Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 433/02Nález ÚS ze dne 01.04.2004Nutnost prokázání úmyslného zavinění

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkTrestný čin
důkaz/volné hodnocení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 49/33 SbNU 11
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.433.02
Datum vyhlášení15.04.2004
Datum podání27.06.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 13, § 219, § 4 písm.b, § 222 odst.1, § 222 odst.3

141/1961 Sb., § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 433/02 ze dne 1. 4. 2004

N 49/33 SbNU 11

Nutnost prokázání úmyslného zavinění

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (III. senátu) ze dne 1. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 433/02 ve věci ústavní stížnosti P. Z. proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze 13. 2. 2002 sp. zn. 5 To 21/2002, jímž byly potvrzeny výroky o vině a trestu rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, z 24. 10. 2001 sp. zn. 29 T 10/2001, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona k trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 24. října 2001 sp. zn. 29 T 10/2001, rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. února 2002 sp. zn. 5 To 21/2002 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. září 2002 sp. zn. 6 Tdo 364/2002 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel (v trestní věci "odsouzený") domáhá zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 2. 2002 sp. zn. 5 To 21/2002 a jemu předcházejícího odsuzujícího rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 24. 10. 2001 sp. zn. 29 T 10/2001.

Stěžovatel se domnívá, že napadeným rozhodnutím jakož i rozsudkem soudu prvního stupně bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, konkrétně pak ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jelikož nebylo respektováno jeho právo chránit svým jednáním svůj život a zdraví, které jsou předmětem ochrany v čl. 6 a 31 Listiny a rovněž namítá porušení čl. 39 Listiny v návaznosti na ustanovení § 13 trestního zákona (dále též "tr. zák.") o nutné obraně.

Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil:

Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 24. 10. 2001 sp. zn. 29 T 10/2001 odsouzen pro trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovateli byla rovněž uložena povinnost nahradit škodu poškozené R. D. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že stěžovatel poté, co byl napaden P. D., který jej silně udeřil pěstí do obličeje a kopl kolenem do břicha, opakovaně P. D. bodnul nožem do oblasti hrudníku, dolních končetin a zad a při útěku z místa činu jej kopl do hlavy, čímž P. D. mimo jiné způsobil bodnořezné poranění srdce, které bylo bezprostřední příčinou jeho smrti.

K odvolání stěžovatele proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně Vrchní soud v Olomouci zrušil rozsudkem ze dne 13. 2. 2002 sp. zn. 5 To 21/2002 v napadeném rozhodnutí výrok o náhradě škody, zatímco výroky o vině a o trestu ponechal nezměněné. Stěžovatelovo dovolání proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") jako zjevně neopodstatněné usnesením ze dne 18. 9. 2002 sp. zn. 6 Tdo 364/2002.

Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel především ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí spočívá na vadné právní kvalifikaci skutku, neboť jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák. Stěžovatel rekapituluje průběh předmětné události, kdy mu bylo skupinou jeho vrstevníků vyhrožováno odplatou kvůli tomu, že měl v minulosti konflikt se S. K.; z obav před touto pomstou nosil sebou nůž, aby případné útočníky odradil, nechtěl jím však nikomu ublížit. Kritického dne se náhodně setkal se skupinou sedmi mladých mužů, včetně P. D., kteří jej měli v úmyslu potrestat a byli fyzicky podstatně zdatnější, někteří z nich byli ovlivněni alkoholem. Když jej obstoupili a slyšel jejich slovní výhružky, domníval se, že na něj zaútočí všichni a dopadne velice špatně; nepředstavoval si, že jej napadne pouze P. D., nesouhlasí se závěrem soudů, že jej ostatní členové skupiny nehodlali napadnout a ani se tak nechovali. Pokud by si představoval, že na něj zaútočí jen jedna osoba, nechal by se zmlátit, čímž by incident skončil, ovšem v obavě, že se mu chtějí pomstít všichni, jednal v silném pocitu strachu, chtěl útočníky zastrašit a útok tak odvrátit. Poté, co byl napaden P. D., vytáhnul nůž v představě, že jej tím od dalšího útoku odradí, když se tak nestalo, začal nožem neuvědoměle šermovat. Namítá, že pokud by měl úmysl poškozeného usmrtit, soustředil by svůj útok na jedno místo, kde by bodné zranění takový následek způsobilo, skutečnost, že poškozeného poranil na hrudníku, zádech a dolních končetinách, o takovém úmyslu nesvědčí. Stěžovatel rovněž zdůrazňuje, že po celou dobu, co se choval výše uvedeným způsobem, byl přesvědčen, že útok poškozeného nepřestává, ale pokračuje, neboť se na něj poškozený přitlačil. Absence úmyslu usmrtit P. D. vyplývá podle názoru stěžovatele rovněž ze skutečnosti, že po skončení konfliktu vyzýval přihlížející, aby zavolali sanitku a policii a svým rodičům bez zatajování či zkreslování vylíčil, co se odehrálo.

Z těchto důvodů se stěžovatel domnívá, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně ve smyslu § 13 tr. zák., a tedy se vůbec nejednalo o trestný čin.

II.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci. Nejvyšší soud odkázal ve svém vyjádření na odůvodnění svého usnesení, ovšem vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel v ústavní stížnosti namítá i skutkové okolnosti, které podle jeho názoru nevzaly soudy prvního a druhého stupně v úvahu, přičemž správnost těchto zjištění nemohla být v rámci dovolacího řízení posuzována, Nejvyšší soud neučinil návrh, jak má být ve věci podané ústavní stížnosti rozhodnuto. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření uvedl, že z rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně je zřejmé, že se dostatečně vypořádaly s obhajobou stěžovatele ve vztahu k právní kvalifikaci jeho jednání, zejména pokud jde o použití § 13 tr. zák. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti jako vedlejší účastník nevyužilo.

Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci sp. zn. 29 T 10/2001.

Stěžovatel, Nejvyšší soud a Vrchní soud v Olomouci souhlasili s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení jednání. Vzhledem k tomu a dále s ohledem ke skutečnosti, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

III.

Jak Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy České republiky). Na druhé straně je však oprávněn, ale i povinen posoudit, zda řízení jako celek bylo spravedlivé a zda v něm nebyla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle čl. 6 odst. 1 věty první Listiny má každý právo na život. Podle odstavce druhého téhož článku nikdo nesmí být zbaven života. Odstavec čtvrtý téhož článku pak stanoví, že porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné. Podle čl. 31 věty první Listiny má každý právo na ochranu zdraví. Konečně podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit.

Ústavní soud posoudil ve světle výše popsaného ústavního rámce všechny části výroku a odůvodnění napadaného rozhodnutí.

Ústavní soud se především zabýval základní námitkou stěžovatele, že jeho jednání mělo být posouzeno jako jednání v nutné obraně podle § 13 tr. zák., a shledal, že tato výtka není důvodná. Podle názoru Ústavního soudu prvoinstanční soud v odůvodnění odsuzujícího rozsudku dostatečně vyložil, proč jednání stěžovatele meze nutné obrany překročilo. Odvolací soud se pak s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil a toto stanovisko blíže odůvodnil. Správnost závěrů soudů obou stupňů rovněž potvrdil Nejvyšší soud, který dovolání stěžovatele odmítnul podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

Podstatou nutné obrany ve smyslu § 13 tr. zák. je snaha odvrátit nebezpečí, které vyvolal útok, jenž směřuje proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by byl jinak trestný, namířeným proti útočníkovi. Protože však ten, kdo útok odvrací, chrání tytéž zájmy, které chrání trestní zákon sám, nejedná proti účelu trestního zákona, nýbrž ve shodě s ním. Stav nutné obrany je důvodem vylučujícím nebezpečnost činu pro společnost i jeho protiprávnost, takže čin provedený v nutné obraně není trestným činem a nemůže být postižen trestem ani jinou sankcí (srov. Šámal/Púry/Rizman: Trestní zákon. Komentář. 4. vyd. Praha: 2002, str. 111).

Pro posouzení, zda pachatel jednal v nutné obraně či nikoli, je třeba objasnit, proti čemu, tj. proti jakému útoku na zájmy chráněné trestním zákonem obrana směřovala. Dále je nutno stanovit obsah obrany a její hranice. Přitom platí, že nutná obrana je vyloučena, byla-li zcela zjevně nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku. Nepoměr obrany a útoku musí být očividný a mimořádně hrubý. Pokud nejsou splněny všechny podmínky nutné obrany, jde o vybočení z jejích mezí. Teorie a praxe rozlišují exces intenzivní - co do míry obranného zákroku, kdy obrana je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku, a exces extenzívní - co do doby obranného zákroku. Pachateli, který vybočil z mezí nutné obrany, se přičte obecná polehčující okolnost podle § 33 písm. f) tr. zák.

Jak zjistil Ústavní soud z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tento soud se neztotožnil s názorem stěžovatele, že šlo v jeho případě o nutnou obranu, neboť jeho obrana byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku ze strany poškozeného. Nevyloučil sice, že by stěžovatel nemohl použít proti útočníkovi, kterým P. D. nepochybně byl, nůž, ale aby jeho jednání nevybočilo z mezí nutné obrany, musel by být použit jiným způsobem, než jak se skutečně stalo. Odsouzený si byl vědom bagatelnosti konfliktu, který měl se S. K. a rozhodně nemohl očekávat, že by úmyslem P. D. či některého z dalších přítomných bylo jej usmrtit. Soud vzal za prokázané, že došlo ke konfliktu výlučně mezi poškozeným a odsouzeným, neboť žádná z dalších přítomných osob do něj nezasáhla, ani takovou vůli neprojevila. Vzhledem k mimořádné razanci bodných úderů do levého boku poškozeného, z nichž jedna byla bezprostřední příčinou jeho smrti, vyloučili znalci jakoukoliv nahodilost jejich vzniku. Podle vyjádření znalců odsouzený jednal v afektu, který se ovšem neblížil afektu patologickému, jeho schopnosti rozpoznat společenskou nebezpečnost svého jednání a toto jednání ovládat byly plně zachovány a v době konfliktu u něj nedošlo k tzv. zúženému vědomí. Při útoku poškozeného měl pocit ohrožení a nastalou situaci nebyl schopen realisticky vyhodnotit. Podle názoru nalézacího soudu vzhledem k vysokému počtu úderů, jejich intenzitě a místu zasazení, je nepoměr mezi obranou a útokem zjevný a mimořádně hrubý. S ohledem na zjištěné okolnosti nastalé události postačilo P. D. zranit a ne jej usmrtit.

Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací se s těmito závěry nalézacího soudu ztotožnil a zrekapituloval je. Uvedl, že poškozený si vymínil, že konflikt vyřídí s odsouzeným sám a přítomné osoby do něho nijak nezasahovaly, skutečnost, že se odsouzený obával, že na něj zaútočí více osob, odpovídá charakteristice jeho osobnosti a sám si ji takto vyhodnotil. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by odsouzený měl být napaden více osobami, za použití zbraně, či dokonce usmrcen.

Nejvyšší soud jako soud dovolací se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že v posuzované trestní věci nebyly splněny podmínky nutné obrany.

Ústavní soud souhlasí se závěrem obecných soudů, že odsouzený vybočil z mezí nutné obrany v excesu intenzivním. Z obsahu spisu a rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že se odsouzený obával pomsty od svých vrstevníků za fyzické napadení S. K., ke kterému došlo při neshodě ohledně podmínek krátkodobé výpůjčky motocyklu. Vzhledem k banálnosti celého konfliktu, kdy odsouzený musel očekávat, že mu nehrozí větší újma než "zbití", jeví se již jeho prvotní reakce - nošení masivního kuchyňského nože - jako nepřiměřená, i když obecně příprava zbraně proti očekávanému útoku závěr, že jde o nutnou obranu, nevylučuje (srov. judikát R 19/1982). Je nepochybné, že P. D. fyzicky napadnul stěžovatele, konflikt inicioval a byl tedy útočníkem. Samotný útok poškozeného, byť byl veden s velkou razancí (silný úder pěstí do hlavy, kopnutí kolenem do břicha), bylo ale možno nepochybně odvrátit obranou nižší intenzity, byť by vedla i k poranění poškozeného. Intenzita obrany, má-li být způsobilá odvrátit útok, může být zásadně silnější, než intenzita útoku. Obrana však nesmí být zcela zjevně, přehnaně silnější, než je třeba k odvracení útoku (srov. Šámal/Púry/Rizman: Trestní zákon. Komentář. 4. vyd. Praha: 2002, str. 117). V daném případě, s ohledem na charakter použité zbraně, četnost způsobených ran a jejich intenzitu, je zřejmé, že obrana odsouzeného byla zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.

Ústavní soud tedy konstatuje, že závěr obecných soudů o tom, že odsouzený nejednal v nutné obraně, je správný.

IV.

Zároveň však Ústavní soud zjišťuje, že rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavních práv stěžovatele proto, že závěr o úmyslném zavinění odsouzeného vyslovený obecnými soudy je v extrémním nesouladu s dokázanými skutkovými okolnostmi. Tvrzení, vyslovené ve stížností napadených rozsudcích, že se podařilo prokázat zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., tj., že odsouzený věděl, že svým jednáním může způsobit smrt poškozeného, a pro případ, že ji způsobí, byl s tím srozuměn, nemá oporu v provedených důkazech. Nalézacímu soudu se nepodařilo prokázat, že odsouzený byl srozuměn s tím, že způsobí smrt poškozeného.

Je všeobecně známou skutečností, že prokazování subjektivní stránky trestného činu, zejména pak prokazování zavinění, je velmi složité. Zavinění je psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a spočívá na složce vědění a vůle. Zvláště nesnadné je prokazovat nepřímý úmysl, zejména jeho volní složku, spočívající ve srozumění pachatele s tím, že poruší nebo ohrozí chráněný zájem. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele.

V posuzované trestní věci neexistoval žádný přímý důkaz o eventuálním úmyslu odsouzeného usmrtit poškozeného. Odsouzený tvrdil od samého počátku trestního stíhání, že nechtěl poškozeného usmrtit. Z jeho verbálních projevů, ať již v době činu, tak při výpovědích v průběhu trestního řízení, ani z žádného jiného přímého důkazu nelze vyvodit jeho výslovně vyjádřené srozumění s tím, že inkriminovaným jednáním způsobí smrt poškozeného. Za této nesnadné důkazní situace se nalézací soud opřel o nepřímé důkazy a z nich dovodil implicitní srozumění obžalovaného s usmrcením poškozeného. Tyto nepřímé důkazy pro nepřímý úmysl spatřuje nalézací soud v tom, že odsouzený:

1. použil proti poškozenému "masivní kuchyňský nůž", jehož čepel měřila 12 centimetrů;

2. útok nožem vedl "mimořádnou silou", o čemž svědčí to, že čepel nože pronikla do značné hloubky těla, dokonce došlo k protětí kostěné části žeber;

3. oproti poškozenému "měl jednoznačně výhodnější pozici již z toho důvodu, že nože proti němu použil neočekávaně, zákeřně. Za takového stavu schopnost poškozeného účelně se bránit jednoznačně byla výrazně omezena";

4. "proti hrudníku poškozeného útočil záměrně", "tedy záměrně útočil mimo jiného proti části těla, o které je v obecném povědomí, že je zde uložena řada orgánů důležitých pro život člověka" (viz odůvodnění prvoinstančního rozsudku).

Z toho všeho nalézací soud dovozuje, že "vůle obžalovaného, a to nejméně ve formě srozumění, evidentně směřovala k následku, tzn. ke smrti P. D. Je zde tedy dán aktivní stav (zřejmě je míněn "vztah") obžalovaného k následku".

S těmito závěry ohledně nepřímého úmyslu se ztotožnily i soudy odvolací a dovolací.

Ústavní soud nepokládá závěr obecných soudů o zavinění odsouzeného za náležitě zdůvodněný. Použité nepřímé důkazy, mají-li posloužit k jednoznačnému závěru o vině, musí tvořit systém, jehož jednotlivé články musí být v souladu jak mezi sebou, tak i s dokazovanou skutečností, tj. v daném případě s existencí eventuálního úmyslu. V tomto případě nejsou tyto požadavky ohledně souladnosti nepřímých důkazů a jejich vztahu k dokazované skutečnosti splněny.

Lze souhlasit s prvními třemi argumenty uváděnými nalézacím soudem, týkajícími se použití nebezpečného nože, značné intenzity a neočekávanosti bodnutí. Z pouhé existence těchto skutečností však nelze spolehlivě vyvodit závěr o srozumění se způsobenou smrtí poškozeného. Interpretace těchto skutečností jednotlivě i v jejich souhrnu totiž připouští možný závěr, že cílem jednání odsouzeného mohlo být toliko způsobení těžké újmy na zdraví. Spolehlivý závěr o srozumění se smrtí by bylo možno za dané skutkové konstelace učinit pouze za podmínky, že by se podařilo prokázat, že bodnutí nožem bylo cíleně zaměřeno na ty tělesné partie poškozeného, kde se nacházejí životně důležité orgány, jejichž bodné narušení vede ke smrti. Vzhledem k tomu, že má být prokázáno úmyslné zavinění, tj. existence volní složky ve formě srozumění, je klíčovým momentem, který je třeba prokázat, cílené zamíření pohybu pachatele na životně důležité tělesné partie poškozeného. Nalézací soud se s existencí tohoto cíleného zamíření bodnutí vypořádává argumentem, že odsouzený na tyto tělesné partie "útočil záměrně". Tato argumentace však je pouhou tautologií a není skutkově (důkazně) podložena. Použité příslovce "záměrně" zde toliko vyjadřuje výsledek hodnocení formy zavinění soudem, tedy to, co je teprve zapotřebí dokazováním zjistit.

Ve shromážděném důkazním materiálu nelze nalézt spolehlivou oporu pro závěr, že odsouzený vědomě mířil rány nožem na životně důležité tělesné partie. Ze samotné skutečnosti, že nejméně dvě ze šesti bodných ran, tj. rány na levé boční straně hrudníku, z nichž jedna zasáhla srdce a byla bezprostřední příčinou smrti, se nacházely v tělesných partiích, v nichž jsou životně důležité orgány, nelze spolehlivě dovodit, že do těchto míst byl mířen cílený pohyb odsouzeného. Z provedených důkazů nelze spolehlivě vyvodit závěr odvolacího soudu o tom, že "šlo o cílené útoky nožem a navíc poté, co již byl poškozený zraněn útoky předchozími".

Důkazní stav ohledně průběhu inkriminovaného útoku je v dané věci velmi komplikovaný. I když vyšetřujícím orgánům a nalézacímu soudu nelze upřít snahu o velmi důkladné objasnění věci, byla objektivně existující situace na místě činu značně nepřehledná, čin se odehrál velmi rychle (v řádu několika desítek sekund), za špatných pozorovacích podmínek a za mimořádně vypjaté stresové situace, která nepochybně negativně ovlivnila kvalitu vnímání svědků i odsouzeného. Nejméně dva z klíčových svědků byli podnapilí. Provedené rekonstrukce činu a znalecké posudky z oborů soudního lékařství, psychiatrie a psychologie mohly k objasnění subjektivní stránky trestného činu, zejména k prokázání srozumění pachatele, přispět jen omezeně. Souhrnně lze konstatovat, že důkazy, z nichž je dovozováno, že útoky nožem byly zacílené na životně důležité partie, jsou rozporné a neúplné.

Odsouzený ve svých několika výpovědích popisuje mechanismus činu rozdílně; nikdy nevypovídal, že by nožem mířil na trup poškozeného, přiznává toliko dvě bodnutí do pravé nohy, z nichž jedno bodnutí bylo úmyslné. Připouští, že i ostatní rány mohly být způsobeny jeho nožem, avšak přesné vysvětlení, jak tyto rány byly vedeny, nepodává, naznačuje pouze, že k tomu mohlo dojít neúmyslně při odstrkávání poškozeného, nebo tak, že se poškozený mohl při svých pohybech nabodnout na nůž sám. Žádný ze svědků přítomných na místě činu nebyl s to popsat přesně počet ran a způsob vedení útoků nožem, jejich výpovědi jsou rozporné. Také polohu a vzájemné postavení těl odsouzeného a poškozeného popisují svědci nejednotně. Z podání svědků je jisté, že prvně na odsouzeného zaútočil poškozený P. D., který odsouzeného silně udeřil pěstí do obličeje a kopl ho kolenem do břicha. Poté se odsouzený předklonil (skrčil), jak uvádějí svědci B., F., T. a J. a v této poloze bodl poškozeného do nohou, jak uvádějí svědci F. a J. O jednom bodnutí do boku "a zřejmě i do zad" vypovídal až při opakovaném výslechu při rekonstrukci a u hlavního líčení svědek F.; svědek T. B. vypověděl, že odsouzený bodl poškozeného do nohy a "asi pětkrát do levého boku" (což neodpovídá skutečnosti).

Ze všech svědeckých výpovědí i z výpovědi odsouzeného vyplývá, že poškozený a odsouzený se v průběhu činu vzájemně potýkali, byli v těsném tělesném kontaktu, poloha jejich těl se rychle měnila a celý skutek trval pouze několik desítek sekund. Ze soudně lékařského posudku se nepodařilo přesnou vzájemnou polohu těl poškozeného a odsouzeného zjistit, v prvoinstančním rozsudku se konstatuje, že "vzájemná poloha obou osob a tím i směry vznikajících bodných kanálů se při jednotlivých útocích měnily".

Za tohoto důkazního stavu nelze vyvodit spolehlivý závěr o tom, že útoky nožem byly cíleně zaměřeny na životně důležité tělesné partie poškozeného a z toho vyvozovat závěr o srozumění odsouzeného s nastalým následkem. Cílený útok nožem lze spolehlivě dovodit pouze u ran do nohou, jejichž záměrné zasazení doznává sám odsouzený a vyplývá i ze svědeckých výpovědí. V případě ostatních ran, včetně těch, které jsou situovány do hrudníku a zad, je možno připustit závěr, že útoky nožem byly vedeny náhodným směrem, vyplývajícím z nahodilých situačních okolností, daných chováním obou účastníků zápasu a podmínkami místa činu.

Ústavní soud již v předchozích judikátech upozorňoval na to, jak ostatně uznává právní teorie i praxe, že jediným rozdílem mezi trestným činem vraždy a trestným činem ublížení na zdraví s následkem smrti, promítajícím se výrazným způsobem i do trestní sazby, je zavinění, přičemž je rozhodující, k jakému následku směroval, byť eventuální úmysl pachatele. U trestného činu vraždy musí úmysl, a to i nepřímý, směřovat k usmrcení člověka; sama lhostejnost ve vztahu k následku nestačí k naplnění volní složky nepřímého úmyslu [viz nález sp. zn. II. ÚS 301/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 13, nález č. 45].

Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit jen nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Tyto okolnosti je však třeba hodnotit všechny v jejich souvislosti. Nelze přikládat zásadní význam jen některé z nich (viz judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 85/2001).

Jiný judikát zdůrazňuje, že u nepřímého úmyslu je třeba prokázat obviněnému jeho vědomí, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem (v daném případě způsobit smrt člověka), avšak současně je třeba prokázat, že pro případ, že takové porušení způsobí, je s ním srozuměn. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, nepostačí pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do prsou a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Teprve v případě, že objasnění všech těchto okolností prokazuje úmysl pachatele spáchat vraždu, třebas úmysl nepřímý, je možno uznat jej vinným tímto trestným činem, případně jeho pokusem (č. 19/1969 Sb. rozh. tr.).

V judikaturní praxi byl rovněž vysloven názor, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí (mimo jiné) i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat. Tyto závěry nesmějí však, jak již bylo zdůrazněno, nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Zvlášť obtížné je objasňování a posuzování subjektivní stránky v případech, kdy pachatel spáchá trestný čin vraždy v somatickém nebo fyziologickém afektu (viz č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).

Ústavní soud se s těmito názory vyslovenými v judikatuře ztotožňuje a konstatuje, že v posuzovaném případě nebyly respektovány. Obecné soudy se např. nevypořádaly dostatečně se zjištěním, že u odsouzeného nebyl prokázán žádný rozumně vysvětlitelný motiv pro vraždu. Fakt, že odsouzený si opatřil nůž, nosil ho při sobě a posléze ho i použil k útoku na poškozeného, lze dobře vysvětlit tím, že se dozvěděl o výhrůžkách poškozeného a důvodně se obával fyzického napadení (zbití); lze připustit, že primárním cílem odsouzeného bylo odstrašit poškozeného od fyzického napadení. Je rovněž nesporné, že bezprostředním impulzem k vzájemnému fyzickému napadení byla agrese ze strany poškozeného (úder pěstí do obličeje a kopnutí kolenem do břicha) a teprve poté následoval útok nožem ze strany odsouzeného. Odsouzený se v době činu nacházel v obtížné situaci, byl obklopen hloučkem osob, o nichž věděl, že k němu zaujímají nepřátelský postoj a o nichž nemohl s jistotou vědět, zda se nezapojí do útoku proti němu. Jeho možnosti utéci z místa činu byly velmi omezené, pokud vůbec nějaké byly. Všechny tyto okolnosti sice podle názoru Ústavního soudu nesplňovaly podmínky pro využití institutu nutné obrany podle § 13 tr. zák., to však nicméně nezbavuje orgány činné v trestním řízení povinnosti přihlédnout k nim při posuzování subjektivní stránky trestného činu.

Znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. J. A. výslovně konstatovala, že "z psychiatrického hlediska je zřejmé, že ... obžalovaný... zabíjet nechtěl". Také z počínání odsouzeného bezprostředně po činu, kdy na útěku volal na kamarády, aby k poškozenému přivolali lékařskou pomoc, lze usuzovat, že jeho úmyslem nebylo způsobit poškozenému smrt.

Ústavní soud se domnívá, že obecné soudy již vyčerpaly všechny důkazní možnosti a není naděje na to, že by dalším dokazováním bylo možno existující rozpory a mezery odstranit. Z provedených důkazů vyplývá nepochybný závěr o tom, že odsouzený úmyslně zasadil poškozenému nejméně dvě hluboké rány nožem do levého a pravého stehna. V případě ostatních čtyř bodných ran, z nichž jedna způsobila smrt poškozeného, lze zejména ve vztahu k jejich lokalizaci připustit jak úmysl, tak nedbalost odsouzeného. V souladu s uznávanou právní zásadou in dubio pro reo, uplatňující se v případě pochybností o skutkovém stavu věci, bylo povinností obecných soudů přiklonit se k variantě výhodnější pro odsouzeného. Z hlediska právní kvalifikace přichází v úvahu posouzení skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 tr. zák., přičemž alespoň eventuální úmysl odsouzeného způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví lze dovodit z charakteru použité zbraně a četnosti a intenzity zasazených ran a k dovození odpovědnosti za způsobenou smrt postačuje prokázat nedbalost [§ 6 písm. a) tr. zák.].

Z důvodů shora uvedených nezbývá než uzavřít, že právní závěr obecnýchsoudů o tom, že se ze strany stěžovatele jednalo o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy, je v extrémním rozporu se skutkovým zjištěním obecných soudů, čímž se vymyká z mezí ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a je současně i v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Z principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. ř.) kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, dle kterého není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj., jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Pro uvedené okolnosti nelze než konstatovat, že obecné soudy v ústavní stížností napadených rozhodnutích nedostály požadavkům, jež v rovině práva jednoduchého plynou pro ně z kautel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů a zásady in dubio pro reo (§ 2 odst. 2 a 6 tr. ř.).

Ústavnísoud ve své konstantní rozhodovací praxi vymezil podmínky, za nichž nesprávná aplikace norem jednoduchého práva obecnými soudy vede k porušení ústavně zaručeného práva či svobody (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 173/02 a sp. zn. I. ÚS 733/01, Sbírka rozhodnutí, svazek 28, nález č. 127; svazek 32, nález č. 26). Jednou z nich je případ svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, a to za situace, kdy právní závěr obecného soudu je "v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními" (např. sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 166/95, sp. zn. I. ÚS 401/98, sp. zn. II. ÚS 252/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. I. ÚS 549/2000, sp. zn. III. ÚS 694/02 - Sbírka rozhodnutí, svazek 3, nález č. 34; svazek 4, nález č. 79; svazek 13, nález č. 3; svazek 17, nález č. 15; svazek 19, nález č. 134; svazek 22, nález č. 63; svazek 31, nález č. 148). Podle přesvědčení Ústavního soudu k takovému nesouladu došlo i v daném případě. Obecné soudy provedly rozporné a neúplné hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav rekonstruovaly v rozporu s provedenými důkazy, čímž porušily základní práva stěžovatele plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadto tím, že odvolací i nalézací soud nedostály požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, porušily i základní právo stěžovatele na presumpci neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

Proto Ústavnímusoudu nezbylo, než ústavní stížností napadená rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny podle § 82 odst. 2 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit. Současně bylo zrušeno též rozhodnutí dovolacího soudu, které navazuje na napadená rozhodnutí soudů první a druhé instance, neboť by samotné nemohlo obstát a jeho existence by byla v rozporu s principem právní jistoty.

V dalším řízení po zrušení rozhodnutí Ústavnímsoudem budou obecné soudy vázány ve smyslu. § 314h tr ř. právním názorem, že trestný čin stěžovatele je třeba kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 a 3 tr. zákona.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru