doplnil, že dohoda o příslušnosti cizozemského soudu má přednost před pravomocí českých soudů určenou zákonem; opačný výklad by vedl k tomu, že dohoda by byla nezávazná, pokud by pro smluvní stranu byla nevýhodná, což by způsobovalo právní nejistotu účastníků právního vztahu.

Stěžovatelka považuje výklad ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS zastávaný obecnými soudy za ústavně nekonformní. Trvá na tom, že jazykovým, logickým ani systematickým výkladem této normy nelze vyvodit, že písemné ujednání o příslušnosti cizozemského soudu vylučuje pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Naopak jazykovým výkladem slučovací spojky "i" ("Česká organizace může pro majetkové spory písemně ujednat i příslušnost cizozemského soudu.") dochází k závěru, že dohodou o prorogaci je vedle pravomoci soudu vyplývající ze zákona založena i pravomoc soudu dohodou zvoleného a je ponecháno na výběr žalobci, u kterého z těchto soudů podá žalobu. Výklad přijatý obecnými soudy vede k tomu, že je-li dohodou o prorogaci určen soud, jehož rozhodnutí nejsou na území České republiky vykonatelná, žalobce, byť úspěšný ve sporu, se nemůže domoci uznání a vykonání takového rozsudku. To se stalo ve stěžovatelčině případě, poněvadž v roce 1998, kdy stěžovatelka podala žalobu u Městského soudu v Praze, nebyla mezi Českou republikou a Rakouskem zaručena vzájemnost, a tudíž ve smyslu ustanovení § 64 písm. e) ZMPS ve spojení s ustanovením § 54 ZMPS by uznání a výkon případného příznivého rozsudku rakouského soudu byly v České republice vyloučeny. Stěžovatelka uzavírá, že "obecné soudy se tak dopustily odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), které je jedním z případů práva na spravedlivý proces.".

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavnísoud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy České republiky), zejména respektuje skutečnost (což vyslovil v řadě svých rozhodnutí), že není součástí soustavy obecných soudů a že mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností obecných soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.

Občanskýsoudní řád ve spojení se ZMPS vcelku striktně určuje pravomoc a příslušnost českých soudů k projednání a rozhodnutí věci s cizím prvkem. V případě majetkových sporů je právní úprava benevolentnější díky zavedení prorogační dohody ve smyslu ustanovení § 37 odst. 3 ZMPS, jež umožňuje smluvním stranám ovlivnit místo vedení eventuálního soudního sporu vyvstalého z jejich smluvního vztahu. O tom, že platnou dohodou o příslušnosti cizozemského soudu je pro daný majetkový spor vyloučena pravomoc českých soudů, nepanují pochybnosti, jak o tom svědčí nejen judikatura citovaná Nejvyšším soudem, ale i názory právní nauky, a to starší i novější (mezi jinými srov. např. Steiner, V., Šrajbr, F. Československé mezinárodní civilní právo procesní. Academia, Praha 1967, s. 54, a Ondřej, J. Mezinárodní právo veřejné, soukromé, obchodní, 2. vydání. Aleš Čeněk, Plzeň 2007, s. 310).

Volba konkrétního sudiště nacházejícího se v zemi sídla jedné ze smluvních stran poskytuje určitou výhodu domovskému účastníkovi řízení, a to pro znalost domácího prostředí, obecně však zvyšuje právní jistotu všech dotčených subjektů, poněvadž již od prvopočátku řeší otázku rozhodných procesních předpisů, a tedy ujasňuje způsob vedení řízení pro případ vzniku sporu. Při sjednávání prorogační dohody je proto nutno pečlivě zvažovat dopady, které takové ujednání bude mít na způsob vedení řízení, náklady právního zastoupení a řízení obecně, jakož i na možné těžkosti při uznávání a výkonu cizozemského rozhodnutí. Předvídání důsledků prorogační dohody je však úkolem smluvních stran, které vinu za vyskytnuvší se potíže nemohou svalovat nasoudy daného členského státu, jež na jejich věc náležitě aplikují rozhodné právní předpisy, v důsledku čehož mohou odmítnout se předloženým sporem zabývat. Totéž platí i pro právního nástupce, který na základě vlastní vůle přejímá pohledávku jedné ze smluvních stran; i právní nástupce si musí obezřetně počínat při posuzování vymahatelnosti odkoupené pohledávky. Na projednávanou věc dopadá obecně uznávaná zásada vigilantibus iura scripta sunt (bdělým náležejí práva) vyžadující od účastníků řízení pečlivé zvážení, jakým způsobem se budou domáhat svých práv. V ostatním Ústavní soud odkazuje na odůvodnění naříkaných rozhodnutí obecných soudů.

Z výše vyložených důvodů odmítl Ústavnísoud podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru