Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 433/19 #1Nález ÚS ze dne 28.06.2019K odměně ustanoveného advokáta za zastupování vůči státu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Olomouc
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/svoboda podnikání a volby povolání a přípravy k němu
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ... více
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
advokát/odměna
EcliECLI:CZ:US:2019:4.US.433.19.1
Datum vyhlášení16.07.2019
Datum podání01.02.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 26 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 138, § 140 odst.2, § 30


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Porušením práva na odměnu za poskytnutí právních služeb podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není, má-li právo na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování vůči státu podle § 140 odst. 2 občanského soudního řádu jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven. Vyplývá-li však z judikatury Nejvyššího soudu, že odměna právnímu zástupci přísluší také za úkony, které byly učiněny ještě před jeho ustanovením a které byly nutné k tomu, aby soud mohl rozhodnout o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce, je porušením práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s jeho právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a právem na ochranu vlastnictví podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod postup obecných soudů, které takový právní názor nerespektovaly, aniž se od něj ve svých rozhodnutích nikterak nedistancovaly či se vůči němu argumentačně nevymezily.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Nálezem ze dne 28. 6. 2019 zrušil IV. senát Ústavního soudu v řízení podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy na návrh JUDr. Petra Rittera usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044, a to pro rozpor s čl. 26 odst. 1, 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

Narativní část

Usnesením okresního soudu ze dne 14. 5. 2012 byl žalobci v řízení před okresním soudem ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů, a to stěžovatel. Usnesením ze dne 31. 8. 2018 byla stěžovateli určena odměna za zastupování ve výši 71 269 Kč hrazená ze státních prostředků. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl ustanoven právním zástupcem až ke dni 1. 6. 2012, tak dle okresního soudu mu nemohla být přiznána odměna za převzetí právního zastoupení dne 23. 8. 2011 a sepis žaloby ze dne 26. 3. 2012, když v této době nebyl soudem ustanoven, ale jednal na základě předložené plné moci. Krajský soud usnesení okresního soudu potvrdil. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasil.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud konstatoval, že na předmětnou situaci zcela dopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2482/2015, podle kterého právo na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování vůči státu podle § 140 odst. 2 o. s. ř. má jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven, a v zásadě jen za úkony, které provedl od ustanovení, a také za úkony, které byly nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků rozhodnout (tedy především vypracování žádosti o osvobození od nich a související úkony). Ústavní soud shledal uvedený výklad předmětného ustanovení provedený Nejvyšším soudem za souladný s právem ustanovených zástupců na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

Jestliže stěžovatel převzal právní zastoupení žalobce a současně s podanou žalobou podal žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, pak ve smyslu citovaného usnesení Nejvyššího soudu provedl úkony nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce vůbec rozhodnout. Neprovedl-li by stěžovatel tyto úkony, okresní soud by vůbec rozhodnout nemohl. Vzhledem ke zdravotnímu stavu žalobce nebylo nadto představitelné, aby tyto právní úkony zvládl sám.

Z hlediska ústavnosti odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nemohlo obstát, Ústavní soud proto konstatoval, že obecné soudy porušily zákaz libovůle a pravidla fair procesu, když nerespektovaly jednoznačný právní názor vyjádřený ve výše citovaném usnesení Nejvyššího soudu, přičemž se ani od něj v napadených rozhodnutích nikterak nedistancovaly, či se vůči němu argumentačně nevymezily. Tím zasáhly do základního práva stěžovatele na legitimní očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to ve spojení s jeho právem na podnikání formou poskytování právních služeb podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho mu neposkytly jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jan Filip. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 433/19 ze dne 28. 6. 2019

K odměně ustanoveného advokáta za zastupování vůči státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Petra Rittera, advokáta, sídlem Riegrova 376/12, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 a usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a Okresního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, takto:

I. Usneseními Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044 bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ve spojení s jeho právem podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právem na ochranu vlastnictví podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

II. Usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 a Okresního soudu v Olomouci ze dne 31. srpna 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044 se ruší.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností se podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, se podává, že usnesením Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") ze dne 14. 5. 2012 č. j. 25 C 118/2012-52 bylo rozhodnuto, že žalobci v řízení před okresním soudem byl ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů, a to stěžovatel. Usnesení nabylo právní moci ve výroku ohledně ustanovení právního zástupce dne 1. 6. 2012.

3. Okresní soud rozhodl usnesením ze dne 31. 8. 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044 tak, že se určuje právnímu zástupci žalobce - tj. stěžovateli - odměna za zastupování ve výši 71 269 Kč (výrok I) a že odměna bude proplacena po právní moci tohoto usnesení ze státních prostředků (výrok II). Okresní soud mj. uvedl, že přezkoumal vyúčtování ustanoveného právního zástupce (stěžovatele) a konstatoval, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl žalobci ustanoven právním zástupcem až ke dni 1. 6. 2012, tak stěžovateli nemůže být přiznána odměna zástupce za převzetí právního zastoupení dne 23. 8. 2011 a sepis žaloby ze dne 26. 3. 2012, když v této době nebyl zástupce (stěžovatel) žalobci ustanoven soudem, ale jednal na základě předložené plné moci.

4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 30. 10. 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 výše rubrikované usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud zejména uvedl, že stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že by bylo možno přiznat odměnu za úkony učiněné předtím, než byl zástupcem ustanoven. Takovou možnost nelze dovodit ani z § 138 odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť zpětné osvobození se vztahuje toliko na osvobození od soudních poplatků. Nevztahuje se však na odměnu za úkony posléze ustanoveného advokáta. Jestliže stěžovatel vystupoval v řízení na základě plné moci, pak mu odměna za úkony učiněné na základě plné moci předtím, než byl v řízení ustanoven, přiznána být nemůže.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k zásahu do jeho výše uvedených práv, přičemž uvádí, že soud ustanovuje účastníkovi řízení právního zástupce obvykle z toho důvodu, a tak tomu bylo i v tomto případě, že účastník není schopen sám před soudem plnohodnotně jednat, podávat soudu písemné návrhy, tedy není schopen ani napsat a podat žalobu. Proto právní problém s takovým občanem nejdříve musí projednat advokát, a dojde-li k závěru, že je toho k obraně práv občana zapotřebí, žalobu jménem občana vypracuje a podá na soud. Teprve poté dochází k rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků a poučení podle § 30 odst. 1 o. s. ř. o možnosti podat žádost o ustanovení právního zástupce. Ustanovit právního zástupce občanovi před podáním žaloby soudy odmítají a stejně tak odmítají občanovi žalobu sepsat samy. V mnohých případech by k vyřízení žádosti o ustanovení právního zástupce před podáním žaloby ani vzhledem k běhu zákonných lhůt nebyl čas. Není-li občan sám schopen před soudem jednat, stejně by nejspíš požádal o pomoc se sepisem podobné žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, tedy před zahájením řízení, advokáta. Postup obecných soudů v této věci však byl v jednoznačném rozporu s § 138 odst. 1 a 3 o. s. ř., pročež se domáhá zrušení napadených soudních rozhodnutí.

III.

Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele

6. Soudce zpravodaj podle § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.

7. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že argumentace použitá v ústavní stížnosti nemá podle jeho názoru ústavněprávní relevanci, neboť stěžovatel fakticky toliko zpochybňuje právní závěr krajského soudu vyvozený z výkladu § 138 odst. 1 a 3 o. s. ř., že zpětná účinnost se vztahuje toliko na osvobození od soudních poplatků. Krajský soud setrvává na svém názoru, že odměna za zastupování náleží zástupci ustanovenému podle § 30 o. s. ř. až za úkony právní služby provedené po právní moci usnesení o jeho ustanovení, proto navrhuje ústavní stížnost, která nedosahuje ústavněprávní roviny, odmítnout.

8. Okresní soud ve svém vyjádření toliko odkázal na obsah svého napadeného rozhodnutí.

9. Výše rubrikovaná vyjádření byla stěžovateli zaslána k replice, který Ústavnímu soudu sdělil, že setrvává na své právní argumentaci a zdůraznil, že soud o žádosti o ustanovení právního zástupce rozhoduje až v průběhu řízení. To se zahajuje podáním návrhu na jeho zahájení. Tento návrh však obvykle není účastník schopen vypracovat sám, takže bez ustanoveného zástupce by nejspíš podán nebyl a nebylo by ani zahájeno řízení. To by mohlo mít pro žalobce nepříznivé důsledky, zejména při zmeškání některé z rozhodných lhůt. Mnohdy usnesení o ustanovení zástupce nabývá z různých důvodů právní moci až v průběhu řízení, po koncentraci, nebo někdy i po právní moci rozhodnutí ve věci samé. V takových případech by bylo právo na právní pomoc v řízení před soudy (čl. 37 Listiny) zmařeno. Z uvedených důvodů na své ústavní stížnosti setrvává.

IV.

Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, tudíž nemusí být právně zastoupen jiným advokátem [srov. stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud předně konstatuje, že rozhodování o odměně advokáta, coby ustanoveného zástupce či opatrovníka podle § 140 odst. 2 o. s. ř., je, co do podstaty, odlišné od rozhodování o náhradě nákladů řízení účastníků řízení podle § 142 a násl. o. s. ř., byť v obou případech zpravidla jde především o odměnu a hotové výlohy advokáta. Je totiž třeba vyjít z toho, že je-li účastníku řízení ustanoven zástupcem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stát se v takovém případě de facto ocitá v roli advokátova klienta, a tudíž i jejich vzájemný vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení advokátního tarifu a jiný postup v takovém případě zpravidla nelze považovat za správný a spravedlivý [srov. nález ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 (N 82/41 SbNU 79)].

12. Úvahy krajského soudu, jak je vyjádřil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, o principiální podružnosti rozhodování o náhradě nákladů řízení z hlediska zachování práva na spravedlivý proces tedy v daném případě nejsou namístě. Jde totiž o výkon povolání (podnikatelské činnosti) podle čl. 26 odst. 1 Listiny, jež je pod ochranou moci soudní. Odlišnosti plynoucí z povahy věci a odborné zdatnosti účastníků řízení v žádném případě nemohou odůvodnit zásadní omezení všech základních postulátů řádného soudního řízení, jež vyplývají z ústavního pořádku.

13. Z vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že žalobce zastoupený stěžovatelem na základě plné moci ze dne 20. 3. 2012 (založené na č. l. 4 soudního spisu) podal k okresnímu soudu přípis ze dne 26. 3. 2012 označený jako "návrh na vydání platebního rozkazu a žádost o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce" (založený na č. l. 1 až 3 soudního spisu), ve kterém v části VII odůvodňuje žádost žalobce o přiznání práva na osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce, a to stěžovatele. Okresní soud usnesením ze dne 14. 5. 2012 č. j. 25 C 118/2012-52 mj. rozhodl, že žalobci byl ustanoven k ochraně jeho zájmů zástupce z řad advokátů, a to stěžovatel. Okresní soud v citovaném usnesení uvedl, že žalobce je těžce zdravotně postižený, nepohyblivý a zcela odkázán na pomoc třetí osoby (byl mu přiznán IV. stupeň závislosti), přičemž není schopen si hradit náklady právního zastoupení v dané věci a nemůže ani v tomto soudním řízení vzhledem k jeho zdravotnímu stavu sám vystupovat a náležitě hájit své zájmy, pročež vyhověl jeho žádosti a ustanovil mu právního zástupce - stěžovatele.

14. Na předmětnou situaci zcela dopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2482/2015, podle kterého právo na zaplacení hotových výdajů a odměny za zastupování vůči státu podle § 140 odst. 2 o. s. ř. má jen ten advokát, který byl účastníku ustanoven, a v zásadě jen za úkony, které provedl od ustanovení, a také za úkony, které byly nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků rozhodnout (tedy především vypracování žádosti o osvobození od nich a související úkony). Ústavní soud shledává, že uvedený výklad předmětného ustanovení provedený Nejvyšším soudem je souladný s právem ustanovených zástupců na spravedlivou odměnu za práci podle čl. 26 odst. 1 Listiny, přičemž v podrobnostech a výkladu jednoduchého práva lze na něj toliko odkázat, když Ústavní soud na jeho výkladu neshledal žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavní relevancí, které by znamenalo jeho případnou neústavnost. Nejvyšší soud v odůvodnění citovaného usnesení provedl jasný, rozumný a logický výklad předmětného ustanovení [viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723]. Na tom nic nemění, že stěžovatel se dovolává čl. 28 Listiny, který mj. zaručuje právo zaměstnanců na spravedlivou odměnu za práci. Stěžovatel však nevystupuje v pozici zaměstnance podle zákoníku práce, nýbrž jako podnikatel podle čl. 26 odst. 1 Listiny, na kterého se vztahují právní předpisy o poskytování právních služeb.

15. Při aplikaci výše uvedeného závěru na nyní posuzovanou věc Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel převzal právní zastoupení žalobce a současně s podanou žalobou podal žádost o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Stěžovatel tak ve smyslu citovaného usnesení Nejvyššího soudu provedl úkony nutné k tomu, aby soud mohl o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce vůbec rozhodnout. Neprovedl-li by stěžovatel tyto úkony, okresní soud by vůbec rozhodnout nemohl. Ze soudního spisu je nadto více než patrné, že vzhledem k zdravotnímu stavu žalobce opravdu není představitelné, aby tento i tyto elementární právní úkony (tedy zejména sepsání laického podání žádosti o osvobození od soudních poplatků) zvládl sám. S přihlédnutím k právě uvedenému Ústavní soud shledal, že jak okresní soud, tak krajský soud v nyní posuzované věci výše uvedený právní názor Nejvyššího soudu nerespektovaly, přičemž se ani od něj v napadených rozhodnutích nikterak nedistancovaly, či se vůči němu argumentačně nevymezily. Stěžovateli nepřiznaly dva úkony právní služby (blíže sub 3).

16. Otázkou pro Ústavní soud však zůstává, zda toto pochybení obecných soudů (tedy nerespektování judikatury Nejvyššího soudu) zasáhlo do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Jak Ústavní soud opakovaně zdůraznil, nikoliv každé porušení norem podústavního práva při jejich aplikaci či interpretaci způsobuje zároveň i porušení základního práva jednotlivce. Avšak jeho porušení v důsledku libovůle (vykonávané např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, může být způsobilé zasáhnout do základního práva a svobody jednotlivce [srov. nález ze dne 14. 3. 2002 sp. zn. III. ÚS 346/01 (N 30/25 SbNU 237)].

17. Ústavní soud zkoumal, zda napadená rozhodnutí nezasahují do základního práva stěžovatele garantovaného v již zmíněném čl. 26 odst. 1 Listiny (právo podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost) a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tj. do základního práva na legitimní očekávání v určitý postup orgánů veřejné moci, které bude odpovídat jednoznačnému obsahu právního řádu. Přihlížení k legitimním očekáváním je nepominutelnou dimenzí zákonnosti [srov. např. nález ze dne 20. 6. 2006 sp. zn. Pl. ÚS 38/04 (N 125/41 SbNU 551; 409/2006 Sb.)].

18. Legitimní očekávání ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě je nejen podle judikatury Ústavního soudu [srov. např. nálezy ze dne 9. 3. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 2/02 (N 35/32 SbNU 331; 278/2004 Sb.) nebo ze dne 11. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 525/02 (N 131/31 SbNU 173) či ze dne 14. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 185/04 (N 94/34 SbNU 19)], ale i judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věcech Beyeler proti Itálii ze dne 5. 1. 2000 č. 33202/96 nebo Zwierzynski proti Polsku ze dne 16. 6. 2001 č. 34049/96), integrální součástí ochrany majetkových práv. Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (např. rozhodnutí ve věci Broniowski proti Polsku ze dne 22. 6. 2004 č. 31443/96) pojem "majetek" ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě má autonomní rozsah, který není omezen na konstituované vlastnictví hmotného jmění a není závislý na formální kvalifikaci vnitrostátního práva. Pro účely tohoto ustanovení jsou za "majetková práva", resp. "majetek", také považována další práva a zájmy tvořící aktiva (např. pohledávky), na základě jejichž existence může stěžovatel tvrdit, že na jejich splnění má přinejmenším legitimní očekávání (ésperance legitime/legitimate expectation).

19. Ochrana legitimního očekávání, jakožto integrální součásti základního práva podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě by měla nalézt reflexi v jednotlivých ustanoveních podústavního práva, resp. v jejich výkladu, který podávají obecné soudy, jež jsou k ochraně základních práv zavázány čl. 4 Ústavy. Proto musí být přijat takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva legitimního očekávání. Jinak řečeno, legitimní očekávání nepůsobí bezprostředně mezi subjekty občanskoprávních vztahů, nýbrž jde o základní právo zaručené jednotlivcům ústavním pořádkem, které v daném případě působí ve vztahu jednotlivce vůči obecným soudům, tj. státní moci. Soudy jsou pak zavázány (čl. 4 Ústavy) poskytovat tomuto základnímu právu ochranu cestou interpretace a aplikace příslušných norem jednoduchého práva [srov. nález ze dne 11. 4. 2006 sp. zn. IV. ÚS 763/05 (N 82/41 SbNU 79)].

20. V posuzované věci to konkrétně znamená, že stěžovatel se v této souvislosti mohl legitimně spoléhat na to, že obecné soudy v nyní projednávané věci budou postupovat v souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným v jeho usnesení ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2482/2015.

21. Nárok stěžovatele na přiznání odměny ustanoveného advokáta, ač vznikl v souvislosti s procesem (občanským soudním řízením), a je upraven v předpise procesním, je svou povahou nárokem hmotněprávním [srov. obdobně nález ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. I. ÚS 2278/10 (N 240/59 SbNU 443)] a je proto kryt ústavně zaručeným právem legitimního očekávání uspokojení daného nároku. Rozhodování soudů musí respektovat princip proporcionality, který vyžaduje, aby zásahy do základního práva na legitimní očekávání byly minimalizovány na co nejnižší možnou míru, což se nestalo. Jelikož z hlediska ústavnosti odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nemůže obstát, nezbývá Ústavnímu soudu, než uzavřít, že obecné soudy porušily zákaz libovůle a pravidla fair procesu, když nerespektovaly jednoznačný právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 22 Cdo 2482/2015, přičemž se ani od něj v napadených rozhodnutích nikterak nedistancovaly, či se vůči němu argumentačně nevymezily. Tím zasáhly do základního práva stěžovatele na legitimní očekávání podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a to ve spojení s jeho právem na podnikání formou poskytování právních služeb podle čl. 26 odst. 1 Listiny, a v důsledku toho mu neposkytly jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

22. Ústavní soud proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadená usnesení krajského soudu ze dne 30. 10. 2018 č. j. 69 Co 292/2018-1058 a okresního soudu ze dne 31. 8. 2018 č. j. 25 C 118/2012-1044 zrušil. Ústavní soud neočekával od ústního jednání další objasnění věci, pročež od něj upustil podle § 44 věty první zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 28. června 2019

Jaromír Jirsa v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru