Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 432/98Nález ÚS ze dne 19.11.1999Dispoziční zásada ovládající správní soudnictví

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/vyvlastnění a nucené omezení
Věcný rejstříkinterpretace
vlastnické právo/přechod/převod
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 160/16 SbNU 181
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.432.98
Datum podání12.10.1998
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

12/1945 Sb., § 1

142/1947 Sb.

229/1991 Sb., § 6

243/1991 Sb., § 2 odst.1

243/1992 Sb., § 2 odst.4


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 432/98 ze dne 19. 11. 1999

N 160/16 SbNU 181

Dispoziční zásada ovládající správní soudnictví

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

v senátě ve věci ústavní stížnosti O. L., proti

rozsudku Krajského soudu v Praze sp. zn. 44 Ca 37/98, ze dne 7.

července 1998, ve spojení s rozhodnutím Okresního úřadu Beroun,

okresního pozemkového úřadu č.j. OPÚ/356/96 - Pa - 1, ze dne 27.

ledna 1998, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka

řízení a Okresního úřadu Beroun, okresního pozemkového úřadu, jako

vedlejšího účastníka, a za vedlejší účasti Obce Skuhrov, Obce

Měňany, Obce Liteň, Římskokatolické fary v Litni, Národního muzea

v Praze a Zemědělského družstva Bykoš, a to se souhlasem účastníků

bez ústního jednání, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byla dne 12. října 1998, ve lhůtě dle

ustanovení 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), podala stěžovatelka

ústavní stížnost, v níž brojí proti rozsudku, kterým bylo

potvrzeno rozhodnutí pozemkového úřadu, že žádost o vydání

pozemků, doručená vedlejšímu účastníkovi dne 23. července 1996, se

zamítá, neboť stěžovatelka uplatnila svůj nárok podle zákona ČNR

č. 243/1992 Sb. po lhůtě, tj. po 15. červenci 1996, a to přesto,

že jej výslovně uplatnila dle zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Tím, že

nároky byly posuzovány podle jiného zákona, než byl původní návrh,

dle názoru stěžovatelky rozhodl soud o jiném nároku, než který byl

uplatněn. Podle ústavní stížnosti zůstala spornou také otázka

důvodu odnětí předmětných nemovitostí. Zatímco orgán veřejné moci

odvozuje odnětí dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb.,

o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců,

Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa

(dále jen "dekret"), stěžovatelka tvrdí, že k odnětí došlo podle

zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy. Svoje

tvrzení opírá o zápis v pozemkové knize, resp. v zemských deskách,

v nichž odnětí podle dekretu není uvedeno, toliko úmysl

Ministerstva zemědělství odejmout pozemky na základě zákona č.

142/1947 Sb., přičemž záznamy jsou datovány různě, vždy však

v rozmezí června 1948 až listopadu 1950, tj. v rozhodné m období

dle zákona o půdě. V postupu správního orgánu a soudu spatřuje

stěžovatelka porušení svých základních práv a svobod vyplývajících

z čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních

práv a svobod (dále jen "Listina").

Z rozsudku krajského soudu vyplývá, že zhodnotil materiály

archívního fondu Okresního národního výboru v Berouně (dále jen

"ONV"), z nichž zjistil, že výměrem bývalého Zemského národního

výboru v Praze (dále jen ZNV), ze dne 31. května 1948, bylo

zamítnuto odvolání O. D. st., matkou zastoupených

nezletilých O. a A. D., a dále J. D.

a M. D. proti konfiskační vyhlášce ONV ze dne 26. 2.

1946, čj. 6/170-X-7/40 a proti konfiskačním vyhláškám ONV ze dne

15. březn a 1947, čj. 6232/47-X-7/40 a ze dne 15. května 1947, čj.

12213/47-X-7/40 (soud poslední dvě vyhlášky datoval na 15. května

1947). Odvolání bylo zamítnuto protože bylo prokázáno, že všechny

shora jmenované osoby byly národnosti německé ve smyslu ustanovení

2 odst. 1 dekretu.

Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření

plně odkázal na odůvodnění rozsudku, kde prokazuje konfiskaci dle

dekretu prezidenta č. 12/1945 Sb. a z toho plynoucí postup dle

cit. zákona ČNR. Proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.

Okresní úřad v Berouně, okresní pozemkový úřad, jako vedlejší

účastník odkázal zcela na odůvodnění svého rozhodnutí.

Státní rybářství Hluboká nad Vltavou, Správa a údržba silnic

Králův Dvůr, Odborné učiliště a Praktická škola Liteň, Státní

statek Jeneč s.p. a Pozemkový fond ČR se vzdali svého postavení

vedlejšího účastníka dle ustanovení 28 odst. 2 zákona.

Lesy české republiky s.p. Hradec Králové uvedl ve svém

ĺvyjádření týkajícím se závodu Dobříš, že se neztotožňuje se

stanoviskem stěžovatelky o porušení čl. 1, čl. 2, čl. 3 odst.

1 a čl. 11 Listiny. Z provedeného řízení je jednoznačně zřejmé, že

rozhodné části nemovitosti byly zabrány podle dekretu což potvrdil

svým rozhodnutím ZNV 31. května 1948, čj. XIII-1-1016/LL-1947 ve

spojení s konfiskačními vyhláškami ONV v Berouně ze dne 26. února

1946 a 15. května 1947, přičemž rozhodující byla německá náro

dnost dotčených osob, tedy stěžovatelky a její matky. Z toho

důvodu je aplikace zákona ČNR č. 243/1992 Sb. stejně jako

posouzení prekluze lhůty, tak jak ji provedl Krajský soud v Praze,

správná. Nelze také přehlédnout stěžovatelčinu nečinnost

v navrhování a předkládání důkazů na podporu svých tvrzení.

Z těchto důvodů má vedlejší účastník za to, že nebyla porušena

ustanovení Listiny. Proto vedlejší účastník navrhl ústavní

stížnost zcela zamítnout

Obec Karlštejn ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedla,

že nesouhlasí s názorem stěžovatelky, neboť se domnívá, že

z listinných důkazů - archívního fondu Okresního úřadu v Berouně

a ústřední spisovny MZe - bylo zjištěno, že ideální podíl

stěžovatelky přešel na stát na základě dekretu č. 12/1945 Sb.,

není tedy možno aplikovat zákon o půdě, neboť v jeho 6 není dekret

uveden. Je tedy možná pouze aplikace zákona ČNR č. 243/1992 Sb.,

který se v ustanovení 2 odst. 1 dekretem výslovně zabývá. V daném

případě se jedná o zákon speciální stanovící vlastní lhůty a není

možno aplikovat lhůty ze zákona o půdě. Z toho důvodu se zdá být

nesporné, že návrh byl podán pozdě a proto vedlejší účastník

navrhuje aby Ústavní soud stížnost zcela zamítl.

Ostatní vedlejší účastníci, tj. obec Skuhrov, obec Měňany,

obec Liteň, Římskokatolická fara v Litni, Národní muzeum v Praze

a Zemědělské družstvo Bykoš se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

Ústavní soud si vyžádal spis vedený u Okresního pozemkového

úřadu v Berouně, z něhož čerpal veškeré podklady i krajský soud.

Dále si vyžádal od Státního ústředního archívu v Praze kopii spisu

vedeného u Nejvyššího správního soudu (dále jen "NSS") pod sp. zn.

864/47. Ze spisu NSS je zřejmé, že postup ONV, MZe a ZNV byl

označen za chybný. V nálezu NSS se uvádí, že názor, přiznávající

hierarchicky vyššímu správnímu orgánu, který má sloužit jako

odvolací vyšší záruky objektivnosti a odbornosti, právo rozhodovat

ve věcech příslušejících nižšímu úřadu, je rozhodnutím úřadu

absolutně nepříslušného a tedy je rozhodnutím zmatečným. Z toho

důvodu byla veškerá předchozí rozhodnutí zrušena a rozhodnout ve

věci byl pověřen znv. Z toho důvodu není možno rozhodnutí z března

1948, jímž byl aplikován zákon 142/1947 Sb., ve vztahu k ideálním

podílům J. A. D. a M. B., v téže části, která

uvádí, že ostatní podíly byla zkonfiskovány na základě dekretu

jako majetek osoby německé národnosti, považ ovat za relevantní,

neboť konečné rozhodnutí ve věci ostatních spoluvlastníků bylo ZNV

vydáno teprve 31. května 1948. Tato skutečnost sama o sobě však

nestačí k tomu, aby stížnost podaná proti soudnímu a správnímu

rozhodnutí mohla být kvalifikována z ústavněprávního hlediska jako

důvodná.

Především je třeba uvést, že Ústavní soud nesdílí názor

stěžovatelky, že zákon ČNR č. 243/1992 Sb. je aplikovatelný jen

pro osoby, které občanství pozbyly a znovu nabyly, ale naopak je

třeba vycházet z právního názoru uvedeného již v nálezu Ústavního

soudu sp. zn. II ÚS 22/94 ze dne 4. října 1995 (viz č. 55, sv. 4

Sbírky nálezů a usnesení ÚS), z něhož vyplývá, že výkladem

a maiori ad minus nutno dovodit, že vrací-li se majetek dle tohoto

zákona těm, kteří občanství ĺpozbyli a opětovně nabyli, musí b ýt

vrácen tím spíše těm, kterým nebylo nutno občanství vracet,

protože jej vůbec nepozbyli. Jiný výklad by byl jednoznačně

diskriminující a jako takový nepřijatelný.

Ke stěžovatelkou namítané možnosti aplikovat na její případ

zákon o půdě s odkazem na výše zmíněný nález Ústavního soudu II.

ÚS 22/94, je třeba uvést, že ze soudního spisu je zřejmé, že

uvedenou problematikou se Krajský soud v Praze zabýval již

v prvním řízení vedeném pod sp. zn. 44 Ca 72/97, kdy dne 30. září

1997 rozsudkem zrušil rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu

v Berouně čj. OPÚ 356/96-Pa, ze dne 20. února 1997, a věc vrátil

zpět k novému projednání.

Kromě výše uvedených okolností je nutno opakovaně též

upozornit na skutečnost, že správní soudnictví, tak jak je

koncipováno, je ovládáno dispoziční zásadou. Z tohoto důvodu nelze

přehlédnout, že pokud stěžovatelka namítala, že správně mělo být

aplikováno ustanovení 6 odst. 1 lit. r) zákona o půdě, činila tak

pouze u prvního soudního jednání (čj. 44 Ca 72/97-25). Ve druhém

soudním řízení však opravný prostředek proti rozhodnutí správního

orgánu opřela pouze o skutečnost, že aplikace zákona ČNR č. 24

3/1992 Sb. je možná pouze v případech, kdy restituent občanství

nejprve pozbyl a následně znovu nabyl. Z principu dispoziční

zásady pak nutně vyplynulo, že soud nebyl povinen z vlastní

iniciativy vyhledával další možná pochybení a Ústavní soud

neshledává žádný prostor k tomu, aby takový postup označil za

neústavní.

Ústavní soud již ve své judikatuře, která je obecně dostupná,

vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do

jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc

projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před soudy

či správními orgány. Za situace, kdy Ústavní soud po prostudování

všech dostupných materiálů dospěl k názoru, že krajský soud

neučinil nic, čím by narušil stěžovatelčino právo na spravedlivý

proces, jakož i s přihlédnutím k vícekrát vyjádřenému názoru, že

není žádného Ústavou zaručeného práva na restituci majetku a že

tedy v těchto věcech nelze argumentovat porušením čl. 11 Listiny.

Pokud pak bylo argumentováno čl. 1, čl. 2 odst. 2 a čl. 3 odst.

1 Listiny, připomíná Ústavní soud svoji judikaturu, podle které se

těchto článků, upravujících základní principy právního státu,

nelze dovolávat bez toho, aniž by se jejich nerespektování

nepromítlo do jiného konkrétního Ústavou zaručeného práva či

svobody.

Proto nezbylo, než ústavní stížnost zamítnout dle ustanovení

82 odst. 1 zákona.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 19. 11. 1999

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru